Byli sv. Cyril a Metoděj průkopníci mše sv. v národních jazycích?

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Byli sv. Cyril a Metoděj průkopníci mše sv. v národních jazycích? 927

Představa, že Slovanští věrozvěsti byli průkopníky mše sv. v národních jazycích, je tradována zejména mezi tzv. „konzervativními katolíky“, kteří se jí snaží ospravedlnit neospravedlnitelné. Např. na katolicky se tvářícím webu catholica.cz se o sv. Cyrilu a Metoději dočteme, že „s liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století. Po nich až II. vatikánský koncil v letech 1962-65 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky“. Má tento výrok něco společného se skutečností? Podívejme se stručně na historická fakta o působení sv. Cyrila a Metoděje.


Všechna moravská knížata, Mojmírem počínaje, byla pokřtěna již před příchodem soluňských bratří. Do země přicházeli věrozvěstové z Němec, Itálie i Řecka; uměli však málo slovansky. Rostislav i Svatopluk správně chápali, v čem je dobro jejich poddaných, a ohlíželi se po misionářích, kteří by jim vyložili pravdy nové víry srozumitelnou řečí. Nejprve se obrátili do Říma k papeži Mikuláši I. Tam však nebylo kněží znalých slovanského jazyka. Požádali tedy o ně byzantského císaře Michala III. Ten jim poslal Konstantina a Metoděje, rodem Řeky ze Soluně, kde jejich otec Lev zastával vysoký úřad. Metoděj byl nejstarší, Konstantin nejmladší ze sedmi dítek. Konstantin byl žákem pověstného Fotia. Pro svou učenost se stal dvorským theologem a slul filosofem. Metoděj byl nejprve císařským správcem mezi Slovany, znechutil si však světské povolání a vstoupil do basiliánského kláštera na maloasijském břehu.

Konstantin, provázen svým bratrem, podnikl již jednu misijní cestu na Krym k Chazarům a našel tam ostatky sv. Klimenta, papeže a mučedníka. (…) Jeho ostatky vzali slovanští věrozvěstové s sebou na dalekou misijní cestu k slovanským národům jako posvátné paladium a jako makavý důkaz, že jim přicházejí hlásat tu víru, nad kterou bdí římští papežové.

Svatí bratři pochopili úkol, jímž byli pověřeni, daleko hlouběji, než moravská knížata tušila. Konstanin upravil podle řecké kursivy pro slovanskou řeč písmo, t. zv. glagolici, a přeložil nejdůležitější bohoslužebné texty. To je první velký úspěch našich věrozvěstů; položili základ k slovanské literatuře a zajistili si nehynoucí památku všech slovanských národů. Všechny slovanské literární historie začínají tímto jejich dílem.

Na východě, kde byla řada starých kulturních národů, vzniklo i několik národních liturgií. Vedle Řeků tam sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku. Zásluhou soluňských bratří se dostalo této výsady i kmenům slovanským, jež právě vstupovaly na historické jeviště. Když přišli Konstantin a Metoděj Moravu, konali bohoslužby v jazyku, jemuž lid rozuměl a jím přibližně mluvil. Brzy vymohli této dalekosáhlé novotě v Římě schválení a jazyk slovanský tím byl povýšen na jazyk bohoslužebný. Tím byli podle tehdejšího názoru i Slované připočteni „k velkým národům, kteří chválí Boha ve svém jazyku“. Je to druhý velký úspěch sv. bratří. Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat a tak snadno přilnul k nové víře. Odvaha Konstantinova byla jistě neobyčejná. Pouhý kněz o své újmě, bez výslovného dovolení církevní vrchnosti se odhodlal k tak velké věci. Veden byl především těmito praktickými zřeteli. Chtěl také usnadnit výchovu kněžského dorostu. Vyučování cizímu bohoslužebnému jazyku vyžaduje mnoho námahy a času.

Jinak se nám o působení sv. bratří nezachovalo podrobnějších zpráv. (…) Pověst vypravuje, že sv. Metoděj povalil modly na Hostýně a na Špilberku v Brně. Opona pohanských přeludů padala a na duševním obzoru našich předků, kteří až do 9. století seděli v temnosti a stínu smrti, začala vystupovat vznešená tajemství zjevené víry. Příšerné sochy, pitvorné dřevorytiny byly káceny a na jejich místě vztyčovány kříže; v životě národa začala největší proměna, již dějiny znají.

Tři a půl roku působili sv. bratří mezi moravským lidem a vychovali značný počet žáků. Zpráva o jejich činnosti pronikla až k papežskému dvoru. Mikuláš I. je vyzval, aby přišli do Říma složit počet ze své působnosti. (…) Když Hadrián II., nástupce Mikuláše I., uslyšel, že slovanští věrozvěstové přinášejí ostatky sv. Klimenta, vyšel jim vstříc s procesím. Konstantin v Římě onemocněl a tuše, že se blíží jeho konec, vstoupil do kláštera sv. Klimenta a přijal jméno Cyril. (…) I zemřel sv. Cyril předčasně vysílením, padesátého dne po svém příchodu do Říma, v 42. roce svého věku, 14. února r. 869. Sv. Metoděj v Římě skvěle obhájil slovanské bohoslužby proti četným osočovatelům. (…) Poměrně v krátké době dosáhl třetího velkého úspěchu. Papež Hadrián II. povýšil misijní území moravských a panonských Slovanů na samostatné arcibiskupství (metropoli) a jeho správou pověřil Metoděje. Zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky. Metoděj pak byl posvěcen na biskupa a poslán jako misijní arcibiskup, aby organisoval nové provincie, podobně jako byl vypraven sv. Bonifác před sto lety do Německa a ještě dříve sv. Augustin do Anglie.

Zdroj: P. Blažej Ráček T. J., Československé dějiny, Praha 1948


Z uvedeného je zřejmé, že výrok z webu catholica.cz obsahuje nejméně dvě nepravdy. Za prvé sv. Cyril a Metoděj nekonali bohoslužby v národním jazyce, ale v jazyce dnes známém jako staroslověnština, „jemuž lid rozuměl a jím přibližně mluvil“. Za druhé sv. Cyril a Metoděj nebyli žádní průkopníci této praxe, neboť již dlouho před nimi „vedle Řeků sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku“. Text P. Ráčka odpovídá i na otázku, proč Církev dovolila sloužit mše sv. v národních jazycích, nebo ve staroslověnštině. – „Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat a tak snadno přilnul k nové víře.“ Jedním z důvodů tedy bylo snadné porozumění a přilnutí negramotných pohanů k nové víře. Tvrdí-li dnes někdo, že se má mše sv. sloužit v národním jazyku, aby jí rozuměl, snižuje se sám na úroveň negramotných pohanů, kteří nebyli schopni sledovat latinskou bohoslužbu v misálku. Za pozornost též stojí, že papež „zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky“. Jak poznamenal P. Jaroslav Jan: „Prozíravě tak připomněl, že není nutné absolutní užívání slovanského jazyka a nesoustředil pozornost jen na formu, ale na obsah.“

cyril_metod

Jano Köhler (1873–1941): Svatí Cyril a Metoděj (1912, litografie)