Další papežův útok na křesťanskou civilisaci. Pochvala od zednářů přišla okamžitě.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Další papežův útok na křesťanskou civilisaci. Pochvala od zednářů přišla okamžitě. 1036

Na svátek sv. Františka z Assisi, 4. října 2020, vydal papež František svou encykliku Fratelli tutti. V ní najdeme mimo jiné i tuto větu:

„Pohlížíme-li na to ne jen z hlediska legitimity soukromého vlastnictví a práv jejich občanů, ale postavíme-li jako první princip společného určení dobra, tak můžeme říct, že každá země zároveň patří cizincům v té míře, že dobro z tohoto území se nesmí upírat potřebným lidem přicházejícím odjinud.“ (124)

Tato věta, která odpovídá i kontextu encykliky jako celku, bude nepochybně využívána k obhajobě migrace muslimů do Evropy, jejímž důsledkem bude odstranění posledních zbytků křesťanské civilisace, kultury, ctností, morálky a řádu, které tu ještě zbyly a jejichž přítomnost napomáhá spáse duší, tomu vůbec nejdůležitějšímu životnímu úkolu, který na světě máme, neboť ztratí-li člověk duši, ztratil vše a celou věčnost stráví v pekle v odloučení od Boha, jediného zdroje dobra.

Nikoho však asi nepřekvapí, že slovo „spása“ se ve Františkově nové encyklice vůbec nevyskytuje. Je totiž zcela oddán novému koncilnímu náboženství, podle něhož katolická víra není nezbytná pro spásu. Což je blud.

Zato papež František v závěru encykliky cituje ze skandálního dokumentu, který vydal v únoru 2019 společeně s velkým immámem Ahmadem Al-Tayyebem v Abú Dhábí, zcela naturalistické teze. Ty jsou plodem a zároveň prostředkem zednářských snah o zničení křesťanství.

„Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké, neboť z naprosto jistých údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její zájmy vrcholí, totiž od základu zničit veškeren řád náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými zřízeními, a podle svých ideí vytvořit jiný, vyvozený z ryzího naturalismu.“

Lev XIII: Humanum genus

A skutečně, zednáři už přispěchali s pochvalou a radují se, že papež propaguje „Univerzální bratrství, velký princip zednářství“. Že nejde o bratrství v Kristu a pravdě, je snad každému jasné.

Arcibiskup Viganó, který se jako apoštolský nuncius v USA v letech 2011–2016 zasloužil o odhalení a potrestání závažných sexuálních skandálů, napsal:

Tato encyklika zakládá Bergogliův ideologický manifest – jeho zednářské vyznání víry – a jeho kandidaturu na předsednictví Universálního náboženství, pomocníka Nového světového řádu. Takové množství důkazů o podřízenosti mainstreamovému myšlení možná si možná vyslouží potlesk Božích nepřátel, ale potvrzuje neúprosné opuštění evangelizačního poslání církve. Na druhou stranu jsme to již [od Františka] slyšeli: „Proselytismus je mimořádná hloupost“.

Že smyslem encykliky je mj. podpora snah o prosazení světovládné organisace („účinnější světové organisace s dostatečnou autoritou“), potvrdil i druhý muž ve Vatikánu, státní sekretář kardinál Parolin.

V úvodu encykliky papež zmiňuje „návštěvu“ sv. Františka u sultána. Zcela však opomíjí, že sv. František nepřišel k sultánovi proto, aby „vzbudil sen o bratrské společnosti“, jak píše současný papež (FT 4), ale aby vyzval sultána k obrácení, pročež byl ochoten vytrpět i mučednictví, jak čteme v jeho životopise od sv. Bonaventury:

Když se sultán ptá na důvod jejich příchodu, „dá mu Kristův služebník smělou odpověď, že je vyslali nikoliv lidé, ale nejvyšší Bůh, aby jemu a jeho lidu ukázal cestu k Bohu a hlásal evangelium.“ Pak kázal před sultánem s takovou neohrožeností, duchovní sílou a nadšením o jednom a trojjediném Bohu a Vykupiteli lidí Ježíši Kristu, že se zdálo, jako by se na něm vyplnilo slovo evangelia: „Dám vám výmluvnost a moudrost, které žádný protivník nebude schopen odolat.“ (Lk 21,15)

Na sultána jeho vystoupení zapůsobilo a prosil ho, aby u něho zůstal. Osvícen Bohem dal mu však Boží služebník odpověď: „Chceš-li se i se svým lidem obrátit ke Kristu, rád u tebe zůstanu. Kdybys však měl váhat, zda pro víru v Krista máš opustit Mohamedův zákon, pak nech zapálit velký oheň a já do něho vstoupím i s tvými kněžími, abys tak mohl poznat, která víra je svatá a jistá a kterou musíš právem přijmout.“ Jak tato, tak všechny další zkoušky ohněm, při kterých chtěl světec na Kristovo svědectví projít ohněm, ztroskotaly na bázlivosti islámského vládce a jeho lidí.

Giotto: Svatý František před sultánem al-Kamilem Mohamedem al-Malikem r. 1219 je ochoten vstoupit do ohně, aby přivedl sultána ke Kristu a zřeknutí se falešného náboženství.

Mnozí křesťané se už pokouší encykliku hájit a poukazují na to dobré, co obsahuje (kritiku konsumního způsobu života, lakoty, bezohledného kapitalismu apod.). Tím však nadělají víc škody, než užitku:

Encyklika, která mísí dobré a špatné učení, je špatná. Tak jako pohár vína, obsahující byť jen jednu kapku jedu. Papežské dokumenty musí být 100% pravověrné, tak jako tomu bylo před II. vat. koncilem. Zdůrazňování toho, že encyklika obsahuje i spoustu dobrých myšlenek, je jako říkat: „Napij se, těch 99 % procent je vynikající víno.“

Je pochopitelné, že katolík, který miluje Církev, se snaží její pověst zachránit tím, že zdůrazňuje to dobré z encykliky; ale lepší službu by Církvi udělal, kdyby neznalé poučil, že Církev může mít i špatné a zrádné papeže, že může mít ve svých řadách i Jidáše, a toto je jeden z nich. A i když je papež zrádce a nepřítel Církve, vůbec nic to nemění na objektivní pravdivosti tradiční katolické nauky, kterou se tento vlk v rouše beránčím snaží zničit.

„Zastánce bludů nesmíme dnes hledati pouze mezi zjevnými nepřáteli, nýbrž, což jest nanejvýš politování hodno a nejvíce obav vzbuzuje, že se skrývají v samém lůně a středu církve.“ (Sv. Pius X., Pascendi)

(kliknutím na obrázek se otevře větší obrázek)

Encyklika Fratelli Tutti je plivnutím do tváře nejen těm, kteří si přejí vychovávat další generace v pravé víře, míru a křesťanské civilisaci, ale především všem, kteří nasazovali své životy, prolévali krev a bránili (a ubránili) Evropu proti islámským výbojům, ať už to bylo r. 1571 u Lepanta (proti nejsilnější armádě tehdejší doby), 1621 u Chotyně (proti trojnásobné přesile), u Vídně 1683 (proti dvojnásobné přesile) nebo l. P. 1716 u Petrovaradína (proti trojnásobné přesile).

Co mají všechny tyto obranné akce, kdy křesťané zachránili Evropu před islámem, společného?

  1. Podporovali je tehdejší papežové. Armádu bránící Evropu u Lepanta zorganisoval sjednocením několika flotil dokonce přímo papež sv. Pius V.
  2. Lid je podporoval modlitbou růžence. Po návratu z bojiště u Lepanta se velitelé křesťanské aliance v čele s Juanem d‘Austria vypravili do různých kostelů zasvěcených Panně Marii, aby v nich poděkovali za toto vítězství. Ve zprávě benátskému senátu napsali: „Non virtus, non arma, non duces, sed Maria Rosarii victores nos fecit.” – „Ne síla, ne zbraně, ne velitelé, ale Panna Maria Růžencová z nás učinila vítěze.“ Papež Pius V. rozhodl, aby se ve výroční den bitvy 7. října slavil svátek Panny Marie Růžencové.

Nás, katolíky 21. století, papež hodil přes palubu, o to víc se oddejme modlitbě růžence, protože pomoc můžeme očekávat ne od lidí, ale jedině od Všemohoucího Boha a Prostřednice všech milostí.

Similar articles