Dies irae

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dies irae 1581

Autorem této známé sekvence, která je součástí propria mše sv. za zemřelé (Requiem), je životopisec sv. Františka z Assisi, Tomáš z Celana (cca 1200–1260). Mnohými je považována za literárně nejhodnotnější báseň psanou ve středověké latině. První část sekvence předestírá obraz a vážnost posledního soudu, druhá část pak řadu vroucích proseb o Boží slitování.

Z hlediska katolické víry jde o překrásné vyjádření pravd o vzkříšení mrtvých, posledním soudu, vykoupení, Boží spravedlnosti i milosrdenství.

V misálu Pavla VI. (NOM) se tato sekvence nevyskytuje, byla vyřazena během liturgické „reformy“ po II. vatikánském koncilu. Hlavní autor této „reformy“, P. Annibale Bugnini k tomu v knize The Reform of the Liturgy : 1948–1975  (The Liturgical Press, 1990, str. 773) pravil:

Byly vyloučeny texty, které působí dojmem negativní spirituality, zděděné po středověku. Tak byly vyškrtnuty i texty tak známé a krásné, jako je Libera me, Domine a Dies Iræ a jiné texty, které příliš zdůrazňují obrazy posledního soudu, strachu a zoufalství. Byly nahrazeny texty, evokujícími křesťanskou naději a dávající silnější víru ve zmrtvýchvstání.

Pravdy katolické víry tedy musely ustoupit lacinému chlácholení, které je zdánlivě milosrdné, ale ve skutečnosti je kruté a nemilosrdné, neboť podporuje blud universální spásy a zamlčováním důležitých pravd víry vede k její postupné ztrátě. Nechť každý sám posoudí z textu sekvence uvedeného níže, zda zdůrazňuje zoufalství, jak se snaží čtenáře přesvědčit Bugnini, nebo naopak naději pokorné kající duše.

Sám Bugnini však svým přiznáním potvrzuje pravdivost a důvodnost tzv. Ottavianiho intervence,  kde stojí:

Je jasno, že Nový mešní řád už nechce vyjadřovat víru Tridentského sněmu, s níž je však katolické svědomí navždy svázáno. …
Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami.
Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi. …
Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.

Latinský text sekvence a český překlad ze Schallerova misálu

[one_third last=“no“]

Dies iræ! dies illa
Solvet sæclum in favilla:
Teste David cum Sibylla!

Quantus tremor est futurus,
Quando iudex est venturus,
Cuncta stricte discussurus!

Tuba, mirum spargens sonum
Per sepulchra regionum,
Coget omnes ante thronum.

Mors stupebit, et natura,
Cum resurget creatura,
Iudicanti responsura.

Liber scriptus proferetur,
In quo totum continetur,
Unde mundus iudicetur.

Iudex ergo cum sedebit,
Quidquid latet, apparebit:
Nil inultum remanebit.

Quid sum miser tunc dicturus?
Quem patronum rogaturus,
Cum vix iustus sit securus?

Rex tremendæ maiestatis,
Qui salvandos salvas gratis,
Salva me, fons pietatis.

Recordare, Iesu pie,
Quod sum causa tuæ viæ:
Ne me perdas illa die.

Quærens me, sedisti lassus:
Redemisti Crucem passus:
Tantus labor non sit cassus.

Iuste iudex ultionis,
Donum fac remissionis
Ante diem rationis.

Ingemisco, tamquam reus:
Culpa rubet vultus meus:
Supplicanti parce, Deus.

Qui Mariam absolvisti,
Et latronem exaudisti,
Mihi quoque spem dedisti.

Preces meæ non sunt dignæ:
Sed tu bonus fac benigne,
Ne perenni cremer igne.

Inter oves locum præsta,
Et ab hædis me sequestra,
Statuens in parte dextra.

Confutatis maledictis,
Flammis acribus addictis:
Voca me cum benedictis.

Oro supplex et acclinis,
Cor contritum quasi cinis:
Gere curam mei finis.

Lacrimosa dies illa,
qua resurget ex favilla
iudicandus homo reus.

Huic ergo parce, Deus:
Pie Jesu Domine,
dona eis requiem. Amen.

[/one_third] [one_third  last=“yes“]

Onen den, den hněvu lkavý
zruší čas, dým vzejde tmavý,
David, Sibylla tak praví.

Strašné chvění, bázeň hrozná
Až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše pozná.

Zní hlas trouby divně duně,
volá spáče v hrobu lůně,
Pán, kde sedí na svém trůně.

Smrt a příroda tu trnou,
když se těla z hrobu k Soudci hrnou,
každý s hříšnou skvrnou.

Přinesena psaná kniha,
je v ní všecka hříchů tíha,
z ní pak Soudce viny stíhá.

Soudce zasedat až bude,
zjeví se, co skryto všude.
Bez pomsty zda něco zbude?

Co mám, běda, promluviti?
Obhájcem kdo má mi býti,
když i dobrý hrůzu cítí?

Hrůzné Velebnosti Králi!
Spasiž, kdož si spásy přáli.
Spas mne, Lásky zdroji stálý!

Vzpomeň si, ó, Jesu milý,
žes šel pro mne k svému cíli.
Nezatrať mne v oné chvíli!

Klesl’s, hledaje mne, znaven.
Pro mne byl kůl Kříže vstaven.
Nebuď čin ten plodů zbaven!

Soudce pomsty spravedlivé,
dej dar odpuštění dříve,
nežli sečteš viny křivé!

Sténám pod vinami svými,
líce hříchy rumění mi.
Slituj se nad vzdechy mými!

Marii dal’s rozhřešení,
lotr hříšníkem již není,
já též čekám vykoupení.

Nehodně tě prosím, Pane,
dobrotou však tvou se stane:
kol mne oheň nezaplane.

Rač mne mezi ovce vzíti,
od kozlů mne odděliti,
dej mi po pravici dlíti.

Až se zachvějí kdys klatí,
že je ostrý plamen schvátí,
rač mne k sobě povolati!

Duše prosí, lká, se rmoutí,
v popel mé se srdce hroutí,
rač smrt dobrou poskytnouti!

Slzavým dnem bude, Pane,
o němž viník k Soudu vstane
z hrobového svého lože!

Tohoto pak šetři, Bože!
Milý Pane Ježíši,
dej jim odpočinutí! Amen.

[/one_third]

 

Similar articles