F. W. Faber o spáse mimo církev a o nenávisti k bludu

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem F. W. Faber o spáse mimo církev a o nenávisti k bludu 447

Mimo církev není spásy

K církvi máme stále vzhlížet jako k jediné arše za potopy světa, jako k jediné učitelce spásy. Bůh to tak zařídil, že živým údem Ježíše Krista neudělá člověka ani správná víra, ani nemýlící se sympatie, ani ušlechtilé názory, ani blízké vztahy, ani citová zbožnost, ani pocit skutečné milosti, je-li člověk bez spojení se Svatým stolcem. Musíme úzkostlivě, nekompromisně a důsledně trvat na této, prý staromódní, zásadě. Musíme mít nedůvěru ke všem pěkným slovům, lesklým teoriím a duchaplnému slevování, jež nám našeptává duch doby. Nesmí nás zmást poměry místní a časové, převaha bludu, důvody vyvozované z důsledků, které spadají do kompetence Božího řízení světa, nikoli do kompetence naší. Lidské hříchy nemohou změnit pravdu Boží. Lidé jsou odkázáni na milosrdenství Boží, a ne Bůh na jejich. Ve dnech antikristových, kdy dvě třetiny věřících odpadnou od církve, církev nepřestane být výlučnou učitelkou spásy bez ohledu na jejich odpad.

Není lhostejno, jsem-li v církvi nebo ne. Mají-li, jak někteří tvrdí, přibližně touže naději na spásu dva lidé, zrození v téže zemi, jeden v církvi se všemi svátostmi, druhý vůbec mimo církev, pak z toho vyplývá, že Bůh má pro odpuštění hříchů pro jednoho měřítko takové a pro druhého jiné, což je jistě myšlenka bezbožná, nebo že svátosti mají velmi nepatrný význam nebo účinnost, a to jistě není názor méně bezbožný. Že bychom Ježíše, Boha a člověka, opravdu přijímali ve velebné Svátosti a přitom že by přece prakticky nebylo nesmírného rozdílu mezi náboženským stavem těch, jimž se dostalo štěstí této výsady, a těch, jimž nikoli, to je domněnka, která je urážkou našeho Pána.

Lehkomyslné smýšlení o církvi je jedním z našich největších nebezpečí za dnešních dnů. Teď, kdy svět je zaplaven bludem a kdy jsou ve společenském životě setřeny skoro všechny rozdíly mezi katolíky a vyznavači jiných náboženství, je pro lidi pohodlné a pro jejich zbabělost vítané vidět ve víře jedno z mnohých učení spásy a v církvi jedno z mnohých zařízení k spáse. Lidé berou na lehkou váhu nesmírné výsady a výlučná práva církve buď z lidských ohledů, nebo jakožto laciný způsob, jak si zmenšit obtíže problémů, s nimiž si nedovedou poradit a které jsou jim nepříjemné. Takto přirozeně dochází velmi rychle a na velikou škodu k nevážnosti k svátostem. Praktické důsledky se ukazují záhy. Takoví lidé ničí duše jiných, odrážejíce je od častého přijímání svátostí, ničí své vlastní duše svou laxností, světáckostí a pohodlností.

Můžeme si sebevíce představovat, že milosrdenství Boží není vázáno na žádnou úmluvu, že duše církve je neviditelná, že platí nauka o nezaviněné nevědomosti, že není těžké vzbudit lítost, že mravní dobrota lidí je viditelná; ale všechny myšlenky se nám jeví jen jako slabounká stébla, pomyslíme-li, že by se naše spása měla opírat jen o ně. Stébla se opotřebují nebo se zlomí! Tyto myšlenky jsou vyváženy jinými úvahami. Musíme obraz doplnit ještě jinými rysy. Ony myšlenky jsou v nejlepším případě teorie, teorie nemohoucí, ledaže jsou útěchou pro ty, kdo cítí v sobě potřebu se uchlácholit kvůli těm, kdo jsou jim drazí, teorie často velmi osudné, protože zdržují naši lásku a ruší onu neklidnou touhu po obrácení, které je jedno, je-li vhod nebo není-li vhod, a maří onu výbojnou úzkost modlitby, na které Bůh činí snad závislou spásu našich známých. Běda, čím lépe se seznamujeme s působením milosti, čím dále vnikáme do duchovního života, čím více rozjímáme o Bohu a vychutnáváme v kontemplaci sladkost jeho svatosti, tím větší se nám jeví milost uvnitř církve, tím hustší a beznadějnější se stává tma, zahalující ty, kdo jsou mimo církev.


Bloudící milovat, blud nenávidět

Ve styku s nevěřícími a bludaři se řídíme často nesprávnými zásadami, které jsou nyní v oblibě. Máme na zřeteli spíše tyto bloudící lidi nežli Boha, spíše zájem jejich než zájem Boží nebo bylo by správněji říci, že ve skutečnosti děláme, co jen můžeme, abychom zradili jejich zájmy, protože nedbáme především zájmů Božích. Ti, kdo chápou, co to znamená být tvorem a co znamená mít Stvořitele, nikdy nebudou brát na lehkou váhu jakoukoliv poruchu nebo přerušení ve vztazích mezi Stvořitelem a tvorem. Každý kousíček Boží pravdy má větší cenu než celý ostatní svět a každý správný výkon duchovní pravomoci má vznešenější a trvalejší význam, než budou mít všechny fyzikální vědy, i když jejich objevy dosáhnou nejzazších hranic v říši hmoty. Špatně chápaná láska připravila církev o více konvertitů než kterákoli jiná příčina. Usmrtila horlivost misionářskou, utvrdila nevěřícího v jeho temnotě a nepravdě, nechala zakrnět nebo odsunula do budoucna v konvertitovi onen živý smysl pro hodnotu daru víry, na němž asi výlučně závisí jeho duchovní pokrok.

Staří církevní otcové, zdá se, posuzovali různě dvě skupiny lidí, kteří tehdy byli mimo stádce Kristovo, pohany a bludaře. Dívali se na pohany skutečně s hrůzou, přece však spíše se soucitem než s odporem. Viděli v nich svůj budoucí výboj, surovinu, ze které budou moci kázáním evangelia budovat říši pro svého Pána. Pohané byli pro ně něčím, čeho se lekali; příčinu jejich bloudění však viděli spíše v nevědomosti než ve zvrácenosti, patřili na ně s dobrotou a s touhou. Proto jim nebylo zatěžko usuzovat nesprávnost pohanství, ale současně něžně lnout k osobám. Ale na bludaře se dívali docela jinak. Bylo méně snadné odlišovat bludy a osobu. Bludaři poznali pravdu a zkazili ji a vystupovali proti církvi nepřátelsky přímo, rozkolnicky a osobně. Směšovali nauku ďáblovu s čistým evangeliem. Provinili se osobní zradou na Ježíši. Jako Jidáš byl ohavnější než Pilát, tak se jim bludaři protivili více než pohané. Proto při vší své dobrotě, trpělivosti a laskavosti dívali se křesťané starších dob na blud s přísností, jakou nejevili vůči pohanům. Sv. Jan [Evangelista] nechtěl vstoupit do domu, kde byl Cerinthus; nic podobného není o něm zaznamenáno v jeho styku s těmi, kdo uctívají Dianu Efezských. Snadno postřehneme rozdíl mezi oběma případy a porozumíme velké lásce apoštola lásky. Plná pravda, i když je hlásána drsně a nevrle, pohne spíše k obrácení než polopravda hlásaná s lichocením nebo blud, s nímž se shovívavě mazlíme z nemoudré lásky.

Nenávist bludu je v takovém rozporu s duchem světa, že i v dobře věřících srdcích kdejaký zbytek pozemského smýšlení se staví rozhořčeně proti ní, roztrpčuje nejušlechtilejší charaktery a olupuje mnohý výborný skutek o milost. Život mnohého konvertity, v jehož duši by byl Bůh vykonal veliké věci, je až po hrob duchovním nezdarem, protože nechtěl nenávidět bludu. Srdce, které pociťuje třeba jen nejnepatrnější podezření proti této nenávisti bludu, není ještě obrácené; Bůh nad ním ještě zdaleka nevládne s plnou svrchovaností; cesty k vyšší svatosti jsou pro ně naprosto zataraseny. Podle soudu tohoto světa a světáckých křesťanů je tato nenávist bludu přemrštěná, krutá, neumírněná, nediskrétní, nemoudrá, výstřední, fanatická, nesnášenlivá, úzkoprsá, hloupá, nemravná. Co můžeme říci k její obraně? Nic, co by oni dovedli chápat. Chápeme-li Boha a on nás, pak není zrovna těžké jít životem podezříván, nepochopen, bez populárnosti. Laskaví, ale krátkozrací dobráci, kteří chtějí laskavost zachovat stůj co stůj, postaví se na stanovisko světa a odsoudí nás; neboť setkáváme se na světě s laskavě se tvářící zarytostí bojácné dobroty, která má k Bohu daleko; její láska směřuje spíše k těm, kdo jsou méně pro Boha, kdežto její bázlivost má dost kuráže k příkrým úsudkům. Jsou konverse, při nichž tři čtvrtiny srdce zůstávají mimo církev a vrací se jen čtvrtina; ale blud může nenávidět jenom srdce nerozdělené. Je to těžké; ale nelze jinak. Sotva bude mít úspěch člověk, který v potu tváře dokazuje světu, nepříteli Božímu, že důsledná katolická nenávist bludu je správná. Zrovna tak bychom mohli nutit slepce, aby řekl svůj soud v otázce barvy. Boží láska nás uvádí do odlišného okruhu života, pohnutek a zásad, do okruhu, který není toliko jiný, než v jakém žije svět, nýbrž je mu přímo nepřátelský.

Zdroj: B. Vašek, Vyšší život: myšlenky ze spisů F. W. Fabera, Brno 1948, s. 105–106, 107, 132–134, 137–138.

Excommunication_de_Robert_le_Pieux-Jean-Paul_Laurens

Jean-Paul Laurens (1838–1921): Exkomunikace Roberta II. Pobožného