G. K. Chesterton: Emancipace od rodinného života

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem G. K. Chesterton: Emancipace od rodinného života 391

Kdyby nebylo žen, byl by ideál všeobsáhlé schopnosti (čili zdravý rozum) jistě již dávnou dobu smeten se světa. Byl by se jistě roztavil ve strašlivé výhni ctižádosti a dychtivé odbornosti. Muž z části musí býti jednomyšlenkový, protože jest jednozbranný – a jest do boje vrhán nahý. Nápor světa doléhá naň přímo; na jeho ženu nepřímo. Zkrátka musí podati (jak praví knihy o úspěchu) „své nejlepší“; a jakou malou částkou muže jest „jeho nejlepší“? Jeho druhé nebo třetí nejlepší jest často mnohem lepší. Hraje-li první housle, musí je hráti po celý život; musí zapomenouti, že krásně hraje čtvrtý dudy, slušně patnáctý tago, že rozumí šermu, plnicímu peru, partii whistu, pušce a že jest obrazem Božím. A mělo by býti mimochodem poznamenáno, že tento nátlak na muže, aby vyvinul jeden rys, nemá co činiti s naším konkurenčním systémem obyčejně tak zvaným, nýbrž že by byl stejně na světě za každého rozumně představitelného kolektivismu. Nebudou-li socialisté nepokrytě ochotni ke slevě v úrovni houslí, dalekohledů a elektrických světel, musí tak nebo onak vznášeti morální požadavek na jednotlivce, aby udržoval své nynější soustředění na tyto věci. Jen tím, že muži do jisté míry byli specialisté, vznikly vůbec dalekohledy; a musí zajisté alespoň trochu býti odborníky, aby je udržovali v chodu. Tím, že uděláte z muže státního dělníka, mu nezabráníte, aby nemyslil hlavně na velmi těžký způsob, jímž si vydělává svou mzdu. Jest jenom jeden způsob, jímž lze zachovati ve světě tu vysokou lehkomyslnost a pohodlnější pohled do světa, které splňují starý sen universality. To jest dovoliti, aby byla v lidstvu polovina částečně chráněna; polovina, kterou rozčilující průmyslové požadavky znepokojují, ale znepokojují jen nepřímo. Jinými slovy, v každém lidském středisku musí býti jedna lidská bytost, založená na širším podkladě; taková, jež nepodává „své nejlepší“, nýbrž podává sebe celou.

Naše stará analogie s ohněm zůstává pořád velmi využitelnou. Oheň nemusí planouti jako elektřina ani vříti jako vřící voda; jeho předností jest, že plane více než voda a hřeje více než světlo. Žena jest jako oheň, anebo abychom dali věcem jejich správný poměr; oheň jest jako žena. Jako od ohně žádá se od ženy, aby vařila; ne aby vynikala ve vaření, nýbrž aby vařila; aby vařila lépe než její manžel, jenž vydělává na koks přednáškami o rostlinopise nebo lámáním kamene. Jako od ohně žádá se od ženy, aby dětem vyprávěla pohádky, ne svérázné a umělecké pohádky, nýbrž pohádky – lepší pohádky, než by pravděpodobně vyprávěla prvořadá kuchařka. Jako od ohně žádá se od ženy, aby osvětlovala a větrala, nikoliv překvapujícími zjeveními nebo divými větry myšlenkovými, avšak lépe, než by to dovedl muž, když se vrátil od přednášky nebo lámání kamene. Nemůže však od ní býti žádáno, aby vydržela něco takového, jako jest tato universální povinnost, kdyby rovněž měla snášeti přímou krutost konkurenční nebo byrokratické lopoty. Žena musí býti kuchařkou, avšak nikoliv konkurenční kuchařkou; učitelkou, avšak nikoliv konkurenční učitelkou; malířkou dekorací, avšak nikoliv konkurenční malířkou dekorací; švadlenou, avšak nikoliv konkurenční švadlenou. Nemá míti jedno povolání, nýbrž dvacet koníčků; ona na rozdíl od muže může rozvinouti všechny své druhořadé schopnosti. K tomuto bylo vlastně směřováno od prvopočátku tak zvaným uzavíráním nebo dokonce jařmem žen. Ženy nebyly drženy doma, abychom je muži udrželi v obmezenosti; naopak, byly drženy doma, aby jim byla zachována všestrannost. Svět mimo dům byl jedinou spoustou obmezenosti, změtí spletitých pěšin, blázincem novomaniaků. Jedině částečným obmezením a ochranou bylo ženě umožněno hráti si na pět nebo šest stavů, a tak se přiblížiti Bohu jako dítě, když si hraje na steré řemeslo. Avšak povolání ženina na rozdíl od řemesel dítěte byla všechna pravdivě a téměř hrozně plodná; a tak tragicky skutečná, že nic než její universalita a rovnováha jim nezabránila, aby nebyla pouze chorobnými.

Toť jádro otázky historického postavení ženina, jak já je chápu. Nepopírám, že ženám bylo křivděno, ba že byly i mučeny; avšak pochybuji, byly-li kdy mučeny tolik, jako jsou nyní nesmyslným moderním pokusem učiniti z nich zároveň domácí císařovny a soutěže schopné úřednice. Nezapírám, že i za starých tradicí ženy měly těžší život než muži. Nezapírám, že všechny tyto rozmanité ženské úkoly doháněly k zoufalosti; pravím však, že to mělo nějaký účel a význam, aby zůstaly rozmanitými. Nerozpakuji se ani přiznati, že žena byla služkou; avšak byla alespoň všestrannou služkou.

Nejkratčeji lze shrnouti postavení ženy v slova, že žena představuje ideu Zdravého rozumu; intelektuelní domov, do nějž se mysl musí vrátiti po každém výletu do výstřednosti. Duch, jenž nalézá cestu do divokých míst, jest duch básníkův; avšak duch, jenž nikdy nenalézá cesty z nich zpět, jest duch šílencův. V každém stroji musí býti část, jež se pohybuje, a část, jež stojí; ve všem, co se mění, musí býti část, jež jest nezměnitelna. A mnohé z jevů, jež moderní šmahem odsuzují, jsou vlastně částmi tohoto postavení ženy jakožto střediště a pilíře zdravého rozumu. Veliká část její tak zvané služebnosti a dokonce i její ohebnosti jest prostě služebností a ohebností universálního léku. Mění se, jako se mění lék – podle choroby. Musí býti optimistkou chorobnému manželu a blahodárnou pesimistkou manželu větroplachu. Musí chrániti Quixota, aby nebyl štván, a brániti sekantu, aby neštval jiných. Francouzský král napsal: „Toujours femme varie, bien fol qui s’y fie.“  – Žena se stále mění, velký bloud, kdo jí důvěřuje.

Avšak co je pravda, jest, že se žena pořád mění a že právě proto jí vždycky důvěřujeme. Napravovati každé dobrodružství a výstřednost protidávkou zdravého rozumu neznamená (jak patrně moderní myslí) býti v postavení špeha nebo otroka. Znamená to býti v postavení Aristotela, nebo (nejníže) Herberta Spencera, býti universální mravností a uzavřenou soustavou myšlenkovou. Otrok lichotí; dokonalý moralista kárá. Znamená to zkrátka býti přeběhlicí v pravém smyslu tohoto úctyhodného názvu; jehož z té neb z oné příčiny se vždycky užívá ve smyslu právě opačném, než jaký má. Jak se zdá, lidé se opravdu domnívají, že přeběhlík znamená zbabělce, jenž vždycky přesedlává k silnější straně. Ve skutečnosti znamená osobu vysoce rytířskou, jež vždycky přesedlává na slabší stranu; jako člověk, jenž přesedne na stranu lodi, kde sedí málo lidí, aby loď byla v rovnováze. Žena jest přeběhlicí, a jest to velikomyslné, nebezpečné a romantické zaměstnání.

Konečné faktum, jež tohle dokazuje, jest dostatečně jasné. Dejme tomu, že uznáme, že lidstvo jednalo na nejméně ne protipřirozeně, když se rozdělilo na dvě poloviny, z nichž jedna ztělesňuje ideál odborného talentu a druhá všeobecného zdravého rozumu (jež jest opravdu nemožno dokonale spojiti v jedné mysli), tu nebude nesnadno porozuměti, proč tato dělivá čára následovala rozdílu pohlaví, čili proč se žena stala symbolem universálního a muž speciálního a vyššího. Dvě obrovité skutečnosti přírodní to takto ustanovily: první, že žena, jež zhusta plnila své úkoly doslovně, nemohla obzvláště vynikati v pokusnictví a dobrodružnosti, a druhá, že působení téže přírody ji obklopilo velmi mladými dětmi, které potřebují býti učeny ne tak něčemu, jako spíše všemu. Nemluvňata nepotřebují býti učena nějakému povolání, nýbrž uvedena do světa. Abych věc vyjádřil krátce, žena jest obyčejně zavřena v domě s lidskou bytostí v dobu, kdy lidská bytost klade všechny otázky, jež jsou, a některé, jež nejsou. Bylo by to divné, kdyby měla podržeti cokoliv z obmezenosti odborníkovy. Řekne-li však někdo, že tato povinnost všeobecného vzdělávání (i když je osvobozena od moderních pravidel a hodin a vykonávána samovolněji osobou více chráněnou) jest sama v sobě příliš namáhavá a tíživá, rozumím takovému názoru. Mohu jenom odpověděti, že naše plémě to pokládalo za námahy hodno svaliti celé toto břímě na bedra žen, aby zachovalo na světě zdravý rozum. Začnou-li však lidé vykládati, že tato rodinná povinnost jest nejenom nesnadná, nýbrž malicherná a nudná, tu se prostě té otázky vzdávám. Neboť přes největší napětí obrazotvornosti nedovedu si představiti, co tím myslí. Nazve-li se domácí práce na příklad otročinou, vyplývají všechny nesnáze z dvojího významu tohoto slova. Znamená-li otročina prostě strašně těžkou práci, uznávám, že žena doma otročí, stejně jako otročí muž v katedrále amienské nebo otročí za dělem u Trafalgaru. Znamená-li však, že její práce jest ještě těžší, protože je bezvýznamná, bezbarvá a malé důležitosti pro duši, tu, jak jsem pravil, se vzdávám – nevím, co taková slova znamenají. Býti v určené oblasti královnou Alžbětou, rozhodovati o prodeji, hostinách, pracovních a svátečních dnech; býti v určené oblasti Whitleyem, opatřovati hračky, boty, prostěradla, koláče a knihy, býti v určené oblasti Aristotelem, učiti morálce, způsobům, bohosloví a zdravotnictví – rozumím, jak toto všechno může vyčerpávati ducha. Jak může býti velikou kariérou vypravovati dětem jiných o trojčlence a malou kariérou vypravovati vlastním dětem o vesmíru? Jak lze nazvati širokostí býti každému týmž a obmezeností býti někomu vším? Nikoliv; úkol ženin jest pravý, že jest obrovský, nikoliv že jest drobný. Polituji paní Jonesové pro ohromnost jejího úkolu; nikdy jí nepolituji pro jeho malichernost.

Avšak třebaže úkolem ženiným v podstatě jest universálnost, to jí ovšem nebrání míti jeden nebo dva vážné, byť převážně zdravé předsudky. Ona byla celkem více než muž vědoma, že jest pouze jednou polovinou lidstva; avšak vyjádřila to (smím-li tak mluvit o dámách) tím, že se zaťala zuby nehty do jedné nebo dvou věcí, o nichž myslí, že je představuje. Rád bych tu mimochodem poznamenal, že mnoho nedávných oficielních nesnází s ženou zavinilo faktum, že ženy přenášejí na věci pochybnosti nebo rozumu onu posvátnou paličatost, jež je správná jenom u základních věcí, nad nimiž byla žena ustanovena strážkyní. Vlastní děti, vlastní oltář, toť věci, jež by měly býti něčím zásadním. Avšak z druhé strany by nemělo býti věcí zásadní, kdo psal listy Juniovy; to by mělo býti předmětem svobodného a téměř lhostejného bádání. Učiňte však energickou moderní dívku tajemnicí spolku dokazujícího, že listy psal Jiří III., a ve třech měsících tomu také bude věřit z pouhé oddanosti ke svým zaměstnavatelům. Moderní ženy brání svou kancelář se vší urputností, jako by šlo o jejich domácnost. Bojují za psací stolek a stroj jako za krb a vzrůstá v nich jakési dravé mateřství vůči neviditelné hlavě firmy. Proto právě konají své kancelářské práce tak dobře; a proto právě by jich neměly vykonávati.

Zdroj: G. K. Chesterton, Co je špatného na světě, 1997, za zpracování děkujeme externí spolupracovnici.

Similar articles