Křesťanské písemnictví: Eucharistické učení sv. Athanáše a sv. Cyrila Jerusalemského

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Křesťanské písemnictví: Eucharistické učení sv. Athanáše a sv. Cyrila Jerusalemského 242

Srovnání učení sv. Athanáše a sv. Cyrila Jerusalemského není bez prospěchu. Athanáš, veliký biskup alexandrijský a neochvějný zastánce víry vyslovené nicejským sněmem proti ariánům, skvělý a hluboký bohoslovec, zasvětil svůj život a své spisy potvrzování a obhajování božství Slova, druhé osoby nejsvětější Trojice. Byl ještě mladý a jáhnem, když doprovázel svého biskupa Alexandra na sněm do Niceje; o tři leta později, r. 328, po něm nastoupil úřad biskupský a od té doby se neustále stavěl proti rouháním Ariovým a proti obojakým věroučným výrazům, které nařizovali císaři příliš naklonění bludařům. Pětkrát byl ve vyhnanství, donucen uprchnouti do samot pouště, ukrývati se hned ve vyschlé cisterně, hned v hrobce vlastního otce, a přece neustal vésti dobrý boj až do dne, kdy se dočkal útěchy, že se mohl účastniti vítězství pravověrnosti. Na stolec byl znovu povolán Valentem r. 366 a mohl pokojně umříti na loži 2. května 373.

Eucharistické učení alexandrijského biskupa dává přirozeně zvláštní místo osobě Slova; chléb, který přijímáme, jest pravé Tělo vtěleného Slova, kalich, který žehnáme, jest kalichem jeho Krve; jestliže nás svátost zbožšťuje, nutně obsahuje tělo Boha, Slovo pak jest pravý Bůh. Toto jsou zhruba rysy eucharistického učení sv. Athanáše.

Sv. Cyril Jerusalemský, mladší asi o dvacet let biskupa alexandrijského, je rovněž velikým biskupem a stoupencem učení o Trojici stanoveného v Niceji; třikrát byl ariány vypuzen do vyhnanství a také skončil pokojně r. 386 uprostřed svého stádce. Avšak Cyril není knížetem bohoslovců své doby jako Athanáš a hlavou odporu proti arianismu; jeho skromnější úkol se omezuje na Palestinu a jeho činnost téměř nepřesahuje hranice jeho diecése. Nezanechává po sobě velikých naukových děl, která by hýbala celým křesťanstvím, nýbrž pouze řadu prostých rozmluv, „katechesí“, kterými připravoval věřící k přijetí křtu. Cyril nerozumuje o svatých tajemstvích jako Athanáš, ale prostě vykládá svým posluchačům katechumenům vyznání víry, učení o svátosti křtu a Eucharistie a o obřadech, které provázejí eucharistické posvěcení. Svou snahu omezuje na skromný úkol katechisty, ale je vzorem všem katechistům, učitelům náboženství, prostotou a jasností svého výkladu. Jeho výklad se týká základních věcí víry a je lehce přístupný a nám blízký. Jako v první den, kdy byl pronesen, tak i dnes má svou důkaznou hodnotu; dík katechesím sv. Cyrila můžeme vstoupiti v přímé spojení s prostým a základním podáváním víry, které zajišťuje od dob apoštolských až po naše dny trvání jedné víry, jednoty všech duší ve vyznání téhož zjeveného učení.

sv. Athanáš je především mužem kontroversí a velkých bohovědných spisů, přece i on míval ve svém biskupském úřadě příležitost pronésti před svým lidem lidové homilie (kazatelský výklad Písma sv.). Cařihradský patriarcha Eutychius zachoval zlomek jedné z těchto promluv alexandrijského biskupa; homilie je určena nově pokřtěným a zlomek právě mluví o tajemství eucharistickém. Posvátný řečník ukazuje svým posluchačům levity přinášející chléb a víno a kladoucí je na oltář. Dodává: „Dokud není po modlitbách a po vzýváních, je tam jen chléb a kalich, ale po dokončení velikých a podivuhodných modliteb chléb se stává Tělem a kalich Krví Pána našeho Ježíše Krista … tento chléb a tento kalich jsou před modlitbami a vzýváním jen přirozenými věcmi, ale když jsou modlitby a svatá vzývání u konce, Slovo sestupuje na chléb a na kalich.“ (PG 26, 1325) Výrazů, chléb se stává Tělem, víno Krví, užíval již sv. Irenej a Origenes; alexandrijský biskup je přijímá z tradice a užívá jich, aby jimi vyjádřil skutečnou přítomnost Kristovu v Eucharistii, sjednocením a ztotožněním chleba v Tělo a vína v Krev. Tajemství je potvrzeno s veškerou žádoucí důrazností a přesností. Tyže výrazy provázené pokyny těm, kteří mají přijímati, se objevují ve slavnostních okružních listech, které alexandrijští patriarchové psávali každoročně k velikonocům; přináležel jim úkol označiti přesný čas svátků velikonočních. Tyto velikonoční listy nebyly určeny jen věřícím v Egyptě, nýbrž bývaly zároveň posílány římskému veleknězi a východním biskupům; proto mají úřední katolickou, všeobecnou povahu, když je přijímaly všechny církve. Čestné tyto památky, hlavně pocházející od sv. Athanáše, se nám dochovaly v latinských překladech a vydávají velmi bezpečné svědectví o společné víře.

Již v uvedeném úryvku se alexandrijský biskup zmiňoval o osobě Slova v eucharistickém tajemství, ale ve spisech a v listech naukových se k tomuto tvrzení vrací a rozvíjí je se zvláštním důrazem. Po Janově evangeliu (6, 64) opakuje „tělo je k ničemu, Duch (t. j. Duch Boží) oživuje“; tělo Kristovo může býti oživujícím, poněvadž je tělem Boha a počato působením Ducha sv.: „Co jest zrozeno z Ducha, Duch jest“ (Jan 3, 6). Dobrotivou vůlí otce se Slovo, pravý Bůh přirozeností a Moudrost Otcova, stalo tělesným člověkem pro naši spásu, aby se za nás mohlo obětovati a nás spasiti … V lůně Panny Marie se stalo člověkem podobným nám a my nemůžeme býti zbožštěni přijímáním těla některého člověka, nýbrž přijímáním těla Slova. (List filosofu Maximovi, PG 26, 1088) Zde poznáváme základní učení sv. Athanáše, jež vede celou jeho bohovědu a je shrnuto v pověstném výrazu: „Bůh Slovo se stal člověkem, abychom se my zase mohli státi bohy.“ (O vtělení Slova 54; PG 25, 192) Ale zde je veliký důraz na pojem i slovo těla; bylo třeba, aby Slovo přijalo v lůně Panny Marie tělo, aby se za nás mohlo přinésti v oběť Otci; máme-li býti zbožštěni, je nutno, aby tělo, které přijímáme, bylo tělem Boha. Nevynadivíme se přesnosti a síle učení, které se opírá o samu skutečnost přítomnosti Kristovy v Eucharistii, kterou uznávali ariáni, by z toho dovodil, že toto tělo je tělem vtěleného Boha. Samo tělo je k ničemu, jedině Duch může oživiti a dáti nám záruku věčného vzkříšení; tělo, které přijímáme ve Svátosti, je tímže tělem, které Duch sv. vytvořil v lůně P. Marie, tělem Slova vtěleného pro naši spásu.

Tyto výrazy sv. Athanáše zatěžkané veškerou věrou ve Vtělení a ve Vykoupení zároveň představují zářivé potvrzení eucharistického učení, které vždy bylo a je učením církve.

Avšak Učitel jde dále v bohovědě o Svátosti, nespokojuje se tím, že ji spojuje s velikými tajemstvími spásy, z nichž nám přichází; umí ji také velmi úzce spojiti s posledním cílem křesťanského života, k němuž nás Svátost vede. Je chléb živý, který sestoupil s nebe, a to jest tělo vtěleného Slova, ale je také jiný chléb hutnější, a to jest Duch svatý, samo Božství, které budeme míti v nebeské vlasti. V tomto životě máme prositi o chléb budoucího věku a již dostáváme jeho prvotiny v přijímání Těla Páně. (Proti ariánům 16; PG 25, 1012) Zde je učení zase vyjádřeno stručně, ale s nedostižnou silou. Oživující tělo, jež nám dává Svátost, je chlebem našeho pozemského života, ale vede nás výše, dovoluje nám doufati ve více, více než přijímání na zemi, které konáme na stínech víry, doufáme v jiné přijímání v blaženosti bez konce a bez hranic nesmrtelného patření. Tak sv. Athanáš buduje obzory nekonečna, které máme ve zjeveném učení o nejsv. Svátosti.

Jerusalemský biskup sv. Cyril věnuje 22. homilii tajemství Těla a Krve Páně, další homilie se obírá eucharistickou liturgií a obřady sv. přijímání (PG 33, 1097–1128). Poučení žádala sama Svátost, kterou věřící viděli a o níž od svého biskupa slyšeli. Postačí opakovati slova sv. Cyrila a ponechati jim prostý a živý ráz.

Za předmět eucharistické homilie si sv. biskup obral úryvek z I. listu Korinťanům, v němž apoštol sv. Pavel posluchačům kreslí ustanovení Svátosti od Ježíše Krista při poslední večeři (I. Kor. 11, 23–25): „Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, vzal chléb a učiniv díky, rozlámal jej a řekl: Toto je tělo mé, které se za vás vydává, to čiňte mi mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová úmluva o mé krvi, to čiňte, kolikrátkoli jej píti budete, na mou památku.“ Kazatel hned dodává: Když Kristus prohlásil a řekl o ch1ebě: toto je tělo mé, kdo se odváží odporovati. Sám ujistil a pravil: toto je krev má; kdo bude moci kdy pochybovati řka, že to není jeho krev? Tak jest učení víry postaveno na slovech samého Spasitele, která nám uchovali svatí apoštolové. Když Kristus promluvil, nikdo nemůže vystupovati proti jeho slovům.

Připomíná posluchačům zázrak na svatbě v Káni, aby je utvrdil v přesvědčení v tajemství. Kristus změnil kdysi vodu ve víno a nyní by nemohl změniti víno v krev? Byv pozván na hmotnou hostinu učinil takový zázrak a nyní by nemohl dáti své tělo a svou krev dětem na duchovní hostině Ženichově? Proto s veškerou jistotou přijímáme Kristovo tělo a krev. Pod podobou chleba se ti dává Jeho tělo, pod podobou vína Jeho krev, aby ses mohl po přijetí jich státi Kristonošem, neboť jeho tělo a krev se rozšiřují do našich údů a stáváme se účastníky božské přirozenosti, jak to praví i blažený Petr. (II. Petrův 1, 4)

Jindy pravil Kristus za řeči se Židy: „Nebudete-li jísti mého těla a píti mé krve, nebudete míti v sobě života“ (Jan 6, 54). Ale ti nepochopili duchovně tohoto, co jim bylo řečeno; pohoršili se a odešli pryč, domnívajíce se, že se jim radí jísti lidské tělo. Ve Starém zákoně byly předkladné chleby, avšak tento obřad s ním také skončil; v Novém zákoně je nebeský chléb a spasitelný nápoj, jež posvěcují tělo i duši. Jako se chléb hodí k tělu, tak i Slovo má vztahy k duši. I když se tělo a krev nejeví přímo smyslům, víra nás naprosto ubezpečuje. Nesuď věci podle chuti, víra tě ujišťuje o daru těla a krve Kristovy, jimiž jsi poctěn.“ (PG 33, 1097–1101)

Toto mluvíval jerusalemský biskup svému lidu kolem roku 348. Mluvil k prostým lidem, proto promluva jest proniknuta největší prostotou; mluví ke křesťanům, a proto se dovolává základních nauk víry. Pro nás všechno spočívá na Kristových slovech a na rozkaze, který dal apoštolům: To čiňte na mou památku. Nemůžeme eucharistický pokrm souditi podle vnějšího vzhledu, který vnímají naše smysly, nýbrž ve světle Božího prohlášení: Toto jest tělo mé. A Boží všemohoucnost může přece učiniti zázrak. Nový chléb obětovaný místo chlebů předkladných je prospěšný tělu i duši, poněvadž obsahuje Slovo. Tímto výrazem sv. Cyril projevuje svůj souhlas s učením sv. Athanáše: Eucharistie není tělo obyčejného člověka, nýbrž tělo Boha. Veškeré katolické učení je katechetou IV. stol. shrnuto do několika výrazů, které i dnes najdou cestu k srdci.

Sv. Cyril pokračuje v poučování a stručně vykládá místa Starého zákona, která již obrazně ohlašovala tajemství křesťanských oltářů. „Prostřel jsi přede mnou stůl před tváří mých nepřátel,“ zpívá žalm 22, „pomazal jsi mou hlavu olejem a jak podivný jest kalich, který mne opíjí!“ Šalamonu pravil: „Jdi, pojídej svůj chléb v jásotu a pij své víno v radosti, neboť tvá díla se líbí Bohu. Tvůj šat ať je stále bílý a olej ať nechybí na tvé hlavě. (Ekkl. 9, 7 n.) Víře není chlebem to, co se jeví jako chléb a má jeho chuť, nýbrž tělo Kristovo, není vínem, co se jeví jako víno, nýbrž krví Kristovou. Utvrď tedy své srdce a jez tohoto chleba jako duchovní potravu a uchovej radostný obličej své duše. Uchováš-li své svědomí čisté a budeš rozjímati slávu Páně v šeru víry, můžeš k němu dojíti do slávy na věky věkův. (PG 33, 1104–1406) Tímto výhledem na blaženost končí sv. Cyril svou homilii. Jistě dosáhl cíle a upevnil své posluchače ve víře ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii; a Boží přítomnost, kterou potvrdil sám Kristus a zvěstovali proroci, má býti zde i na onom světě naším štěstím a naší slávou. Ale sv. Cyril dosáhl ještě jiného cíle, na který ve své prostotě nepomyslil. Zůstává navždy svědkem křesťanského dogmatu, kterému učil; máme v řeckém křesťanském písemnictví málo svědectví tak jasných a výslovných o tomto hlavním bodu naší víry.

V další 23. homilii opakuje přehledně látku dřívějších promluv a potom probírá liturgické obřady slavení Euchariste a přijímání. Po poučení o svátosti těla a krve je vhodno promluviti o posvátných úkonech, které provázejí pořízení a přijímání svátosti. Biskupova mluva je stále prostá a přesná. Popis obřadů od umývání rukou kněze, které znázorňuje čistotu srdce a přímost činů. Políbení pokoje (osculum pacis) je svědkem vzájemné lásky křesťanů a odpuštění urážek, která mají podle slov Páně předcházeti naší oběť na oltáři. Po skončení těchto příprav začíná sloužící kněz slavnostní eucharistické modlitby. Tehdy jako dnes začínají střídavou modlitbou: „Vzhůru srdce – Mějme k Pánu; Díky vzdávejme Pánu – Důstojno a spravedlivo jest.“ Potom kněz pronáší sama slova díků, která dala své jméno samé Svátosti – Eucharistii. Kněz chválí Boha za dobrodiní stvoření viditelného i neviditelného, a spojuje svůj hlas s kůry andělů, archandělů, trůnů a panství, kteří o závod zpívají: Svatý, Svatý, Svatý Pán Bůh zástupů. Potom – pokračuje sv. Cyril – když jsme se očistili duchovními chválami, vzýváme nejdobrotivějšího Boha, aby nám seslal svého Ducha sv. na obětní dary, aby on z chleba učinil Tělo Kristovo a z vína Jeho Krev, neboť vše, co jest dotčeno mocí Ducha, je posvěceno a proměněno.

Obřady pokračují modlitbou za živé, za pokoj a jednotu církve, za dobrý řád světské společnosti, za vládce, za vojáky, za nemocné, za všechny, kteří něco potřebují a za které se přináší svatá žertva nekrvavé oběti oltáře. Potom jsou vzpomínky na zemřelé; patriarchy, proroky, apoštoly, mučedníky, za zemřelými biskupy se vzpomíná na všechny zemřelé, kterým prospívá modlitba sloužícího kněze. Zde se posvátný řečník na chvilku zastavuje, aby zdůraznil užitečnost modlitby za zemřelé a zvláště prospěšnost zádušní svaté oběti Kristovy, jenž umřel za naše hříchy.

Slavnostní zpěv Otčenáše poskytuje biskupovi příležitost ke krátkému výkladu modlitby Páně; každodenní, vezdejší chléb, o nějž máme prositi, jest chléb eucharistický užitečný ne tak pro tělo jako pro duši. Po „zbav nás ode zlého“ lid odpovídá „Amen“. Blíží se chvíle sv. přijímání; kněz praví hlasitě: „Sancta sanctis“ – svaté svatým! Věřící odpovídají: „Jeden Svatý, jeden Pán Ježíš Kristus!“ a zatím co kůr zpívá slova žalmu 33: „Jezte a vizte, jak lahodný jest Pán,“ se věřící připravují k účasti na sv. přijímání. Každý se má k oltáři přiblížiti slušně a uctivě, vztáhne pravici otevřenou, prsty při sobě, dlaň maličko skrčenou; levice je pod pravicí a má ji podpírati jako trůn pro Krále, který přichází. Největší péče má býti věnována, aby žádný drobeček předrahého Těla Kristova, dražšího nad zlato a vzácné kameny, nepadl na zem. Biskup vkládá do vztažené ruky chleba a praví: „Tělo Kristovo“ a věřící odpovídá „Amen“. Věřící požívá posvěcený chléb a hlubokou úklonou se připravuje na přijímání přesvaté krve; zase odpoví „Amen“ na jáhnovo oslovení: „Krev Kristova“. Potom každý děkuje za účast na takovém tajemství. Hle, praví ještě svatý biskup, toto jsou zvyky, které máte zachovávati, abyste se uvarovali hříchu. Dvojí radou končí: nezanedbávejte přijímání a neposkvrňte Svátost tím, že byste k ní přistoupili s nečistým svědomím.

To je dvojí svědectví sv. Cyrila Jerusalemského o Eucharistii a o oběti mše sv., jaké milé štěstí, že v něm nacházíme všechno hlavní naší víry, všechno hlavní z našich křesťanských zvyklostí. Církev, jejímiž členy jsme my, jako byl i on, dovedla uchrániti neporušený poklad, který jí svěřil Kristus a jeho apoštolové. Stejné liturgické zpěvy, stejné modlitby, které zaznívaly v křesťanských shromážděních, jimž předsedal sv. Cyril, zaznívají ještě i v našich. Táž víra ve skutečnou přítomnost, táž uctivá starostlivost, aby se nic neztratilo z posvěceného Chleba, táž úcta ke Svátosti u nás i u křesťanů jerusalemských ve IV. století. Ovšem, některé méně významné věci se změnily, nepřijímáme již stoje, nýbrž na kolenou, nedostáváme již Tělo Kristovo do ruky, nýbrž přímo do úst, věřící obyčejně se neúčastní kalichu přesvaté Krve; církev, paní nad těmito zvyky, je ve své moudrosti pozměnila a přizpůsobila novým okolnostem, ale nicméně zachovala čistotu víry a zářivý život dávných liturgických obřadů.

Čemu svatý Athanáš učil svým poněkud vyšším způsobem bohoslovce, sv. Cyril to podává na dosah prostých a malých; kde veliký Alexandrijec rozjímal řád a soulad Božích tajemství, tam jerusalemský biskup rozjímá řád a soulad liturgických úkonů pozemských. Každý jdou vlastní cestou a za svým cílem, avšak oba jsou zajedno ve víře, jako byli zajedno v přijímání Těla téhož jednoho Krista. Souhlas těchto dvou duchů tak rozličných a přece sjednocených v téže víře dával již ve století Nicejského sněmu tušiti velkolepé rozpětí křesťanského učení v nepřetržitém řetězu věků až po den blaženého štěstí.

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu VI, 397–402, 461–464.

???. ???????? ??????? ? ?????? ???? ??????, XVIII ???. ??????, ???????. 60 x 43 ?? http://www.cirota.ru

Sv. Athanáš a sv. Cyril Alexandrijský

Similar articles