Křesťanské písemnictví: Nejsvětější Svátost za časů apoštolských

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Křesťanské písemnictví: Nejsvětější Svátost za časů apoštolských 389

Písmo svaté nám uchovalo drahocenné svědectví o tajemství eucharistickém. Pán Ježíš v Kafarnaum učedníkům slíbil „chléb života“, jímž jest „jeho tělo za spásu světa“, a splnil tento slib památnými slovy při poslední večeři a k nim přidal: „To čiňte na mou památku.“

Apoštolové splnili příkaz mistrův a obřad lámání chleba se objevuje jak v Apoštolských skutcích tak v I. listu sv. Pavla Korintským. Jeví se jako základní úkon nového obřadu, jako spojení všech věřících mezi sebou a s tělem Spasitelovým: „Jedno tělo jsme mnozí!“ (I. Kor. 10, 17). Toto jsou doklady vdechnuté Duchem svatým, a které mají pro věřícího zvláštní cenu. Na nich spočívá víra naše i celé církve.

Ale plným právem můžeme také jinde hledati svědectví staré víry. Jelikož eucharistický obřad má v Písmech vzhled zvláštní důležitosti, zcela přirozeně musíme i jinde než v Písmě najíti stopy tohoto počínání a potvrzení tajemství. Není nutno, abychom k posvátným textům připojovali tvrzení, jehož nepotřebují; jde o to, abychom ukázali, že skutečně první křesťanské pokolení, přímí žáci sv. apoštolů pochopili a prováděli učení Ježíšovo, jak jim je apoštolové předali.

Úřední spis, list ze správní korespondence vyměněný mezi vysokým římským úředníkem a samotným císařem přináší do této věci cenné světlo. Mezi lety 111 a 113 viděl Plinius mladší, správce Bithynie, že soudu jsou udáváni křesťané, z nichž již někteří se zřekli víry z obavy před pronásledováním. Plinius byl svědomitý úředník a chtěl se dopíditi, co jako křesťané dělají a jaké jsou jejich zvyklosti. Z jejich úst se dověděl, že věřící se ve stanovené dny scházívají, „aby zpívali Kristu chvalozpěvy jako Bohu“; a že společně „požívají prostého a neškodného pokrmu“. Prokonsul shromáždil výsledky vyšetřování a poslal je Trajanovi, žádaje jej, aby mu naznačil, jak si má počínati vůči křesťanům. List Pliniův Trajanovi se nám dochoval; byl důkladně prozkoumán a zjištěn a dosvědčuje, jaké byly zvyky křesťanů. Ta to písemná památka není theologickým dokladem, také nebylo důvodu, aby se obírala důkladně články víry. Císařský úředník se staral o vnější činy, ty spadaly pod jeho dozor a pravomoc, hledá zločiny, které má souditi, a zločince, které je potrestati. A ačkoliv jeho vyšetřování bylo jen povrchní, přece právě zjevuje jsoucnost veřejné křesťanské bohoslužby, kterou tvoří jakési jídlo, zmiňuje se o „potravě“ jinak „prosté a nevinné“, které křesťané ve stanovené dny ve shromážděních společně požívají. A chceme-li věděti, co bylo tou potravou, co tvořilo ono jídlo, musíme se samozřejmě otázati křesťanských památek. Přece jest však význačno, že vnější stránka obřadu, smyslům přístupný vzhled je zkoumán podle svědectví úředníka římské říše. Plinius neručí za eucharistickou víru, to bychom žádali příliš mnoho od pohana; praví nám však, že první křesťané činili ve svých shromážděních totéž, co tam činíme my dnes.

Naopak křesťanské památky mluví jasnější řečí a obrazy, jichž užívají, nám prozrazují, co jest tajemným pokrmem, kterého křesťané požívají. V museu lateránském v Římě je zachován nápis vtesaný do kamene a pocházející, jak se zdá, z druhého století. Kámen našel Ramsay r. 1883 blízko místa staré Hierapole ve Frygii (Malá Asie). Je to nápis od Albercia, křesťana a možná i biskupa. Prošel celým světem, navštívil Řím, zašel do Nisibe, překročil Eufrat; „víra šla před ním“ po cestě, všude našel přátele a všude přijal jako „pokrm neposkvrněnou rybu“, kterou z vod vytáhla „čistá Panna“. S nimi požíval „vína“ smíšeného s vodou a „chleba“.

Jiný, pozdější nápis Pektoria Autunského, je rovněž zasvěcen chválám „nebeské Ryby, vylovené z nesmrtelné studnice, která obohacuje duši věčnými vodami moudrosti“. Je to „pokrm Spasitele svatých, sladký jako med, a požívá ho ten, kdo má hlad“.

Tyto nápisy nemluví samy o tajemné Rybě, která jest pokrmem duší a jest zároveň chlebem i vínem. Římské katakomby nám na svých stěnách nahlodaných časem ukazují stejné obrazy. V temnu podzemních chodeb a v koutech kapliček, ke kterým chodby vedou, objevíte prosté tahy obrazů chlebů, ryb, košů chleba a ryb na talířích, na bochnících podoba ryby nebo řecká písmena toho slůvka (ΙΧΘΥΣ – ichthys) Tyto staré památky nepodávají jen symbolické prvky, které představují jasně posvátnou hostinu. Některé fresky, jako v Capella graeca (v Řecké kapli) pohřebiště sv. Priscilly na via Salaria Nuova, podávají obraz samé hostiny. V Capella graeca v pozadí malé apsidy, kde stával oltář, je ještě živě patrná červená malba představující sedm osob sedících u stolu, jenž nese kalich a chleby. Ten, který předsedá hostině, sedí na konci stolu a nabízí chléb podáním a jako by jej lámal stolovníkům. To je slavná freska nazývaná „Lámání chleba“, v níž všichni shodně vidí zobrazení eucharistické bohoslužby.

Jako list Pliniův tak i tyto obrazy a znaky dosvědčují svým způsobem význam, který křesťané dávali tajemnému pokrmu, který s přáteli přijímali. Nápisy se shodují s malbami a mluví nám o chlebě a o víně, staví před zraky obraz nebo jméno Ryby a spojují je s obrazem chleba. Tím chlebem, jenž jest Rybou, jest posvěcený chléb, tělo Pána našeho, Ježíše Krista, Syna Božího, Spasitele. On jest tou tajemnou Rybou, neposkvrněnou, ulovenou čistou Pannou ve vodách z nesmrtelného pramene, on dává své tělo v potravu svým, svým přátelům, aby obohatil jejich duše věčnou moudrosti, začáteční písmena z jeho jmen a názvů tvoří řecké slovo „ichthys“, t. j. ryba, stejně i on v poušti dal zástupu chleby a ryby, aby se nasytil. „Ryba“ jest zřejmě náznakem, symbolem, ale jak jinak, ne-li symbolem, znázorniti skutečnou přítomnost, jíž naše oči nepostřehují, naše ruce nedotýkají, a již jedině naše víra a naše láska může odkrýti pod viditelnými způsobami chleba a vína? Ovšem, „Ryba“ je symbolem, ale symbolem mrtvým a dokonale pochopitelným pro věřícího, jemuž připomíná, že pokrm, který přijímá se svými bratry, je samo tělo jeho Spasitele. Z jiných památek dále poznáme, že symbolické představy se nijak nepříčí přesnému a výslovnému učení samého dogmatu.

Je zřejmo, že církevní spisovatelé nám vydají poslední svědectví. Křesťanská epigrafie a archeologie podle svého úkolu podávají obrazy malované a nápisy na věcech i obrazy a nápisy směřují k vyjádření eucharistické víry, ale plně ji nevysvětlují ani dokonale netvrdí.

Sv. Ignác, biskup antiošský, mučedník vřelého srdce a výchoďan tělem i duší, užívá obrazného slohu ve svých listech, které napsal církvím za cesty do Říma, kde podstoupil mučednickou smrt. Tak píše Římanům, že si přeje, aby byl semlen zuby zvířat, aby se svou obětí stal pšenicí hodnou Pána. Prosí římské věřící, aby nijak nepřekáželi jeho umučení a aby mu dopřáli dosáhnouti koruny, která mu byla slíbena. Oběť pomlené pšenice, vlastního těla, rozdrceného zuby zvěře jako zrno mezi mlýnskými kameny, toť obrazy, které vnukají myšlenku eucharistické oběti. Dávají podnět k myšlenkám o obřadní oběti posvěceného chleba, o nejčistším těle Pána Ježíše obětovaném za nás pod eucharistickými způsobami. Ignác chce také svou smrtí býti obětním chlebem hodným Boží velebnosti. Obraz, nepochybně, ale obraz velmi blízký skutečnosti, neboť předpokládá totožnost obětního chleba s umučeným Tělem. Ostatně, i když svatý mučedník užívá obrazů mluvě k věřícím, kteří znají opravdové učení, přece dovede, je-li třeba, a bojuje proti bludařům, mluviti zřetelně a jasně a bez oklik potvrditi tajemství víry. V listu smyrnské církvi pranýřuje bludařské učitele, kteří vůbec neuznávali skutečného lidského těla Ježíše Krista za jeho pozemského života i z týchž důvodů se pak odvraceli i od Eucharistie. Jak by v ní mohlo býti tělo a krev Páně, když měl jenom zdánlivé tělo, když Slovo se ve skutečnosti nevtělilo v lůně Panny Marie? Ignác píše doslovně: „Bludaři se nezúčastňují Eucharistie a modlitby, poněvadž nevyznávají, že Eucharistie je tělo Pána Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Svědectví jest naprosto jasné; jako my, jako církev všech dob, tak i Ignác vyznává totožnost eucharistického pokrmu křesťanů se samým tělem Kristovým, které se za nás vydalo. Je to ozvěna zázračných slov, která při poslední večeři pronesl Spasitel: „Toto jest mé tělo, toto jest kalich mé krve.“ Kdož nepřipouští této pravdy: jsou bludaři a sami se oddělují od shromáždění věřících, v nichž nemají více místa. Není pro nás bez významu, že dokéti (výše zmínění bludaři), kteří popírali skutečné tělo Páně a jeho krev, současně popírali cenu Eucharistie, tudíž i oni chápali Eucharistii jako svátost těla a krve Páně. A tak vedle kladného svědectví sv. Ignáce o obecné víře máme také důkaz z opačných lživých tvrzení bludařů. Ten tvrdí a tito popírají, ale obě strany předpokládají týž předmět, katolické učení o skutečné tajemné přítomnosti eucharistické. Křesťanské hostiny, o nichž mluví Plinius mladší, obrazové představy katakomb nabývají nyní pro nás smysl zcela jasný, a to stejný se smyslem, který bohonadchnutá sv. Písma dávají eucharistickému lámání chleba.

Ale naše zbožná zvědavost chce bádati dále. Nemohli bychom vniknouti do kruhu prvních křesťanských shromáždění, zúčastniti se v duchu jejich schůzky, poznati, jak se modlili a jak slavili svatá tajemství? Nejstarší památka dochovaná z dob apoštolských „Učení dvanácti apoštolů“ ta ukojí naše přání po všech stránkách. Tato knížečka má spíše podobu kázání, její účel je více praktický než naučný. Je sestavena ve tvaru přikázání a tak mluví také o křesťanských shromážděních. Praví: „V den Páně ve shromážděních lámejte chléb a po vyznání hříchu děkujte, aby vaše oběť byla čistá. Kdo je ve sporu s druhem, nemá s vámi přicházeti, dokud se s ním nesmíří, aby neposkvrnil vaši oběť.“ (Kap. 14.) Převládají mravní naučení: chléb nemůže býti mezi bratřími lámán leda po očistění svědomí a po smíření s bližním. Nevíme, zda se tato „zpověď“ konala úplně soukromě jako dnes, nebo byly-li zvláštní obřady. Poznamenáváme však, že církev sv. zachovává i v dnešní liturgii tento spasitelný projev pokory a odpuštění. Přede mší sv., před nejsv. Eucharistií, před některými slavnými obřady se vyznání hříchů děje předepsaným způsobem a podle téhož způsobu bývá udíleno i odpuštění. Vidíme, že tento zvyk pochází z nejstarších dob a byl podnícen samými slovy Spasitelovými: „Neseš-li k oltáři svůj dar a rozpomeneš se, že tvůj bratr něco proti tobě má, jdi prvně se smířiti s bratrem svým a potom přijď podati svou oběť.“ (Mt. 5, 23 n.)

Jiné místo téhož „Učení dvanácti apoštolů“ uchovává obřadní výrazy kolem proměňování chleba a vína. Čteme tam slavné děkování Bohu Otci, které naznačuje nápěv pozdějších předzpěvů (prefací) pozdějších dob. Vzdávají se Bohu díky za jeho jméno, za dar stvoření, za vědění, za víru a za nesmrtelnost, o nichž nás učil Ježíš, služebník Otcův. Zvláště se zmiňuje o pokrmu a nápoji, jež Bůh dává všem lidem, aby ho chválili a mu děkovali. „A nám,“ dodává znění, „t. j. nám křesťanům, jsi dal duchovní pokrm a nápoj a věčný život skrze svého služebníka.“ Zvláštní modlitba se říká za církev, aby ji Bůh ráčil chrániti ode zlého, zdokonalil ji v lásce a posvěcenou aby sjednotil se čtyř stran světa v království, které je jí připraveno. „Ať nastane milost a zmizí tento svět. Hosanna Bohu Davidovu! Kdo je svatý, ať se přiblíží, kdo není, ať činí pokání. Přijdiž, Pane! Amen.“ (Kap. 10.) Podle nejobecnějšího názoru kritiků tyto postupné modlitby předcházejí Eucharistii a tvoří slavné a veřejné díkůčinění, které jménem všech pronáší předseda shromáždění, a k němuž se pojí všechen lid tím, že odpovídá „Amen“, jako stále i my činíme. Modlitby končí živě a naléhavě, obec očekává samu přítomnost Páně; jenom svatí mohou zůstati a přiblížiti se ke svatým tajemstvím.

Ještě na jiném místě podává totéž dílo zvláštní formule díkůčinění nad požehnaným kalichem a nad lámaným chlebem: „Při díkůčinění děkujte takto: napřed nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou révu Davida, tvého služebníka, kterou jsi nám dal poznati skrze Ježíše, tvého služebníka; sláva tobě po věky! A nad lámaným chlebem: Děkujeme ti, Otče náš, za život a za poznání, které jsi nám dal poznati skrze Ježíše, tvého služebníka; sláva tobě na věky. Jako tento lámaný chléb kdysi roztroušený po horách byl sesbírán, aby se stal jedním, tak ať je i tvá církev sjednocena po všech koutech světa ve tvém království.“ (Kap. 9.) Toto místo připomíná výrok sv. Pavla v listu Korinťanům: napřed tvrdí totožnost posvěceného kalichu s krví Kristovou a lámaného chleba s jeho tělem a potom se zmiňuje o jednotě všech věřících v jednom chlebě. (I. Kor. 10, 16 n.) Myšlenková souvislost je na obou místech stejná a můžeme tedy souditi, že stejné liturgické zvyklosti vysvětlují příbuznost obou míst. Slova o kalichu a o lámaném chlebě nám zůstávají poněkud tajemná. Abychom je pochopili, jest záhodno, abychom si vzpomněli na biblický symbolismus, který jest základem prvních apoštolských spisů. „Réva Davidova“ je mesiášský výraz, Mesiáš nese plody jako réva: „Já jako kmen vinný raším libovonně, z květů mých plody jsou skvostné a přebohaté.“ (Sir 24, 23); ale, hle, tu je již mesiášské proroctví uskutečněno, pravá réva Davidova („Já jsem kmen vinný,“ praví Spasitel u sv. Jana) nám dává píti vlastní krev v posvěceném kalichu pod způsobami a v podobě vína. To jest réva Davidova, mesiášský nápoj, o němž nás učil Pán Ježíš.

A stejně je tomu s chlebem. „Já jsem chléb života,“ praví Spasitel v témž evangeliu sv. Jana; před lámaným chlebem děkujeme za ten chléb života a za poznání, které nám dal Ježíš. Jako tento lámaný chléb byl ještě v klasech chvějících se vánkem rozptýlen na pahorcích a potom byl spojen v jeden celek, tak i veliká obec věřících roztroušená ve světě se sjednotí v království díky požívání jednoho chleba. Za těmito obraznými výrazy a za narážkami jasnými víře věřícího je stále téže tajemství skutečné přítomnosti a jednoty církve okolo této přítomnosti.

Toto nám podávají první památky dochované z dob apoštolských. Je toho málo ve srovnání se svazkovými díly církevních Otců a s hojnými pojednáními bohoslovců. Žeň jest skrovná, drží se ve štěrbinách zdiva; je to jen několik klasů, které zanechal čas, veliký žnec všech věcí. Ale postačí po žních najíti několik klasů na poli, abychom věděli, že pole bylo oseto obilím, postačí najíti několik rozptýlených svědectví, abychom mohli poznati víru prvotní církve. Ať se tážeme Plinia mladšího, prokonsula v Bithynii, nebo katakomb podzemního Říma, ať čteme sv. Ignáce antiošského nebo „Učení dvanácti apoštolů“, všude potkáme stejnou víru a stejnou lásku, všude potkáváme užívání týchž obřadů; lámání chleba a skutečná přítomnost jsou dosvědčeny prvními památkami církevních dějin.

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu VI, 94–101.

ignatius_of_antioch_with_lions

Sv. Ignác Antiošský mezi lvy

Similar articles