Infiltrace modernismu do Církve (I.)

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Infiltrace modernismu do Církve (I.) 873

Tuto přednášku pronesl arcibiskup Lefebvre v Montrealu v Kanadě v roce 1982. Názorně na vlastní zkušenosti ukazuje tragickou zkaženost modernismu již od doby papeže Pia XI. Arcibiskup popisuje mimořádný vliv monsignora Annibale Bugniniho při přípravě nové mše a to, jak jeho nebývalá troufalost zajistila „schválení“ této protestantizované liturgie. Tento výčet osobních zkušeností je velmi jasnou názornou ukázkou toho, proč musel arcibiskup Lefebvre neuposlechnout, aby se nepodílel na sebezničení Církve. Našim čtenářům jej představujeme, abychom jim umožnili sdílet osobnější pohled na arcibiskupův boj za Církev a víru.

Stručná historie

Jsem šťastný, že mohu říci, že všude ve světě, všude v katolickém světě se odvážní lidé sjednocují kolem kněží, kteří jsou věrní katolické víře a katolické Církvi kvůli udržení tradice, která je opevněním naší víry. Jestliže existuje takovéto hnutí, je to proto, že situace v Církvi je skutečně vážná.

Jestliže byli katolíci a dobří kněží, z nichž někteří slouží ve farnostech třicet let k velké spokojenosti svých farníků, schopni snést urážky i to, že se s nimi zachází jako s neposlušnými vzbouřenci a opozičníky, je to jen proto, že si chtějí udržet katolickou víru. Dělají to vědomě a navazují na ducha mučedníků.

Ať je člověk pronásledován vlastními bratry, nebo nepřáteli Církve, pořád je to mučednictví, pokud jde o zachování víry. Tito kněží a věřící jsou svědky katolické víry. Raději dávají přednost tomu, aby byli pokládáni za vzbouřence a opozičníky, než aby ztratili svou víru.

Po celém světě zažíváme tragickou a neslýchanou situaci, která jak se zdá v dějinách Církve nikdy předtím nenastala. Musíme se přinejmenším pokusit tento mimořádný fenomén vysvětlit. Jak se to stalo, že dobří věřící a kněží musí bojovat, aby si udrželi katolickou víru v katolickém světě, který je v procesu naprostého rozkladu?

Byl to papež Pavel VI., kdo hovořil o sebezničení Církve. Co jiného termín „sebezničení“ znamená, než že Církev ničí sebe sama, tj. skrze své vlastní členy. To už říkal papež sv. Pius X. ve své první encyklice, když napsal: „Od nynějška již nepřítel Církve není mimo Církev, ale nachází se v ní.“ A papež neváhal označit ta místa, kde se nepřítel nachází: „Nepřítel se nachází v seminářích.“ V důsledku toho již na počátku 20. století svatý papež sv. Pius X. odsuzoval přítomnost nepřátel Církve v seminářích.

Evidentně se tehdejší seminaristé, kteří byli prodchnuti modernismem, sillonismem a progresivismem, později stali kněžími. Někteří z nich se dokonce stali biskupy a mezi nimi bylo dokonce i několik kardinálů. Člověk by mohl citovat jména těch, kteří byli na počátku století seminaristy a nyní jsou po smrti, ale jejichž duch byl jasně modernistický a progresivistický.

Proto již papež sv. Pius X. odsoudil toto rozdělení v Církvi, které bylo počátkem naprosto reálného rozkolu v Církvi a mezi duchovními.

Já už nejsem mladý. Během celého svého života seminaristy, kněze a biskupa jsem viděl toto rozdělení. Viděl jsem ho již ve francouzském semináři v Římě, kde jsem měl díky milosti Boží možnost studovat. Musím přiznat, že jsem nebyl příliš nadšený, že mám studovat v Římě. Osobně bych dával přednost studiu se seminaristy z mé diecéze v semináři v Lille a tomu, abych se stal pomocníkem vikáře a nakonec farním knězem v malé venkovské farnosti.

Jednoduše jsem toužil po tom zachovávat víru ve farnosti. Sám sebe jsem vnímal jako jakéhosi duchovního otce obyvatel, ke kterým jsem byl poslán, abych učil katolickou víru a mravy. Ale stalo se něco jiného. Po první světové válce byl můj bratr již v Římě, jelikož byl okolnostmi války v severní Francii odloučen od rodiny. Moji rodiče následně trvali na tom, že já musím být s ním. „Protože je tvůj bratr již v Římě ve francouzském semináři, jdi a připoj se k němu a pokračuj ve studiích spolu s ním.“ A tak jsem odjel do Říma. Studoval jsem na Gregoriánské univerzitě od roku 1923 do roku 1930. Vysvěcen jsem byl v roce 1929 a jako kněz jsem jeden rok zůstal v semináři.

První oběti modernismu

Během mých seminárních let se staly tragické události, které mi nyní připomínají přesně to, co jsem prožil během koncilu. Jsem teď v prakticky stejné situaci jako rektor našeho semináře v té době, P. Le Floch. Když jsem tam byl, on už byl rektorem francouzského semináře v Římě třicet let. Byl původem z Bretaně a byl zcela mimořádným člověkem a ve víře byl tak pevný a silný jako bretaňská žula.  Učil nás o papežských encyklikách a přesné povaze modernismu odsouzeného sv. Piem X., moderních omylech odsouzených Lvem XIII. a liberalismu odsouzeném Piem IX. Našeho P. Le Flocha jsme velice milovali. Velmi jsme k němu lnuli.

Ale jeho pevnost v nauce a v tradici očividně netěšila progresivistické křídlo. Již v té době existovali progresivističtí katolíci. Papeži je museli odsuzovat.

Nejenže P. Le Floch netěšil progresivisty, ale netěšil ani francouzskou vládu. Francouzská vláda se bála, že prostřednictvím P. Le Flocha a jeho formováním, které dával seminaristům ve francouzském semináři v Římě, by mohli do Francie přijít tradiční biskupové a mohli by dát Církvi ve Francii tradiční a zřetelně antiliberální směřování.

Protože francouzská vláda byla zednářská a v důsledku toho hluboce liberální, byla vystrašená z myšlenky, že neliberální biskupové by mohli převzít nejdůležitější posty. Následně byl na papeže vyvíjen nátlak, aby odstranil P. Le Flocha. Byl to Francisque Gay, budoucí vůdce M.R.P. (Mouvement Républicain Populaire, Lidové republikánské hnutí – francouzská politická strana křesťanskodemokratického typu – pozn. překl.) který byl za tuto operaci odpovědný. Přijel do Říma, aby tlačil na papeže Pia XI. a kritizoval P. Le Flocha, že je, jak to řekl, členem Action Francaise (francouzské politické nacionalistické a royalistické hnutí založené roku 1898 – pozn. překl.) a že je politikem, který učí své seminaristy, aby se také stali členy Action Francaise.

To byla naprostá lež. Tři roky mě P. Le Floch duchovně vedl. Nikdy před námi nemluvil o Action Francaise. A nyní mi lidé podobně tvrdí: „Byl jste dříve členem Action Francaise.“ Nikdy jsem členem Action Francaise nebyl.

Byli jsme otevřeně obviněni, že jsme členy Action Francaise. Dostali jsme nálepku nacistů a fašistů a všechny další pejorativní nálepky, protože jsme byli protirevoluční a antiliberální.

Proto proběhlo vyšetřování. Kardinál arcibiskup milánský (kardinál Schuster) byl vyslán do semináře. Nebyl žádným obyčejným kardinálem. Vlastně byl benediktýnem velké svatosti a inteligence. Papež Pius XI. jej vybral, aby provedl šetření ve francouzském semináři a určil, zda jsou obvinění ze strany Francsiqua Gaye pravdivá nebo ne. Vyšetřování začalo. Výsledek byl: francouzský seminář pod vedením P. Le Flocha funguje naprosto perfektně. Rektorovi semináře se nedá vůbec nic vytknout. Ale to nestačilo.

O tři měsíce později začalo nové vyšetřování, tentokrát s příkazem zbavit se P. Le Flocha. Nové vyšetřování prováděl člen římské kongregace. Uzavřel ho prakticky s tím, že P. Le Floch je přítelem Action Francaise a že je nebezpečím pro seminář a musí být požádán, aby rezignoval. Přesně tohle se stalo.

V roce 1926 Svatý stolec požádal P. Le Flocha, aby laskavě opustil svůj post rektora francouzského semináře. Byl přemožen žalem. P. Le Floch nikdy nebyl politikem. Byl tradičním katolíkem, lnul k nauce Církve a k papežům. Navíc byl velkým přítelem papeže sv. Pia X., který mu hluboce důvěřoval. Právě proto, že byl přítelem sv. Pia X., byl nepřítelem progresivistického křídla.

Ve stejné době, kdy jsem byl ve francouzském semináři, byl také napaden kardinál Billot. Byl v té době prvotřídním teologem a i dnes zůstává dobře známým a je probírán v našich seminářích. Msgr. Billot, kardinál Svaté Církve, byl zbaven funkce. Odebrali mu purpur (kardinálskou hodnost – pozn. překl.) a v rámci pokání byl poslán do Castelgandolfo poblíž Albana, kde mají dům jezuité. Pod záminkou, že má kontakty s Action Francaise, mu bylo zakázáno odjet.

Ve skutečnosti kardinál Billot nikdy nepatřil k Action Francaise. Vysoce si však považoval Maurrase (francouzský myslitel a vůdce Action Francaise – pozn. překl.) a ve svých teologických knihách jej citoval. Ve druhém svazku o Církvi (De Ecclesia) například kardinál Billot dokončil vynikající studii o liberalismu, v níž ve formě poznámek několikrát citoval z Maurrase. To byl smrtelný hřích! To bylo vše, co našli, aby mohli kardinála Billota zbavit hodnosti. Není to jen drobná tragédie, protože on byl jedním z velkých teologů své doby a přesto byl zbaven kardinálské hodnosti a degradován na prostého kněze, protože nebyl biskupem. (V té době ještě existovali někteří kardinálové diákoni). To už byla perzekuce.

Papež Pius XI. se podrobil vlivu progresivistického křídla

Sám papež Pius XI. upadl pod vliv progresivistů, kteří již byli v Římě přítomni. Proto vidíme zřetelnou odlišnost od papeže před ním a po něm. Nicméně ale ve stejné době papež Pius XI. napsal skvělé encykliky. Nebyl liberálem. „Divini Redemptoris“ – jeho encyklika proti komunismu byla vynikající. Taktéž jeho encyklika o Kristu Králi, která ustanovila svátek Krista Krále a vyhlásila Společenské království Našeho Pána Ježíše Krista. Jeho encyklika o křesťanské výchově je naprosto obdivuhodná a do dneška zůstává základním dokumentem pro obhájce katolického školství.

Jestliže byl papež Pius XI. obdivuhodným mužem v rovině nauky, byl slabý v řádu praktických činů. Nechal se snadno ovlivnit. Proto byl silně ovlivněn v době mexické občanské války a vydal příkaz, aby cristeros, kteří bránili katolické náboženství a bojovali za Krista Krále, důvěřovali vládě a složili zbraně. Jakmile složili zbraně, byli všichni zmasakrováni. Tento hrůzostrašný masakr je v Mexiku i dnes v paměti stále živý. Papež Pius XI. vložil důvěru ve vládu, která jej oklamala. Později byl viditelně velmi nešťastný. Neuměl si představit, jak vláda, která slíbila, že bude se ctí zacházet s těmi, kdo bránili svou víru, může pak jít a zmasakrovat je. Tak bylo pro svou víru zabito tisíce Mexičanů.

Již na počátku 20. století nacházíme jisté situace, které ohlašují rozdělení v Církvi. Došli jsme k nim pomalu, ale rozdělení byla velmi určitá právě před koncilem.

Papež Pius XII. byl skvělým papežem jak ve svých spisech, tak ve způsobu vlády nad Církví. Během vlády Pia XII. se víra pevně udržela. Přirozeně jej liberálové neměli rádi, protože opět připomněl základní principy teologie a pravdy.

Ale pak přišel Jan XXIII. Měl naprosto odlišný temperament, než Pius XII. Jan XXIII. byl velmi prostý a otevřený muž. Neviděl všude problémy.

Když se rozhodl uspořádat římskou synodu, řekli mu: „ Ale Svatý otče, synoda se musí připravit. Na přípravu takového setkání je potřeba rok, možná dva, aby se dosáhlo početných plodů a aby se reformy skutečně prostudovaly a pak aplikovaly a mohla z nich vaše římská diecéze mít prospěch. To vše se nedá učinit ihned a v rozmezí dvou nebo tří měsíců, které budou následovat po dvou týdnech jednání, a pak bude vše v pořádku. To není možné.

Ach ano, ano, já vím, já vím, ale bude to jen malá synoda. Můžeme ji připravit za pár měsíců a všechno bude v pořádku.

Synoda tedy byla rychle připravena: několik komisí v Římě, všichni velmi zaneprázdnění a pak dva týdny jednání a bylo po všem. Papež Jan XXIII. byl šťastný, že měl svou malou synodu, ale výsledky byly nulové. V římské diecézi se nic nezměnilo. Situace byla přesně stejná jako předtím.

Posun začíná s koncilem

Přesně stejné to bylo s koncilem. „Zamýšlím uspořádat koncil.“  Již papež Pius XII. byl jistými kardinály požádán, aby svolal koncil. Ale odmítl to, protože věřil, že je to nemožné.  V naší době nemůžeme pořádat koncil se 2 500 biskupy. Tlaky, které mohou být vyvolány ze strany médií, jsou příliš nebezpečné na to, abychom konali koncil. Můžeme podlehnout tomu, že nepůjdeme do hloubky. A tak se koncil nekonal.

Ale papež Jan XXIII. řekl: „Ale to je v pořádku: nesmíme být pesimističtí. Musíte na věci pohlížet s důvěrou. Sejdeme se na tři měsíce se všemi biskupy celého světa. Začneme 13. října. A mezi 8. prosincem a 25. lednem bude po všem. Všichni pojedou domů a bude po koncilu.

A tak papež uspořádal koncil! Nicméně ten musel být přece jen připraven. Koncil se nemůže konat ze svého vlastního popudu jako synoda. Skutečně byl připravován dva roky předem. Osobně jsem byl jmenován členem Ústřední přípravné komise jakožto arcibiskup Dakaru a předseda Západoafrické biskupské konference. Proto jsem během dvou let přinejmenším desetkrát přijel do Říma, abych se zúčastnil schůzí Ústřední přípravné komise.

Bylo to velmi důležité, protože všechny dokumenty podružných komisí musely projít skrze ni, byly v ní prostudovány a postoupeny koncilu. V této komisi bylo sedmdesát kardinálů a asi dvacet arcibiskupů a biskupů a také expertů. Tito experti nebyli členy komise, ale byli pouze přítomní, aby mohli být členy komise případně konzultováni.

Objevuje se rozdělení

Během těchto dvou let následovalo jedno setkání za druhým a všem přítomným členům začalo být zcela zřejmé, že v samotné Církvi existuje hluboké rozdělení. Toto hluboké rozdělení nebylo náhodné nebo povrchní, ale bylo dokonce ještě hlubší mezi kardinály než arcibiskupy a biskupy. Při příležitosti hlasování volili nějakým způsobem konzervativní kardinálové a progresivističtí kardinálové volil jiným. A u všech hlasování to bylo více či méně stejné. Očividně mezi kardinály existovalo skutečné rozdělení.

Následující incident jsem popsal v jedné ze svých knih s názvem Biskup hovoří. Zmiňuji jej často, protože věrně vystihuje závěr Ústřední komise a počátek koncilu. Stalo se to během posledního setkání komise. Předem jsme obdrželi deset dokumentů ke stejnému tématu. Kardinál Bea připravil text „De Libertate Religiosa“ (O náboženské svobodě). Kardinál Ottaviani připravil jiný text „De Tolerantia Religiosa“ (O náboženské toleranci).

Prostý fakt, že existovaly dva různé dokumenty ke stejnému tématu, byl významný v tom, že existovaly dvě různé koncepce. Kardinál Bea hovořil o svobodě pro všechna náboženství a kardinál Ottaviani o svobodě pro katolické náboženství spolu s tolerancí k omylu a falešným náboženstvím. Jak mohla komise rozřešit takovou neshodu?

Na počátku ukázal kardinál Ottaviani prstem na kardinála Beu a řekl: „Vaše Eminence, nemáte právo prezentovat tento dokument.“

Kardinál Bea odpověděl: „Omluvte mě, ale jako předseda Komise za jednotu mám naprosté právo vytvořit takový dokument. Proto jsem vědomě takový dokument vytvořil. Navíc jsem v úplné opozici vůči vašemu názoru.

A tak dva nejvýznačnější kardinálové – kardinál Ottaviani, prefekt Svatého officia, a kardinál Bea, bývalý zpovědník papeže Pia XII., jezuita s velkým vlivem na všechny kardinály, který byl dobře známý v Biblickém institutu a měl zodpovědnost za pokročilá biblická studia – byli v rozporu ohledně fundamentální teze Církve. Jednota všech náboženství je jedna věc, je to jako říci, že svoboda a omyl jsou na stejné úrovni; ale svoboda katolického náboženství spolu s tolerancí omylu je cosi zcela odlišného.

Církev tradičně sdílela názor kardinála Ottavianiho a nikoliv názor kardinála Bey, který je naprosto liberální.

Pak se vztyčil kardinál Ruffini z Palerma a řekl: „Jsme tu nyní v přítomnosti dvou kolegů, kteří jsou v neshodě v otázce, která je pro Církev velmi důležitá. V důsledku toho máme povinnost postoupit věc vyšší autoritě.

Papež velmi často předsedal našim schůzkám. Ale při této poslední nebyl přítomen. Následně kardinálové požádali, aby se hlasovalo: „Nemůžeme čekat, než přijde Svatý otec. Budeme hlasovat.“ Hlasovali jsme. Skoro přesně jedna polovina kardinálů hlasovala pro názor kardinála Bey a druhá polovina pro názor kardinála Ottavianiho. Všichni ti, kdo hlasovali pro názor kardinála Bey, byli holandští, němečtí, francouzští a rakouští kardinálové a obecně všichni ti z Evropy a Severní Ameriky. Tradičními kardinály byli ti z římské Kurie, z Jižní Ameriky a obecně ti ze španělsky mluvících zemí.

Šlo o skutečný rozkol v Církvi. Od té chvíle jsem si kladl otázku, jak může koncil postupovat s takovouto opozicí v tak důležitých bodech. Kdo zvítězí? Bude to kardinál Ottaviani se španělsky nebo románsky mluvícími kardinály nebo to budou evropští kardinálové a kardinálové ze Severní Ameriky?

Důsledkem toho bylo, že bitva začala okamžitě od prvního dne koncilu. Kardinál Ottaviani představil seznam členů, kteří dříve patřili do přípravných komisí a nechal všem [koncilním otcům] na výběr zvolit si z nich, které chtěli. Je zřejmé, že jsme se všichni navzájem nemohli znát, protože každý přijel ze své diecéze. Jak by člověk vůbec mohl znát 2 500 biskupů světa? Byli jsme požádáni, abychom zvolili členy koncilních komisí. Ale koho jsme si měli vybrat? Neznali jsme biskupy z Jižní Ameriky, ani Jižní Afriky, nebo z Indie…

Kardinál Ottaviani si myslel, že by koncilním otcům mohlo pomoci, když budou vědět, koho Řím předtím vybral do přípravných komisí. Vlastně bylo docela normální to navrhnout.

Kardinál Liénart povstal a řekl: „Tento způsob, jak postupovat, neakceptujeme. Žádáme o 48 hodin na rozmyšlení, abychom mohli lépe poznat ty, kteří by mohli utvořit různé komise. Toto je nátlak na koncilní otce. Neakceptujeme to.“

Koncil začal teprve před dvěma dny a už tu byla prudká opozice mezi kardinály. Co se stalo?

Během těchto 48 hodin již liberální kardinálové připravili seznamy vytvořené ze všech zemí světa a distribuovali tyto seznamy do schránek všech koncilních otců. Obdrželi jsme tedy seznam navrhující členy té a té komise, tj. toho a toho biskupa atd. z různých zemí. Mnozí říkali: „Konec konců proč ne. Já je neznám. Když už je seznam hotový, tak ho prostě využijeme.“ O čtyřicet osm hodin později byl před námi seznam utvořený liberály. Ale nezískal dvě třetiny hlasů, které požadovala koncilní pravidla.

Co tedy udělá papež? Udělá papež Jan XXIII. výjimku z koncilních pravidel nebo je dodrží? Liberální kardinálové se samozřejmě obávali, že pravidla dodrží a tak šli za papežem a řekli mu: „Poslyšte, máme více než polovinu hlasů, takřka 60%. To nemůžete odmítnout. Nemůžeme pokračovat tímto způsobem a vyvolat další hlasování. Nikdy s tím pak neskončíme. Toto je jasná vůle většiny koncilu a my ji prostě musíme přijmout.“ A papež Jan XXIII. to přijal. Od tohoto počátku byli všichni členové koncilních komisí vybíráni liberálním křídlem. Je snadné si představit, jak ohromný vliv to na koncil mělo.

Jsem si jist, že papež Jan XXIII. zemřel předčasně kvůli tomu, co viděl na koncilu, ačkoliv si původně myslel, že během několika měsíců bude vše hotovo. Měl to být koncil na tři měsíce. Pak měli všichni říci sbohem a odjet domů šťastní, že se navzájem setkali v Římě a účastnili se krásného malého shromáždění.

Zjistil však, že koncil je světem sám pro sebe, světem neustálých střetů. Z prvního sezení koncilu nevzešel žádný text. Papež Jan XXIII. tím byl ohromen a já jsem přesvědčen, že to uspíšilo jeho smrt. Dokonce se tvrdilo, že na smrtelné posteli řekl: „Zastavte koncil, zastavte koncil.

Papež Pavel VI. podporuje liberály

Přišel papež Pavel VI. Je zřejmé, že podpořil liberální křídlo. Proč?

Od samého počátku svého pontifikátu, během druhého sezení koncilu, okamžitě jmenoval čtyři moderátory. Tito čtyři moderátoři měli řídit koncil namísto deseti předsedů, kteří jednání vedli při prvním sezení. Předsedové, z nichž jeden předsedal jedné schůzi, pak druhé a pak třetí, seděli nad ostatními u vyvýšeného stolu. Měli se stát čestnými předsedy. Tito čtyři moderátoři se stali skutečnými předsedy koncilu.

Kdo byli tito moderátoři? Kardinál Dőpfner z Mnichova byl jedním z nich. Byl skutečně velmi progresivistický a velmi ekumenický. Kardinál Suenens, kterého zná spolu s jeho charismatiky celý svět, a který pořádal konference ve prospěch ženění kněží, byl dalším. Kardinál Lercaro, který je známý svým filokomunismem a jehož generální vikář byl registrován jako čelen komunistické strany, byl třetím. Posledním byl kardinál Agagianian, který do jisté míry reprezentoval tradiční křídlo, dá-li se to tak říci.

Kardinál Agagianian byl velmi zdrženlivý a plachý člověk. V důsledku toho neměl na koncilu žádný skutečný vliv. Ale ti tři ostatní splnili svůj úkol a udávali rytmus. Stále sjednocovali liberální kardinály, kteří dávali liberálnímu křídlu na koncilu značnou pravomoc.

Přesně od této chvíle byli tradiční kardinálové a biskupové odsunuti stranou a pohlíželo se na ně spatra.

Když hovořil kardinál Ottaviani, který byl slepý, bylo slyšet nesouhlasné hučení mezi mladými biskupy, když neskončil po deseti minutách vymezeného času. Takto mu dali na srozuměnou, že už se ho naposlouchali dost. Musel skončit. Bylo to děsivé. Tento ctihodný kardinál, který byl v celém Římě oceňován a který měl ohromný vliv na Svatou Církev, který byl prefektem Svatého officia, což není bezvýznamná funkce, byl donucen skončit. Bylo skandální vidět, jak se zachází s tradicionalisty.

Monseigneur Staffa (mezitím byl jmenován kardinálem), který je velmi energický, byl umlčen moderátory. Byly to neuvěřitelné věci.

Revoluce v Církvi

Toto se na koncilu událo. Je zřejmé, že všechny koncilní dokumenty a texty byly ovlivněny liberálními kardinály a komisemi. Neudivuje tedy, že máme takové rozporuplné texty, které upřednostňují tolik změn a dokonce i opravdovou revoluci v Církvi.

Mohli jsme my, kteří jsme představovali tradiční křídlo biskupů a kardinálů, udělat víc? Upřímně řečeno, mohli jsme toho udělat jen málo.  Bylo nás 250, kteří jsme byli pro zachování tradice a kteří jsme byli v opozici vůči takovým velkým změnám v Církvi, jako je falešná obnova, falešný ekumenismus, falešná kolegialita. Byli jsme proti všem těmto věcem. Těchto 250 biskupů jistě mělo nějako váhu a při jistých příležitostech dosáhlo změny textů. Tak bylo zlo poněkud omezeno.

Ale nemohli jsme uspět v tom, abychom zabránili přijetí jistých mylných názorů, zvláště ve schématu o náboženské svobodě, jehož texty byly přepracovány pětkrát. Pětkrát bylo předneseno totéž stanovisko. Vždy bylo 250 hlasů proti. V důsledku toho papež Pavel VI. požádal, aby byly k textu připojeny dvě krátké věty, které říkaly, že v tomto textu není nic v rozporu s tradiční naukou Církve a že Církev vždy zůstává pravou a jedinou Kristovou Církví.

Pak konkrétně španělští biskupové řekli: „Protože papež vydal toto prohlášení, není s tím již problém. Není zde nic proti tradici.“ Jestliže jsou tyto věci v rozporu, pak tyto krátké věty rozporují vše, co je v těchto textech. Je to rozporné schéma. Nemohli jsme jej přijmout. Nakonec zůstalo proti, jestli si to dobře vybavuji, pouze 74 biskupů. Je to jediné schéma, které se setkalo s takovým odporem, ale 74 z 2 500 biskupů je vskutku málo!

Takto koncil skončil. Neměli bychom být ohromeni reformami, které se od té doby zavedly. Od té doby je všechno dějinami liberalismu. Liberálové v rámci koncilu zvítězili, a proto požadovali po Pavlu VI., aby jim zaručil místa v římských kongregacích. A důležitá místa byla skutečně předána progresivistickým duchovním. Jakmile zemřel nějaký kardinál nebo se sama naskytla příležitost, papež Pavel VI. odsunul stranou tradiční kardinály a ihned je nahradil liberálními.

Tak se stalo, že je Řím okupován liberály. To je fakt, který není možné popřít. Nelze ani popřít, že tyto koncilní reformy jsou plné ducha ekumenismu a jsou docela prostě protestantské – nic víc, nic méně.

Pokračování (II. část)

Převzato z blogu REX!

Similar articles