Innocenc III. o věčném trestu zatracenců

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Innocenc III. o věčném trestu zatracenců 575

Námitky, že věčné pekla muky s láskou boží se nesrovnávají, že v žádném poměru nejsou k vině, jižto člověk hříchem v okamžiku spáchaným na se uvalil atd., zakládají se na nepravých pojmem o lásce boží, na nepoznání podstaty hříchu, nekonečného to uražení božího a na (nepoznání) bludném ponětí o božské svatosti a spravedlnosti.

Pěkná jsou slova, jež papež Innocenc III. napsal ve své knize „Že světa málo si vážiti máme“ (De contemptu mundi):

[Zavrženci] budou hledati smrt, a nenaleznou ji, protože měli život a pozbyli ho. Slyš, co praví Jan v Apokalypse: „V těch dnech budou hledati lidé smrti, a nenaleznou ji: žádati budou zemříti, a smrt bude od nich utíkati.“ (Zj 9, 6) Ó smrti, jak sladká by jsi byla těm, jimž jsi tak trpkou byla! Po tobě jediné touží ti, již se tě druhdy tak velice lekali. Žádný sebe samého neklamej, říkaje: Bůh se nebude věčně hněvati, …, milosrdenství jeho všecko přehlíží. (Žl 102, 9; 144, 9) […] Člověk v čase hřešil, proto nebude Bůh věčně trestati. Ó bláhová naději! Ó jalová domněnko! […] V pekle není vykoupení! […] Bůh na zatracence věčně se bude hněvati, poněvadž je spravedlivé, aby věčně trestal, co bezbožný na věky zhřešil. Nebo byť volno by mu již nebylo hřešiti, přece neupouští od vůle k hřešení, jakož psáno jest: „Pýcha těch, kteříž tebe nenávidí, roste vždycky!“ (Žl 73, 23) Zatracenci, kteří nad vykoupením svým si zoufají, nepokořují se, ale zloba nenávisti jejich ještě se množí, tak že toho nade všecko proklínají, skrze něhož se tak nešťastnými cítí. […] Tudy bude bezbožný, nose povždy vinu hříchu svého v sobě, i muky trestu za hřích svůj povždy na sobě cítiti, protože Bůh to, co hříšník pokáním nenapravil, prominutím neodpustí.

Quaerent mortem et non invenient, quia vitam habuerunt et perdiderunt. Audi Ioannem in Apocalypsi dicentem: „In diebus illis quaerent homines mortem, et non invenient eam: desiderabunt mori, et fugiet mors ab illis.“ (Apoc. 9, 6) O mors quam dulcis esses quibus tam amara fuisti, te solam desideranter optabunt, qui te solam vehementer abhorruerunt. Nullus ergo sibi blandiatur et dicat, quia deus non in finem irascetur, …, sed miserationes eius super omnia opera eius. (Psalm. 102, 9; 144, 9) […] Homo namque peccavit ad tempus, non ergo deus puniet in aeternum. O spes inanis, o falsa praesumptio. […] In inferno nulla est redemptio. […] Reprobis autem deus irascitur aeternaliter, quia iustum est, ut quod impius in suo praevaricatur aeterno, deus ulciscatur in suo aeterno. Nam licet peccandi facultas illum dimittat, ipse tamen non dimittit voluntatem peccandi. Scriptum est enim: „Superbia eorum, qui te oderunt, ascendit semper.“ (Psalm. 73, 23) Nam non humiliabuntur reprobi iam desperati de venia, sed malignitas odii tantum in illis excrescet, ut velint illum omnino non esse, per quem sciunt se tam infeliciter esse. […] Impius ergo, quia semper habebit in se reatum ex culpa, semper sentiet contra se esse cruciatum ex poena, quia quod ipse per poenitentiam non delevit, deus per indulgentiam non remittet.

Zdroj: P. Bohumil Hakl, Katolická věrouka pro střední školy, Praha 1871, str. 185; Innocentii III De cont. mundi, lib. III, cap. IX–X,Bonn 1855, str. 139–142.

 

Memling,_giudizio_universale_19

Hans Memling: Poslední soud (1466–1473), detail

Similar articles