Kázání sv. Řehoře Velikého na třetí neděli adventní

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kázání sv. Řehoře Velikého na třetí neděli adventní 103

Na slova svatého Evangelia podle Jana (1,19–28).

Slova dnešního čtení, bratři nejmilejší, nám doporučují Janovu pokoru; neboť maje takovou sílu ducha, že mohl býti pokládán za Krista, zvolil raději poctivě býti sám sebou, aby nebyl lidským domněním klamně povyšován sám nad sebe. Neboť „vyznal a nezapřel; a vyznal: ‚Já nejsem Kristus.‘ “ Řekl: „Nejsem,“ a tím zjevně popřel, čím nebyl, ale nepopřel, čím byl; aby mluvě pravdu, stal se údem toho, jehož jméno si podvodně nepřisvojoval. Ježto tedy nedychtil po jméně Kristově, stal se údem Kristovým; neboť snaže se pokorně vyznati svou slabost, zasloužil si opravdově, aby se mu dostalo jeho vznešenosti. Připomeneme-li si však jeden výrok našeho Vykupitele z jiného čtení, vznikne pro nás ze slov tohoto čtení velmi složitá otázka. Na jiném místě totiž Pán, byv tázán učedníky na příchod Eliášův, odpověděl: „Eliáš již přišel, ale nepoznali ho, nýbrž učinili mu, co se jim líbilo. A chcete-li to přijmouti, Jan jest tím Eliášem.“ (Mt 17,12; 11,14) Když však byl tázán Jan, odpověděl: „Nejsem Eliáš.“ Jak to, bratři nejmilejší, že co Pravda tvrdí, to prorok Pravdy popírá? Neboť je veliký rozdíl mezi: „On to jest“ a „Nejsem“. Jak tedy může býti prorokem Pravdy, jestliže se nesrovnává s výroky téže Pravdy? Jestliže se však tato pravda podrobí hlubšímu zkoumání, zjistí se, jakým způsobem to, co znělo protikladně, není protikladné. Neboť Zachariášovi praví anděl o Janovi: „On předejde před ním v duchu a moci Eliášově.“ (Lk 1,17) Že přijde v duchu a moci Eliášově, praví se o něm proto, že jako Eliáš bude předcházeti druhý příchod Páně, tak Jan předchází první. Jako onen přijde jako předchůdce Soudce, tak se tento stal předchůdcem Vykupitele. Jan tedy duchem byl Eliášem, osobou nebyl Eliášem. Co tedy Pán pronáší o duchu, to Jan popírá o osobě; neboť bylo spravedlivé, aby i Pán učedníkům pověděl o Janovi duchovní slovo, i aby Jan totéž odpověděl tělesným zástupům ne o svém duchu, nýbrž o těle. Zdá se tedy pravdě odporovati, co Jan řekl, a přece se neuchýlil od stezky pravdy.

Giotto_Baptism_x

Poněvadž popírá, i že by byl prorokem – mohl totiž Vykupitele nejen předpovídati, nýbrž i ukázati – ihned na to odpovídá, čím jest, slovy: „Já jsem hlas volajícího na poušti.“ Víte, bratři nejmilejší, že jednorozený Syn je nazýván Slovem Otcovým podle svědectví Janova, jenž praví: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo.“ (Jn 1,1) A vy můžete už ze své vlastní mluvy poznati, že nejprve zazní zvuk, aby bylo potom možno slyšeti slovo. Jan tedy tvrdí, že jest hlasem, poněvadž předchází Slovo. Předcházeje tedy příchod Páně, sluje hlasem; neboť jeho přísluhou je od lidí slyšeno Slovo Otcovo. Volá také na poušti, protože opuštěné a oloupené Judeji zvěstuje útěchu Vykupitele. A co volá, to naznačuje, když dodává: „Spravte cestu Páně, jak řekl prorok Izajáš.“ Cesta Páně je řízena k srdci, když je řeč pravdy pokorně poslouchána. Cesta Páně je řízena k srdci, když je život zařizován podle přikázání. Odtud je psáno: „Miluje-li mne kdo, slovo mé bude zachovávati a Otec můj ho bude milovati, a přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme.“ (Jn 14,23) Kdokoli tedy ducha v pýše pozvedá, kdokoli je zmítán vášněmi lakoty, kdokoli se poskvrňuje nečistotami chlípnosti, ten zavírá bránu srdce před pravdou; a aby Pán k němu nepřišel, ohradu ducha závorami nepravostí zajišťuje.

Avšak ti, kdož byli posláni, vyzvídají dále: „Co tedy křtíš, když nejsi ani Kristus, ani Eliáš, ani prorok?“ Že to bylo řečeno nikoli ze snahy o poznání pravdy, nýbrž ze zlomyslného podněcování řevnivosti, naznačil evangelista mlčky tím, že doložil: „A ti, kteří byli posláni, byli z farizeů.“ Jako by otevřeně říkal: Vyslýchají Jana o jeho činech ti, kdož nedovedou nauku hledati, nýbrž ji nenáviděti. Každý světec však zůstává nezměněn v svém dobrém úsilí i tehdy, kdož je dotazován s převráceným úmyslem. Odtud i Jan odpovídá na slova nenávisti zvěstováním života. Neboť hned poté praví: „Já křtím vodou, ale mezi vámi stojí, koho vy neznáte.“ Jan nekřtí duchem, nýbrž vodou, poněvadž nejsa s to odpouštěti hříchy, omývá těla křtěných vodou, ale neomývá ducha odpuštěním. Proč tedy křtí, neomývaje křtem hříchy, ne-li proto, aby zachovávaje řád svého předcházení, předcházel křtěním svého Pána, majícího křtíti, tak jako jej majícího se naroditi předešel narozením; a aby, stav se skrze zvěstování předchůdcem Kristovým, stal se také křtěním jeho předchůdcem skrze napodobení svátosti? Oznamuje zatím tajemství, tvrdí také, že již Kristus stanul mezi nimi a že není znám; neboť objeviv se v těle, stal se Pán i tělem viditelným i vznešeností neviditelným. O něm také dále podotýká: „Který má přijíti po mně, který jest přede mnou.“ „Jest přede mnou,“ je totiž řečeno tak, jako kdyby se řeklo: nade mne postaven. Po mně tedy přišel, protože se později narodil, přede mnou pak jest, protože jest nade mnou postaven. O něco výše však, mluvě o té věci, zjevil i příčiny jeho povýšenosti: „Poněvadž byl dříve než já.“ (Jn 1,15) Jako by zjevně říkal: Proto mě převyšuje, třebas narozen po mně, poněvadž ho čas jeho narození neomezuje. Neboť ten, jenž se rodí z matky v čase, je od Otce plozen bez času. A jakou pokornou úctou je mu povinen, osvědčuje dalšími slovy: „Jemuž nejsem hoden rozvázati řemínky u obuvi jeho.“ Bylo ve staré době zvykem, že nechtěl-li kdo přijmouti za manželku ženu, jež mu náležela, rozvázal mu obuv ten, kdo přicházel po něm v úvahu jako nápadník podle práva příbuzenského (srov. V Moj 25,5–9; Rut 4,7). Jak jinak se tedy objevil Kristus mezi lidmi než jako ženich Církve svaté? Týž Jan o něm praví také: „Kdo má nevěstu, je ženich.“ (Jn 3,29) Protože však Jana pokládali lidé za Krista, což Jan popírá, správně se prohlašuje nehodným, aby mu rozvázal řemínky u obuvi. Jako by zjevně říkal: Nejsem hoden obnažiti nohy našeho Vykupitele, protože si neosobuji nenáležitě jméno ženicha. Může se tomu však rozuměti i jinak. Neboť kdo by nevěděl, že obuv se zhotovuje z [kůže] mrtvých zvířat? Přišed ve vtělení, objevil se Pán jakoby obut, neboť v svém božství přijal mrtvinu naší porušenosti. Proto také skrze proroka praví: „Do země idumejské vztáhnu obuv svou.“ (Žl 59,10) Zemí idumejskou je zajisté míněno pohanstvo, obuví pak přijatá smrtelnost. Pán tedy prohlašuje, že vztahuje obuv svou do země idumejské, poněvadž božství k nám přišlo jakoby obuto, vešedši ve známost u pohanů skrze tělo. Avšak tajemství tohoto vtělení není lidské oko schopno proniknout. Vždyť se nedá nijak vyzkoumat, jakým způsobem se ztělesňuje Slovo; jakým způsobem svrchovaný duch oživovatel ožívá v lůně matky; kterak ten, jenž nemá počátku, i vzniká i jest počat. Řemínky obuvi jsou tedy vazba tajemství. A tak Jan není s to rozvázati řemínky jeho obuvi, protože tajemství jeho vtělení nedovede vyzkoumati ani on, který je poznal skrze ducha proroctví. Co jiného tedy znamená říci: Nejsem hoden rozvázati řemínky jeho obuvi, než otevřeně a pokorně přiznati svou nevědomost? Jako by zjevně pravil: Co divného, že je nade mne povýšen ten, o němž sice zjišťuji, že se narodil po mně, tajemství jeho zrození však nechápu? Hle, Jan, naplněný duchem proroctví, vyniká podivuhodným věděním, a přece o sobě sám vypovídá, co nezná.

V té věci jest nám uvažovati, bratři nejmilejší, a celou myslí rozjímati, kterak svatí mužové, aby si zachovali ctnost pokory, ačkoli mají některé divuplné vědomosti, snaží se před duševním zrakem vyvolávati to, co nevědí, aby, zatímco uvažují svou nedostatečnost v jiných věcech, jejich duch se nehonosil tím, v čem je dokonalý. Vědění je totiž síla, pokora je i strážce síly. Zbývá tedy, aby se mysl ponižovala ve všem, co ví, aby vítr pýchy neodvál to, co síla vědění nashromáždila. Když konáte dobré skutky, bratři, vždycky si uvádějte na paměť skutky špatné, aby se takto při ostražitém pozorování viny nikdy duch neopatrně neradoval z dobrého díla. Dívejte se navzájem na své bližní jako na lepší sebe, nejvíce na ty, kteří vám nejsou svěřeni; neboť ani o těch, jež vidíte konati něco nepravého, nevíte, jaké dobré vlastnosti jsou v nich utajeny. Každý nechť tedy usiluje, aby byl veliký, přece však nechť neví, že jím v něčem jest, aby nepozbyl velikosti tím, že si ji zpupně osobuje. Proto se praví skrze proroka: „Běda vám, kteří jste moudří v svých očích a sami před sebou opatrní.“ (Iz 5,21) Proto praví Pavel: „Nechtějte býti moudří sami před sebou.“ (Řím 12,16) Proto je řečeno proti vypínajícímu se Saulovi: „Když jsi byl maličký před svýma očima, zdaliž jsi nebyl učiněn hlavou v pokolení izraelském?“ (I Král 15,17) Jako by se otevřeně říkalo: Když ses pokládal za maličkého, učinil jsem tě nad ostatní větším. Poněvadž však se teď pokládáš za velikého, jsi ode mne pokládán za maličkého. Když naproti tomu David snižoval moc svého království tancem před archou úmluvy Páně, pravil: „Hráti budu a opovrženějším se učiním, nežli jsem se učinil, a budu poníženým před očima svýma.“ (II Král 6,22) Neboť koho by nenaplnilo pýchou lámati lví čelisti, rozmetávati tlapy medvědů, býti vyvolen s pominutím starších bratří, po zavržení krále býti pomazán na vládu královskou, jediným kamenem sraziti Goliáše, jehož se všichni ostatní báli, pobíti cizince a přinésti množství obřízek králem požadovaných (srov. I Král 18,25–27), míti slíbeno království a míti pak bez jakéhokoli odporu vládu nad celým národem izraelským? A přece ve všem sám sebe snižuje, vyznávaje, že je před svýma očima ponížen. Jestliže tedy se svatí mužové pokládají za nepatrné, i když konají skutky hrdinské, co řeknou na svou obranu ti, kdo se vynášejí bez velikých činů? Ale i když tu jsou jakékoli dobré skutky, nejsou ničím, nejsou-li kořeněny pokorou. Podivuhodný čin v pýše nepovznáší, nýbrž zatěžuje. Neboť kdo shromažďuje ctnosti bez pokory, nosí prach do větru; a čím někdo na pohled získává, tím je bídně zaslepován. Tedy ve všem konání, bratři moji, považujte za kořen dobrého díla pokoru; neohlížejte se na to, koho již předčíte, nýbrž za kým jste ještě pozadu; abyste, řídíce se příkladem lidí lepších než vy, dovedli pokorou vystupovati stále výše. [Amen.]

Zdroj: Svatý Řehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, 1946, přel. T. Vodička, s. 103–109, mírně jazykově upraveno.

Similar articles