Král bez koruny

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Král bez koruny 451

Všeobecně musíme o naší dnešní společnosti říci: Ježíš už nepanuje. Vzali mu korunu i žezlo. Praktický život je skoro úplně zbaven nadpřirozena. Svět je odkřesťaněn, znaturalisován, Ježíši odcizen. A nejen ten svět, který je z 99 % zpohanštěn, ale i onen svět, který je z 99 % od křesťanů obýván. Jakmile vykročíte z kostela a možná i z rodinného příbytku, zpozorujete obyčejně jenom nemnoho, že byste žili mezi křesťany. Již před 30 roky mohl zvolati kardinál Mermillod: „Idea nadpřirozena, kdo ji má? Už skoro ani neexistuje.“ Od té doby pak je ještě daleko nesnadněji nalézti Ježíše ve společnosti (vyjma svatostánek a srdce několika zbožných duší).

Jako vždy začalo to ve světě myšlenkovém. Myšlenkový svět moderního člověka je bez Boha. Pomyšlení na Boha, na Ježíše, na věčnost řídne víc a víc až skoro úplně mizí. Víra dříme. Její světlo hasne. Její hlas umlká. Není sice mrtva, ale přestává býti okem a hlasem duše. Myšlenkový svět křesťanů při denním zaměstnání je větším dílem takový, jaký byl u lepších pohanů před Kristem. Je v něm ledacos rozumného, ledacos přirozeně dobrého, ledacos i čestného, ale celkem je to přece jen svět bez Ježíše. Proto je to svět chladný, mrazivý a prázdný.

Jako je tomu ve světě myšlenkovém, tak tomu je ve světě slova. Člověk mluví, co si myslí. Čeho srdce plno, tím i ústa přetékají, ústa a péro. Svět, který celé hodiny, dny i týdny na Ježíše nikdy nemyslí, na jeho osobu, na jeho učení a na jeho zákony, ten samozřejmě nebude oněm ani mluvit. V pravdě, není jistě žádného jména, jemuž by se křesťané ve svých hovorech úzkostlivěji vyhýbali, než jméno Ježíš. P. Weisz má pravdu: Mluvíme o všem; jen jednoho jména se varujeme, v němž je obsaženo všecko. Honosíme se každou malicherností; přijde-li však řeč na toho, před nímž má klekati každé koleno, tu se skoro zdá, že se za ně stydíme. Člověk potká člověka, křesťan křesťana, — o čem budou mluvit? O počasí, o politice, o valutě, o obchodu, o sportu, o módě, o krizi, o „ní“, o „něm“. Kdyby ale dodal si někdo odvahy, aby vnesl do konversace jméno Ježíš, vyvalovali by na něho oči. O tom se přece nemluví!

Muž, který svou dobu dobře zná, položil otázku: Jak často bývá ve všech parlamentech tak zvané křesťanské Evropy, v nichž prý přicházejí ke slovu národové se svými náhledy a plány,— vyslovováno jméno Ježíš? Jak často je o Ježíši řeč? Nic bychom se nedivili, kdyby nám natuto otázku i z dobrých katolických kruhů s útrpným úsměvem bylo odpověděno: Co má Ježíš v parlamentech mluvit a co je parlamentům do Ježíše?! Ubohý Ježíši, řekl by sv. Alfons! Tak daleko jsme to se svým domnělým křesťanstvím dopracovali.

Obcovací řeč je stále více odkřesťaňována, zvláště u politiků a obchodníků. Je to řeč bez Ježíše. Řeč, na jakou by se zmohl každý slušný pohan. Je zbavena nadpřirozena. Je více než moderní; je modernistická. Jaký je svět myšlenky a řeči, takový je též svět činu. Mluvte si k chvále moderní techniky, co chcete. Ježíš při ní obyčejně není. Nemá křesťanské duše. Nevěří v toho, skrze něhož je všecko učiněno. Ona se nemodlí, nezpívá, a nejásá při chvalozpěvu „Tebe, Bože chválíme“, ale hrá si povýšeně na neutrální, na „bezvyznání“, ačli se otevřeně neposmívá. Dříve stála práce ve stínu kříže a obrazu Bohorodičky. Byla orientována k nebi. Byla bohoslužbou, pokáním, věcí svědomí, následováním Ježíše, cvičením se v poslušnosti, v trpělivosti, v lásce k bližnímu. Vystupovala do světa nadpřirozena. Dnes není kříže ani v dílnách, ani v úřadovnách, ani v byró. Dnes schází duch. Ježíš už nepanuje. Výjimky jen potvrzují pravidlo.

Ale Ježíš musí opět panovati, a nejen ve chrámech, ale i v dílně. A v našich rodinách, o našich slavnostech, na všech cestách a veřejných náměstích, v našich radnicích i školách. Život křesťanů, který se stal úplně naturalistickým, čiře světským, musí býti zase nadpřirozeným. Zázrak z Kány musí se v naší společnosti opakovati. Obrazně řečeno: Nemáme teď žádného vína. Pijeme jenom nechutnou, vlažnou vodu z cisteren světského a časového ducha. Kristus musí vodu naturalismu proměniti ve víno nadpřirozena. Potud je svatba v Káně znamením toho, co se má státi nyní. Zázrak v Kaně byl proměňujícím divem. Svět se máme jenom polepšit, ale musí se změnit, nejen se obnovit, ale být zcela jiným. Musí býti heslem nejen reformace, obnova, ale proměna. Ti, kdo jsou výhradně světští, jen přirození, pozemští, musejí milostí Boží státi se produševnělými, nadpřirozenými, nebeskými. Když přijde při mši sv. kněz k obětování, žehnaje vodu, modlí se: Ó Bože, který jsi důstojnost lidské přirozenosti podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil, popřej nám, abychom pro tajemství této vody a vína podíl měli na božství toho, jenž se snížil k účastenství na naší přirozenosti, Ježíše Krista, Syna tvého, Pána našeho, který s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého. Kdykoliv jsme bohoslužbě přítomni, koná se na oltáři tato zázračná proměna, proměnění přirozená v nadpřirozeno, co je pomíjející v nepomíjitelno, chleba a vína v Kristovo tělo a krev.

My máme býti při bohoslužbě (mši sv.) nejen pasivními svědky této proměny. Máme ji spoluprožívati. Člověk v nás má „státi se Kristem“. Kdo jde po „Ite missa est“ domů, má být ijiným než ten, který při stupňové modlitbě se bil v prsa; má býti člověkem s jinou duší, člověkem s jiným srdcem, člověkem s jinýma očima, s jiným jazykem, s jinýma rukama, nadpřirozeným uvnitř i zevně. Zvláště zdůrazňuji, že má býti člověkem s jinýma očima. Musíme se na všecko dívati jinak. Na všecko okem víry, okem nebes, okem věcnosti, okem Ježíšovým. Všecko, jak to Ježíš praví. Všecko, jak Ježíš to chce. Všecko, jak Ježíš to činí. To je křesťanství. Voda se má proměniti ve víno. Pak přijde král opět k žezlu a koruně. Ve velkém světě všecko jde nyní přirozeně. Proto to přirozeně nejde dál. Všecko musí býti jiné. Ježíš musí mezi námi opět panovat. Všudy. Vždy. Proto v naší veliké bídě nemůže naše modlitba zníti jinak, než na konci tajného zjevení: Přijď, Pane Ježíši! Buď nám králem. Buď při nás, když se modlíme, jak ty jsi se modlil se svými učedníky. Buď při nás, když pracujeme, jako jsi pracoval s Josefem v Nazaretě. Buď při nás, když jíme a se radujeme, jako jsi se spolu radoval v Káně. Buď při nás, když kráčíme ulicemi, jako jsi druhdy chodil s apoštoly po cestách galilejských. Buď při nás, když se lopotíme a obtíženi jsme, jako jsi druhdy navštěvoval nemocné svého lidu. Už to nejde dál. Přijď, Pane Ježíši, a panuj! Kéž se splní i na nás odpověď Páně daná miláčkovi: Ano, přijdu brzy.

Msgr. Robert Mäder: Živ buď Ježíš Král,
česky vyšlo l. P. 1933

christusrex-modry

Similar articles