Matka se vrací z věčnosti

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Matka se vrací z věčnosti 545

Kázání P. Martina Fuchse v Praze 10. ledna 2015

Ve francouzském časopise „L’Orne de Croix“ vypráví otec Labutte následující příběh z druhé světové války:

Pocházím z jedné z největších farností v Nantes. Minulý měsíc jsem byl jednoho večera velmi unaven z celodenní práce.

Bylo okolo půlnoci, konečně jsem dokončil svůj breviář, když tak prudce zazvonil zvonek u dveří fary, že jsem se vyděsil. Jak jsem předpokládal, bylo to kvůli nemocnému. Sešel jsem dolů, abych otevřel dveře.

Na prahu stála asi čtyřicetiletá žena. Požádala: „Otče, pojďte rychle, je tu mladý muž, který umře!“ – „Přijdu zítra ráno v šest přede mší svatou,“ odpověděl jsem.

Ona však odpověděla: „Otče, to bude příliš pozdě; zapřísahám vás, neváhejte!“ – „Nu, napište mi přesnou adresu, jméno a číslo ulice do mého zápisníku, který leží na stole v přijímací místnosti.“

Žena si pospíšila do blízké místnosti. Poté jsem ji mohl jasně vidět. Vypadala velmi ustaraně. Napsala jméno do mého zápisníku a také adresu: „Rue Descartes 37, 2. patro.“ Pak jsem řekl: „Můžete se na mě spolehnout! Budu tam za dvacet minut.“ Tenkým hlasem řekla: „Bůh vám to odplať! Jste unavený. Kéž vás Bůh ochraňuje v čase nebezpečí!“ Pak zmizela ve tmě.

Vzal jsem si kabát a všechny věci potřebné k udělování svátostí a vyšel jsem do prázdných temných ulic tohoto města. Když jsem přišel na kontrolní stanoviště, musel jsem ukázat svůj pas a pospíchal jsem dál.

V hlavě mi běžely takovéto myšlenky: „Neznáš tu rodinu, ke které jsi povolán.“ Jméno, které ta žena zapsala do mého zápisníku, nevyvolávalo v mé hlavě žádné vzpomínky. Co se týká té ženy, matně jsem si jen pamatoval, že jsem ji jednou viděl asi před třemi lety. Litoval jsem, že neznám všechny své farníky.

Nakonec jsem nalezl číslo 37, Rue Descartes: byl to velký nájemní dům s pěti poschodími a se zatemněnými okny. Slyšel jsem zvuk rádia v domě. Použil jsem svou svítilnu a vyšel po schodech a prudce zazvonil ve druhém poschodí jako někdo, kdo je očekáván. Slyšel jsem kroky a objevil se paprsek světla, pak zaskřípala bezpečnostní západka a dveře se otevřely. S uctivým úžasem se na mě díval asi dvacetiletý muž. „Přicházím za nemocnou osobou v nebezpečí smrti,“ řekl jsem, „je zde?“ „Ne, otče, to je pravděpodobně omyl.“ „Ano, někdo mi řekl: Jděte na číslo 37, Rue Descartes, 2. patro.“ „Ano, toto je číslo 37 této ulice, 2. patro, ale já jsem mladý muž,“ dodal s úsměvem. „a určitě nejsem v nebezpečí smrti.“
Ukázal jsem mu svůj adresář a řekl jsem: „Asi čtyřicetiletá žena přišla s velkým žalem a napsala tuto adresu do mého zápisníku.“ – „Opravdu, otče, zdá se mi, že ten rukopis znám, je podobný mému … ale ne, je to příliš podivné. Žiji sám se svým otcem, který nyní pracuje v továrně. Určitě je to omyl. Ta žena chtěla bezpochyby napsat „Rue Despartes“ a omylem napsala „Rue Descartes“. Ale otče, zůstaňte, prosím, na pár minut! Jste promrzlý; udělám vám šálek čaje.“

Vstoupil jsem do elegantního malého obývacího pokoje, kde na pohovce ležely knihy. V jednom rohu stálo rádio a kožené křeslo. „Právě jsem poslouchal maďarskou hudbu z Vídně,“ řekl mladý muž a vypnul rádio. Pak pokračoval: „Otče, je to už dva roky, co jsem s vámi chtěl hovořit, ale nenalezl jsem odvahu vám zavolat.“ Nesměle se usmál a smutně se doznal: „Jsem marnotratný syn!“ Seděl na kanapi a vyprávěl mi příběh celého svého života … opustil jsem jej poté, co jsem ho smířil s Bohem. Pak jsem pospíchal do Rue Despartes. Cestou jsem stále přemýšlel o podivné návštěvě, kterou jsem vykonal. Ale my kněží jsme na takové podivné příhody zvyklí.

Hodiny na městské věži ukazovaly čas: Bylo půl dvanácté, když jsem přešel Divadelní náměstí. Náhle začaly kvílet sirény. Poplach! Rozeběhl jsem se nejrychleji, jak to šlo, ale v celé Rue Despartes nebylo žádné číslo 37, cesta končila číslem 16. První bomby již padly na město. Pekelný hluk se přiblížil. Měl jsem jen čas utéct do blízkého krytu. Tam jsem strávil tři čtvrtě hodiny ve strašlivém strachu s mnoha dalšími lidmi. Když jsem vyšel, zář ohně osvětlovala střechy města. Bylo zde v okolí přinejmenším 200 ohňů. Všude byly zničené domy v ulicích, jež byly plné oblaků kouře, prachu a plačících lidí.

Šel jsem na nejbližší pohotovost. Bylo zde několik stovek zraněných a mrtvých a další a další byli přinášeni, zvláště ženy a děti, většina z nich byla zraněná na hlavě. Šel jsem od jednoho k druhému, dával jsem rozhřešení a poslední pomazání. Náhle jsem se musel opřít o zeď. „Co je s vámi, otče?,“ zeptal se mě jeden z lékařů. Zbledl jsem. „Asi jeden z vašich příbuzných?“ „Ne, farník.“ Klopýtnul jsem o tělo mladého muže, s kterým jsem se setkal v čísle 37 Rue Descartes. Sotva před hodinou jsem jej opustil plného života a byl jsem rád, že jsem mu dal rozhřešení za jeho hříchy. Opět se mi vrátila jeho slova: „Mýlíte se! Vidíte, jsem v dobrém zdraví!“ A šťastně se zasmál. Již však stál na pokraji věčnosti a nevěděl o tom! Boží milosrdenství mu však dalo čas se před smrtí vyzpovídat.

Klekl jsem si vedle těla, prohlédl jsem jeho peněženku v naději, že naleznu nějaké osobní dokumenty. Na vizitce stálo jeho jméno. Byl mu 21 let. Mezi různými jinými dokumenty byl také zažloutlý dopis s fotkami. Na jedné z nich byla asi čtyřicetiletá žena. Vyskočil jsem. Bez pochyby to byl obrázek té ženy, která mě o půlnoci požádala, abych navštívil tohoto mladého muže. Na zadní straně fotky jsem přečetl prosté slovo „maminka“. Další fotka ji zobrazovala na smrtelné posteli, sepjaté ruce, růženec. Byla také zmíněna léta: 1898 – 1939.

Podíval jsem se na zažloutlý dopis. Jaké překvapení! Rukopis byl tak podobný rukopisu ženy, která mě včera zavolala.

Zamyslete se nyní nad touto příhodou, která je tak strhující a tajemná. Já nemám pochyb. Byla to matka tohoto mladého muže, která přišla z věčnosti.

Drazí věřící!

Matka se vrátila z věčnosti, aby se postarala o duchovní blaho svého syna! Jak často se Matka Boží objevila pro naši spásu?

V roce 1830 se zjevila sv. Kateřině Labouré v Rude du Bac v Paříži, v roce 1846 dětem Maximinovi a Melánii v La Salette, v roce 1858 sv. Bernadettě Soubirous v Lurdech a v roce 1917 Franceskovi, Jacintě a Lucii ve Fatimě. Všude žádala pokání, pokání, modlitbu, modlitbu růžence! To zde činíme!

Matka Boží se vždy zjevovala, aby vedla lidi ke svému Synu. Proto na místech, kde se zjevila, naleznete zpovědnici a Svátost oltářní.

Kéž nám pomáhá, kéž nás vede ke svému Synu! Amen.

Překlad: REX!

PMF 10. 1. 2015

Similar articles