Melchisedechova oběť jako předobraz oběti mše svaté

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Melchisedechova oběť jako předobraz oběti mše svaté 361

Postava Melchisedecha se v Písmu svatém objevuje na třech místech. Nejprve je v knize Genesis popsáno jeho setkání s Abramem, budoucím Abrahámem:

Melchisedech, král Sálemu, vynesa chléb a víno, neboť byl knězem Boha Nejvyššího, požehnal mu a řekl: ‚Požehnaný Abram Bohu Nejvyššímu, kterýž stvořil nebe i zemi: a požehnaný Bůh Nejvyšší, jehož ochranou jsou nepřátelé v rukou tvých.‘ I dal mu [Abram] desátky ze všech věcí. (Gen 14,18–20)

Následně je v žalmu 109 prorokováno o Mesiáši, že bude „knězem na věky podle řádu Melchisedechova“. A nakonec je v listu Židům naplnění tohoto proroctví vztaženo na Ježíše Krista a Melchisedech označen za předobraz Božího Syna. V Písmu svatém sice není nikde explicitně uvedeno, že Melchisedech chléb a víno obětoval a že spojení „podle řádu Melchisedechova“ znamená přinášení nekrvavé oběti pod způsobami chleba a vína, ovšem Církev tomu takto vždy rozuměla, což dokládají svědectví nejstarších církevních Otců.

Klement Alexandrijský († 215) označuje chléb a víno přinesené Melchisedechem za předobraz oběti mše svaté: „Melchisedech, král Salemu, kněz Boha Nejvyššího, dal chléb a víno jako posvěcený pokrm v předobrazu eucharistie a Melchisedech-Kristus touto obětí přináší ‚spravedlnost a pokoj‘, tedy usmíření vin před Bohem a obnovení ‚blahého stavu‘ člověka.“ (Strom. 4,25; PG 9/1, 1369B)

Sv. Cyprián z Kartága († 258) formuluje ve své epištole o Melchisedechovi stručný a jasný závěr: „V knězi Melchisedechovi vidíme předobraz svátosti Oběti Pána.“ (Epist. 63,4)

Jeskyně pokladů ve své východosyrské verzi, jejíž původní text se datuje do poloviny III. století, převypravuje setkání Melchisedecha s Abramem za použití eucharistických pojmů. Melchisedech obětuje Bohu „obětní chléb a víno spásy“ a zve Abrama k účasti na těchto „svatých tajemstvích“ (Jeskyně pokladů, s. 143).

Sv. Athanasios († 373) ve výkladu žalmu 109 píše, že Melchisedech jako pohanský kněz nepřijal svůj úřad na základě pomazání olejem jako Áron ani nekonal krvavé oběti, ale požehnal Abrahámovi skrz oběť chleba a vína (Expositiones in Psalmos, Ps. 109; PG 27, 464A).

Sv. Efrém Syrský († 373) praví v Řeči o kněžství o Melchisedechovi, že „vybraným dobrořečením požehnal neobyčejné věci“.

Sv. Ambrož z Milána († 397) chápe Melchisedecha jako předobraz Ježíše Krista, který je původcem všech svátostí: „Melchisedech obětoval chléb a víno. Kdo měl chléb a víno? Abrahám ne. Kdo tedy? Melchisedech. Takže on je původcem svátostí. Kdo je vlastně tento Melchisedech? Je označen jako Král spravedlnosti, Král pokoje. Kdo je Král spravedlnosti? Může nějaký člověk být Králem spravedlnosti? Kdo jiný by tedy mohl být Král spravedlnosti než Boží Spravedlnost, ten, který je Boží Pokoj, Boží Moudrost? Ten, který říká: ‚Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám.‘ “ (De sacramentis 4,3, 10; PL 16, 438B–C)

Sv. Jeroným († 420) vysvětluje, že Melchisedech svou obětí chleba a vína dal základ oběti mše svaté: „Melchisedech je předobrazem kněžství Božího Syna právě v tom, že byl Kanaánec, a ne Žid. Podle řádu Melchisedechova se vykládá tak, že byl v jedné osobě kněz i král a vykonával kněžství ještě před obřízkou, takže kněžství nepřijali pohané od židů, ale židé od pohanů, a to ne skrz pomazání olejem, jak je nařídil Mojžíš, ale olejem radosti a čisté víry. Nepřinášel oběť krve a masa zvířat, ale chleba a vína, a tak dal základ čisté oběti Kristově. Áronovské kněžství mělo svůj počátek a konec, zatímco Kristus se svou Církví je přítomný dříve i potom, navěky.“ (Epist. 73,3; PL 22, 678)

Sv. Augustin (354–430) propojuje výklad Melchisedechovy oběti s výkladem prorockého žalmu 109: „Zatímco áronovští kněží obětovali zvířata, Melchisedech jako první přinesl oběť, kterou nyní přinášejí Bohu křesťané na celém světě. Tak se naplňuje to, co už dávno bylo prorocky řečeno o Kristu, než přišel v těle – ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova, nikoli podle řádu Áronova.‘ “ (De Civ. Dei 16,22; PL 41, 500)

Během V. století byla zmínka o oběti, kterou přinesl „nejvyšší kněz Melchisedech“, vložena do modlitby Supra quae propition v římském mešním kánonu, čímž Církev přijala výklad Otců za svůj.

Teprve protestanti v XVI. století zpochybnili Melchisedechovu oběť, aby spolu s ní odstranili i nenáviděnou oběť mše svaté. Kalvín s odkazem na hebrejské znění 14. kapitoly knihy Genesis, v němž je použito sloveso o obecném významu „přinést, přivést, vynést“, prohlásil, že „Melchisedech dal chléb a víno Abramovi a jeho doprovodu proto, aby je občerstvil, když byli unaveni po cestě a boji“ (Institutio Christianae religionis, 1559). Proti tomuto Kalvínovu tvrzení prohlásili 17. září 1562 otcové shromáždění na tridentském koncilu, že Kristus „dávaje najevo, že je navěky ustanovený kněz podle řádu Melchisedechova, obětoval Bohu Otci své tělo a krev pod způsobami chleba a vína“ (ses. XXII, cap. 1). Na bludy protestantů reagovali též katoličtí apologeti v čele se sv. Robertem Bellarminem, který ve svých Kontroverzích věnoval vztahu mezi melchisedechovským kněžstvím a obětním rázem mše svaté několik stran, na nichž vyvrátil tvrzení Kalvína, Chemnitze a dalších protestanských autorů (III,311–317). Kromě svědectví církevních Otců se apologeti dovolávali svědectví starých rabínských autorů, vsuvky „byl knězem Boha Nejvyššího“ (Gen 14,18) a dokladu o užití stejného slovesa ve významu „přinést věc k oběti“ v knize Soudců (Sd 6,18). Tím obhájili Melchisedechovu oběť jako předobraz oběti mše svaté.

Použitá literatura: Kdo to byl Melchisedek?, Jaroslav Brož (ed.), Červený Kostelec 2019.

ITALY - MAY 02: Melchizedek bringing bread as an offering, detail from the Sacrifices of Abel and Melchizedek, mosaic, lunette, south wall of the presbytery, Basilica of San Vitale (UNESCO World Heritage List, 1996), Ravenna, Emilia-Romagna. Italy, 6th century. (Photo by DeAgostini/Getty Images)

ITALY – MAY 02: Melchizedek bringing bread as an offering, detail from the Sacrifices of Abel and Melchizedek, mosaic, lunette, south wall of the presbytery, Basilica of San Vitale (UNESCO World Heritage List, 1996), Ravenna, Emilia-Romagna. Italy, 6th century. (Photo by DeAgostini/Getty Images)

Similar articles