Modlitba Otčenáš s církevními Otci

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Modlitba Otčenáš s církevními Otci 614

Můžeme být šťastni, jestliže slov modlitby Páně můžeme dbát nejen zevně, svými ústy, ale věrným a ctnostným životem. Slova této modlitby ustanovil Pán pro své učedníky, aby je posílil v jejich naději na spásu. / Chromatius († 407)

Tak jako v Desateru mají tři přikázání vztah k Bohu, tak v modlitbě Otčenáše oslavujeme Boha v Trojici. Jestliže ho k sobě zveme z celého srdce, z celé mysli a ze všech duševních sil, pak v nás tyto tři prosby rozmnožují svatost. Čtyři další prosby se vztahují na věci současného života, ale první tři nás vedou k milosti budoucího synovství. / Radbertus Paschasius (asi 785–860)


paternoster


Otče náš, jenž jsi na nebesích

Nový, znovuzrozený člověk se začíná modlit slovem „Otče“, poněvadž už začal být synem. Neboť se praví: „A těm, kteří jej přijali, dal moc, aby byli dítkami Božími“ (Jan 1, 12). Kdo tedy uvěřil v jeho jméno a stal se Božím synem, musí začít s tím, že děkuje a vyznává se z tohoto synovství tím, že Boha nazývá svým Otcem na nebesích. Ale hned také připojujeme: „Otče náš“ – to jest těch, kteří věří, že jsou skrze něho posvěceni a kteří zrozením milosti Ducha svatého počali být dětmi Božími. / sv. Cyprián (asi 200–258)

Modlíme se společně: „Otče náš.“ Jaká to důstojnost! Tak se modlí císař i žebrák, tak to říká otrok i jeho pán. Všichni se společně modlí: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Tím uznávají, že jsou bratry, mají-li jednoho a společného Otce. Ať se tedy nějaký pán nepohoršuje nad tím, že je mu bratrem jeho otrok, když sám Kristus Pán chtěl tohoto otroka mít bratrem. / sv. Augustin (354–430)

Tím, že nám Pán ukládá, abychom se modlili „Otče náš“, chce, aby naše modlitba byla prosbou za celou Církev a aby nás poučil, že nikdy nemáme mít na zřeteli vlastní prospěch, nýbrž vždy a všude prospěch svého bližního. Tím znemožňuje i nepřátelství, potlačuje pýchu a závist a umožňuje, aby do nás vstoupil pramen všeho dobra – láska. Odstraňuje nerovnost mezi lidmi a ukazuje, že král nestojí výše než žebrák, poněvadž v nejvyšších a nejdůležitějších věcech jsme si všichni rovni. Všem nám dal Bůh stejné rodové šlechtictví, poněvadž rozhodl, že bude společným otcem všech lidí. / sv. Jan Zlatoústý (349–407)

Původce pokoje a Učitel jednoty nechtěl, abychom se modlili osamoceně a soukromě, aby ten, kdo se modlí, modlil se jen za sebe. Neříkáme: „Otče můj, jenž jsi na nebesích.“ Naše modlitba je veřejná a společná, a když se modlíme, nemodlíme se za jednoho, ale za všechen lid, poněvadž my všichni jedno jsme. Bůh pokoje a Učitel svornosti, který nás naučil jednotě, chtěl, aby se jeden modlil za všechny tak, jako on nás uvedl v jednotu. Říkáme: „Otče náš“ – to jest Otče těch, kteří jím posvěceni a obnoveni duchovní milostí počali býti dětmi Božími. / sv. Cyprián (asi 200–258)

„Otec“ je jméno původce přírody, ale i jméno lásky. Neboť z otce všechno vychází a otec je to, z čeho do nás proudí sladká náklonnost lásky, právě tak jako proudí z nás do toho, který pochází z nás. / sv. Albert Veliký (1206–1280)


Posvěť se jméno tvé

„Posvěť se jméno tvé.“ Boží jméno je svaté už svou vlastní přirozeností, ať to vyznáváme, nebo ne. Poněvadž však je hříchy stále znesvěcováno, vždyť „Boží jméno bývá od vás haněno mezi pohany“ (Řím 2, 24), proto prosíme, aby jméno Boží bylo mezi námi posvěceno. Ne proto, že začne být svatým to, co před tím svaté nebylo, nýbrž proto, aby se v nás stalo svatým tím, že my sami jím budeme posvěceni a staneme se hodnými spásy. / sv. Cyril Jeruzalémský (315–386)

Slova „posvěť se jméno tvé“ znamenají: Tvé jméno buď v nás svaté. Přitom ti, kteří takto prosí, neprosí sami za sebe, ale za celý svět. Jestliže jim zasvitne světlo pravdy a jestliže se probudí z temné noci, pak sotvaže jej poznali, kdo je a jak velký je, budou jej slavit jako svatého všech svatých. / sv. Cyril Alexandrijský (376–444)


Přijď království tvé

Královstvím Božím, na jehož příchod denně čekáme a po němž toužíme, může být i Kristus sám. Neboť on je naše vzkříšení, poněvadž v něm vstáváme z mrtvých, a jej můžeme považovat za ono království Boží, poněvadž v něm budeme kralovat. Právem také prosíme o království Boží, o nebeské království, poněvadž je i království pozemské. Ten však, kdo se zřekl světa, je povznesen nad jeho cti i nad jeho království. A jestliže se věnoval Bohu a Kristu, netouží už po pozemském království, ale po nebeském. / sv. Cyprián (asi 200–258)


Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi

Prosíme, aby vůle Boží byla na nebi i na zemi, obojí se totiž vztahuje na naši dokonalost i spásu. Poněvadž totiž máme tělo ze země a duši z nebe, jsme my sami nebem a zemí, ale i nebem a zemí současně, to jest jak tělem, tak duchem, a proto prosíme, aby se uskutečnila Boží vůle. Neboť mezi tělem a duší vládne boj, takže nečiníme to, co bychom chtěli, poněvadž duše směřuje k tomu, co je nebeské a Boží, kdežto tělo se dožaduje věcí pozemských a světských. A proto prosíme, aby mezi oběma nastal s pomocí Boží soulad, aby duše Bohem znovuzrozená se zachránila. / sv. Cyprián (asi 200–258)

Prosbou „buď vůle tvá“ prosíme o ctnost plné shody s vůlí Boží. Prosíme v ní i o ducha rady, který tuto vůli zkoumá, abychom ji mohli splnit. Na ničem nezávislá vůle Boží se uskutečňuje vždycky a my tu proto prosíme o to, aby se k jeho vůli prostřednictvím milosti připojila i svoboda naší vůle o naše posvěcení a o věčný život. Podle svého ducha patříme nebi, podle těla zemi. Prosíme proto, aby jak na nebi, to jest v duchu, tak i na zemi, to jest v těle, se uskutečnila vůle Boží, aby tělo i duch stvořily duchovního člověka, tak, jak je psáno: „Mé srdce a mé tělo plesají v mém živém Bohu“ (Žl 83, 3). / Richard z Hampole (asi 1290–1349)


Chléb náš vezdejší dejž nám dnes

Právem prosí Kristův učedník, kterému je zakázáno, aby se staral o zítřek, jen o svůj denní chléb, neboť touha po tom, abychom dlouho žili na světě, je v rozporu a neslučitelná s prosbou, aby brzy přišlo nebeské království. Blahoslavený apoštol upevňuje naši naději, oživuje a posiluje naši víru svým napomenutím: „Nic jsme si na tento svět nepřinesli a je jisté, že si také odtud nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy z čeho být živi a čím se obléci, buďme s tím spokojeni“ (I Tim, 6, 7–8). / sv. Cyprián (asi 200–258)

Bylo nám uloženo, abychom Bohu říkali: „Dej nám náš chléb,“ a tak abychom prosili jen o to, co postačí k udržení tělesného bytí, ne o hojnost a bohatství, ne o vládu, ne o smyslové potěšení nebo o něco podobného, co odvádí duši od nesrovnatelně důležitější touhy po Bohu, nýbrž jen a jedině o náš denní chléb. Pozoruj onu hlubokost moudrosti a dokonalost nauky, kterou v sobě skrývá ono krátké slovo. Zcela otevřeně jím Pán promlouvá ke všem, kteří mu chtějí rozumět: „Přestaňte si sami vytvářet prameny obtíží! Málo je jen to, co se zřetelem na svou lidskou přirozenost potřebuješ opravdu nutně.“ / sv. Řehoř Nysský (asi 335–394)

Onen chléb, který denně potřebujeme, abychom na této cestě putování nepodlehli, je duchovní pokrm duše, láska, která plyne z Boží sladkosti, a ona dokonale příjemná chuť, kterou se duše osvěžuje v modlitbě. O tomto chlebu bylo řečeno: „Pojďte, ochutnejte a vizte, jak dobrý je Pán“ (Žl 33, 9). Silou této many prochází pravý Izrael pouští tohoto světa, dokud nedojde do zaslíbené země a nenasytí se sladkostí tváře Boží. / Hugo ze Svatého Viktora (asi 1096–1141)

Pamatuj si, že těmito slovy prosíme o chléb, a ne o maso, ryby či pamlsky, o nějaký přebytek, nýbrž o to, co je nutné. A říkáme-li „náš“ chléb, a ne „můj“ chléb, vyjadřuje se tím, že dobra, která uděluje Bůh, jsou společná všem potřebným, a že proto nejsou určena jen pro nás. Je proto třeba odsoudit lakomství, kterým si člověk pro sebe zadržuje to, co má v moci. / Richard z Hampole (asi 1290–1349)

Pod oním přirozeným, tělesným chlebem, bez něhož nemůže starý Adam žít, rozumí se všechna tělesná výživa a potřeba, která patří k tomuto pozemskému životu a kterou kdo potřebuje podle svého stavu a tělesných vlastností, jako je jídlo, nápoj, oděv, obuv, dům, dvůr, dobytek, pole, vinice, louka, peníze, zbožná manželka, zbožné děti, věrná čeleď, zbožná a věrná vrchnost, dobrá vláda, úrodné povětří, mír, zdraví, dobří přátelé, pokojní a věrní sousedé, neboť všechno to potřebujeme k udržení a hojnému užívání svého denního tělesného chleba. Bůh nechce, abychom prosili o velké zásoby na deset nebo na dvacet let, ba ani ne na rok či na měsíc, jak to dělají lakomci, nýbrž jen o to, co potřebuje současný čas a potřeba. A proto denně prosíme o denní chléb. / Johannes Dietenberger (1475–1537)


A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům

Jestliže prosíme Pána, aby nám odpustil, pak musíme i my odpouštět. Neboť stojíme před očima Pána a Boha a my všichni musíme předstoupit před soudnou stolici Kristovu a každý musí vydat počet osobně. Proto mu služme s bázní a se vší opatrností, jak nám to přikázal on sám i apoštolové, kteří u nás kázali evangelium, i proroci, kteří předpověděli příchod Páně. Horleme pro dobro, varujeme se hněvu, falešných bratří a těch, kteří nosí pokrytecky jméno Páně a tak svádějí neopatrné lidi. / sv. Polykarp († 155/156)

Ani světci nejsou prosti všedních hříchů. Církev proto říká jako celek: „Odpusť nám naše viny!“ Má tedy skvrny a vrásky. Ale vyznání smývá poskvrny. Církev stojí a modlí se, aby byla svým vyznáním očištěna, a pokud budou lidé na zemi, bude takto stát a modlit se. / sv. Augustin (354–430)

„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Těmito slovy jsi, člověče, sám sobě určil míru a způsob odpuštění, poněvadž si přeješ, aby ti Pán odpustil tolik, kolik jsi odpustil svému spoluslužebníku. Odpusť proto svému viníku všechno, nechceš-li, abys zůstal svému Pánu něco dlužen za své vlastní viny. Kdo proto takto prosí a neodpouští, ten svou modlitbou sám proti sobě vznáší obžalobu. Proto, nechceš-li se bát trestu, měj v srdci svém vždy připraveno odpuštění. / sv. Petr Chrysologus (asi 380–451)

Je podivuhodné, že Bůh činí závislým odpuštění, které od něho žádáme a očekáváme, na tom, zda splníme, co nám přikazuje, abychom se totiž smířili s těmi, kteří nám ublížili. Nestačí, že nám tuto povinnost zdůraznil, ale denně nám ji klade do úst, aby nám tak naznačil to, co bylo řečeno zlému služebníku: „Z úst tvých tě budu soudit, sluho nehodný.“ I ty jsi mne prosil o odpuštění za podmínky, že odpustíš. Dal jsi slovo, a přece ses zpěčoval odpustit svému bratru. Kliď se proto do místa odsouzení, kde už není odpuštění ani milosrdenství. / Jacques-Bénigne Bossuet (1627–1704)


A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého

Zlý člověk je jmenovcem ďábla a jeho druhem. Proto nás Hospodin naučil takto ho nazývat a říkat „zbav nás od zlého“. / sv. Ioannes Climacus (asi 579–649)

Nezbavuj nás, Pane, zla námah a trampot, které zde trpíme, neboť je to dobře. Zbav nás zla, které je horší než peklo a všichni ďáblové. Myslím tím to zlo, že bychom mohli být odloučeni od tvé Božské tváře. / Berthold z Řezna (1220–1272)


Amen

Pane, je málo platné, když řeknu „amen“ a přeji si, aby se stalo, když ty neřekneš „amen“ a nepřikážeš: „Staň se!“ Tímto slovem jsi, Otče, na počátku, to jest ve svém souvěčném Slovu, všechno stvořil, promluvil jsi a všechno se stalo. Tímto slovem jsi také nás ztracené obnovil, když naše svatá obnovitelka řekla andělu: „Staň se mi podle tvého slova.“ A proto, můj dobrý Pane Ježíši, Ty, Slovo Otcovo, naplň mou modlitbu, naplň má slova, která pocházejí od Tebe a která jsi mi svěřil, naplň je a řekni: „Amen.“ Řekni: „Staň se.“ Řekni mi to, co jsi řekl oné ženě: „Staň se, jak chceš.“ / Ludolf Saský (asi 1300–1378)

Zdroj: Sestaveno z Hlasů Otců, Řím 1970.

Similar articles