Několik otázek a odpovědí o blahoslavené Panně Marii

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Několik otázek a odpovědí o blahoslavené Panně Marii 158

Otázka: Jaká úcta přísluší Panně Marii?

P. Josef Pospíšil vysvětluje: „Poněvadž mezi Bohem a bytostmi stvořenými, i sebe dokonalejšími, jest rozdíl nekonečný, proto jest věcně lišiti jen dvojí úctu, buď latriae, neb duliae. Úcty, která by nebyla ani latrií ani dulií, nýbrž jaksi úctou střední, nelze mysliti. Neboť Boha ctíme pro něho samého, pro jeho nekonečnou velebnost, bytosti však stvořené ctíme jen pro Boha, t. j. pro dokonalosti, kterých se jim dostalo toliko účastí v dokonalostech Božských. A poněvadž Blahoslavená Panna zůstává přese všecku plnost milosti přece jen tvorem, proto nelze jí vzdávati úcty latreutické. Každý pokus, který někteří bludaři ve starověku učinili, vzdávati jí úctu jako bohyni a přinášeti jí oběti, ihned ss. Otcové za souhlasu Církve zavrhli. (…) Ačkoliv v podstatě mezi latrií a dulií není úcty střední, která by byla složena z latrie a dulie, přece theologové za souhlasu samé Církve sv. učí obecně, že Blahoslavené Panně náleží úcta, která nevýslovně převyšuje každou úctu povinnou andělům a světcům a světicím Božím, a nazývají úctu tuto zcela významně a výstižně hyperdulií. (…) Úcta hyperdulie neliší se od úcty dulie toliko větší intensitou či vroucností, nýbrž samou přirozeností svou. (…) Pravda tato není sice dosud dogmaticky definována, nicméně jest v Písmě sv., ale obzvláště v Tradici tak jasně a určitě obsažena, že ji lze pokládati za pravdu, která jest fidei proxima. (Katolická věrouka IVb, 1922, s. 666)

Odpověď: Panně Marii přísluší – při současném vyloučení veškeré bludné bohopocty – větší úcta než všem andělům, svatým a světicím, která se vhodně označuje jako hyperdulie.

madonna_enthroned


Otázka: Kladla Panna Maria Bohu podmínku zachování svého panenství?

V pojednání o ctnostech Rodičky Boží (Blahověst 1862, 34, s. 541) se lze dočíst, že „Maria Panna byla by se raději vzdala mateřství Božího než panenské čistoty“. A P. Josef Pospíšil píše: „Teprv, když Blahoslavená Panna poznala, že panenství Její zůstane neporušeno, dala souhlas k svému Božskému Mateřství.“ (Katolická věrouka IVb, 1922, s. 582)

Jezuita P. Konrád M. Kubeš ovšem tento názor vyvrací: „První povinnost tvora je naprostá poslušnost a podrobenost vůči Tvůrci a jeho zařízení. (…) Jediná odpověď tvora na každé slovo Hospodinovo jest a musí býti: ‚Mluv, Pane, neboť slyší služebník tvůj.‘ (I Sam 3,9) Tuto pravdu vyjadřují slova Pavlova: ‚Co chceš, Pane, abych učinil?‘ (Sk 9,6) a nade vše krásněji slova vyvolené Panny: ‚Aj, služebnice Páně.‘ (Lk 1,38) (…) Ve světle této pravdy nahlédneme snadno, jak nesprávně mnozí vykládají výrok pokorné služebnice Páně: ‚Kterak se to stane, poněvadž muže nepoznávám?‘ (Lk 1,34) Nejblahoslavenější Panna prý kladla podmínku: ‚Jenom pak vyhovím, zůstane-li mé panenství neporušeno.‘ Mluví-li tvor s Tvůrcem, žádá-li Tvůrce něco od tvora, nesmí se tvor nikdy opovážit říci: ‚Jenom s tou podmínkou poslechnu, když…‘ Nezbývá, leč přisvědčit sv. Bernardovi a Dionysiovi Kartusiánovi: ‚Kdyby si byl Bůh přál, aby se svatá Panna vzdala panenství, byla by bezvýhradně poslechla.‘ Jediná jest vznešenost: plnit vůli Boží, praví sv. Jan Zlatoústý.“ (Pod korouhví Kristovou, 1947, s. 130, 134)

Odpověď: Ne. Pokorná služebnice Páně, která zaslíbila své panenství Bohu, by se nezdráhala odezvat panenství Tomu, jemuž bylo zaslíbeno, a z pozice tvora by si nedovolila klást podmínky svému Stvořiteli.


Otázka: Mohou se věřící nazývat „otroky svaté Panny“?

Této otázce se podrobně věnuje sv. Ludvík z Montfortu ve spisu O pravé pobožnosti k Panně Marii (překl. O. A. Tichý, 1916), neboť se přímo dotýká jím doporučované pobožnosti „zasvěcení se Ježíši skrze Marii“. Vysvětluje, jak je třeba otroctví chápat, a dochází k závěru, že na označení „otroci svaté Panny“ není nic závadného: „Otroctví jest trojí: otroctví od přírody, otroctví z násilí a otroctví dobrovolné. Všichni tvorové jsou otroky Božími způsobem prvním, démoni a zavržení způsobem druhým, spravedliví a svatí způsobem třetím. (…) Před křtem byli jsme otroky ďáblovými; křest nás učinil otroky Ježíše Krista; buď jest dlužno, aby křesťané byli otroky ďáblovými, nebo aby byli otroky Ježíše Krista. Co pravím neomezeně o Ježíši Kristu, pravím s omezením o svaté Panně. (…) ‚Cokoliv přísluší Bohu přirozeností, Marii přísluší milostí,‘ říkají svatí. (…) Možno tedy podle smýšlení svatých a mnoha velikých mužů nazývati se a učiniti se otrokem přesvaté Panny, abychom tím byli dokonaleji otroky Ježíše Krista.“ (s. 46–47, 49) Kvůli výjimečnému vztahu mezi Ježíšem Kristem a Pannou Marií jsou pro něj otroci Ježíše Krista zároveň otroky svaté Panny: „Nechce-li někdo, abychom se nazývali otroky svaté Panny, co na tom! Ať se učiní a nazývá sebe otrokem Ježíše Krista, tím jest otrokem svaté Panny, poněvadž Ježíš jest plodem a slávou Mariinou.“ (s. 51) Sám se však v následujících částech spisu z obavy před nedorozuměním drží označení „otrok Ježíšův v Marii“: „Všimněte si, prosím, že říkám obyčejně: otrok Ježíšův v Marii, otrok Mariin v Ježíši. Možno opravdu říkati, jak mnozí až dosud říkali: otrok Mariin, otroctví svaté Panny; ale myslím, že jest lépe nazývati se otrokem Ježíšovým v Marii, jak to radil pan Tronson, generální superior semináře svatého Sulpicia, chvalně známý pro svoji vzácnou opatrnost a svoji dokonalou zbožnost, jisté duchovní osobě, která se s ním o tom radila.“ (s. 170)

Právě z důvodu nebezpečí špatného výkladu se proti pojmu „otroctví svaté Panny“ ohrazuje jezuita P. Konrád M. Kubeš: „Slovo otrok vyjadřuje a znamená naprosté majetnictví, a to přísluší vzhledem k nám jedině Tvůrci. Tvrdí-li kdo, že toto ‚otroctví lásky‘ jest důsledkem křestní úmluvy, že tedy přijetím křtu se každý stává otrokem, naprostým majetkem svaté Panny, pak prostě popírám; otrokem či majetkem jest člověk jen vzhledem k Bohu, a to ze dvou důvodů. Z důvodu (ex titulo) stvoření: ‚Stvořil si nás z ničeho pro sebe.‘ A z důvodu vykoupení: ‚Svůj majetek zaprodaný do otroctví satanova si znovu vykoupil, zaplativ za něj plnou cenu.‘ “ (Pod korouhví Kristovou, 1947, s. 98)

Odpověď: Ano, ovšem bez dalšího vysvětlení může být toto označení špatně vyloženo, proto je vhodnější místo něj užívat zcela jednoznačné označení „otrok Ježíšův v Marii“.


Otázka: Mají kněží větší důstojnost než Matka Boží?

„Již svatí Otcové přirovnávají kněze k Matce Boží a praví, že jejich moc jest v nějakém smyslu větší než Matky Boží, že totiž mohou proměniti chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, kdykoliv chtějí, a Matka Páně porodila Krista jen jednou, mimo to upozorňují na rozhřešení; Matka Páně může sice za hříšníka u Boha orodovati, ale nemůže ho rozhřešiti; kněz může nejen se modliti za hříšníka, nýbrž i dáti mu rozhřešení. To učení jest zcela správné, a není v něm nic závadného. Tím se také vůbec nechtějí vyvyšovati nad Matku Páně. Kdo by tak činil, dopustil by se rouhání a sofismatu, které slove a secundum quid ad simpliciter – uzavírati z věty, která jest pravdivá ve smyslu omezeném, na pravdu věty ve smyslu prostém; zde: Kněží mohou často proměniti chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, mohou hříšníka rozhřešiti; Panna Maria Krista jen jednou porodila a nemůže hříšníka rozhřešiti; tedy Maria Panna jest vůbec méně, jest nedokonalejší než kněží. Máme za to, že tak nikdy nerozuměl moci proměňovati chléb a víno a rozhřešovati hříšníka žádný kněz.“ (P. František Šulc, Kritický rozbor M. Jana Husi, 1902, str. 18)

Odpověď: Ne. Je sice pravda, že kněží mají na rozdíl od svaté Panny moc proměňovat a udělovat rozhřešení, tvrdit však, že mají proto větší důstojnost, by bylo rouháním.

Similar articles