Nenávist ke Mši svaté všech věků a otázka poslušnosti

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nenávist ke Mši svaté všech věků a otázka poslušnosti 1250

Poprvé zveřejněno na stránkách Duc in altum

Tento důležitý a působivý článek prof. Massima Viglioneho představuje jeden z nejjasnozřivějších a nejhlubších komentářů k neblahému motu proprio Traditionis custodes. Sdílením tohoto významného příspěvku ho chci doporučit k přečtení a úvaze všem věřícím katolíkům, ale i nekatolíkům, aby z něj všichni načerpali prorockou jasnost a apoštolskou odvahu ve velmi těžké válce, jíž jsme všichni povoláni čelit, válce, jejímž nevyhnutelným výsledkem bude triumf Nevěsty Kristovy nad běsněním pekelných sil.

Článek prof. Viglioneho si zaslouží širokou pozornost také pro svůj celkový pohled na simultánní a koherentní strategii hlubokého státu a hluboké církve. V době, kdy i bergogliovská církev přejímá diskriminaci neočkovaných, je naší povinností a odpovědností postavit se s nejvyšší rozhodností na odpor, pozvednout svůj hlas, kritizovat, co se děje, a odhalovat, co se chystá.

+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup

***

„Vyloučí vás ze synagog“ (Jan 16,2)

Hermeneutika Kainovy závisti vůči Abelovi

Massimo Viglione

Ve dnech následujících po oficiálním vyhlášení války církevní hierarchie proti Mši svaté všech věků, které učinil sám František, se začaly jeden za druhým objevovat četné komentáře. Nejeden z nich odhaloval neskrývané pohrdání a současně naprosto jasný obsah i formu, jimiž se vyznačuje motu proprio Traditionis custodes, napsané stylem a v podobě, jež jsou víc politické než teologické či duchovní.

Prakticky jde o vyhlášení války. Stojí za povšimnutí, že je zde formální rozdíl i rozdíl v tónu, který nacházíme v různých dokumentech, v nichž Pavel VI. od roku 1964 oznamoval, plánoval a realizoval svou liturgickou reformu. Ta nakonec nabyla oficiální podoby apoštolskou konstitucí Missale Romanum vydanou 3. dubna 1969, jíž byl starobylý římský ritus de facto nahrazen (to je nejpřiléhavější slovo z hlediska úmyslů i faktů) novým vulgárním ritem. V montiniovských dokumentech na několika místech nalézáme pokryteckou, leč zjevnou bolest, lítost a výčitky svědomí, a paradoxně se v nich oslavuje krása a posvátnost starého ritu. Stručně řečeno, jako by Montini říkal: „Drahá Mše svatá všech věků, vyháním tě, ale byla jsi tak krásná!“

Naproti tomu, jak si všimli mnozí, z bergogliovského dokumentu vyzařuje sarkasmus a nenávist ke starému ritu. Nenávist taková, že ji není možné skrýt.

František přirozeně není iniciátorem této války, kterou začalo modernistické liturgické hnutí (nebo chcete-li již protestantismus). Na oficiální a operační úrovni jím byl spíše sám Pavel VI. Abychom použili silnou populární metaforu, Bergoglio pouze „zběsile vypálil“ ve snaze jednou provždy zabít něco smrtelně zraněného, co však v pokoncilním období nejen nezemřelo, ale znovu ožilo a táhlo za sebou nevyčíslitelný počet věřících celého světa, za posledních čtrnáct let exponenciálně rostoucím tempem.

A v tom je jádro pudla. Progresivní a odhodlanější modernistický klérus musel motu proprio Benedikta XVI. strpět, ale zároveň bez ustání pracoval proti Mši svaté všech věků skrze nepřátelský odpor většiny světového episkopátu, který vždycky otevřeně odmítal uposlechnout, co Summorum pontificum stanovilo, počínaje léty samotného Ratzingerova pontifikátu a tím více po jeho rezignaci až dodnes.

Nepřátelství biskupů znamenalo, že úkol uvést motu proprio [SP] do života nakonec velmi často připadl několika odvážným kněžím, kteří Mši svatou všech věků přese všechno sloužili i bez dovolení biskupa (které konkrétně podle ustanovení Summorum pontificum nebylo třeba). Nyní ti biskupové, kteří Nejvyššího pontifika katolické Církve a jedno z jeho motu proprio vytrvale a odhodlaně neposlouchali, budou ve své cenzuře, ve válce, která už není skrytá, nýbrž zjevná, moci ve jménu Nejvyššího pontifika katolické Církve a jednoho z jeho motu proprio nejen pokračovat, ale ještě ji zintenzívnit, což se ve skutečnosti už děje.

Sám František se však neomezil na to, že na svou nesmrtelnou oběť vypálil. Chtěl udělat další krok, pokusil se starý ritus rychle a zuřivě – nechceme-li říci rovnou zrůdně – „upálit zaživa“ tvrzením, že nový ritus je lex orandi katolické Církve. Z čehož je třeba vyvodit, že Mše svatá všech věků nedále lex orandi není.

Je dobře známo, že náš přítel [Bergoglio] nemá ponětí o teologii (což je trochu jako říci, že lékař nemá ponětí o medicíně nebo že kovář neví, jak se používá oheň a kov). Lex orandi Církve ve skutečnosti není „nařízením“ pozitivního práva, které odhlasoval parlament nebo nařídil panovník a které lze vždy zrušit, změnit, nahradit, vylepšit nebo zhoršit. Také to není konkrétní, určitá „věc“ v prostoru a čase, nakolik se jedná o kolektivní celek teologických a duchovních norem a liturgických a pastoračních praktik za celé dějiny Církve od evangelních dob – a zvláště od Letnic – až dodnes. Třebaže evidentně žije v přítomnosti, je zakořeněn v celé minulosti Církve. Nehovoříme zde tedy o něčem lidském – pouze lidském – co může nejnovější šéf po libosti změnit. Lex orandi zahrnuje celých dvacet století církevních dějin a tento dva tisíce let starý poklad nemůže změnit žádný člověk ani skupina lidí. Žádný papež, koncil ani episkopát nemůže změnit Evangelium, depositum fidei nebo univerzální Magisterium Církve. Změnit nelze ani liturgii všech dob. A platí-li, že starý ritus má jádro v podstatě apoštolské, které harmonicky rostlo v průběhu staletí s postupnými úpravami (až do Pia XII. a Jana XXIII.), je pravdou i to, že tyto úpravy – někdy vhodné, jindy méně vhodné a občas i naprosto nevhodné – byly nicméně vždy strukturovány v kontinuitě s vírou, posvátností, tradicí a krásou.

Montiniho reforma toto všechno rozervala a improvizovaně vynalezla nový ritus přizpůsobený potřebám moderního světa a transformující posvátnou katolickou liturgii z teocentrické v antropocentrickou. Ze svaté Oběti kříže, nekrvavě opakované konáním kněze, jsme přešli na shromáždění věřících vedených „předsedajícím“. Z nástroje spásy a dokonce exorcismu jsme se dostali k horizontálnímu populistickému setkání podléhajícímu neustálým svévolným a relativistickým změnám a úpravám, více či méně „slavnostním“, jejichž údajná „hodnota“ je založena na konsenzu mas, jako by šlo o politický nástroj zaměřující se na veřejnost. Tato veřejnost však postupně úplně mizí.

Je zbytečné pokračovat: samy výsledky liturgického rozvratu promlouvají k rozumu i srdci a nemohou lhát. Je však důležité objasnit důvod tohoto přechodu od montiniovského pokrytectví k bergogliovské upřímnosti.

Co se změnilo? Obecné klima. Doslova se obrátilo vzhůru nohama. Montini byl přesvědčen, že za pár let si na Mši svatou všech věků nikdo ani nevzpomene. Už Jan Pavel II., tváří v tvář důkazům, že nepřítel ani trochu nezemřel, byl nucen –  proti své vůli – vydat indult (jako by posvátná katolická liturgie všech věků k pokračování své existence potřebovala, aby jí někdo něco odpustil), který byl ještě restriktivnější (což dnes nikdo neříká) než nejnovější Bergogliův dokument, třebaže na rozdíl od něj nikoli nenávistný. Spouštěčem této nenávisti však byl především nezadržitelný úspěch u lidí, a to především mladých, s nímž se Mše svatá všech věků setkala po motu proprio Benedikta XVI.

Před dějinami a tváří v tvář svědectví skutečnosti „nová Mše“ prohrála. Kostely jsou prázdné, stále prázdnější; řeholní řády mizí, včetně těch nejstarších a nejslavnějších, a možná především těch; kláštery jsou opuštěné, obydlené jen velmi starými řeholníky a řeholnicemi, a po jejich smrti se jejich dveře zavřou; povolání se propadla k nule; dokonce i otto per mille [italská církevní daň] klesla na polovinu i přes obsesivně přeslazenou a pateticky žebravou reklamu, které se jí dostává; kněžská povolání jsou vzácná – všude vidíme kněze, kteří řídí tři, čtyři, někdy i pět farností. Matematika koncilu a „nové Mše“ je to nejnemilosrdnější, co může být.

Selhání je však především kvalitativní, z teologického, duchovního i mravního hlediska. I klérus, který dosud existuje a vzdoruje, je z velké části otevřeně heretický či v každém případě tolerantní vůči herezi a omylu přesně v té míře, v níž je netolerantní vůči Tradici, neuznává už žádnou objektivní hodnotu Magisteria Církve (až na to, co se mu hodí), a místo toho žije v teologické a věroučné improvizaci, a také improvizaci liturgické a pastorační. To všechno je založeno na věroučném a mravním relativismu a doprovázeno nesmírnou záplavou tlachů a prázdných, stupidních hesel, a to nemluvíme o otřesném – ne-li rovnou zrůdném – mravním stavu značné části těchto kněží.

Pravda, existují takzvaná „hnutí“, která situaci poněkud zachraňují. Zachraňují ji však opět za cenu věroučného a liturgického relativismu (kytary, bubny, zábava, „aktivní zapojení“) i relativismu mravního (jediným hříchem je protivit se diktátům této společnosti: dnes být proti očkování; všechno ostatní je víceméně dovoleno). Jsou tato hnutí ještě katolická? Do jaké míry a jak kvalitně? Jestliže jejich věrnost analyzujeme teologicky a věroučně přesně, kolik jich obstojí?

Lex orandi, lex credendi, učí Církev. A skutečně, lex orandi za devatenáct století před druhým vatikánským koncilem a Montiniho liturgickou reformou vyprodukoval jeden druh víry a padesát let po nich dalo vzniknout jinému typu – a jinému typu katolíků. „Po jejich ovoci je poznáte“ (Mt 7,16), učil Zakladatel Církve. Přesně tak. Po ovoci totálního selhání modernismu (nebo, chcete-li – pro ty nejpozornější a nejinteligentnější – triumfu skutečných cílů modernismu), ovoci druhého vatikánského koncilu, ovoci pokoncilního období. Na čem ztroskotala hermeneutika kontinuity? Spolu s „milosrdenstvím“ ztroskotala na hermeneutice nenávisti.

Mše svatá všech věků je naproti tomu přesnou antitezí toho všeho. Svým šířením přes stálé nepřátelství a cenzuru biskupů je rušivá; svou dokonalostí posvěcuje; je podmanivá právě proto, že je vyjádřením věčného a neměnného, Církve všech dob, teologie a spirituality všech dob, liturgie všech dob, morálky všech dob. Je milovaná, protože je božská, posvátná a hierarchicky uspořádaná, nikoli lidská, „demokratická“ či liberálně-rovnostářská. Je božská i lidská současně, tak jako její Zakladatel při Poslední večeři.

Milují ji zejména mladí lidé, jak laici, kteří na ni chodí, tak ti, kdo se připravují na kněžství: zatímco semináře nového ritu (Bergogliův lex orandi) jsou semeništěm hereze a apostaze (a lépe nemluvit o tom, čeho ještě…), semináře a noviciáty Tradice ve světě překypují nezastavitelným proudem povolání mužských i ženských. Vysvětlení tohoto nevývratného faktu najdeme v jediném lex orandi katolické Církve, jediném, který si přeje sám Bůh a z něhož žádný rebel nemůže uniknout.

Zde je kořen nenávisti. Jde o celosvětové a mnohogenerační spiknutí proti nepříteli, který musí zemřít, kvůli selhání toho, co mělo přinést nový život, a zatím chřadne a umírá, protože tomu schází životní míza milosti.

Je to nenávist ke klečícím děvčátkům v bílých závojíčcích, nenávist k matkám s mnoha dětmi v černých mantilách, nenávist k mužům klečícím v modlitbě a usebrání, snad s růžencem v ruce, nenávist ke kněžím v sutaně, věrným nauce a spiritualitě všech časů, nenávist k velkým rodinám, v nichž přebývá pokoj navzdory problémům této společnosti, nenávist k věrnosti, k vážnosti, k žízni po posvátnu.

Je to nenávist k celému stále početnějšímu světu, který nepadl – nebo už nepadá – do humanistické a globalistické pasti „nových Letnic“.

Zběsilá palba v podstatě není ničím jiným než novou vraždou Ábela spáchanou závistivým Kainem. A skutečně, v novém ritu se obětuje „plod země a plod lidské práce“ (Kain), zatímco při Mši svaté všech věků je to „hanc immaculatam Ostiam“ (Ábelův prvorozený Beránek; srov. Gen 4,2-4).

Kain násilím vždycky nakrátko vyhraje, ale potom je za svou nenávist a závist bez výjimky potrestán. Ábel nakrátko zemře, ale pak žije navěky v sequela Christi.

Co bude teď?

To je zajímavější a neodvratnější otázka, než bychom si mysleli, a to na mnoha úrovních. Protože budoucnost neznáme, položme si prozatím několik zásadních otázek.

Uposlechnou biskupové?

Zdá se, že ne. Domníváme se, že kromě velké většiny, která bude ochotně plnit rozkazy buď proto, že sdílí nenávist svého šéfa (jako téměř všichni z nich), nebo proto, že se bojí o svou osobní budoucnost, bude nemálo i takových, kteří se proti bergogliovskému „kulometu“ postaví, jak se už zřejmě děje v několika případech v USA a Francii (v případě Italů, jako vždy nejbázlivějších a nejotupělejších, moc velkou naději nechováme). Buď proto, že v zásadě nejsou nepřáteli [starého ritu], nebo z přátelství k různým řádům spjatým se Mší svatou všech věků, nebo snad – je tato naděje marná? – ze spravedlivé hrdosti reagující na ponížení, jež bychom mohli nazvat až groteskním, jehož se jim tímto dokumentem dostalo. Nejprve se v něm říká, že rozhodnutí o udělení souhlasu je na nich, ale vzápětí je jakákoli svoboda jejich jednání nejen omezena a na každou sebemenší možnost rozhodování uvaleny restrikce, ale dochází i k očividnému rozporu, neboť se zde uvádí, že v každém případě musejí konzultovat Svatý stolec!

Uposlechnou všichni opravdu slepě, nebo v systému nenávisti začnou vznikat trhliny, které jím otřesou?

A co se stane v takzvaném „tradicionalistickém“ světě?

„Ještě bude legrace,“ jak se říká lidově. Historické zvraty se přitom nedají vyloučit. Někteří padnou, někteří přežijí, někteří z toho možná budou profitovat (ale pozor na jed ve stravě servírované služebníky Otce lži!). Raději důvěřujme Boží milosti, protože věřící mají nejen zůstat věrní, ale také růst.

Toto všechno potvrdí především jeden aspekt, na který zatím nikdo neupozornil: skutečným cílem této několik desetiletí trvající války proti posvátné katolické liturgii a tedy i skutečným cílem vytvoření nového ritu ex nihilo (lépe řečeno u stolu v jakési hospodě [1]) je rozpuštění katolické liturgie jako takové, každé podoby svaté Oběti, nauky jako takové, samotné Církve ve velkém globalistickém proudu univerzálního náboženství Nového světového řádu. Pojmy jako Nejsvětější Trojice, Kříž, prvotní hřích, dobro a zlo chápané v křesťanském a tradičním smyslu, Vtělení, Zmrtvýchvstání, a tedy i Vykoupení, výsady Panny Marie a sama postava Matky Boží, která je Neposkvrněné Početí, Eucharistie a svátosti, křesťanská morálka se svým Desaterem a naukou univerzálního Magisteria (obrana života, rodiny, správně uspořádané sexuality ve všech podobách a s následným odsouzením dnešních špatností) – to všechno musí zmizet v univerzálním monistickém kultu budoucnosti.

Z této perspektivy je Mše svatá všech věků první element, který musí zmizet, neboť je obrannou zdí všeho, co chtějí, aby zmizelo: je první překážkou jakékoli formy ekumenismu. Časem to bude nevyhnutelně znamenat, že se k posvátné liturgii všech časů bude postupně přibližovat skupina věřících, kteří se nadále účastní nového ritu a možná se snaží chodit ke kněžím, kteří ho slouží důstojně. Neboť nakonec, dříve či později, i tito kněží zjistí, že se ocitli na křižovatce, kde se musejí rozhodnout mezi poslušností vůči zlu a neposlušností, aby zůstali věrni dobru. Hřeben revoluce ve společnosti stejně jako v Církvi nenechává žádné nerozčesané chomáče: dříve nebo později se všichni přidají na tu či onu stranu. To bude znamenat i to, že dobří, kteří jsou dosud zmateni, budou hledat pravdu a milost – to jest Mši svatou všech věků.

Ti, kteří dnes dosud zůstáváte [u nového ritu], abyste se těmito „otázkami“ nemuseli zabývat, a následujete v tom tyto biskupy a faráře, vězte, že chtějí-li skutečně zůstat katolíky a opravdu přijímat Tělo a Krev Vykupitele… jejich dny jsou sečteny. Brzy si budou muset vybrat.

Tím jsme se dotkli ústředního problému celé této situace: jak se chovat vůči hierarchii, která nenávidí to, co je pravdivé, dobré a krásné, nenávidí Tradici, bojuje proti jedinému pravému lex orandi a vnucuje jiné, které se nelíbí Bohu, ale knížeti tohoto světa a jeho „vládnoucím služebníkům“ (v jistém smyslu jeho „biskupům“)?

Je to klíčový problém poslušnosti, o nějž se i ve světě Tradice často hraje nečistá hra, často podněcovaná nikoli upřímným hledáním toho nejlepšího a pravdy, ale osobními válkami, které se dnes stávají ještě akutnějšími vzhledem k rozepřím vyvolaným sanitární totalitou a očkováním.

Poslušnost – a toto je omyl, jehož nejhlubší kořeny, dlužno říci, sahají až do předkoncilní Církve – není cíl. Je to prostředek posvěcení. Není to tedy absolutní, nýbrž instrumentální hodnota, hodnota velmi, velmi pozitivní, je-li zaměřená k Bohu. Pokud však člověk poslouchá satana, nebo jeho služebníky, nebo omyl či apostazi, pak poslušnost už není dobrem, nýbrž spíše vědomou účastí na zlu.

Přesně jako mír. Mír – božstvo dnešního rozvratu – není cílem, nýbrž nástrojem toho, co je dobré a spravedlivé, je-li to zaměřeno na vytváření dobré a spravedlivé společnosti. Směřuje-li k vytvoření společnosti satanské, zlé, nesprávné a převrácené, pak se „mír“ stává nástrojem pekla.

Musíme se „líbiti ne lidem, nýbrž Bohu, který zkoumá naše srdce“ (1 Tes 2, 4). Přesně tak! Proto každý, kdo poslouchá lidi, ačkoli si je vědom, že umožňuje zlo a brání dobru, ať je to kdokoli – včetně církevní hierarchie a papeže –, se ve skutečnosti stává komplicem zla, lží a omylu. 

Kdokoli za této situace uposlechne, neposlouchá Boha. „Služebník není nad svého pána“ (Mt 10,24). I Jidáš byl členem sboru apoštolů. Cokoli jiného je pokrytectví. Jako by – jen akademický příklad – katolický tradicionalista, vždy dokonale přímý a posuzující serióznost jiných, otevřeně kritizoval současného papeže za Amoris laetitia či tento nejnovější dokument, ale potom, když se jedná o podrobení se – dokonce povinné! – očkovací ideologii a o akceptaci užívání lidských buněčných linií získaných z obětí úmyslných potratů, by se proti spravedlivému a evidentnímu obecnému pobouření bránil prohlášením, že je poslušný toho, co v této věci říká „nejvyšší pontifik“. [2]

Conditio sine qua non veškeré serióznosti netkví ani tolik v použitém „tónu“ (i to je významný aspekt, naprosto však ne primární, a především zůstává subjektivní), ale zejména ve věroučné, ideové a intelektuální koherenci dobra a pravdy v jejich celistvosti, v každém ohledu a za všech okolností. Jinými slovy musíme porozumět tomu, zda ten, kdo dnes vede Církev, touží být věrným služebníkem Božím, nebo věrným služebníkem knížete tohoto světa. V prvním případě mu náleží poslušnost a poslušnost je nástrojem posvěcení. Ve druhém je třeba vyvodit z toho důsledky, jistěže s respektem vůči normám kodifikovaným Církví a jako děti Církve, a rovněž na základě náležitého poučení a pokojným tónem. Vyvodit důsledky je nicméně nutné. Prvním zájmem člověka má vždy být následování a obrana pravdy, nikoli sentimentální, podlézavé a skrupulózní patolízalství, které je shnilým ovocem špatně pochopeného tradicionalismu. Papeže ani hierarchii nelze používat jako referenční pojem pro pravdu, jak se to komu hodí podle jeho osobních cílů.

Žijeme v rozhodujících dnech lidské historie i církevních dějin. Všichni autoři, kteří v těchto dnech vydávají své komentáře, vyzývají své čtenáře k modlitbě a k naději. To samozřejmě učiníme i my s plným přesvědčením, že všechno, co se děje v těchto dnech a obecněji řečeno od února 2020, je jednoznačným znamením, že se blíží čas, kdy Bůh zasáhne, aby zachránil své mystické tělo i lidstvo, a také řád, který On sám dal stvoření i lidskému soužití, tak jak On bude chtít, způsobem a v době podle své vůle.

Modleme se, doufejme, bděme a rozhodněme se, že budeme na správné straně. V tomto rozhodnutí nám pomáhá i nepřítel: ve skutečnosti je stále a všude týž.

Překlad Lucie Cekotová

[1] Pozn. překl: zřejmě narážka na často uváděný vznik druhé eucharistické modlitby nového ritu v taverně v Trastevere, jak ve svých pamětech píše jeden z očitých svědků Louis Bouyer.

[2] Pozn. překl.: Tento odstavec pravděpodobně naráží na Roberta de Matteiho a kontroverzi kolem očkování. Významný představitel tradicionalistického hnutí a častý kritik papeže v otázce vakcinace proti covidu – pro mnohé překvapivě – hájil přípustnost vakcín a dokonce i právo státu zavést očkování jako povinné a skutečně se odvolával na postoj papeže.

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/opinion/hatred-for-the-mass-of-all-time-and-the-question-of-obedience

Similar articles