O chiliasmu

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O chiliasmu 314

Jménem „chiliasmus“ rozumí se blud, dle něhož po vzkříšení bude Kristus slavně s křesťany na zemi panovat. Obyčejně se praví, že tato slavná říše bude trvat tisíc let. Tento blud byl v minulých dobách dosti rozšířen, někdy více, někdy méně. Pesch (Prael. dogm. IX, s. 341) míní, že chiliasmus vznikl u židů z bludné ideje o říši mesiánské a u křesťanů z vlivu, který tento židovský blud měl na výklad Zjevení sv. Jana, a snad z různého, špatně porozuměného podání z doby apoštolské. Falešné náhledy o mesiánské říši utvořili si židé z proroctví starozákonních, kterým nerozumně dali doslovný smysl, na příklad že všichni národové přijdou, aby vystavěli Jeruzalém a podrobili se králi v něm panujícímu, nesouce mu dary, že pak bude úrodnost (Joel 3, 17) a mír (Iz 11, 6) a sláva synů božích (Iz 66, 18), lvi budou jíst plevy jako voli, medvěd a tele se budou spolu pást (Iz 11, 7).


Hrubí chiliasté

Nejhrubšího tvaru nabyl blud chiliasmu mezi některými židy a židokřesťany (Funk, Patres apost. II, s. 276).

Cerinthus (kolem roku 100) vyznával zcela požitkářský chiliasmus, jak o něm svědčí Eusebius (Hist. eccl. III, 29; překl. J. Novák): „Gaius (…) píše ve své Disputatio: ‚Cerinthus vypráví nám ve svém Zjevení jakoby psaném nějakým velikým apoštolem o obdivuhodných věcech, které prý mu sdělili andělé. Tvrdí, že po zmrtvýchvstání přijde na zem Kristovo království a lidé že v tomto jeruzalémském státě budou znovu holdovat vášním a radovánkám. A jako nepřítel božských spisů prohlašoval, že svatební veselí bude trvat tisíc let. Tím lehko svedl neznalé.‘ I Dionysius, který v naší době byl biskupem alexandrijské církve, ve druhé knize svých přislíbení (De promissionibus), kde uvádí něco ze staré tradice o Janově Zjevení, se takto zmiňuje o tomto muži: ‚Cerinthus, který založil po něm nazvanou sektu, prý chtěl dát svým výmyslům zdání hodnověrnosti tím, že svou knihu uvedl pod jménem Jan. Hlavně učil, že bude na zemi Kristovo království. Po takovém jako smyslný poživačný člověk toužil. Snil, že to království bude sestávat v ukájení břicha a zvířecích pudů, to jest v jídle, pití, svatebních hostinách. A krásnými slovy vylíčil, že v království budou jen svátky s obětmi a obětními hostinami.‘ Tolik Dionysius.“

Podobně hrubý chiliasmus vyznávaly sekty ebionitská, marcionitská a apollinaristická. Že takový chiliasmus se naprosto nesnáší s naukou křesťanskou, netřeba ani podotýkat.


Mírní chiliasté

V prvních křesťanských dobách mělo mínění, že dříve nežli bude konec světa a začne věčná blaženost, přijde Kristus na zemi se svými svatými a zde v slávě tisíc let bude panovat, značných stoupenců. Jejich chiliasmus neměl nic hříšného, jako chiliasmus sektářů, ale přesto byl dosti hrubý, neboť kladl slávu a štěstí příliš do věcí pozemských. Důvodem, proč se někteří Otcové klonili k chiliasmu, byl jejich boj proti gnostikům, popírajícím vzkříšení. Domnívali se, že jejich blud vyvrátí tím lépe, čím doslovněji budou brát slova Písma svatého, zvláště některá prorocká místa.

Papias (asi 60–130), jemuž se tento názor jako původci přičítá, píše: „Přijdou dny, v nichž se budou rodit vinné kmeny, každý maje deset tisíc větví a na každé větvi deset tisíc větviček; každá větvička bude mít deset tisíc úponků, každý úponek deset tisíc hroznů a každý hrozen deset tisíc zrn a každé zrno dá pětadvacet sudů vína. Když některý svatý takový hrozen uvidí, zvolá jiný: ‚Jsem lepší hrozen, mne vezmi a skrze mne chval Hospodina.‘ Podobně také zrno pšeničné dá deset tisíc klasů, každý klas deset tisíc zrn, každé zrno dvě libry bílé čisté mouky; tak také i jiná semena. Všecka zvířata, která těchto pokrmů budou požívat, budou pokojná mezi sebou a lidem podrobena.“ Eusebius praví o Papiovi, že byl ducha velmi omezeného, nerozuměje sv. Písmu, jak z jeho spisů patrno; přesto se však našli spisovatelé, kteří ho následovali. Ovšem právě toto málo duchovní pojetí Kristovy říše budilo odpůrce, takže mnozí ji zavrhli, jiní více v duchovním smyslu popisovali.

Sv. Justin Mučedník (asi 100–165), věhlasný apologeta, byl podle některých velmi mírným chiliastou, mnozí však praví, že jím nebyl vůbec (Atzberger, Gesch. der chr. Eschatolog., s. 86).

Sv. Irenej († 202) nauku o chiliasmu, kterou rozhodně hájí, takto pozměnil: Vzkříšení mrtvých bude dříve, nežli všichni lidé zahynou; spravedliví budou žít na zemi v říši Kristově a zde poznenáhlu si přivyknou chápat Boha, to jest: budou připraveni k dokonalé blaženosti. V této říši nebude tělesných a pozemských rozkoší, nýbrž svatí budou žít a panovat v patření na Boha, z něho si zvyknou chápat slávu Boha Otce, trvajíce ve společnosti a duchovní jednotě s anděly (Adv. haeres. V, 32–35). Však i chiliasmus takto zmírněný a přestrojený měl své protivníky, jak je patrné z polemiky Irenejovy proti jeho odpůrcům (Atzberger, Gesch. der chr. Eschatolog., s. 256).

Z Řeků byli dále chiliasty biskup olympský Methodius a biskup egyptský Nepos, proti němuž psal výše zmíněný Dionysius Alexandrijský. Dohromady s Justinem bylo tedy pět řeckých chiliastů. Mezi latiníky byli chiliasty Tertullian (Contra Marc. 3, 27), Q. J. Hilarion (De durat mundi), Commodianus (In instr. adv. gent. deos, 44 a 80) a Lactantius (Inst. div., 7, 14). Spisy některých z nich gelasionský dekret počítá mezi ty, jichž katolíci nepřijímají.

Tertullian (asi 155–240) se stal chiliastou po svém upadnutí v kacířství. Hlásal, že Bůh svatým v této tisícileté Kristově říši nahradí duchovními požitky vše, čím na světě pohrdli. Svatí vstanou dříve nebo později podle větší nebo menší míry zásluh. Potom bude zničen svět a svatí obráceni v podstatu andělskou, nezničitelnou.

Lactantius (asi 250–325) líčí Kristovu říši podobně jako Papias, bera své zprávy z knih rabínských. Tvrdí, že hory budou potit med, v řekách poteče víno a podobně.


Antichiliasté

Origenes (asi 185–253) byl velkým odpůrcem chiliasmu a ve svých disputacích a spisech potíral všeliký chiliasmus, hrubý i mírný. Vytýkal chiliastům, že opustili učení sv. Pavla, následujíce více svých rozkoší nežli Písma nebo vykládajíce toto způsobem židovským.

Sv. Dionysius Alexandrijský († 264), Origenův žák, napsal proti chiliasmu dvě knihy De promissionibus (Hist. eccl. VII, 24). Poněvadž se stoupenci chiliasmu dovolávali Neposovy knihy jakožto jistého důkazu pro chiliasmus, Dionysius svolal v Egyptě kněze a doktory, aby věc s nimi vyšetřil. Po tři dny probíral s nimi knihu, kterou prohlašovali za nevyvratitelnou. Coraeius, vůdce chiliastů, přesvědčen důvody opačnými, slíbil, že mu již nebude učit. Bratři radostně souhlasili.

Také Klement Alexandrijský byl antichiliastou. Dále psali proti chiliastům sv. Jeroným (Praef. ad 1, 18 in Is), nazývaje chiliasmus „tisíciletou bajkou“, a Gennadius (De eccl. dogm., cap. 55), který vystupoval proti Cerinthovi, Marcionovi, Papiovi, Tertullianovi, Lactantiovi a Nepotovi, popíraje rozhodně dvojí vzkříšení, první svatých, druhé hříšníků.

Sv. Augustin (354–430) nazývá líčení chiliastů směšnými bajkami, jimiž se jednotlivě nechce zabývat, a píše: „Toto mínění by bylo snesitelné, kdyby jeho stoupenci věřili v duchovní rozkoše, které jim z přítomnosti Kristovy budou plynout; také my jsme kdysi byli podobného mínění.“ (De civ. Dei, 20, 7).

Od V. století chiliasmus mizel. Scholastikově byli jednomyslně proti tomuto učení. Chiliasmus ve své duchovní formě nebyl Církví výslovně zavržen, a proto nenazývají ho kacířstvím, nýbrž jen bludným nebo opovážlivým. Sv. Bonaventura vyvrací mínění chiliastů, řka, že jest jen jedno vzkříšení (Centiloq. 4, s. 2); Scotus nazývá chiliasty poskvrněné bludem (In 4, d. 43 q. 2 a. 1 ad 3); sv. Tomáš Akvinský počítá je dokonce mezi kacíře (In 4, d. 43 q. 1 a. 3); Suarez míní, že víra v jediné zmrtvýchvstání, pokud odporuje chiliasmu, je de fide (De myst. vitae Christi, d. 50 s. 8 n. 4).

Chiliasmus jest jistě bludný. Poslední soud bude hned po druhém příchodu Páně (Mat 25, 21). Jiného příchodu Krista nežli vtělení a k soudu Písmo sv. a Církev nezná (Žid 9, 26). Na soudu při druhém příchodu Páně dostane každý svou zaslouženou odměnu (Mat 16, 27). Tento soud bude zároveň nad všemi, dobrými i zlými (Mat 25, 32; Sk 17, 31). Dříve Kristus nepřijde, i není tedy pro říši Kristovu na zemi místa. Vzkříšení mrtvých bude v samý den soudu (Jan 5, 27).

Podobné, byť ne s chiliasmem totožné, jsou rozmanité, více či méně fantastické, moderní nauky o blaženém stavu Církve před koncem světa mezi protestanty, a tu a tam i mezi katolíky. Mnohé katolické spisy toho druhu, jako byly Rohlingovy, byly dány na index. O církevním chiliasmu kanovníka Rougeyrona Chabautyho pojednává Hurter (Dogm. IV, n. 712). V Písmu svatém se stále a stále líčí, že všichni křesťané dobývají si slávy věčné utrpením, bojem, pronásledováním (II. Tim 3, 12; Sk 14, 21), tedy nejen pro zbásněnou říši Kristovu není místa, ale ani nelze očekávat dobu, v které by Církev žila na zemi v úplném klidu a dokonalém zevním štěstí. Království Boží násilí trpí. To jest zákon obecný, lex universalis, plynoucí z dědičného hříchu. Lze se ovšem těšit blahým snem o jakémsi ideálně krásném a dokonalém žití v budoucnosti před příchodem Kristovým, ale i to jsou fantazie, nemající podkladu. Lépe je těšit se onou slávou, která se stane podílem na věky všech, již Boha milují a jeho přikázání věrně zachovávají, byť i v soužení a strastech.

Zdroj: F. Žák, O nebi, Praha 1911, s. 228–232, mírně upraveno.

Edward_Hicks_The_Peaceable_Kingdom_1830–32_x

Similar articles