O neodkladné odplatě svatých zejména proti Řekům

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O neodkladné odplatě svatých zejména proti Řekům 335

Církev učí, že duše spravedlivých, kterým není ničeho spláceti spravedlnosti Boží, buď že se nedopustili nižádného hříchu, jako na příklad nemluvňátka, která hned po křtu umírají, anebo že učinili v tomto životě úplně Bohu zadost za hříchy spáchané, vcházejí hned po smrti do ráje a požívají věčné blaženosti v nebi. Toto učení jest článkem víry.


Vývoj věroučného článku

blazene_patreniVíra v neodkladnou odplatu svatých byla od prvních dob obecná. Církev vždy uctívala svaté, oslavovala je pro jejich nebeskou slávu, nazývala den jejich úmrtí dnem narození, to jest narození pro nebe, zasvěcovala jim chrámy a oltáře, prosila je za přímluvu Boha. To vše by nemělo smyslu, kdyby nebyli ve slávě věčné, ale v nějakém předpeklí.

Ve III. století učili někteří, „že lidská duše umírá v tomto světě současně s tělem v okamžiku smrti a současně s tělem že se rozpadá, při zmrtvýchvstání že však spolu s tělem oživne“ (Eusebius, Hist. Eccl. VI, 37; překl. J. Novák), nicméně Origenes je na svolané synodě přesvědčil o bludnosti jejich názoru. Jiní měli za to, že duše po smrti zůstanou v nějakém příjemném místě až k zmrtvýchvstání těla. Ve středověku učili prý minorité, že duše před obecným soudem nemají blažené patření na Boha. Podobně asi učili někteří Řekové, jak je patrno z usnesení florentinského sněmu. Nejasně v této věci kázal roku 1331 v Avignoně papež Jan XXII. Pravil, že duše před soudem jsou v lůně Abrahamově a po soudu vidí nejsvětější Trojici. Když Gerard Odo veřejně učil, že blaženost duší nastane teprve po obecném soudu, vzniklo z toho pohoršení. Papež svolal kongregaci kardinálů, před kterou prohlásil, že nic nedefinoval a definovat nechtěl, že vše, co by bylo proti Písmu svatému a církevnímu podání, odvolává. Brzy nato učinil vyznání, že věří v nebeskou blaženost duší, jakmile se úplně očistily. Tehdy tato víra nebyla ještě článkem víry, i bylo možné hájit mínění opačné a Jan XXII. mluvil o věci po způsobu disputace (Hefele, Konziliengesch. VI, 522). V kanonizačních bulách přisuzuje v souladu s učením Církve od něho kanonizovaným svatým blažené patření na Boha: sv. Ludvíku z Toulouse (1317), sv. Tomáši z Cantilupe (1320) a sv. Tomáši Akvinskému (1323).

Benedikt XII., nástupce Jan XXII., definoval roku 1336, že duše úplně očištěné byly, jsou a budou po nanebevstoupení Páně v nebi před zmrtvýchvstáním těl a před obecným soudem, že po smrti Pána našeho Ježíše Krista viděly a vidí bytnost Boží patřením tváří v tvář, že tímto viděním požívají božskou bytnost, a proto jsou v pravdě blažené, majíce život a pokoj věčný, že i duše těch, kteří umřou, tutéž božskou bytnost uvidí a budou požívati před obecným soudem, že toto patření a požívání, jednou začaté, zůstane nepřetržité až k obecnému soudu a na věky věků. Zároveň bylo definováno, že duše v smrtelném hříchu po smrti sestupují do pekla (Denzinger, Ench. Sym. 456). Podobná definice se stala na florentinském sněmu (ses. I.), kde rozkolní Řekové opravili své bludné učení.

Učení řeckých a ruských rozkolných bohoslovců jest nesourodé. Jedni tvrdí, že duše spravedlivých nepatří hned po smrti na bytnost Boží, nýbrž až do dne posledního soudu vidí pouze Krista, případně nedosahují blaženosti vůbec a očekávají ji na nějakém příhodném místě. Jiní připisují spravedlivým neodkladné blažené patření na Boha, ale dosti jasně a určitě se o něm nevyslovují. Podle některých nejsou blaženost a věčný trest po soukromém soudu ještě úplné, ba ani ještě ve všem úplně rozhodnuté. Zvláště u starších bohoslovců bylo oblíbené líčení posmrtného stavu, jak je odhalila duše zemřelé Theodory Gregorovi, žáku Basila Nového (X. stol.), v jehož životopise je toto zjevení zachyceno. Podle něho duše, vedená anděly, prochází různá místa nebo stavy, nazývané celnice, a na každém takovém místě anebo v každém takovém stavu je souzena z určitých provinění a trpí od zlých duchů určitá muka (Spáčil, ČKD 1925, s. 436–437). Podle některých novějších bohoslovců jest toto líčení pouze metaforickým znázorněním soukromého soudu a různosti trestů podle různých spáchaných hříchů, jiní s nimi však nesouhlasí, chápajíce je doslovně. Proti těm, kteří popírají neodkladnou odplatu svatých, poslouží následující doklady.


Svědectví Písma svatého

Luk. 23, 43: „Dnes budeš se mnou v ráji,“ řekl Kristus lotru na pravici. Co znamená slovo ráj? Království nebeské, jak o tomto místě sv. Otcové vykládají, na příklad sv. Cyril Jeruzalémský (Catech. 13) nebo sv. Jan Zlatoústý (Hom. 1). Lotr žádal, aby byl přijat do království, odpověď byla kladná, stvrzující prosbu. Rájem tedy třeba rozuměti patření na Boha, společnost s Bohem a anděly, a nikoliv nějaké jiné místo. Sušil shrnuje všecky výklady: ráj – ráj pozemský, to jest biblický; ráj – lůno Abrahamovo, to jest předpeklí; ráj – patření na Boha, při tomto výkladu slovo „dnes“ má širší význam, asi jako „co nevidět“. Avšak při všech výkladech předpokládá se, že pobyt lotrovy duše vně trvá jen do nanebevstoupení Páně (Evang. sv. Luk., s. 212).

II. Kor. 5, 1: „Víme zajisté, že bude-li zbořen náš pozemský stánek tohoto přebývání, máme stavení od Boha, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“ Z těchto slov vysvítá, že když se pozemský stánek lidského těla smrtí rozpadne, duše spravedlivých neprodleně vchází v příbytek svůj nebeský, jenž není rukama lidskými udělán.

II. Kor. 5, 6–8: „Pokud jsme v těle, dlíme v cizině od Pána, – žijeme totiž ve víře, nikoli v patření –, jsouce pak plni důvěry, chceme raději býti v cizině od těla a dlíti doma u Pána.“ Abychom tedy nebyli vzdáleni Krista a abychom naň patřili, ne již věrou, nýbrž přímo tváří v tvář, stačí podle Apoštola „býti v cizině od těla“.

Ef. 4, 8: „Vystoupiv do výše, odvedl zajatce,“ to jest: Kristus vedl duše z předpeklí do nebe. Sušil uvádí dva výklady a píše: „Obyčejně oba výklady se spojují: Kristus nad nepřáteli, ďáblem, hříchem, peklem, smrtí slavil tu vítězství, vyvolené otce z manželství ďáblova vysvobodil a na nebesích posadil.“ (List k Ef., s. 114)

Fil. 1, 21, 23: „Pro mne žíti jest Kristus a umříti zisk, (…) jsem však držen z obou stran, maje tužbu odebrati se a býti s Kristem.“ Z těchto slov plyne, že si sv. Pavel žádal zemříti, aby byl s Bohem spojen; však marně by doufal a žádal, kdyby blaženost následovala teprve po zmrtvýchvstání. Že míní sv. Pavel blaženost věčnou, záležející v patření na Boha, plyne jak ze slov samých, tak i z podobných míst (I. Tes. 4, 16; Jan 14, 3; 17, 24). Sv. Řehoř Veliký dovolává se tohoto místa na důkaz, že svaté duše hned po smrti jsou v nebi. Praví, že to z nich plyne „nad světlo jasněji“ (Dial. IV, 25).


Svědectví liturgie

Církev východní pěje o sv. Simeonovi Sloupovníku: „Tvá svatá duše plesá ve společnosti andělů.“ O sv. Cyriaku: „Nyní nalézáš se jako obyvatel ráje ve všeliké radosti.“ O sv. Romanu: „Byls se svatými v božské slávě, vidíš nevýslovnou radost, krásu nebes, chóry patriarchů.“ (Nilles, Kalend. man. II) A o sv. Menodoře, Metrodoře a Nymfodoře (10. září): „Za nejsvětější Trojici statečně bojujíce, přemohly jste, sestersky sjednoceny s Duchem, obmyslného nepřítele, a proto jste byly, vítězkyně, za pěti moudrými pannami uvedeny do příbytku nebeského ženicha, a tam s anděly plesajíce stojíte bez přestání před tváří Krále králů.“ Připomínajíc si sestoupení Krista do pekel, zpívá: „Dárce života, Kriste, tys dobrovolně trpěl za nás smrtelné, tys do pekel sestoupil ve své moci, tys duše, očekávající tam tvého příchodu, vychvátil z ruky násilníkovy, tys jim místo pekel ráj dal za sídlo.“ (Oktoechos; Segeťa, Církev východní a západní, s. 54)


Svědectví Otců

Sv. Efrém Syrský (asi 306–373) praví: „Bůh uvedl zemřelého po smrti k světlu, kde od andělů a svatých, kteří ho předešli, jest očekáván. (…) Svatý jest uveden do nebe, (…) bydlí s Bohem a jeho svatými, (…) tělo své zanechal na zemi, ale jeho duše jest u andělů, prosíc za nás.“ (Nilles, Kalend. man. II)

Sv. Řehoř Naziánský (329–389) praví ve své řeči nad zesnulým bratrem Caesariem: „Kéž nám vejdeš do nebes (…), kéž staneš po boku Krále králů a kéž spočineš v záplavě jeho světla!“ (Hom. 7, 7; PG 35, sl. 776) A v řeči nad zesnulou sestrou Gorgonií praví: „Dobře vím, [že] lepší nad tento viditelný svět a daleko vzácnější je svět, ve kterém teď přebýváš; tam jásavé chvalozpěvy, plesání andělů, nebeský lad a sklad, patření na slávu vyvolených a na světlo, nad něž není čistějšího a dokonalejšího, světlo nejvyšší, nejsvětější Trojice. (…) Kéž požíváš všech dober, kterých jsi již zde na zemi po kapkách okoušela, toužíc po nich čistou láskou!“ (Hom. 8, 23; PG 35, sl. 816) Podobně mluví v Řeči ve výročí památky svatého Cypriana (PG 35, sl. 1192–1193). A o Kristově sestoupení do pekel praví: „Sestupuje do pekel, ale odvádí odtud s sebou duše a vstupuje na nebesa.“ (Hom. 29, 20; PG 36, sl. 101)

Sv. Řehoř Nysský (asi 335–394) praví ve své řeči nad Pulcherií, dcerou samovládce Theodosia, která v mladistvém věku zemřela: „Odtud byla květinka vytržena, ale přesazena byla do ráje; z království přešla do království. (…) Jak blažené oko patřící teď na Boha!“ (PG 46, sl. 869)

Sv. Jan Zlatoústý (347/349–407) píše: „Spravedliví, ať dlí na zemi, nebo ať přebývají v nebi, vždy jsou u Krále slávy, a tam v nebi jsou s ním ve vyšší míře a jsou mu blíže, vidí ho ne skrze zrcadlo, ne pouze vírou, nýbrž patří na něho tváří v tvář.“ (Hom. III o Listu k Filippanům; PG 62, sl. 203) Jinde praví: „Tam stále patří nebešťané [na Boha], pokud jim možno patřiti, patří na něj tváří v tvář, vidí jej leskem své vlastní slávy osvěcovati všechny přítomné.“ (Hom. o sv. Filogoniovi; PG 48, sl. 751) Týž světec praví v řeči o sv. Berenice, Prosdoce a Domnině: „Dříve smrt do podsvětí odváděla, nyní provází ke Kristu.“ (PG 50, sl. 633)

Theofil z Alexandrie († 412) takto barvitě líčí osobní soud duše (The Sayings of the Desert Fathers, 1984, s. 81–82, překl. red.): „Jaký strach, jaké chvění, jaká obava nám nastane, až se naše duše oddělí od těla. Tehdy nás vskutku s mocí a silou napadnou nepřátelské bytosti, vládci temnoty, kteří panují světu zla, knížectví, síly a zlí duchové. Ti obviní duši jako u soudu, předvádějíce jí všechny hříchy, které spáchala, ať vědomě nebo nevědomě, od svého mládí až do doby, kdy byla vzata z těla. Stojíce kolem ní, budou ji vinit ze všeho, čeho se dopustila. Jakou úzkost myslíš, že duše v tu hodinu pocítí, než bude vynesen rozsudek a ona bude propuštěna? Bude to chvíle soužení, dokud se duše nedozví, co se s ní stane. Na opačné straně pak budou stát nebeské mocnosti, ukazujíce její dobré skutky. Uvaž, jak se duše, stojící na soudu mezi nimi, bude strachovat a třást, dokud spravedlivý Soudce nevyřkne rozsudek. Bude-li duše shledána hodnou, démoni budou potrestáni a duši odvedou andělé. Potom již nebude žádný nepokoj a budeš žít, jak je psáno: ‚Jako samých veselících se je přebývání v tobě.‘ (Žl 86, 7) A vyplní se Písmo: ‚Za své vezme bolest a úpění.‘ (Iz 35, 10) (…) Potom tvá osvobozená duše půjde do radosti a nepopsatelné slávy, v níž bude [navždy] umístěna. Ale bude-li duše shledána lehkomyslnou, uslyší strašlivý hlas: ‚Odveďte pryč bezbožného, nemůže spatřit velebnosti Hospodinovy.‘ (srv. Iz 26, 10) A den hněvu, den utrpení, den temnoty a stínu ji potom uchvátí. Vyvržena do vnější temnoty a odsouzena k věčnému ohni, bude po věky bez konce trestána. Kde je marnost světa? Kde je světská sláva? Kde jsou žádosti těla? Kde je potěšení? Kde jsou představy? Kde je pohodlí? Kde je chvástání? Bohatství? Urozenost? Otec, matka, bratr? Kdo může zbavit duši jejích bolestí a vysvobodit ji z krutých muk, když hoří v ohni?“

Theodoret z Kyrru (asi 393–458/466) svědčí v pseudojustinském spisu: „Když vyjdou duše z těla, spravedliví od nespravedlivých jsou ihned odloučeni; uvedeni od andělů na svá místa. Duše spravedlivých do ráje, kde těšiti se budou z pohledu na anděly a archanděly, též na Spasitele samého.“ (Quaestiones et Responsiones ad Orthodoxos, q. 75)

Pseudo-Dionysios Areopagita (V.–VI. stol.) píše: „Písně a čtení svatých zaslíbení popisují blažená sídla, do nichž svým pořádkem přicházejí, kteří svatě zemřeli.“ (De Eccl. hier. 7, 3)

Ve spisech svatých Otců se nacházejí i nejasná místa, z nichž bylo by lze souditi na opak. Zejména ta, kde Otcové praví, že svatí dostávají po smrti nedokonalou odměnu. Řehoř Protosyncellus ve své obraně čtvrté hlavy usnesení florentského sněmu podává následující vysvětlení: „Jest pouze jedna věc, o níž přemnozí myslí, že v ní není mezi svatými shody. Jednou se totiž praví, že svatí dostávají odměnu dokonalou, jindy zase, že dostávají nedokonalou. Kdo totiž mluví o odměně a myslí pouze na duši, praví, že svatí mají odplatu dokonalou; kdo však myslí na celého člověka, praví, že odměna svatých je nedokonalá, a právem; vždyť jak by svatí mohli zároveň obdržeti obojí odplatu, totiž za duši i za tělo, dokud tělo nevstalo z mrtvých? Pokud se tedy hledí u svatých jen k duši, odplata jejich je dokonalá; pokud však svatí byli nejen dušemi, nýbrž měli i tělo, odměna jejich jest neúplná. Duše totiž, která jest hmotě, to je tělu, jakoby tvárností, požívá již dokonale náležité odměny; tělo však dosud nevstalo z mrtvých, a tudíž neobdrželo své odplaty. Poněvadž člověk je tělo a duše a poněvadž obojí, duše i tělo, pospolu bojovalo, pravíme tedy o svatých, že ještě nepožívají plné odplaty; máme-li však u nich zření jen k části jejich bytnosti, a to ke složce vznešenější, pravíme, že odměna jejich je dokonalá.“ (Mansi, Sacrorum concil. nova et ampl. collec. 31, s. 1338–1339)

Zdroj: B. Segeťa, Církev východní a západní, 1928, s. 52–54; F. Žák, O nebi, 1911, s. 208–212.

Similar articles