Odmítněte revoluci a vraťte se ke Kristu Králi. Vánoční poselství arcibiskupa Vigana

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Odmítněte revoluci a vraťte se ke Kristu Králi. Vánoční poselství arcibiskupa Vigana 481

Arcibiskup Carlo Maria Viganò je bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).

Veřejnosti se stal více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.

V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické nauky a liturgie, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti nastupující totalitě.

Vtělení Božího Slova inauguruje Kristovo panství nad Církví a národy

Discite justitiam moniti, et non temnere divos.
Venditit hic auro patriam, dominumque potentem
imposuit, fixit leges pretio atque refixit;
hic thalamum invasit natæ vetitosque hymenæos;
ausi omnes immane nefas ausoque potiti.

———

Učte se spravedlnosti a nebešťany nepohrdejte.
Ten za zlato zaprodal vlast svou tyranovi,
ten dal zákon a zase jej za zlato zrušil;
ten zas zneuctil dceru a do ložnice její vnikl;
všichni tito v nepravosti lichou hledali rozkoš.

Æn., VI, 620-624

I. Preambule

Učení o Kristově kralování představuje rozpor mezi katolickou Církví a „církví koncilní“; je to vlastně bod rozdělení mezi katolickou ortodoxií a neomodernistickou heterodoxií, protože stoupenci laicismu a liberálního sekularismu nemohou přijmout, že panství našeho Pána se vztahuje i na občanskou sféru, a tím ji zbavuje závislosti na libovůli mocných nebo vůli manipulovatelného lidu. Přitom samotná myšlenka, že autorita má svůj základ v transcendentním principu, se nezrodila s křesťanstvím, ale je součástí našeho řecko-římského dědictví. Stejné řecké slovo ἱεραρχία [hierarchie] označuje na jedné straně „správu posvátných věcí”, na druhé straně však odkazuje také na „posvátnou moc“ autority, kde závazky s ní spojené významně představují λειτουργία [liturgie, což znamená služba], veřejný úřad, jehož vedení přebírá stát.

Podobně je popření tohoto principu výsadou heretického myšlení a zednářské ideologie. Laicismus státu představuje hlavní požadavek Francouzské revoluce [1], jemuž protestantismus poskytl teologické základy, které se pak s nástupem liberalismu a ateistického materialismu změnily ve filosofický omyl.

Tato vize zcela soudržného a harmonického celku, který se rozprostírá v čase a překračuje hranice prostoru a vede lidstvo k plnosti Kristova Zjevení, byla vlastní té Civilizaci, jejíž odstranění a zrušení je žádoucí ve jménu dystopie, která je nelidská, protože je ze své podstaty bezbožná, neboť vznikla z neuhasitelné nenávisti Odpůrce, věčně zbaveného nejvyššího Dobra kvůli pýše a vzpouře proti Boží vůli.

Není divu, že naši současníci nechápou příčiny současné krize: nechali se připravit o dědictví moudrosti a paměti, které se v průběhu dějin vytvořilo díky pedagogickému zásahu Prozřetelnosti, jež do srdce každého člověka vepsala věčné zásady, jimiž se musí řídit každý aspekt jeho života. Tato podivuhodná παιδεία [výchova] umožnila národům vzdáleným od Boha a ponořeným do temnoty pohanství, aby se přirozenou cestou připravily na to, že v dějinách propukne nadpřirozený rozměr, tj. na příchod Krista, v Němž se vše obnovuje a ukazuje jako součást božského κόσμος [kosmos, což znamená řád].

Když Augustus nařídil vydat Aeneidu – kterou Vergilius ve své závěti nařídil zničit, protože ji považoval za neúplnou –, v celé říši právě začínal Pax Romana; pokoj, který byl světu udělen, aby přivítal Vtělení Božího Syna a vyrval lidstvo z otroctví Satana. Ozvěny tohoto slavnostního a posvátného míru dodnes zaznívají ve velkolepých slovech římského martyrologia, která znovu uslyšíme ráno na Štědrý den:

Ab urbe Roma condita anno septingentesimo quinquagesimo secundo, anno imperii Octaviani Augusti quadragesimo secundo, toto orbe in pace composito … Jesus Christus æternus Deus æternique patris Filius, mundum volens adventu suo piissimo consecrare, de Spiritu Sancto conceptus, … in Bethlehem Judæ nascitur ex Maria Virgine factus homo.

Roku sedmistého padesátého druhého od založení města Říma, ve čtyřicátém druhém roce vlády císaře Oktaviána Augusta, když byl celý svět v míru, … Ježíš Kristus, Věčný Bůh a Syn Věčného Otce, touže posvětit svět svou nejmilejší přítomností, byl počat z Ducha svatého … a narodil se z Marie Panny v Betlémě Judském, když se stal člověkem.

Pouhých čtyřicet let před narozením Spasitele měl Vergilius příležitost stýkat se s Herodovými syny, kteří přišli studovat do Říma. Právě od nich se dozvěděl o mesiášských proroctvích Starého zákona a o zvěstování blížícího se narození Puer, které opěvuje ve své Čtvrté eklóze:

Jam redit et Virgo, redeunt Saturna regna,
jam nova progenies cœlo demittitur alto.
Tu modo nascenti Puero, quo ferrea primum
desinet, ac toto surget gens aurea mundo,
casta fave Lucina: tuus jam regnat Apollo[2].

a které Dante ukazuje, jak si Statius připomíná v Očistci (XXII, 70-72):

Secol si rinova;
torna giustizia e primo tempo umano,
e progenie scende da ciel nova.

Věk se obnovuje;
Spravedlnost se vrací a člověka prvotní čas,
a nové potomstvo sestupuje z nebe.

V tomto úzkostném očekávání příchodu Krista zachraňuje Augustus Vergiliovu báseň před zničením, neboť v ní vidí onu touhu po světě, v němž po století občanských válek platí mír. V Aeneovi viděl vzor těch, kdo se považují za zbožné, neboť respektují Boží vůli a z ní plynoucí pouta vůči své vlasti [Patria] a rodině, Prozřetelností vložené do podmíněných dějinných událostí, a účastní se Boží vůle zakotvené ve věčnosti.

Snadno pochopíme, proč se duše čestného a poctivého člověka, i když je zbavena Víry, může cítit pohnuta k ušlechtilému osudu, před nímž mlčí falešní a lživí bohové, Sibyla zůstává němá a věštkyně Araklea se stahuje. V osudu – latinsky fas – pak vidíme odkaz na sloveso fari, které znamená „mluvit“ a odkazuje na Boží Slovo, na věčné Slovo vyslovené Otcem. Křesťan zůstává potěšen tolikerou otcovskou dobrotou, touto prozřetelnou rukou, která doprovází lidstvo putující v temnotách ke světlu Krista, Vykupitele lidského rodu.

V této vizi Dějin a Božího zásahu do nich je něco nevýslovného, něco, co se dotýká duší a podněcuje je k Dobru, probouzí naději na hrdinské činy, na ideály, za které je třeba bojovat a položit život.

Právě na této dokonalé skladbě časného a věčného, přirozenosti a Milosti, mohl svět přivítat a poznat slíbeného Mesiáše, Knížete pokoje, Rex pacificus, který vítězí nad hříchem a smrtí, Desideratus cunctis gentibus [žádoucí všech národů (Agg 2,8)]. Od Večeřadla až po katakomby, od obcí prvních křesťanů až po římské baziliky, které byly obráceny k uctívání pravého Boha, se ozývá modlitba, kterou Pán učil apoštoly: adveniat regnum tuum, fiat voluntas tua sicut in cœlo et in terra. Tak se pohanská říše stala kolébkou křesťanství a svými vlastními zákony a svým občanským a společenským vlivem umožnila šíření evangelia a obrácení duší ke Kristu. Jistě, prostých duší, ale také duší erudovaných lidí, římských šlechticů, císařských úředníků, diplomatů a intelektuálů, kteří dokázali vidět sami sebe – podobně jako ctnostný Æneas – zapojené do prozřetelnostního plánu, povolané dát smysl oněm občanským ctnostem, oné touze po spravedlnosti a míru, která by bez Vykoupení zůstala neúplná a neplodná.

II. „Prozřetelnostní“ role státu

Ekonomie Spásy v této „středověké“ a křesťanské vizi událostí uznává, že jednotlivci mají výsadu být sami součástí tohoto velkého plánu Boží Prozřetelnosti: V tomto případě se jedná o actuosa participatio – odpusťte mi, že si vypůjčuji výraz, který je drahý inovátorům – člověka na Božím zásahu do Dějin, v němž je svoboda každého člověka postavena před morální volbu, která je proto rozhodující pro jeho věčný osud: volbu mezi Dobrem a Zlem, mezi podřízením se Boží vůli – fiat voluntas tua – a následováním vlastní vůle v neposlušnosti vůči Bohu – non serviam.

Právě v přilnutí jednotlivců k působení Prozřetelnosti však chápeme, jak pozemská společnost, která se z těchto jednotlivců skládá, zase přebírá roli v Božím plánu a umožňuje, aby jednání jejích členů bylo autoritou vládců účinněji usměrňováno k bonum commune, které je spojuje v úsilí o tentýž cíl.

Stát jako dokonalá společnost – tj. společnost, která má v sobě všechny prostředky nezbytné k uskutečňování quid unum perficiendum – má tedy svou vlastní funkci, která je zásadně nařízena k dobru občanů, k ochraně jejich oprávněných zájmů, k ochraně vlasti před vnějšími i vnitřními nepřáteli, k udržování společenského řádu. Je samozřejmé, že po zkušenostech s pokusy a neúspěchy těch, kteří nás předešli – podle výsostně křesťanské vize Giambattisty Vica – dokázaly civilizované národy pochopit význam studia dějin, umožňujícího skutečný pokrok a uznávajícího platnost aristotelsko-tomistického myšlení právě proto, že se rozvíjelo na základě poznání skutečnosti, a nikoliv na základě vytváření abstraktních filozofických teorií.

Tuto vizi dobré správy věcí veřejných symbolicky znázorňují fresky Ambrogia Lorenzettiho v Palazzo Pubblico v Sieně, které potvrzují hlubokou religiozitu středověké společnosti; jistě religiozitu instituce, kterou však sdíleli a činili ji vlastní ti, kteří, oděni veřejnými funkcemi, považovali svou roli za projev odpovídající božskému řádu – přesněji κόσμος – vtisknutému Stvořitelem do společenského těla.

O této historické roli římské říše máme příklad v Aeneidě (VI, 850-853):

Tu regere imperio populos Romane memento
hæ tibi erunt artes, pacisque imponere morem,
parcere subjectis et debellare superbos.

Ale Řím, ten je jen tvůj, se strašlivou vládou,
Vládnout lidstvu a přimět svět k poslušnosti,
a mír i válku řídíš svým vlastním majestátním způsobem
Zkrotit pyšné, spoutané otroky osvobodit:
To jsou císařská umění a tebe hodná.

Právě vědomí tohoto prozřetelnostního poslání učinilo Řím velkým; o jeho pádu rozhodla zrada tohoto úkolu způsobená zkažeností mravů.

III. Pojetí laicity a sekularizace moci

Jinak tomu ani nemohlo být, protože pojem „laicita státu“ byl pro vládce i poddané západních národů jakékoli doby před protestantskou pseudoreformací zcela nemyslitelný. Teprve od pozdní renesance teoritisace ateismu umožnila formulovat filozofické myšlení, které zbavilo jednotlivce povinnosti uznávat a veřejně uctívat božstvo; a počínaje osvícenstvím se zednářské principy šířily prostřednictvím násilné sekularizace občanské společnosti po Francouzské revoluci, svržení božských monarchií a zuřivém pronásledování katolické Církve.

Dnešní svět považuje za čest hlásit se k vlastní laicitě, zatímco v řecko-římském světě byla vzpoura proti bohům považována za znak bezbožnosti a znamení vzpoury proti státu, jehož autorita byla výrazem moci schválené a ratifikované shora. Discite justitiam moniti, et non temnere divos – Učte se spravedlnosti a nebešťany nepohrdejte – napomíná Flegia, který byl uvržen do Tartaru a odsouzen, aby toto varování bez oddechu vykřikoval (Æn., VI, 620). Klasická kultura, kterou jsme zdědili jako přirozený předpoklad pro šíření křesťanství a kterou středověk uznával a oceňoval, je tedy založena na povinnosti nepohrdat bohy a ukazuje, jak je absence religio příčinou zkázy národa, od zrady vlasti až po nastolení tyranie, od vyhlašování nebo rušení zákonů kvůli ekonomickým zájmům až po porušování nejsvětějších předpisů občanského života. [3] Na důkaz toho, jak oprávněné byly tyto obavy, se odvažujeme uvažovat o troskách naší současné společnosti, schopné legitimizovat nevídané hrůzy, jako je zabíjení nevinných v lůně matky, poškozování dětí prostřednictvím genderové teorie a sexualizace dětství a jejich zneužívání v pekelných rituálech pedofilní lobby, jejíž nechvalně známí členové zastávají mocenské pozice a kterou se dosud nikdo neodvážil pokusit odsoudit. Současnému světu vládne sekta služebníků ďábla, kteří jsou oddáni zlu a smrti. Ti, kdo mlčí a zavírají oči před takovými zrůdnostmi, jsou vinnými spoluviníky těchto strašlivých zločinů, které volají po pomstě před Bohem.

IV. Posvátnost autority

Až do Francouzské revoluce nacházeli vládci svou legitimitu ve výkonu moci ve jménu Božím a zároveň ti, kterým se vládlo, viděli svá práva chráněná před zneužitím moci, neboť celé společenské tělo bylo hierarchicky uspořádáno pod nejvyšší mocí jediného Pána, který byl uznáván jako Rex tremendæ majestatis právě proto, že je soudcem i králů a knížat, papežů a prelátů. Koruny, tiáry a mitry jsou ozdobou vyobrazení pekla ve scénách Posledního soudu malovaných v našich kostelích.

Tato posvátnost moci není pojmem dodatečně přidaným k moci, která se původně zrodila jako neutrální. Naopak, každá moc vždy nacházela svůj původ v odkazu na božství, a to jak v Izraeli, tak u pohanských národů, které pak v západním světě získalo plnost nadpřirozené investitury s příchodem křesťanství a jeho uznáním za státní náboženství císařem Theodosiem. Tak byl císař Východu césarem na dvoře, který v Byzanci hovořil latinsky; car Rusů a car Bulharů byli stejnými césary, a konečně tu byla Svatá říše římská, jejíž poslední panovník, blahoslavený Karel Habsburský, byl svržen zednáři prostřednictvím první světové války.

Vzdělání budoucích panovníků, šlechticů a duchovních se těšilo nejvyšší úctě a neomezovalo se pouze na intelektuální a praktickou výuku, ale nutně poskytovalo specifickou morální a duchovní formaci, která zajišťovala pevné zásady, návyk kázně, schopnost ovládat své vášně a praktikovat ctnosti vlády. Celý společenský systém umožňoval těm, kdo vykonávali autoritu, uvědomit si svou odpovědnost před Kristem Králem, jediným držitelem světského a duchovního panství, které museli jeho služebníci na zemi vykonávat v přísně zástupné formě. Z tohoto důvodu, jak se stalo například v případě Fridricha II. Švábského, nadřazenost duchovní autority církve nad světskou autoritou panovníků umožnila římskému papeži osvobodit poddané krále, který zneužíval svou moc, od závazku poslušnosti.

V. Sekularizace rozšířená na jakoukoli autoritu

Na sekularizaci občanské autority navázala v nedávné době sekularizace autority církevní, která byla s II. vatikánským koncilem výrazně zbavena – a to nejen navenek – své posvátnosti ve prospěch profánní (a revoluční) vize, v níž církevní moc pochází zdola, pouze na základě křtu, a je delegována „kněžským lidem“ na jeho zástupce, jimž jsou svěřovány různé úkoly „předsednictví“, podobně jako v kalvínských sektách.

Paradox je zde ještě zřetelnější, protože vnáší do církve –– a tím narušuje její podstatu –– dynamiku tolerance v občanské společnosti, která neuznává práva pravého náboženství, a nakonec je legitimizuje tím, že je činí svými vlastními. Z tohoto hlediska nejsou velmi závažné odchylky, které dnes synoda o synodalitě propaguje v demokratickém a parlamentním tónu, ničím jiným než uváděním do praxe principů teoreticky formulovaných koncilem, pro který se laicita – tedy přerušení vazby mezi pozemskou autoritou a její nadpřirozenou legitimací – měla rozšířit na jakoukoli lidskou společnost, a zároveň také vyloučením jakéhokoli „teokratického“ pokušení jako zastaralého a nevhodného.

Nevyhnutelně neexistovala žádná autorita, která by byla mimo dosah tohoto procesu, od paterfamilias [hlavy rodiny] po učitele, od soudce po vládního úředníka. Povinnost těch, kdo byli autoritě podřízeni, poslouchat ji, a těch, kdo ji vykonávali, spravovat ji s moudrostí a rozvahou, připomínala božské otcovství Boha. Jako taková musela být delegitimizována, neboť vzpoura je především proti autoritě Boha Otce. Revoluce „osmašedesátého“ [1968] byla jen odnoží revoluce, v níž bylo vše, co liberalismus zachovával z utilitarismu nebo pohodlnosti, aby si zajistil minimum společenského řádu, nakonec zničeno, což vedlo západní národy k anarchii.

VI. Podvratná činnost tajných společností

Nechvalně proslulá sekta [svobodné zednářství], vědoma si síly spojenectví mezi Trůnem a Oltářem, spřádala ve stínu plány na zkažení panovníků a přilákání šlechty do svých řad, počínaje kapetovskou dynastií. Ve skutečnosti již v německých knížectvích s protestantskou herezí a poté v Anglii Jindřicha VIII. s anglikánským schizmatem působily konventy zasvěcenců gnostické matice, které se stavěly proti papežství a jemu věrným legitimním panovníkům. Je však jisté a doložené, že revoluce představovala hlavní nástroj, jímž tajné společnosti zasáhly katolické národy, aby je vyrvaly z víry a zotročily pro své ideologické a ekonomické cíle, a všude, kde se zednářstvu podařilo působit, se vždy uchýlilo ke stejným nástrojům a stejné propagandě, aby dosáhlo sekularizace veřejných institucí, zrušení státního náboženství, zrušení církevních výsad a katolického učení, legitimizace rozvodů, dekriminalizace cizoložství a rozšíření pornografie a dalších forem neřesti. Protože onen křesťanský svět ve všech aspektech každodenního života musel být vymazán a nahrazen bezbožnou, nenáboženskou společností oddanou uspokojování nejnižších rozkoší, vysmívající se ctnosti, poctivosti a počestnosti: to jsou „výdobytky“ liberální ideologie, které ten nejodpornější antiklerikalismus nazývá „pokrokem“ a „svobodou”.

Nesčetná odsouzení tajných sekt ze strany Magisteria byla dostatečně odůvodněna ohrožením míru národů a věčné spásy duší. Dokud měla církev platného spojence v civilní moci, postupovalo působení svobodného zednářství pomalu a bylo nuceno skrývat své zločinné záměry.

Teprve s rozvratem církevní autority, který byl prováděn trpělivou infiltrací a zintensivněn koncem 19. století díky modernismu, mohlo zednářstvo počítat se spoluúčastí vzpurných a smilných kleriků, svedených na scestí rozumem i vůlí, a kteří tak byli snadno zotročeni a vydíráni. Jejich vzestup v řadách církve, který byl zastaven prozíravou bdělostí svatého Pia X., se v posledních letech pontifikátu oslabeného Pia XII. nenápadně obnovil a za Jana XXIII., který byl pravděpodobně sám členem duchovenské lóže, zažil nový impuls. Opět vidíme, jak zkaženost jednotlivců napomáhá rozkladu instituce, k níž patří.

VII. Občanská, sociální a ekonomická revoluce

Revoluce započatá ve Francii v roce 1789 měla stejné způsoby provedení: nejprve zkorumpování aristokracie a duchovenstva, poté působení tajných společností, které pronikly všude, dále mediální propaganda proti monarchii a církvi a současně organizace a financování pouličních nepokojů a protestů, které měly podnítit lid, zbídačený a zatížený daněmi v důsledku spekulací mezinárodních velkofinancí a neadekvátní reakce státu na mutace evropského hospodářského systému. Také v tomto případě představovala hlavní páku, která umožnila, aby se podvratná teorie zednářství proměnila ve skutečnou revoluci, třída, která měla největší zájem na přivlastnění majetku šlechty a Církve, a to nejen za účelem rozprodání neocenitelného dědictví v podobě nemovitostí, mobiliáře a uměleckých děl, ale také za účelem radikální proměny tradiční sociálně-ekonomické struktury, počínaje vytěžením velkostatků, které byly do té doby z větší části ponechány produkci plodin podle přirozeného rytmu a archaických systémů. Ve skutečnosti jsme po Francouzské revoluci zažili první průmyslovou revoluci, která si s vynálezem parního stroje a mechanizací výroby vynutila masové stěhování dělníků a rolníků z polí do metropole, aby je přeměnila na levnou pracovní sílu, poté co je zbavila možnosti mít samostatné prostředky k obživě a přivedla je k bídě novými daněmi a cly. Celé devatenácté století je potvrzením toho, že ideologická matice revoluce je založena na doktrinální herezi neodmyslitelně spjaté s ekonomickým ziskem a finanční nadvládou.

Druhá průmyslová revoluce proběhla v období mezi Pařížským kongresem (1856) a Berlínským kongresem (1878) a zahrnovala především Evropu, Spojené státy a Japonsko do nových, vynucených technologických pokroků, jako je elektřina a masová výroba. Třetí průmyslová revoluce začala v 50. letech 20. století a rozšířila se do Číny a Indie a týkala se především technologických, IT a telematických inovací a poté se rozšířila na novou ekonomiku, zelenou ekonomiku a informační kontrolu. To mělo vytvořit kulturní klima neopozitivistické důvěry v možnosti vědy a techniky a zajistit materiální blahobyt lidstva. Akce manipulace s masami dávala dostatečný prostor představám o tom, čím by se společnost mohla stát, a sugerovala je prostřednictvím filmového tématu science fiction.

Od roku 2011 konečně začala čtvrtá průmyslová revoluce, která spočívá v rostoucím prolínání fyzického, digitálního a biologického světa. Jde o kombinaci pokroku v oblasti umělé inteligence (AI), robotiky, internetu věcí (IoT), 3D tisku, genetického inženýrství, kvantových počítačů a dalších technologií. Teoretikem tohoto dystopického procesu je nechvalně známý Klaus Schwab, zakladatel a výkonný ředitel Světového ekonomického fóra.

VIII. Sekularizace autority jako předpoklad totalitarismu

Umělé oddělení harmonie a hierarchické komplementarity mezi duchovní a světskou autoritou bylo nešťastnou operací, která vytvořila předpoklad, stejně často jako byla realizována, buď pro tyranii, nebo anarchii. Důvod je až příliš zřejmý: Kristus je králem církve i národů, protože veškerá autorita pochází od Boha (Řím 13,1). Popírání toho, že vládci mají povinnost podřídit se Kristovu panství, je velmi vážným omylem, protože při absenci mravního zákona může stát vnucovat svou vůli bez ohledu na vůli Boží, a tak rozvrátit božský κόσμος [řád] civitas Dei a nahradit jej svévolí a pekelným χάος [chaosem] civitas diaboli.

Západní národy jsou dnes rukojmími panovníků, kteří se za svá rozhodnutí nezodpovídají ani Bohu, ani lidu, protože svou legitimitu neodvozují ani shora, ani zdola. Státní převrat, který připravila a provedla podvratná lobby Světového ekonomického fóra, fakticky zbavil vlády jejich nezávislého postavení prostřednictvím vnějšího nátlaku a připravil státy o jejich suverenitu. Tento rozkladný proces byl však nyní odhalen kvůli aroganci, s níž satrapové Nového světového řádu – vše je nové, když se jich to týká, a vše je staré, když to má být svrženo – odhalili své plány v domnění, že jsou nyní blízko konečného vítězství. A to do té míry, že i intelektuálové, kteří rozhodně nejsou obviňováni z konzervatismu, začínají odsuzovat nepřípustné vměšování Klause Schwaba a jeho přisluhovačů do vlády národů. Před několika dny prohlásil profesor Franco Cardini: „Síly, které řídí ekonomiku a finance, nyní vybírají, korumpují a určují politickou třídu, která se tak stává obchodním výborem“ (zde). A my dobře víme, že za tímto „obchodním výborem“ se sledují cíle slepého zisku na úkor hospodářství států, ale také znepokojivé projekty detailní kontroly obyvatelstva, nucené depopulace a chronifikace nemocí s ohledem na totální privatizaci veřejných služeb. Mentalita, která tomuto Velkému resetu předsedá, je stejná jako ta, která oživovala buržoazii a lichváře minulých století, jimž šlo o to, aby využili velkostatky, které šlechta a duchovenstvo nepovažovali za zdroj zisku.

Nenávidím ho, protože je křesťan,
ale ještě víc proto, že v nízké prostotě
půjčuje peníze zdarma a sráží dolů
úrok lichvy u nás v Benátkách. [4]

Pro tyto lidi je lidskost nepříjemnou překážkou, kterou je třeba racionalizovat a instrumentalizovat při sledování jejich zločinných cílů, a křesťanská morálka je odpornou překážkou pro nastolení vlády, která je v rukou financí. Pokud je to dnes možné, je to proto, že neexistuje žádný transcendentní morální odkaz, který by učinil přítrž jejich blouznění, ani moc, která by se vymanila z tohoto odporného zotročení soukromými zájmy. A zde chápeme, že současná situace je v podstatě krizí moci, která přesahuje chápání jednotlivců o hrozbě, kterou představuje globální státní převrat lichvářské elity.

IX. Narození Krista

Narození Spasitele představovalo prolomení věčnosti do času a dějin vtělením druhé osoby Nejsvětější Trojice v panenském lůně Přesvaté Marie. V Osobě našeho Pána, pravého Boha a pravého člověka, se k autoritě Boží přidává autorita potomka královského rodu Davidova a Vykoupení lidského rodu skrze oběť kříže obnovuje v ekonomii milosti božský řád porušený prvotním hříchem, inspirovaným hadem.

Dítě Král, ležící v jeslích, se ukazuje ke klanění pastýřům a mudrcům zavinuté v plenkách, jak bylo výsadou panovníků: et hoc vobis signum (Lk 2,6). [5] Pohybuje hvězdami a je uctíván anděly, přesto si za svůj trůn vybírá jesličky, chudou betlémskou chýši jako svůj pozemský palác, stejně jako na Golgotě – a také ve vidění Apokalypsy – je to kříž, který je trůnem slávy. Našemu Pánu se dostává pocty od mudrců z Východu jako uznání jeho titulů Krále, Kněze a Proroka, ale už teď musí prchat před tím, kdo v Něm vidí ohrožení své moci. Hloupý a krutý Herodes, který nechápe, že non eripit mortalia, qui regna dat cœlestia – neodnímá pozemská království, kdo uděluje nebeská. [6] Pošetilí a krutí jsou dnešní mocní, kteří masakrem milionů nevinných – masakrem provedeným na jejich tělech i duších – chtějí upevnit svou tyranii smrti a kteří v otroctví národů obnovují svou vzpouru proti Králi králů a Pánu vládců, který tyto duše vykoupil svou vlastní Krví.

Ale právě v pokorném potvrzení svého panství projevuje betlémské Dítě božství Božího Syna v hypostatickém spojení Boho-člověka. Božství, které spojuje všemohoucnost Pantokratora s křehkostí neodkojeného dítěte, ohromný soud Nejvyššího Soudce s pláčem novorozence, neměnnou věčnost Božího Slova s mlčením nemluvněte, nádheru slávy božského Majestátu s ubohostí útulku pro zvířata v chladné noci Palestiny.

V tomto zdánlivém rozporu, který podivuhodně spojuje božství s lidstvím, moc se slabostí a bohatství s chudobou, nacházíme také ponaučení, které si všichni, a zvláště ti, kdo mají autoritu, musíme vzít pro svůj duchovní život a pro své přežití.

I panovník, kníže, papež, biskup, soudce, učitel, lékař a otec se těší moci, která čerpá ze sféry věčnosti, z božského kralování Božího Syna, protože při výkonu své moci jednají ve jménu toho, který ji legitimuje, dokud zůstává věrná tomu, k čemu byla určena. Kdo vás poslouchá, poslouchá mě. A kdo mnou pohrdá, pohrdá tím, který mě poslal (Lk 10,16). Z tohoto důvodu poslouchat občanskou a církevní autoritu znamená poslouchat Boha v hierarchickém řádu, který stanovil. Z tohoto důvodu je stejně tak nutné neposlouchat ty, kdo svou autoritu zneužívají, aby byl zachován řád, jehož středem je Bůh, a ne pozemská moc, která je jeho zástupcem. Jinak skončíme uctíváním toho, kdo má moc, a vzdáváme mu hold, na který má právo jen do té míry, do jaké je zase podřízen Bohu. Dnes však hold těm, kdo zastávají mocenské pozice, nejenže nemá vazbu na náležitou podřízenost Kristu Králi a papeži, ale je spíše Jeho nepřítelem. A také tam, kde se údajná svrchovanost lidu propagovaná chimérou demokracie ukázala být kolosálním podvodem na tom lidu, který se nemá na koho obrátit, aby viděl ochranu svých práv. Na druhou stranu, jakých „práv“ by se mohli domáhat ti, kteří si nechali líbit, že si uzurpují Boha? Jak bychom se mohli divit, že se moc mění v tyranii, když připustíme, že už nemá žádné spojení s transcendentnem, které je jedinou zárukou spravedlnosti pro chudé, vyhnance, sirotky a vdovy?

X. Instaurare omnia in Christo

Zdánlivý triumf bezbožníků – od zločinců Světového ekonomického fóra až po heretiky „synodální cesty“ – nás konfrontuje s drsnou realitou Zla, které je odsouzeno ke konečné porážce, ale také dopuštěno Prozřetelností jako nástroj trestu pro hříšné lidstvo. Protože chudoba, epidemie, bída vyvolaná plánovanými krizemi, bezohledné války hnané ekonomickými zájmy, zkažení zvyků, masakr nevinných uznaný za „lidské právo”, rozpad rodiny, zkáza autority, rozklad civilizace, barbarizace kultury a umění, vyhlazení každého impulsu ke ctnosti a Dobru – to vše jsou jen nutné důsledky zrady prováděné postupně, ale vždy stejným směrem, a jsou vždy jen úvodem toho nejhoršího, co má teprve přijít: pohrdání Bohem, bezbožná výzva non serviam proti božskému Majestátu, která je stále bezohlednější a zuřivější úměrně tomu, jak roste satanova domněnka, že dokáže vyhrát bitvu, z níž Satan vyjde navždy poražen.

Sleep, O Child; do not weep;
Sleep, O celestial Child:
The tempests will not dare
To rage about Thy head,
Used over earth of yore
Like battle-steeds before
Thy very face to wing! [7]

Obnovit všechno v Kristu (Ef 1: 10), znamená znovu složit řád porušený hříchem, a to jak v řádu přirozeném, tak nadpřirozeném, v soukromé i veřejné sféře, navrátit královskou korunu Králi králů, jemuž ji v deliriu ὕβρις [“pýchy”] vzala revoluce; a ještě předtím navrátit trojitou korunu Nejvyššímu pontifikovi, odtrženou ideologií II. vatikánského koncilu a apostazí tohoto „pontifikátu“.

Papežové a králové, preláti a vládci národů, věřící Církve a občané států, ti všichni se musí v palingenezi pohnuté Milostí vrátit ke Kristu, ke Kristu Králi a Pontifikovi, k jedinému Mstiteli skutečných práv svého lidu, k jedinému Ochránci slabých a utlačovaných, k jedinému Vítězi nad smrtí a hříchem. A na této cestě zpět ke Kristu nás pokora povede k tomu, abychom věděli, jak zpětně sledovat snadnou cestu záhuby, kterou jsme nastoupili, když jsme opustili cestu na Kalvárii, kterou nám vytyčil Pán. Je to cesta, kterou On prošel jako první a na níž nás doprovází skrze milost svátostí, která vede ke kříži jako jedinému předpokladu pro slávu vzkříšení.

Kdo věří, že pokračováním na současné cestě je možné věci změnit, že lze omezit ideologii smrti a hříchu Nového světového řádu, že lze zabránit bezbožníkům v šíření hrůz pedofilie, zvrácenosti, zrušení pohlaví, zabíjení dětí, slabých a starých lidí, ten se mýlí. Jestliže se svět díky revoluci stal peklem, může se vrátit k tomu, aby byl méně zlý a smrtonosný, pouze kontrarevoluční akcí. Jestliže se hierarchie vinou II. vatikánského koncilu a reformované liturgie stala schránkou heretiků, prostopášníků a smilníků, může se vrátit k tomu, aby byla obrazem nebeského Jeruzaléma, jen tehdy, když se vrátí k tomu, co dělali apoštolové, otcové a učitelé, svatí, papežové a biskupové do doby před koncilem. Pokračování na cestě záhuby vede ve skutečnosti k záhubě: rozdíl spočívá pouze v rychlosti běhu k propasti.

Čím dříve bude každý z nás schopen posílit své spojení s Kristem, tím dříve se společnost začne vracet ke svému Pánu. A tato bezpodmínečná sounáležitost s Bohem, který se vtělil, aby nás vykoupil, musí začít pokorným klaněním se Dítěti Králi u paty jeslí spolu s pastýři a mudrci.

Spi, nebeské Dítě:
národy netuší,
kdo se narodil;

Ale přijde den
kdy se stanou
Tvým vznešeným dědictvím;

Tebe, který tak pokorně spíš,
Tebe, jenž jsi skryt v prachu:
poznají jako Krále. [8]

Kéž pro nás všechny nastane požehnaná chvíle, kdy – dotknuti Milostí a pohnuti spásnou vizí pekla na zemi, které se připravuje, pokud budeme nečinně přihlížet nastolení globalistické dystopie –– poznáme Krále. A v němž, když Ho poznáme, můžeme pod Jeho svatými insigniemi spolu s ohromnou Přemožitelkou Satana – Neposkvrněnou – vybojovat epochální bitvu proti Nepříteli lidstva. Bude to bytost – Žena, Panna, Matka – která rozdrtí hlavu dávného Hada a spolu s ní i hlavu jeho prokletých stoupenců.

Ať se tak stane.

+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup

17. prosince 2022

Sabbato Quattuor Temporum Adventus

[1] První článek francouzské ústavy výslovně uvádí, že republika je „nedělitelná, laická, demokratická a sociální”.

[2] Nyní se vrací Panna, vrací se vláda Saturna;
Nyní sestupuje z nebeských výšin nové pokolení.
Jen ty, čistá Lucino, usmívej se nad narozením Dítěte,
pod jehož vedením konečně přestane železná korouhev.
A po celém světě vzejde zlatý rod:
tvůj vlastní Apollón teď vládne jako král.

Vergilius, Ekloga IV, 6-10.

[3] „Učte se spravedlnosti a nebešťany nepohrdejte.“
Ten za zlato zaprodal vlast svou tyranovi, ten dal zákon a zase jej za zlato zrušil;
ten zas zneuctil dceru a do ložnice její vnikl;
všichni tito v nepravosti lichou hledali rozkoš.

Vergilius, Aeneida, VI, 620-624.

[4] Shakespeare, Kupec benátský, I. dějství, III. scéna (slova Shylocka).

[5] V této souvislosti viz exegetickou studii Msgre Francesca Spadafory v Dizionario Biblico, Studium, 1963.

[6] Crudelis Herodes, hymnus pro první nešpory na svátek Zjevení Páně.

[7] A. Manzoni, Il Natale, verše 99-105.

[8] A. Manzoni, Il Natale, verše 106-112.

Similar articles