P. Jakub Deml: Velebný Pán

To nebylo jen slovo a titul. Velebný Pán je titul původní a pochází z téže doby jako Pan Učitel. Možno říci, z jedné studně, a ta se jmenovala Autorita. Autoritu nebylo možno tak lehko zahazovat. A to bylo dobře, neboť Autorita je Otec, a má-li Otec nějaké slabosti, nepřestává být Otcem; a což děti nemají slabosti? Má je každý člověk, a mimo to každá doba má své zvláštní slabosti, a když ji soudíme, nesmíme stůj co stůj brát na ni měřítka své doby. Musíme se na ty dávné časy dívat jako na starý obraz. Císař Maxmilián v Mexiku padl, protože měl tradiční rakouské vousy. Kdyby dnes takové vousy měl některý ministr, neměl by takové autority, poněvadž by se ukázalo jeho stáří, a dnes padají na váhu osmnáctiletí. Zachovati klid a rozvahu je fráze hloupá jen pro svou nevčasnost.

Odstraní se ledaco. Ale kdo vkročí do naší fary, uvidí tam na malé chodbičce trojí dveře: ty hlavní hned proti vchodu vedou do kuchyně, ty napravo do kanceláře, což je místnost, do které se tak tak vměstnají kmotři s porodní bábou, a ty nalevo jsou většinou dokořán, jsou to dveře skleněné a vedou, aby se tak řeklo, přímo k Velebnosti, což je v představách dítěte a obecného lidu ještě z let osmdesátých teplé a hrozné doupě šelmy. Jde se do něho po dřevěných schodech, hned napravo visí na zdi veliký krucifix, a hned vedle něho jsou dveře záchodní, není možno je necítit, potom se schodiště lomí doleva a přichází se k dalším skleněným dveřím, a za nimi je obytná předsíň s dvěma okny, stůl, skříň, nějaká police s knihami, ale proti tomu pravému oknu jsou dveře a nad nimi visí olejová podobizna Všemohoucího.

Ano, byl Všemohoucí jako pan baron a ještě více, poněvadž měl klíče království nebeského. To, co „světská vrchnost“ chtěla a dělala, on posvěcoval. Vidíte to na jeho vzpřímení, na těch směle hledících očích, na vysokém čele, na vlasech dozadu načesaných, trochu sice prořídlých, ale pružných, na lících s pevnými žvýkacími svaly, na usměvavých, masitých rtech, povyhrnutých nahoru i dolů, je v nich bezstarostnost, jistota a bezpečnost nahoru i dolů, takže není potřeba ani ješitnosti, a žárlivost s té i oné strany nemá soka.

Velebný Pán nikdy nepracoval rukama, nikdy se nedotkl ničeho tvrdého a nečistého, leda aby to změkčil a očistil.

Velebný Pán vycházel z fary jen v černých šatech, v dlouhém, pod kolena sahajícím kabátě, v létě v listrovém a nedopnutém, takže bylo vidět zlatý řetízek (také hodinky měly zlatý plášť), důstojně a ležérně objímající černou vestu nad křivkou života, representující bezstarostnost a jistotu i absolutní čistotu kuchyně.

V zimě byly vysoké boty, kožich a beranice, v létě tvrdý klobouk, který jen zdůrazňoval odlišnost, výšku a nedotknutelnost svého nositele, o kterém se v každém smyslu jen s hrůzou šeptalo.

Tehdy ještě nikde nebylo tabulek s nápisy „Plivati na zem je zakázáno“, byla to doba selská, i plivalo se, jak kdo uměl a kam kdo chtěl. Velebný Pán plival docela svobodně, a poněvadž někdy se jeví potřeba i plivání hlubšího, buď snad po lepší večeři, anebo už jen ze zvyku, chrchlal také svobodně, zvláště na ulici, po domech a v hospodě, kdežto u oltáře napravo i nalevo tímto dobovým obyčejem ohrožoval nevinné hlavy nebo i tváře ministrantů. S jakousi hrůzou si vzpomínám na tento jeho jaksi už samočinný výkon, který se v mé dětské představě téměř ztotožnil s potřebou koně, jemuž vadí udidlo, takže otevře hubu a ukáže dásně, a ten silný, bílý koňský chrup se tak řezavě odrazí od červených dásní a od jazyka, a venkovskému dítěti je tak nesnadno odmyslit si to od činnosti koně na druhém konci, když je toho potřeba. Proto také jsem nemohl jísti ústřice, ačkoli jim chybí ty barvy. Na dítě působí i tvar a pohyb.

Kapesník měli tehdy jen páni, a Velebný Pán ho používal jen pro nos a na čištění zlatých brejlí. Bylo to na krásné samotě. A byla to výjimka, pro mnoho duší osudná. Kdo by řekl, že takový jemnostpán se také bojí? Vyskytl se v obci švec, který měl tu odvahu, jediný ze všech farníků, a Velebnému Pánu před „celou hospodou“ řekl „něco“ do očí. A Velebný Pán neodpověděl ani slovem a dělal, že se vůbec nic nestalo. Ale stalo se, jakož psáno jest: „Pili víno a chválili bohy své zlaté a stříbrné, měděné, železné a dřevěné i kamenné. V touž hodinu ukázaly se prstové, jako ruky člověka, píšícího naproti svícnu na svrchu stěny paláce královského: a král hleděl na články ruky píšící. Tehdy tvář králova změnila se a myšlení jeho jej zkormucovalo a spojení ledví jeho se oslabovalo a kolena jeho vespolek se srážela…“

Tehdy ještě nebylo všecko dopsáno, ale články píšících prstů Velebný Pán už zahlédl a – odvrátil obličej. Byl tu jen švec. Ale stalo se něco jiného. Ohlásili Velebnému Pánovi, že zemřelo dítě. S tím se nedělalo dlouhých orací, když otec byl chudý, a tehdy i sedlákovi každý krejcar byl dobrý. Měl být jen výkrop, přímo u hrobu, stálo to zlatku, do kostela se nešlo, ani se nezvonilo. Přinesli rakvičku s nemluvnětem, položili ji u hrobečku a šli pro Velebného Pána.

A kde máte zlatku?

Velebný Pane, řekl otec, já tady nemám, ale já ji přinesu, dnes zrovna nemám…

Až ji přinesete, tak bude výkrop!

A výkrop byl: zlatka se našla, tajně jim ji daroval pan kaplan, ale běda, Všemohoucí je také Vševědoucí, a pan kaplan dostal co proto, poněvadž chudoba je řečná a vděčná, a není radno vracet se do starých časů apoštolských.

Ale divnodivná věc! Když ten pan kaplan u nás v krámě toto vše a mnoho podobného na svého představeného mému bratru poštmistrovi říkal, a rudl a proti faře hrozil pěstí a v očích měl slzy, v očích mých a v srdci mém svou při nadobro prohrál. Já byl tehdy ještě dítě a já v tom viděl něco nečistého. Ten představený byl divný, byl i skoupý a nevím jak – protivný, snad i padouch, ale to byla jeho věc, a Bůh si to s ním spraví. Ale mé dětské srdce nemohlo pochopit, jak je možno přestoupit čtvrté Boží přikázání. To není jen záležitost rozumu a faktů, to je především záležitost víry, věc přímo Boží, protože také je docela přirozeno, že nebudu veřejně, ba ani sám před sebou, vykládati špatnosti toho, kdo mne zrodil, poněvadž takto bych zveřejňoval i špatnosti své, vždyť jablko nepadne daleko od stromu, a ten strom je podroben zákonům svého místa a svého času, já se nikterak nemohu odloučit od svého otce, jeho jho bylo těžké a těžší, než já mohu pochopit, ale já sám přejímám jeho jho, jho jeho krve a jeho osudů, a je-li to jho jen duchovní, jako v tomto případě (mezi kaplanem a farářem), nejen že se na věci nic nemění, protože i zde platí čtvrté Boží přikázání, ale celá záležitost je ještě složitější a tajemnější, poněvadž se netýká jediné rodiny, nýbrž tisíce rodin…

Tak jsem to viděl a cítil já dítě. A velmi zřetelně jsem cítil a viděl, že tento mladý revoltující kněz je – hoden politování, že se prohřešuje proti svému stavu, že se zahazuje. I kdyby byl říkal nevím jaké hanebnosti proti svému představenému, ba snad i proti biskupovi, tím více by se byl přede mnou zahazoval, protože – a tak jsem to viděl a cítil: kněz nikdy nemá vyjíti ze své samoty! Sestupovati ze své výše. Nervově se hroutit. Podléhati svým citům, důvěrně prozrazovati, že je také sláb, protože i když se všecko hroutí, on má stát! Padá-li on, o koho se opřou padající? Z potápějící se lodi poslední má vyjít kapitán.

Samota, když už je i nesnesitelná, má jiné cesty k útěše než veřejné mínění. A volí-li cesty mimo svatostánek a Autoritu, je to v nejlepším případě zbabělost a v ostatních případech zástěra neřestí. Také demagogie. Obzvláštní horlivost v politice, ve spolkaření, v žurnalistice, ve sportu, v literatuře, ve filosofii, ve vědě a v umění nemusí být vždycky dobrým znamením. Jidáš byl nepochybně velmi úslužný a čiperný. A společenský.

Nikdo nemůže potrestat citelněji a moudřeji než Bůh. V první světové válce dal pan děkan a arcikněz Florian všechny své úspory na válečné půjčky, a říkalo se, že za tímto účelem půjčil i panu baronovi osmdesát tisíc. Celou svou víru a naději složil na Monarchii, a lásku kam? Když potom odešel do města na pensi, chytal své bývalé farníky, ale poněvadž do nich neukládal svou lásku, každý se mu vyhýbal. On, který byl zvyklý kouřit viržinky a knastry, neměl co kouřit, ba neměl ani co jíst. Všechny dřívější věrné ovce před ním utíkaly, jakmile ho spatřily, a tak se o něm vykládalo, že tváře mu splaskly, na lícních kostech visela jen kůže, a nikdo ho nepolitoval. Monarchie byla mrtva, a druhá světová válka smetla i čest a majetek pana barona. Dnes už nikdo si zde nevzpomene na Františka Floriana, tím méně, že je pohřben na cizím hřbitově. Nežil pro čest a slávu Boží, ale vykonal všecko pro čest a slávu Boží, i mimo svou vůli, i proti své vůli. Můj otec, dej mu Pán Bůh nebe, nepřestal chodit v neděli a ve svátek do kostela, ale chodil už jen vzadu pod kůrem za pilíř, „abe to sv… réši neviděl“. Dnes jsou oba na pravdě Boží, a pravda Boží je docela jiná než pravda člověka. Nesuďme a nebudeme souzeni. Anebo jak to říká svatý Pavel: „Pročež nemůžeš se vymlouvati, ó člověče žádný, který soudíš; neboť tím, že jiného soudíš, sám sebe odsuzuješ, poněvadž totéž činíš, co na jiném odsuzuješ.“ (Řím. 2, 1)

A mýlili se oba dva, i dítě, i ten švec. Dítě, protože bylo nedospělé, a švec, protože nebyl už dítě. Složitost života jim unikala, tisíce závislostí.

A je podivné, že člověk tak rád vidí a zkoumá jen rub, že ho baví a zajímá jen horší stránka věcí. Také kočky a psi raději žerou maso proleželé a uzené.

A ten Velebný Pán přes to přese všecko vykonal mnohem víc dobrého než zlého. K posledu ovšem byl trochu sentimentální, jakmile načal kázání, bylo mu do pláče, i vzlykal a zajíkal se, což příliš kontrastovalo s jeho obrovitou postavou a sociální bezcitností. Ale když byl mlád, byl zajisté miláčkem všech, štěně i toho nejošklivějšího psa je vždycky roztomilé, a Pán Bůh už to tak zařídil, aby mládí na svou ochranu nepotřebovalo na každém místě a za každým krokem starce, stačí mu prostota nevinnosti a Anděl Strážný.

Pohoršení vzniká velmi často ze žárlivosti. Mladý kněz tím více okouzluje, čím je bezúhonnější. Chtěj nechtěj je vzorem, napodobovaným i bezděčně. Velebný Pán tedy chrchlal a po každé to zašlápl, ale po něm všichni sedláci chrchlali a někdy to ani nezašlápli. Přece však je rozdíl v tom, dělá-li totéž člověk mladý nebo starý. Člověk starý je směšný, i když pláče, protože se řekne: on se již necítí. Ale on třeba pláče, že už nemá podílu ani na svém vlastním životě. Je to podzimní déšť, jsou to plískanice.

Farář František Florian byl mi prvním učitelem náboženství, od mého šestého až do jedenáctého roku, ale zdá se mi, že mi nedal žádné náboženské představy (tu mi dal jen skrze Bibli), ani žádného náboženského dojmu, aspoň o tom vím jen málo – copak můžete chtít od dítěte? – jen si pamatuji, že se tehdy učilo náboženství asi tak jako mluvnici a počtům: dítě se považovalo buď za komediantského oslíka, který se musí vydrezírovat pro placená představení, anebo za budoucí materiál pánů, totiž velebných pánů, hrabat, baronů a císaře pána. Za dnešních časů je tomu jinak: dnes je dítě budoucím materiálem politických stran, není tudíž pochyby, že je na tom hůř. Dokonalý učitel a dokonalý kněz byl a bude vždycky výjimkou, tak jako dokonalý řemeslník, tiskař, rolník, spisovatel, kritik, milenec, manžel, sluha, dělník – či ne?

Když mně bylo přes osm let, řekl nám ve škole pan farář Florian: „Kdo jde přes pole na podzim, zaslouží krajíc chleba, a kdo jde přes pole na jaře, zaslouží pár facek!“ Řekl to úsečně jako vždy a tu facku jeho mohutnou pravicí dostal před našima očima školní vzduch. Nestačí to pro celý život? Jindy nám vysvětloval, proč je svatá zpověď neplatná, když se byl někdy dříve zamlčel těžký hřích. Vyvolal mne před lavici (to bylo jako vyznamenání), rozepnul mi kabát, potom schválně vynechal jeden knoflík, na všechny ostatní knoflíky mně kabát zase zapjal, ale tak, že proti nejhořejšímu knoflíku nebylo už dírky, kabát se u jednoho ramene odchlipoval a dole byl o píď kratší. Já se styděl, že takto celé třídě musím představovat šaška, byť ve věci posvátné, také mne bylo hanba za Velebného Pána, že dělá profánní úkon, zaměstnávaje se knoflíky a bundičkou, která jest mou domácí a docela soukromou záležitostí. (…) Na štěstí nemusel jsem tak zůstat před celou třídou až do konce hodiny, neboť Velebný Pán povídá: „Vidíte, děti, aby se ten nejhořejší knoflík dostal zase do své dírky, musíme rozepnout všecky knoflíky a začít znova! Podobně, kdo jednou zamlčel těžký hřích, musí opakovat od toho času všecky zpovědi!“

Tento případ a příklad jsem uvedl, jsa již bohoslovcem, v hodině katechetiky, a profesor byl oslněn mou duchaplností, pojal to do svých skript, a já dostal velkou Eminenc. Byl to bratr mistra Aloise Kalvody…

Velebný Pán byl za mlada jistě oblíben, všichni ho zahrnovali úctou a pozorností, někdy až dojemnou. Jednou po svěcení kříže byl pozván na svačinu, a selka mu dala vepřovou pečeni posypanou práškovým cukrem. Když toho ochutnal, řekl, že to nemůže jíst, a ona mu roztomile domlouvala: „Ale Velebné Pane, dobry dobrém se nepokazí!“

Velebnému Pánovi všichni líbali ruku. Nepolíbit mu ruku mohl si dovolit jen mlynář, pan správce a pan fořt.

Úcta k Velebnému Pánu byla spojena s bázní a často přímo s hrůzou, podle toho, jak v představě farníkově vysoko stál trůn Posledního soudu a jak se kdo cítil nevědomcem nebo viníkem. Tato bázeň a hrůza mohla v těch dobách zabránit mnohým neřestem i zločinům ještě vydatněji nežli sama víra a úcta lásky. Ale kdo opravdu věřil, a to byl všechen prostý lid, zároveň dobře rozlišoval kněze a člověka, vždyť ten kněz byl kost z kostí jejich, a oni mu přáli…

Konečně, co konal kněz u oltáře, ve zpovědnici, na kazatelně a u křtitelnice, působilo bez ohledu na osobu lidskou, a čím dokonaleji jsme si ji odmyslili, tím hojnějšího užitku se nám dostalo. Tehdy ještě kořeny nebyly přeťaty, a strom rostl, kvetl a přinášel ovoce mnohé. (…) Ano, skrze něho, skrze tohoto a takovéhoto sluhu Páně, neboť jen dítě vidí správně, a když jsme šli v procesí na svatého Marka, anebo o Křížových dnech podél luk, viděl jsem Ráj, celá zem se vlnila radostí a blyštěla krásou, že skřivani nemohli zamlčeti svůj úžas nad tím tajemstvím a z kalichů ozlacené včely proletovaly dýmem kadidla rovnou k soše svatého Jiří obrostlé břečťanem, a tam, proti oknům Velebného Pána stály jejich úly, ne jako uměle nastavěné, nýbrž jako od věků rostlé. Ano, tam skládaly své břímě, celou cestu pějíce, a mně bylo jednou dáno této písni porozumět.

A Boží Tělo! Královská svatba květin s nebeským Ženichem! Tváře dívek blednou…

Náš dobrý lid si potrpí na bohoslužebné formy a ceremonie, které mu často nahrazují podstatu věci, takže se na ten knoflík a na tu dírku před smrtí někdy ani nedostane… Zvláštní také jest, že podvod v obchodě, krádež, nepoctivost v práci, polní a lesní pych nepovažuje se vůbec za hřích! Něco ukrást, vyžat mez, jetel, žito, usekat v lese strom, ošidit handlíře nebo obchodníka, uřezat na poli pšeničné klásky, ukrást prkna, vápno, uhlí, cihly, nebo v zahradě hrušky, „kadlátka“, „jabka“, na roli lusky nebo makůvky, to jako by nebyl hřích! Ošidit je našemu lidu docela jiný pojem než zhřešit. Nejpobožnější osoba jde z kostela do kupeckého krámu a ukradne tam kus látky, provaz, bič, brousek a co se dá, nejpobožnější osoba jde z kostela do hospody, vypije tři půlčíky a platí jeden – ale to není krádež, ani podvod, ani hřích, to je prostě: Já jsem ho ošidil! Toto je, přátelé, Morálka. Qui bene distinguit, bene judicat…

Já v biskupském alumnátě byl tak seriosní, že jsem při ranním mytí používal jen svého vlastního mýdla. Ale poučil jsem se tam, že jsem hlupák a skrupulant, neboť člověk dokonalý i v biskupském alumnátě používá mýdla, které se mu dostane pod ruku. Vy arci těžko pochopíte mou zuřivou nenávist k Morálce, která dobře rozlišuje a dobře soudí, ale já již na věky zůstanu u té černé středověké mystiky, neboť můj otec byl vskutku zbožný, práce a poctivost byly mu vášní, a moje matka čerpala svou sílu a vědu nejen ze své ušlechtilé povahy, nýbrž i ze své modlitební knihy, která se hemžila citáty ze svatých Otců a katolických mystiků…

Byl velmi pobožný a bohatý sedlák (jméno jeho vám nesmím prozradit, neboť postavil a dal vysvětit kříž), udělal v našem krámě dluh za několik stovek, dnes by se muselo říci tisíců. Můj otec a můj bratr jej po mnohém upomínání žalovali. Tento sedlák u soudu všecko popřel, ale po letech přišel, vesele se směje a povídá: „Hano, já jsem vám to dlužen, pane Deml, ale dneska nemůžete už nic dělat, lhůta je promlčena!“ Takovýmto způsobem pozbyli jsme u lidí tisíce, takže dobrý člověk pracuje ve světě jenom na taškáře a podvodníky. Vidíte, přátelé, a právě tady je kořen celé věci: u našeho lidu je hříchem jenom to, co s kazatelny odsoudí Velebný Pán, jenže Velebný Pán je tak moudrý, že s kazatelny horlí jenom proti nevěrcům a vyhýbá se všemu, co by se mohlo někoho přímo dotknout, třebas i Velebného Pána. A tak se povídá a povídá a chodí se od neděle k neděli kolem horké kaše a ve velikých kruzích kolem ohně, který hoří a přece neshoří…

Pan farář Florian měl štěstí: za hospodyni si vzal dceru hraběcího lesníka (hlas měla jako straka, ale celkem dobré srdce – Otokar Březina mínil, že sprostý hlas je známkou také takové duše, Bůh to suď), kaplana přes dvacet let neměl, takže se s nikým nemusel dělit o štolu, se mší svatou byl skoro za deset minut hotov, řekněme za čtvrt hodiny, odjakživa binoval, ve společnosti, doma, v hospodě, na ulici i v kostele hřmotně a svobodně chrchlal, kterási osoba prý kvůli němu či skrze něj do obecní studně skočila (ty ženské jsou domýšlivé!), ale vytáhli prý ji zavčas a bez pohromy, inu, jak jsme řekli, byl to syn své doby, kdy nezákonná smrt baronova zajíce nebo srnce byla větším zločinem než svatokrádež.

Můj otec velmi trpěl pod tímto knězem, ale přece byl tak zbožný, že mu až dokonce ruku líbal, zástupce a prostředníka Božího v něm ctil. Přece však ke zpovědi, či jak se tehdy říkalo ke správě Boží, chodíval potom do Pyšela k faráři Hřebíčkoví, a kdykoli o něm promluvil, všecek úctou a štěstím zářil. Byl to kněz ušlechtilý a i tělem krásný. Sám jsem ho později poznal, vhod i nevhod jen svatého Augustina citoval, byl vysoký, sličný brunet, dobrosrdečný, velkodušný a ke každému přívětivý. Byl „lidský“, také asi proto, že se žádným baronem a hrabětem nepřišel do styku. Takových skutečně dobrých a dokonalých služebníků Páně bylo víc, než by se myslilo, ale ti nepatří do naší kapitoly.

Zdroj: J. Deml, Mohyla, 1948, s. 257–265, 146, 149–151.