Pobídka ke křtu od sv. Klémenta Alexandrijského

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pobídka ke křtu od sv. Klémenta Alexandrijského 154

Dědictví náleží těm, kdo slouží Pánu. (Iz 54,17) Je to náramně krásné dědictví, k pomilování. Není to zlato, není to stříbro, není to šat, nic, co je ze země, kam se může vkrást kdejaký mol nebo lupič, který koulí očima po pozemském bohatství (srov. Mt 6,19–20). Je to poklad spásy, poklad, za nímž se musí hnát všichni, kdo si zamilují Slovo. Ušlechtilé činy se spolu s námi odsud zvedají a spolu se vznášejí na peruti pravdy. Toto dědictví nám svěřuje do rukou věčná Boží smlouva, která nám zajišťuje bohatství věčného daru. Náš láskyplný Otec si počíná jako skutečný Otec. Bez ustání nás pobízí, nabádá, vychovává, miluje, bez ustání totiž zachraňuje a radí nám, co je nejlepší. Buďte spravedliví, říká Pán, a kdo máte žízeň, běžte k vodě, i všichni, kdo nemáte peníze, jděte, berte a pijte bez peněz (Iz 55,1). Ke koupeli, ke spáse, k osvícení nás div ne s křikem povolává a praví: Dávám ti, dítě, zemi, moře a nebe, všechno živé v nich ti věnuji. Zažízni jen po otci, dítě, Bůh ti bude ukázán bez placení. S Pravdou se nekupčí – vše létavé, plovoucí i pozemské ti dává. Otec ti to vytvořil pro požitek plný radostného vděku. Penězi bude nakupovat podvržený syn, ten, který je dítětem záhuby (J 5,17), ten, který dal přednost otročení mamonu (Mt 6,24). Tobě však svěřuje to, co ti náleží, jsi-li ovšem ten rodný syn, ten, který miluje Otce, ten, kvůli němuž Bůh dosud pracuje (srov. J 5,17), ten, komu jedině také přislibuje, že země nebude prodána nastálo (Lv 25,23). Nedosahuje k ní totiž zkáza, neboť je psáno: celá země je má. Patří ale i tobě, pokud přijmeš Boha. Proto asi také všem, kdo uvěřili, Písmo radostně zvěstuje: Pánovi svatí zdědí Boží slávu a moc. Jakou to slávu, blažený, pověz mi? Jakou oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani k srdci člověka nedostoupila! A radovat se budou z království svého Pána na věky, amen. (srov. 1 K 2,9) Máte, lidé, božský příslib milosti, na druhé straně jste vyslechli i pohrůžku trestu. Jejich prostřednictvím Pán zachraňuje, strachem a milostí člověka vychovává. Proč váháme? Proč neodvrátíme trest? Proč nepřijmeme dar? Proč nezvolíme to, co je lepší, Boha namísto onoho Zlého, nedáme přednost moudrosti před modloslužbou a nezískáme život výměnou za smrt? Pohleďte, říká Pán, položil jsem před vaši tvář smrt a život. (Dt 30,15) Pobízí tě, aby sis vybral život, jako otec ti radí, aby ses nechal přesvědčit Bohem. Neboť jestliže mne poslechnete, praví, a budete povolní, budete požívat dobrých darů země. Poslušnost vede k milosti. Jestliže mne však neposlechnete a nebudete povolní, pozře vás meč a oheň. Neposlušnost vede k soudu. Neboť tak pravila ústa Pána! (Iz 1,19–20) A Slovo Pána je zákonem pravdy. (…) Proto naberte vodu Slova a umyjte se, vy poskvrnění! Postříkejte se krůpějemi pravdy a očistěte se od zvyku! Do nebe musíte vystoupit čistí! Obecně vzato jsi člověk, tak vyzkoumej toho, který tě stvořil. Ve své jedinečnosti jsi syn, tak rozpoznej svého Otce!

Ty jsi ale stále ještě přilepený k požitkům a setrváváš u hříchů? Komu Pán praví, království nebes je vaše? (L 6,20) Vaše je, pokud budete chtít. Je těch, kdo se ve své volbě obracejí k Bohu. Vaše, pokud se jen rozhodnete uvěřit a vydáte se zkratkou naší zvěsti. Po té se vydali i Ninivané, když v upřímném pokání vyměnili předpokládanou pohromu za radostnou spásu. (srov. Jon 3,5) Jak mám ale, říkáte, vystoupit do nebe? Pán je cesta. Úzká, ale z nebes. Je sice úzká, ale vede zpátky do nebes. Je úzká, neboť přehlížená na zemi, ale také široká, neboť uctívaná v nebesích. Proto ten, kdo se o Slovu nedoslechl, má v té nevědomosti pro svou zbloudilost omluvu. Ale ten, komu burácí do uší a je hluchý ve své duši, neposlechl vědomě. A jakkoli vypadá rozumněji, je mu jeho inteligence ke škodě, neboť má svou rozumnost jako žalobce toho, že si nezvolil to nejlepší. Jakožto člověk je totiž přirozeně uzpůsoben k tomu, aby se osobně vztahoval k Bohu. A tak právě jako nenutíme koně, aby oral, nebo býka, aby lovil, nýbrž každého živého tvora vedeme k tomu, k čemu je přirozeně uzpůsoben, z týchž důvodů i člověka, který se narodil proto, aby hleděl k nebi, onu vpravdě nebeskou květinu, povoláváme k tomu, aby poznal Boha. Tím jsme postihli ono intimně a výlučně lidské, co je člověku vlastní oproti ostatním živým tvorům, a radíme mu, aby si opatřil jedinou postačující výbavu na cestu k věčnosti: úctu k Bohu. Jsi-li zemědělec, pravíme, obdělávej zemi. Znej ale Boha, když obděláváš. A miluješ-li mořeplavbu, pluj. Vzývej ale nebeského lodivoda. Zastihlo tě poznání jako vojáka v poli? Poslouchej vojevůdce, který dává spravedlivé pokyny. (…) Neboť každý, kdo usiluje o spravedlnost, potřebuje jen málo, jako když milujete někoho, kdo nemá žádné potřeby. Poklad své blaženosti nemá uložen v ničem a v nikom jiném než v samotném Bohu. Tam není mol, lupič ani pirát, nýbrž jen věčný dárce samého dobra. (…) Jenom se z celého srdce kajme, aby nám bylo umožněno celým srdcem obsáhnout Boha. Mějte v něj naději, všechna shromáždění lidu, praví Pán. Vylijte celá svá srdce před jeho tváří! (Žl 61,9) Hovoří k lidem, kteří jsou pro svou špatnost prázdní. Lituje je a naplňuje spravedlností. Uvěř, člověče, člověku a Bohu! Uvěř, člověče, tomu, který trpěl a je uctíván! Uvěřte, otroci, mrtvému, který je živým Bohem! Všichni lidé uvěřte jedinému Bohu všech lidí! Uvěřte a odměnou přijměte spásu. Vypátrejte Boha a vaše duše bude žít. (Žl 68,33) Každý, kdo pátrá po Bohu, stará se o vlastní spásu. Nalezls Boha? Máš Život!

Zdroj: Kléméns Alexandrijský, Pobídka Řekům, Praha 2001, přel. M. Havrda, s. 153, 155, 159, 161, 165, 167.

pavel_krest

Similar articles