Poměr lidského rozumu ke zjevení

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Poměr lidského rozumu ke zjevení 421

Jest dvojí cesta pozorovati poměr rozumu ke zjevení: zkoumání logické a historické. Svatý Tomáš sleduje cestu logickou. Praví, že věda nebo vědecké poznání jsou prospěšny a nutny k víře čtverým způsobem:

I. Víra předpokládá působení rozumu hledíc k pohnutkám věrohodnosti, pro něž věříme.

II. Víra stává se skutečně věrohodnou skrze rozum.

III. Víra postavena jest rozumem do pravého světla.

IV. Víra jest obhájena skrze rozum proti sofismatům nepravé filosofie.

Pro nás bude snad snazší, sledujeme-li postup historický, poněvadž se prostěji víže na řízení Boží. Promluvím tudíž o poměru rozumu ke zjevení u těch, kteří mají již světlo a podání pravdy.


I. Rozum přijímá zjevení duševním pozorováním

První poměr rozumu ke zjevení spočívá v tom, že rozum přijímá zjevení duševním pozorováním, což lze nazvati nejpravidelnějším a nejdokonalejším poměrem rozumu ke zjevení. Tak se nejvíce blížíme ke klidnému spatření pravdy, jak jen na světě možno. Je to stav, ke kterému se můžeme povznésti toliko zcela dokonalou činností své schopnosti poznávací. Stupně přesného poznání prohlubují sílu poznání; ale rozdílnost poznání Božího u dítěte a filosofa nezáleží ve způsobu, ale ve stupni poznání tvořícího závěry – a poznání filosofovo může býti méně dokonalé než poznání dítěte. To lze dokázati snadno.

Zjevení není objev, či lépe řečeno, poznání spočívá v tom, že Bůh sám se zjevuje člověku, nikoli v tom, že člověk učinil tento objev sám pro sebe. To, co odhaluje pravdy zjevení, není činnost lidského rozumu. Je to Bůh, který tu činí objev, neboli odstraňuje závoj se svého vlastního poznání, vrhaje na nás jeho světlo. Všecka odvětví a obory lidského vědění lze nazvati objevy, nikoli zjevením; jsou plodem namáhavého, trvalého a stále rostoucího pěstění lidského rozumu a půdy či předmětu kteréhokoli oboru pravdy. Jsme-li však účastni zjevení, je činnost rozumová zcela protilehlá. Vycházíme tu z vědění, kterého jsme sami neobjevili, k němuž jsme dospěli zcela pasivně, které můžeme ustavičně pěstovati, ač jeho rozsahu nerozšíříme ani nerozmnožíme řady článků víry.

Jako první byla lidem zjevena existence Boží. Ačkoli existenci Boží lze dokázati rozumem a z pramenů poznání řádu přirozeného, přece poznání existence Boha jakožto takové předstihlo všecku podobnou činnost rozumovou. Deismus nebyl objevem; lidstvo mělo jej prapůvodním zjevením, bylo jím proniknuto dříve, nežli měl kdo tušení o tom, a činnost rozumu nepředcházela před tímto tušením, nýbrž sledovala za ním. Deisté předcházeli filosofy, a deismus byl tu dříve než atheismus, nebo dokonce dříve než pochybnost o existenci Boží. Svatý Pavel praví: „Neviditelné vlastnosti Boží spatřují se od stvoření světa, jsouce poznávány z věcí stvořených, a to i Jeho věčná moc i Božství, takže nemají omluvy.“ (Řím. 1, 20) Cokoli je pravdivo z theologie naturální, pochází z theologie zjevené. Známosti, zjevené od Boha samého, dostalo se lidem darem a vnuknutím, nikoli logikou nebo bádáním. „Druhdy Bůh mnohokráte a mnoha způsoby mluvil k otcům našim skrze proroky, v těchto však dnech doby poslední mluvil k nám skrze Syna svého.“ (Žid. 1, 1)

Vtělení bylo zjevení Boží osobním sdělením a přímým osvícením lidského rozumu. Učedníci poznali je jen pozvolna, nikoli odkrývajíce je stupňovanou činností, nýbrž zjevením povolným, vycházejícím z Něho samého. Světlo tváře Ježíše Krista bylo pramenem jejich osvícení. Když se pomalu zjevoval svými divy, slovy, utrpením, vzkříšením a nanebevstoupením, rozšiřoval se kruh jejich představ o Jeho Božství a o Jeho moci vždy víc a více a vědomí o Jeho božské Osobě a moci pronikalo jejich chápavost zřetelností nadpřirozeného světla. Čím byl Ježíš pro své učedníky, tím byl také Duch svatý později pro apoštoly. Letnice vyplnily celý obrys zjevení, v němžto byl Ježíš i předmětem i prvním objevitelem, to jest Zjevitelem pro lidský rozum. Vše, co zjevil Ježíš osobně nebo skrze Ducha svatého, utkvělo v duchu církve. Nebylo to odkryto od ní, nýbrž bylo jí to zjeveno, a od ní přijato schopností poznání v ní spočívající, jež při tom byla osvícena světlem božským. Činnost církve byla vzbuzena vlitím zjevené pravdy a schopnost poznávací církve uchopila a pochopila přijaté zjevení poznáním činným. Tak se stala pravda dědictvím, jež přecházelo z pokolení na pokolení, jež předcházelo před všelikým objevem nebo bádáním i všelikou pochybností, plníc poznávací schopnost svým světlem, takže je ovládla činností božskou.


II. Rozum šíří přijaté zjevení

„Jdouce učte všecky národy.“ (Mat 28, 19) „Darmo jste obdrželi, darmo dejte!“ (Mat. 10, 8) Apoštolové byli posly božského Učitele a svědky celé řady božských skutků; jejich rozum šířil to, co obdrželi. To, čemu se naučili, vypravovali nikoli jako své objevy ani jako závěry dialektické, ani jako filosofii nebo kritiku, nýbrž jako výklad božského Ducha a vůle. „Židé vyžadují zázraků a pohané hledají moudrosti; my však kážeme Krista Ukřižovaného, pohoršení to Židům, pohanům bláznovství, ale těm, kdož jsou povoláni, Židům i pohanům, Krista, moc to Boží a moudrost Boží.“ (I. Kor 1, 22, 24)

Rozum lidský přijímal zjevení vyložené právě tak osvícením přirozenosti, jako osvícením o letnicích. „Nalezen jsem byl od těch, kteří Mne nehledali, zjevil jsem se těm, kteří se po Mně netázali.“ (Řím. 10, 20; podle Is 65, 1). Kázání apoštolů bylo utvrzením pravdy, nikoli jako úkol, který se měl dokazovat, nýbrž jako zjevení, jemuž nutno věřit. Právě tak jako božský Spasitel slovy: hledejte v Písmech, nechtěl, aby důkaz Jeho božské osobnosti, jeho poslání a pravdy, spočíval na soukromém úsudku jeho posluchačů; tak i apoštolové odkazovali své posluchače, když kázali Ježíše v Beraei nebo v Athénách, na Písmo svaté a na přírodu – ne, že by jejich kázání záviselo na tom, ale že jejich kázání bylo klíčem i naplněním smyslu Písma i přírody. Co slyšeli z úst božského Mistra, vykládali v Jeho jménu jiným lidem; a v tomto podání pravdy od osoby k osobě byl rozum ve svém klidném pojímání naplněn naprostou pravdou, předstihující všeliké bádání. Zkoumání Písma svatého nepřičinilo objektivně ničeho ke světlu a jistotě pravdy podané. Dodávalo toliko jistotu subjektivní o tom, že to, čemu učili apoštolé, bylo právě to, čemu učí i Písmo a příroda, všude, kam až dosahují. Athéňanům byl svatý Pavel žvanilem a mluvkou a Ježíš i vzkříšení cizími božstvy – tak dlouho, až uvěřili, že apoštol byl učitel poslaný od Boha. Pak již nevěřili tomu, co nalezli sami, nýbrž tomu, co slyšeli.


III. Rozum vyjadřuje zjevené pravdy

Co bylo pochopeno, bylo hned oděno ve slova. Rozum odívá své myšlenky slovy, jakmile je pojal. Osvícení o letnicích došlo výrazu ve mnoha jazycích najednou; obléklo je ve slova mnoha řečí a tato slova jistě nebyla volena bez pomoci téhož božského Učitele, který jimi zjevil pravdy, těmi slovy vyslovené.

První definicí víry křesťanské jsou články vyznání víry. Historické podání o čase a místě prvního sestavení jeho přejdeme. Našemu účelu postačí, řekneme-li, že byly sdíleny a podávány katechumenům a křtěncům celého světa téže pravdy v témže pořádku – a pokud dovoluje rozmanitost řeči, týmiž slovy. Obrys tohoto vyznání víry lze najíti u svatého Irenea, u Tertulliána, Origena, u svatého Cypriána a svatého Řehoře Divotvorce. Stejnými výrazy a v témže pořádku učily mu církev cesarejská, jerusalemská, antiochenská, alexandrinská na východě; římská, aquilejská, ravennatská, gallská, africká a španělská na západě. U svatého Cyrila Jerusalemského na východě a u svatého Nikety na západě shledáváme se s výkladem vyznání víry; ještě zřetelněji bylo vyloženo na koncilech nicejském a cařihradském. Všude na těchto místech vykládal rozum církve, ohlédaje se nazpět, pravdy, které byly jeho majetkem.

Na všech koncilech obecných vykládala církev, pravidelně postupujíc, původní zjevení podle potřeb následujících století. Osmnáct všeobecných sněmů církevních jest ustavičnou činností téhož Ducha, jenž zachovává touže pravdu, vyjadřuje ji s jasností výrazu, stále rostoucí.

A právě tak záleží theologie církevní po výtce v tom, že vyslovuje zjevené pravdy; dialektika a polemika nejsou její činností hlavní. Vzorem svaté vědy může tu býti svatý Jan, který se zove Theolog; jemu otevřela se nebesa a zjevil se mu trůn i nebeský dvůr, dějiny i budoucnost církve. Co spatřil, to vyjádřil určitě slovy. Co viděl na nebesích, napsal na listy svého Zjevení. Líčí tam stavbu a činnost království Božího na nebi i na zemi. Taková je tedy původní činnost theologie: zjišťuje pravdy a události zjevení, vyjadřuje je a představuje v jejich mnohonásobné jednotě, souměrnosti a v jejich mnohotvárných vztazích – a to ve třech rozličných sférách nebo oborech pravdy: nejprve zjevení původní, potom apoštolské podání, ve výkladech stanovených od papežů a koncilů – a konečně soudy a dogmatické skutečnosti, v nichž mluví církev neomylně. A při tom všem je rozum jako žák, jenž pravdy přijaté rozumově pojímá, opakuje a vykládá.


IV. Rozum hájí zjevené pravdy

Hájení zjevení se může díti buď positivně, nebo negativně:

Negativním hájením rozumím toto: Rozum může dovoditi nicotnost důvodů uváděných proti zjevení buď tak, že dokáže jejich slabost vnitřní, nebo že uvede analogická fakta z oboru přírodního. Ale při tom netroufá si rozum dokazovati pravdivost zjeveného učení, spočívajícího na vlastní zřejmé jistotě. Rozum tu vystupuje proti rozumu: rozum zastávající zjevení proti rozumu, který je popírá. Při tom však zjevení spočívá stále na svém vlastním základě, tj. na svědectví přirozeném i nadpřirozeném, nebo na vědomí a osvícení církve. Důkaz proti protivníkům prostě odstraní to, co se nazývá kritikou (nebo racionalismem) lidského rozumu, protivnou zjevení božského rozumu.

Positivní hájení theologie zabývá se tím, že se dokáže možnost zjevení, jeho vhodnost, pravděpodobnost, nutnost a konečně i skutečnost.

První a nejjednodušší forma tohoto hájení rozumového jest ve starých apologiích, tak v apologii Justinově, Tertulliánově, Arnobiově, Minucia Felixe – kde všude přijímá se možnost, vhodnost a pravděpodobnost zjevení jako pravdivá, takže veškerá námaha apologetů směřuje k tomu, aby byla dokázána skutečnost, fakt zjevení, jakož i to, že tímto zjevením je křesťanství. Není však obrácena k těm, kdo již v církvi jsou, nýbrž proti těm, kteří jsou mimo ni, totiž proti Židům a pohanům. V těchto apologiích nalézáme pravdy víry prostě vyslovené, ale nikoli systém ani metodu theologické vědy.

Jakkoli jest církev východní bohatá na výklady Písma svatého a dogmatická pojednání o tajemstvích v období prvních čtyř všeobecných koncilů sporných – o čemž podávají svědectví komentáře Origenův a svatého Jana Chrysostoma a potom díla svatého Athanasia, Řehořů Nyssenského i Naziánského, Basilia a Cyrila Alexandrijského – přece nelze tu najíti nikde pokus theologické metody nebo dokonalého, vědeckého výrazu zjevení. Jakkoli je logický, přesný a určitý svatý Augustin, přece nelze říci, že v jeho dílech jest vědecká metoda theologická. Někteří theologové mají za to, že stopy takového vědeckého postupu lze najíti ve spisech Teofila Antiošského, Klementa Alexandrijského, svatého Cyrila Jerusalemského, Laktancia a jiných; ale opravdu prvním spisovatelem, u něhož nalezneme trochu vědeckého postupu a dokonalosti metody, je svatý Jan Damascenský v osmém století (dílo De orthodoxa fide).

Teprve v jedenáctém století přijala theologie formu vědeckou a systematickou. V tomto období nastal také první zřejmý rozpor mezi rozumem, žákem zjevení, a rozumem jako soudcem, jenž přináší rozštěpení, totiž mezi svatým Bernardem a Abelardem. Vědu theologickou lze sledovati v trojí epoše:

A. Nikoli neprávem jest považován svatý Anselm za toho, jenž dal theologii první vědecký ráz a vtiskl jejímu pěstění pečeť nové formy i metody. Obě jeho díla: „Cur Deus homo“ a „Ratio Incarnationis“ a pak dílo o svaté Trojici pod názvem „Fides quaerens intellectum Divinae essentiae et Sanctissimae Trinitatis“ mohou býti považována za mezník epochy první.

B. Druhou epochu tvořil „Liber sententiarum“ Petra Lombarda, sloužící téměř dvě stě let za text ve školách. K této knize napsali výklady Alexander Halesský, Albert Velký, svatý Bonaventura, svatý Tomáš a mnoho jiných, kteří utvořili školu sentenciastů; ta pak musila ustoupiti vyššímu světlu epochy třetí.

C. Třetí epochu založil svatý Tomáš. Před „Summa theologica“ svatého Tomáše napsal Alexander Halesský „Summa universae theologiae“, jež by byla začala epochu novou, kdyby všecky ostatní nebyla zastínila dokonalá obsažnost, řád a jednota svatého Tomáše. Od té doby na školách Sentence ustupují jeho knize „Summa theologica“, sentenciasté summistům. Od té doby pak splývají na nás dva velké proudy vědecké theologie, první od dominikánů, vykládajících Summu svého velikého učitele, jako Caetanus, Sylvius, Sotos a jiní; druhý pak, ovšem později vzniklý, exegetů z Tovaryšstva Ježíšova, Suareza, Vasqueza, de Luga a jiných.


ZURBARÁN, Francisco de (Fuente de Cantos_x

Francisco de Zurbarán: Oslavení sv. Tomáše Akvinského (1631), detail: sv. Tomáš v nebeské slávě mezi sv. Ambrožem, Řehořem Velikým, Jeronýmem a Augustinem

Od sněmu tridentského začal nový způsob projednávati theologii. Spor s těmi, kteří tvrdili, že se dovolávají nejstarších dob, poháněl katolické theology vždy víc a více ke studiu dějin dogmatu – a theologie přijala takzvanou metodu positivní. Scholastická metoda však udržela si vliv až po dnešní den. Jednak že představuje intelektuální postup církve, když si pečlivě vypracovala za dobu několika století přesný pojem i výraz zjevené pravdy. Scholastická metoda nikdy nepřestane býti správnou, právě tak jako logika, protože je to intelektuelní řád zjevených pravd v jejich vzájemných vztazích, v jejich harmonii a jednotě. Kdybychom se jí chtěli vzdáti, ukázali bychom, že ji nechápeme. Kritické a exegetické studium, jí zavázané, učinilo snad pokrok a dožilo se oprav, ale forma theologie scholastické má základ ve své vnitřní povaze a vnitřních poměrech pravd, o nichž jedná. Vše ostatní jest podřízeno a vedlejší.


V. Rozum rozšiřuje theologii vědeckou cestou

Podle filosofie scholastické je věda definována takto: v subjektivním slova smyslu je to „jisté a zřejmé užíváním rozumu docílené poznání posledních základů nebo principů pravdy“. V objektivním smyslu je věda „systém známých, dokázaných, k témuž řádu patřících a na jediném principu závislých pravd, tvořících celek“. Zakládá se to na definici Aristotelově (Ethica lib. VI, c. III). Všeobecný názor mezi scholastickými theology tvrdí, že theologie v nás, jako v poutnících, tak, jak v nás jest, pravou a vlastní vědou není. To jest i míněním Vasqueza a mnoha theologů, od něho citovaných. Souhrn této otázky podává Řehoř Valencijský: „Že theologie vědou není, učí Durandus, Occam, Gabriel a jiní, jichžto mínění považuji za zcela správné. Jejich odůvodnění je velmi bezpečné – že totiž podle Aristotela patří k podstatě vědy, aby souhlas, jejž vynucuje, byl zřejmý; neboť ten, kdo ví, musí i věděti, že nelze, aby bylo jinak, než jak to ví. Ale theologie takového souhlasu nevynucuje, protože theologický souhlas musí býti uveden na dvě, neb aspoň na jednu větu, spočívající na víře, ale ta nemůže býti zřejmá. Proto katolický souhlas zřejmý není (…) To však ničeho neubírá vážnosti theologie; neboť ač vlastní vědou není, přece je naprosto cennější než kterákoli věda jiná.“ (Greg. de Val. disp. 1. q. 1. p. 3.) V dalším dokazuje Řehoř z Valencie, že theologie je dokonalejší než věda ve vlastním smyslu. Tvrdí totiž, že je to moudrost.

Vasquez praví: „Theologií nelze rozuměti jakékoli poznání Boha, neboť pak by se mohla zváti theologií i víra; ani to není znalost, kterou dovedeme vyložiti a obhájiti to, co nám je podáno Písmem: nýbrž theologií se rozumí věda, kterou docházíme k jiným pravdám a závěrům zřejmým vyvozováním podle zásad, které jsou zjeveny v Písmě svatém nebo potvrzeny autoritou koncilů nebo podáním církve a tak jsou věrou přijaty.“ (Vasq. in s. Thom. d. IV. a. 2.)

Sledujeme-li tedy zásady zde vyložené, můžeme theologii nazvati vědou; předně, byť ne se vztahem na její zásady, tož přece se vztahem na její formu, metodu, postup, rozvoj a její podání; dále, protože její zásady, byť nebyly evidentní, přece ve všech svých vyšších stupních jsou neomylně jisty: a konečně proto, že mnohé z nich jsou pravdami nutnými, věčnými a nezničitelnými, a ty podle Aristotela vědu tvoří.

Zjevení tedy, pokud je přesně a metodicky pojato a šířeno, lze zváti vědou – ano královnou věd, a hlavou vědecké hierarchie; v intelektuelní světové soustavě zabírá první místo. Má všecky vlastnosti a podmínky vědy, pokud to připouští jeho předmět, totiž: jistotu proti pochybnosti, určitost proti neurčitosti, harmonii proti disharmonii, jednotu proti nedostatku souvislosti, pokrok proti rozkladu a nehybnosti.


Závěr

Končím tedy tím, čím jsem začal (I. odd.), když pravím, že rozum je žákem, nikoli soudcem zjevení – a že tento poměr učenosti k božskému Světlu a božskému Vůdci shoduje se netoliko se vznešeností a rozvojem lidské chápavosti, nýbrž že jest i pravým a jedině správným stavem jejích nejvyšších sil a její vědecké dokonalosti. Důkazem toho jsou dějiny poznání a stav křesťanství.

Zdroj: H. E. Manning, O Duchu svatém, Olomouc 1931, str. 62–79, zkráceno.

Similar articles