Potupná smrt heresiarchy Aria

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Potupná smrt heresiarchy Aria 417

Alexandrijský kněz Arius zemřel náhle přibližně ve věku osmdesáti let v Konstantinopoli roku 336. O smrti tohoto heresiarchy se nám dochovalo několik zpráv.


Sv. Atanáš (296/8–373), jeden z hlavních obránců pravověří proti Ariovi, podává v Listu Serapionovi o Ariově smrti (Ep. 54) sepsaném kolem roku 358 svědectví očitého svědka Makaria:

Death of AriusNebyl jsem v Konstantinopoli, když [Arius] zemřel, ale kněz Makarius tam byl, a já jsem o tom od něj slyšel zprávu. Arius byl pozván [do Konstantinopole] imperátorem Konstantinem díky Eusebiovi [z Nikomédie] a jeho přívržencům. Když předstoupil před imperátora, imperátor se jej tázal, zda se drží víry obecné církve. Arius pod přísahou stvrdil, že se drží pravé víry a sepsal své učení, potlačujíce názory, pro něž byl biskupem Alexandrem vyloučen z církve, a klamavě uvádějíce doklady z Písem. Když tedy odpřisáhnul, že nevyznává názory, pro něž jej Alexandr exkomunikoval, propustil jej [imperátor], řka: „Je-li tvá víra pravá, udělal jsi dobře, že jsi přísahal, je-li však bezbožná, a ty jsi přísahal, Bůh tě bude soudit podle tvé přísahy.“ Když Arius odešel od imperátora, Eusebius a jeho přívrženci si jej se svou obvyklou neurvalostí přáli uvést do církve, ovšem Alexandr, biskup Konstantinopole blahé paměti, jim odporoval, řka, že původce hereze by neměl být připuštěn ke společenství. Oni mu však vyhrožovali: „Jako jsme navzdory tvému přání dosáhli toho, že jej imperátor pozval, tak zítra navzdory tvému přání bude Arius v tomto chrámě přijat do společenství [resp. přistoupí s námi k přijímání, významy splývají].“ Byla sobota, když to řekli. […] Zatímco Eusebius se svými přívrženci vyhrožoval, biskup [Alexandr] se modlil. Arius, který choval velkou důvěru k Eusebiovi a jeho přívržencům, mluvil velmi divoce, náhle však byl nezbytností přinucen jít na stranu, přičemž – řečeno jazykem Písma – „spadl střemhlav, rozpukl se v půli“ a okamžitě skonal tam, kde ležel. Tak byl zbaven společenství i života zároveň.“ (překl. red.)


Sókratés Scholastikos (asi 380–440), někdy též nazývaný Sókratés z Konstantinopole, byl řecky píšící kronikář a právník. Ve svých Církevních dějinách doplňuje Atanášovu zprávu o další podrobnosti a barvitě líčí Ariovu smrt:

Když se imperátor dozvěděl o Ariově proradnosti, konečně mu přikázal dostavit se do Konstantinopole, aby se zodpovídal z neklidu a pobouření, které vyvolal. V téže době předsedal tamní konstantinopolské církvi biskup Alexander, který se stal biskupem po Metrophaniovi. Alexander se v zápase s Ariem projevil jako velmi zbožný člověk. […] V tomto zápase užil veškerého svého nadání a při tom se utíkal k Bohu o pomoc. Stále se postil a nevynechal žádný způsob prosby. […] „Bože, dej, jestliže je Ariův názor správný, abych neviděl, že je to záminka ke sporům; pakli je však víra, které se držím, pravá a Arius je původcem všeho zla, ať je potrestán za svou bezbožnost.“ Takto prosil Alexander. Imperátor v domnění, že Ariovi hrozí nebezpečí, povolal jej do svého paláce. Ptal se, zda souhlasí s rozhodnutím nicejského koncilu. Arius to bez váhání ochotně před imperátorem podepsal. Přece však nestoudně a prohnaně oklamal to, co bylo na koncilu rozhodnuto o víře. Imperátor se divil a chtěl, aby to odpřisáhl. Arius to naoko učinil. Podvodně podepsal. Jak jsem slyšel, bylo to takto: Arius napsal svůj názor na kus papíru, který nesl v podpaží. Přísahal, že pravdivé a upřímně smýšlí tak, jak to podepsal. Že se tak stalo, dozvěděl jsem se pouze z doslechu, a tak to svěřuji papíru. Co pod přísahou podepsal, to vypisuji z imperátorova listu. Imperátor mu důvěřoval, a proto přikázal konstantinopolskému biskupu Alexandrovi přijmout jej do společenství církve. Tehdy byla sobota. Druhý den Arius doufal, že se sejde s ostatními věřícími. Trest však následoval po jeho drzém jednání. Vyšel z imperátorova paláce obklopen Eusebiovými přívrženci a okázale šel městem. Když se přiblížil ke Konstantinovu náměstí – tak se jmenovalo –, na kterém je umístěn sloup z červeného kamene, uvědomil si své špatné jednání a dostal strach. Jakousi silou se mu nadmulo břicho. Prosí, zda je nablízku záchod. Když se dozvěděl, že jeden je za Konstantinovým náměstím, rovnou se tam odebral. Tady omdlel. Současně se mu z řiti vyvalily výkaly, pak následovalo velké krvácení, vyhřezlo střevo, ze sleziny a jater tekla krev. Okamžitě nastala smrt. Onen záchod je až dosud vidět v Konstantinopoli za Konstantinovým náměstím v podloubí u masných krámů. Kdo tudy jdou, všichni ukazují na místo, kde Arius zemřel tak podivnou smrtí. Když se to stalo, padla na eusebiány hrůza a strach. Zpráva o tom se roznesla nejen po celém městě, ale, abych tak řekl, téměř po celém světě. Imperátor ještě pevněji přilnul ke křesťanské víře. Tvrdil, že víra nicejského koncilu je skutečně potvrzena pokynem a autoritou Boží. Proto se také zaradoval z Ariovy smrti. (Církevní dějiny I, 37–38; překl. J. Novák)


Sozomenós (asi 400–450) byl stejně jako Sókratés řecky píšící kronikář a právník v Konstantinopoli. Jeho zpráva shrnuje různé dobové výklady náhlého Ariova skonu:

Pozdě odpoledne postihla Aria náhlá bolest břicha, která jej donutila uchýlit se na veřejné místo určené pro potřeby tohoto druhu. Když po nějaké době stále nevycházel, lidé, kteří na něj venku čekali, vstoupili dovnitř a našli jej, jak mrtvý dosud sedí na sedátku. Když se zpráva o jeho smrti rozšířila, ne všichni lidé si tu událost vykládali stejně. Někteří věřili, že zemřel v tu hodinu sklácen srdečním neduhem nebo slabostí způsobenou radostí z toho, že se jeho záležitosti vyvíjejí podle jeho přání. Jiní se domnívali, že tento způsob smrti na něj byl uvalen jako rozsudek za jeho bezbožnost. Ti, kteří zastávali jeho postoje, tvrdili, že jeho smrt byla způsobena nějakými kouzly. (Církevní dějiny II, 29; překl. red.)

A následně uvádí volnou citaci z Listu sv. Atanáše:

Eusebiovi přívrženci vyhrožovali, že Aria uvedou zpět do církve, ale Alexandr, biskup Konstantinopole, jim odporoval. Arius vkládal naději do moci a výhružek Eusebia, jelikož byla sobota a on očekával, že následující den bude přijat do společenství. Spor se přiostřoval. Eusebiovi přívrženci hlasitě vyhrožovali, zatímco Alexandr hledal útočiště v modlitbě. Pán však byl soudcem a vyslovil se proti nespravedlivému. Chvíli před západem slunce byl Arius donucen puzením přírody vstoupit na místo určené pro takové potřeby a zde pozbyl zároveň naděje na společenství i života. (Církevní dějiny II, 30; překl. red.)


Sv. Isidor ze Sevilly (560–636) se o Ariově smrti zmiňuje ve svém díle O význačných mužích (De viris illustribus) v medailonu římského kněze Marcellina (cap. 14), který společně s dalším římským knězem Faustinem sepsal kolem roku 380 spis O vyznání pravé víry (De confessione verae fidei):

[Marcellinus ve svém spise] odhalil činy biskupů, kteří se smluvili ke zrušení pojmu homoúsie na synodě v Rimini. Tito tak zmátli celý svět svým věrolomným a bezbožným učením, že se našla sotva hrstka těch, kdo nepohnutelně vytrvávali v pravověrném kultu. Marcellinus také vykládal o Ariovi, že když spěchal na synodu, aby tam diskutoval s Alexandrem, musel si na cestě nenadále odskočit – a stalo se mu, že si přitom roztrhal vnitřnosti. (Hieronymus, Gennadius, Isidorus: Dějiny křesťanského písemnictví, 2010, s. 221–222) 

Ačkoli kněz Marcellinus nebyl od Aria časově vzdálenější než sv. Atanáš, dal zde zřejmě v důsledku zeměpisné vzdálenosti Ariovu smrt chybně do souvislosti se sněmem v Rimini (359), konaným více než dvacet let po smrti Aria. Okolnosti jeho smrti však podává stejně jako ostatní.

Co se týče povahy popisované události, sv. Atanáš ve svém listě nepochybuje, že se jednalo o událost zázračnou, Boží trest za Ariovu bezbožnost, a historikové Sókratés a Sozomenós svědčí, že stejného názoru byla přinejmenším část obyvatel Konstantinopole včetně imperátora Konstantina. Moderní badatelé jsou ve svém názoru rozděleni do dvou skupin. Představitelé první skupiny považují zprávy o Ariově smrti za věrohodné, jelikož si však nemůžou dovolit zpozdile věřit na zázraky, tvrdí, že Arius byl otráven svými protivníky. Představitelé druhé skupiny, kteří považují zprávy o Ariově smrti za smyšlenky, protože neodpovídají jejich náboženským zkušenostem, otvírají jako Heinrich Kraft svá rouhavá ústa a tvrdí, že „Atanáš rozšířil o Ariově smrti nepravdivou zprávu“ (Slovník starokřesťanské literatury, 2005, s. 30). Náhlá smrt heretika před jeho přijetím zpět do církevního společenství je přece něco tak divadelního, že si to nutně musel někdo vymyslet.


Na ikoně je kromě Ariovy smrti vyobrazena scéna z nicejského koncilu (325), kdy se jej sv. Mikuláš snaží přivést políčkem k rozumu. Tato událost je však na rozdíl od způsobu Ariovy smrti písemně doložena teprve z druhé poloviny XIV. století.

Similar articles