Příčina náboženského úpadku v Rakousku-Uhersku

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příčina náboženského úpadku v Rakousku-Uhersku 811

Náboženství úžasnou měrou v lidech odumřelo. Proč? Řekne se, že celý nynější svět veškerým svým během vzepřel se Církvi a že stojí proti ní. Ten stál vždy proti ní a více ještě na počátku než nyní. A přece Církev tehdy pronikala do srdcí a šla kupředu, jako nyní ze srdcí couvá a upadá. Zůstala sice ve své ryzí nedotčené objektivitě v knihách, dogmatikách, morálkách, katechismech, rituálech, pastýřských a úředních listech – ale kde jest ve své spasitelné subjektivitě, jak toho Bůh naprosto žádá, v srdcích, vůlích a skutcích individuálních?

Snad málo jsme se učili náboženství ve školách? To sotva lze říci. Vždyť i při dvou týdenních hodinách jak na obecných, tak na středních školách učili jsme se dle schválených osnov celým knihám zpaměti a uměli odříkati nejsložitější bohoslovecké výměry o svátostech i nekonečné výpočty dobrých skutků, ctností, hříchů, nepravostí a za to obdrželi nejlepší výborné známky a pochvaly při veřejných slavnostních zkouškách.

Snad se také málo kázalo a mluvilo z kazatelen? Nikoliv – dosti, snad víc než v jiných dobách Církve, každou neděli a svátek třeba i dvakrát i třikráte. A jak! V nejrozmanitějších formách a nejzajímavějších způsobech – porůznu i systematicky, mravoučně i katecheticky, historicky i dogmaticky i panegyricky. A výsledek v srdcích a v životech?

Kde vězí příčina nezdaru? Snad právě v tom, že se zanedbalo srdce.

Hlasatelé pravdy Kristovy v posledním věku předválečném prožili hroznou horečku spolu se světem; není divu, vždyť v něm žijí. Tato horečka byla „hlavnička“ – vše se vrazilo do hlavy; všecko se činilo, obětovalo, podnikalo jen pro hlavu: věděti, věda, ale málo neb nic pro srdce. Mělo se za to, že „vím“ jest tolik jako „miluji“ a „činím“. Jaký to osudný omyl! Co učinil rozum bez srdce, jest viděti nyní ve světové krvavé pohromě…

Náboženství má své hlavní kořeny v srdci; tam se ujalo zrno Ježíšovo ve vláze a teple Ducha svatého, tam jest je ukládati a ponechávati do času, dokud nevzroste a po ostatních mohutnostech nitra se nerozroste, aby neslo pak v zevnějších činech úrodu stonásobnou. (…) Písmo není snad kniha toliko pro rozum, jest to kniha i pro srdce, a po výtce pro srdce. V ní mluví nejvyšší homileta Sapientia: „Dej mi, synu můj, srdce své.“ (Př 23,26) Chce srdce, aby se jím podrobil rozum i tam, kde nechápe, a též pohnula k činům vůle a tak se získala duše celá. Proto beze vší učenosti prostě mluví, dojímá a zapaluje ve svých učednících oheň Ducha svatého. „Zdaliž srdce naše nehořelo v nás, když mluvil na cestě a otvíral nám Písma.“ (Lk 24,32) (…) Jakmile se náboženství jak u kazatele, tak u posluchače vypudí racionalistickou nebo byrokratickou manýrou ze srdce do hlavy – pak je s ním konec.

– P. Václav Bělohlávek, OCr. (Homilie sv. Jana Zlatoústého, 1917, s. 10–11)


Tehdy se učilo náboženství asi tak jako mluvnici a počtům: dítě se považovalo buď za komediantského oslíka, který se musí vydrezírovat pro placená představení, anebo za budoucí materiál pánů, totiž velebných pánů, hrabat, baronů a císaře pána. Za dnešních časů je tomu jinak: dnes je dítě budoucím materiálem politických stran, není tudíž pochyby, že je na tom hůř.

– P. Jakub Deml (Mohyla, 1948, s. 146)

Johann_Peter_Hasenclever_-_Die_Dorfschule

Similar articles