Raně křesťanská svědectví o apoštolské tradici

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Raně křesťanská svědectví o apoštolské tradici 412

V židovské škole předával (řec. παραδιδόναι, lat. tradere) mistr učení, které jeho učedníci přijímali (řec. παραλαμβάνειν, lat. recipere) a zachovávali (řec. κατέχειν, lat. conservare). Stejně tomu bylo s učedníky, kteří nazývali Ježíše Krista svým mistrem, a těmi, kteří jimi hlásanou radostnou zvěst přijímali (srov. Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000, s. 5). Sv. Pavel připomíná Korinťanům: „Předal jsem vám tedy na prvním místě to, co jsem sám přijal.“ (I Kor 15,3) A Soluňany vybízí: „Bratři, stůjte tedy pevně v učení, které jsme vám předali, ať ústně, anebo psaním.“ (II Tes 2,15) Jak smýšlela o učení přijatém od apoštolů raná církev, poznáváme ze spisů nejstarších křesťanských autorů.

st-pauls-grotto

Sv. Klement Římský († 101), čtvrtý římský biskup, ve svém Listu Korinťanům (42,1–4), datovaném nejčastěji do let 96–98, zdůrazňuje, že posvátná nauka pocházející od Boha Otce byla Ježíšem Kristem předána apoštolům, od nichž se apoštolskou posloupností dostala až k věřícím:

Apoštolové pro nás přijali radostnou zvěst od Ježíše Krista a Ježíše Krista poslal Bůh. Kristus byl tedy poslán od Boha, apoštolové od Krista. Obojí se tak událo ve správném řádu podle Boží vůle. Poté, co byli pověřeni a přesvědčeni zmrtvýchvstáním našeho Pána Ježíše Krista, ujištěni Božím slovem a utvrzeni Duchem svatým, vyšli hlásat radostnou zvěst o tom, že Boží království již má přijít. Kázali ve vesnicích i ve městech a ustanovovali své prvotiny, vyzkoušené Duchem svatým, za biskupy a jáhny pro budoucí věřící. (Vopřada, Kněžství v prvních staletích církve I, Praha 2018, s. 50)

Didaché neboli Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly, pocházející z přelomu 1. a 2. století, vybízí katechumeny k zachování přijatého učení v nezměněné podobě:

Neopomíjej přikázání Pána. Ochraňuj, cos přijal, a k tomu ani nic nepřidávej, ani [z toho] nic neubírej. (Novák, Spisy apoštolských Otců, Praha 1971, s. 8)

Sv. Hegesippos († 180) byl raně křesťanský kronikář, který podnikl cestu přes Korint do Říma, při níž zaznamenal nauku a apoštolskou posloupnost jednotlivých církví, které navštívil. Eusebios cituje z jeho Pamětí následující odstavec (Historia ecclesiastica IV,22,2–3), v němž lze spatřit zárodky nauky o apoštolské tradici:

Korintská církev setrvávala v pravé víře až do Prima, biskupa v tomto městě. […] Spřátelil jsem se s nimi na své cestě do Říma a pobyl u Korinťanů mnoho dní, během nichž jsme se vzájemně posilnili v pravé víře. A když jsem přišel do Říma, zaznamenal jsem posloupnost biskupů až po Aniceta, jenž měl diákona Eleuthera. A po Anicetovi nastoupil Soter, po kterém následoval Eleutherus. A v každé posloupnosti a každém městě jsou zachovávána nařízení Zákona, Proroků a [našeho] Pána. (Přeloženo z Eusebius, The Ecclesiastical History and The Martyrs of Palestine I, Londýn 1927, s. 127)

List Diognetovi, datovaný mezi roky 140 a 200, je apologií křesťanství, v níž blíže neznámý „žák apoštolů“ vysvětluje pohanu Diognetovi křesťanské učení, které „zjevilo Slovo učedníkům“ (kap. 9):

Nemluvím o ničem cizím, ani se nesnažím slepě přemlouvat. Jako žák apoštolů jsem učitelem pohanů. To, co mi bylo svěřeno, to odevzdávám těm, kteří chtějí být učedníky pravdy. Kdo totiž, když byl správně poučen a stal se přítelem Slova, se nesnaží bezpečně se naučit tomu, co jasně zjevilo Slovo učedníkům? […] Slovo bylo vždy. Dnes jako Syn, skrze něhož je obohacována církev, ve svatých rozmnožována milost. Tato milost skýtá moudrost, zjevuje tajemství, raduje se z věrných, dává [se tomu], kdo ji hledá, kdo neporušuje přísahu, kdo neopouští cesty Otců. Důsledkem toho je, že velebíme úctu k zákonu, že poznáváme milost proroků, že je utvrzována víra evangelií, že se chrání apoštolská tradice a že plesá milost církve. (Novák, Spisy apoštolských Otců, Praha 1971, s. 136)

Sv. Irenej z Lyonu († 200) v polemice proti heretikům (Adversus haereses III,3,1–2) dokazuje, že existuje jediná pravá víra, kterou na základě apoštolské tradice hlásá všeobecná církev, v níž přednostní postavení zaujímá římská církev:

Apoštolskou tradici, zjevenou celému světu, mohou v celé církvi vidět ti, kdo chtějí spatřit pravdu. Můžeme také vypočítat biskupy, ustanovené apoštoly v jednotlivých církvích, a jejich nástupce až do dnešních dní. […] Skutečně by bylo neúměrně zdlouhavé uvádět na tomto místě posloupnost všech církví. Všechny, kteří se ať z namyšlenosti a marné honby za slávou, či kvůli slepotě a chybnému úsudku mysli scházejí nelegitimním způsobem, zahanbíme tím, že poukážeme na nejvýznamnější a nejstarší církev. Tu uznávají všichni, neboť ji v Římě založili a zbudovali dva slavní apoštolové Petr a Pavel a od apoštolů se jí dostalo tradice a víry, o níž se hovoří po celém světě a která se posloupností biskupů dostala až k nám. Je totiž nutné, aby s touto církví kvůli jejímu významnému postavení souzněly všechny církve – to znamená všichni věřící, ať už žijí kdekoli –, neboť ti, kdo v ní jsou, uchovávají stále tradici pocházející od apoštolů. (Vopřada, op. cit., s. 82)

(Sv.) Klement Alexandrijský (150–215) se zmiňuje o úloze učitelů v církvi (Stromata I,11,3), kteří jsou povoláni předávat posvátnou nauku pocházející od apoštolů zachováváním tradice, děděné „z otce na syna“:

Ti učitelé, kteří zachovali pravou tradici posvátné nauky pocházející bezprostředně od svatých apoštolů Petra, Jakuba, Jana a Pavla, tak jak se předávala z otce na syna (jen málo potomků se však vyrovná otcům), přišli s Boží pomocí také k nám, aby do nás zaseli semena zděděná po apoštolských otcích. (Vopřada, op. cit., s. 94)

Tertulián (160–220), dokud se sám nestal heretikem, uznával nauku zděděnou od apoštolů za znak, který odlišuje Kristovu církev od heretických uskupení (De praescriptione haereticorum 32,3–4):

Nauka [heretiků] při srovnání s učením apoštolů svými odlišnostmi a rozpory sama prozradí, že od nikoho z apoštolů ani z apoštolských žáků pocházet nemůže. Žádný apoštol by přece neučil něco jiného než druhý apoštol, a stejně tak ani apoštolští žáci neučili nic, co by bylo v rozporu s apoštoly, ledaže by ti, kteří se u apoštolů vyučili, hlásali nauku jinak. Na základě těchto principů budou zpochybňovat heretiky ty církve, které – ačkoli samy nemohou prokázat, že by pocházely od apoštolů nebo apoštolských žáků, neboť jsou mnohem mladší (církve jsou zakládány den co den) – jsou na základě příbuznosti své nauky považovány za neméně apoštolské. (Vopřada, op. cit., s. 146, mírně jazykově upraveno)

Apoštolská tradice, která zachycuje život církve kolem roku 300, si klade za cíl upevnit čtenáře proti omylu, „který se před časem objevil“, za pomoci tradice:

Nyní se z lásky ke všem svatým dostáváme k centrálnímu bodu tradice, která je vlastní církvím. To proto, aby ti, kdo jsou dobře vyučeni, zachovali tradici až dosud předávanou a pomocí našeho výkladu poznanou a byli v ní upevněni. Duch svatý pro úpadek či omyl, který se před časem objevil a spočívá v neznalosti, a pro neznalé dává dokonalou milost těm, kdo vyznávají pravou víru, totiž představeným církve, aby poznávali, jak všechno předávat a střežit. (Hippolyt Římský, op. cit., s. 17)

Sv. Basil Veliký (330–379) ve svém spisu O Duchu svatém (kap. 27) prohlašuje Písmo svaté a ústní apoštolskou tradici za rovnocenné prameny zjevení:

V církvi střežíme dogmata a učení jak v písemné formě, tak ustanovením apoštolské tradice, kterou jsme obdrželi v tajemství. Tyto dva zdroje mají co do zbožnosti stejnou váhu. Nikdo se neprohřešuje, kdo i v maličkosti jedná podle církevních nařízení. Kdybychom se totiž pokusili odvrhnout nepsané zákony pro jejich údajně malou váhu, skrytě bychom evangeliu zasazovali smrtelné rány a učení zužovali na holá slova. (Sv. Jan Damašský, Řeči na obranu obrazů, Červený Kostelec 2012, s. 19–20)

Sv. Řehoř z Nyssy (335–395) nadřazuje v odpovědi na otázku, proč nejsou tři bohové, je-li Otec, Syn i Duch svatý Bohem, „tradici převzatou od otců“ rozumovému poznání (Ad Ablabium quod non sint tres dei 38–39):

Tato otázka, jak jsem již řekl, je velmi obtížná. Pokud bychom našli něco, co by naší mysli poskytlo oporu v jejím váhání, takže by toto podivné dilema přestalo vyvolávat pochybnost a obavy, bylo by to dobré. I kdyby však naše uvažování na tento problém nestačilo, uchováme tradici převzatou od otců vždy pevnou a nezměněnou a budeme hledat slovo na obranu víry od Pána. A pokud je najde někdo z těch, jimž se dostalo milosti, vzdáme díky tomu, kdo milost daroval. Pokud však ne, stejně podržíme v tom, co jsme poznali, víru bez proměny. (Řehoř z Nyssy, Proč neříkáme, že jsou tři bohové, Praha 2009, s. 59)

Z uvedených citátů je zřejmé, že již raná církev vyznávala učení, které o více než tisíc let později definovali otcové na IV. zasedání tridentského sněmu:

Pravda a mravní učení je obsaženo v psaných knihách a v nepsané tradici, kterou apoštolové přijali ze samotných úst Kristových nebo která pochází pod vlivem Ducha svatého od samých apoštolů a jakoby z ruky do ruky byla předávána až k nám. (Hrdina, Dokumenty tridentského koncilu, Praha 2015, s. 20)

Důkazem toho budiž, že lze uvedený výnos v podstatě rekonstruovat ze slov sv. Basila Velikého, sv. Klementa Římského a Klementa Alexandrijského:

V církvi střežíme dogmata a učení jak v písemné formě, tak ustanovením apoštolské tradice, [kterou] apoštolové pro nás přijali […] od Ježíše Krista [nebo která] pochází bezprostředně od svatých apoštolů Petra, Jakuba, Jana a Pavla, tak jak se předávala z otce na syna.

Poznámka: Freska zobrazující sv. Pavla pochází z grotty Pavla a Prisky v Efezu a je datována do 4. až 6. století (zdroj fotografie).

Similar articles