Střípky z komunistického pronásledování katolíků v Československu

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Střípky z komunistického pronásledování katolíků v Československu 252

Babice

Babický případ, jeden z největších teroristických procesů padesátých let, byl zcela zřejmě výsledkem komunistické provokace. V okolí Moravských Budějovic, v kraji, kde komunistická politika narážela na odpor vůbec a její tendence k socializaci zemědělství a tažení proti římskokatolické církvi zvláště, vznikla někdy v roce 1950 ozbrojená protistátní skupina, vedená jistým Ladislavem Malým. Její činnost vyvrcholila 2. července 1951 zastřelením tří funkcionářů Městského národního výboru v Babicích – řídícího učitele Tomáše Kuchtíka a dělníků Josefa Roupce a Bohumíra Netoličky. Skupina byla už po několik měsíců pod kontrolou StB, docházelo k zatčením, ale hlavní organizátor unikal přímo zázračně. Pak došlo k vraždě politicky naprosto bezvýznamných funkcionářů z nevelké obce, načež následoval spektakulární zátah, končící přestřelkou, v níž byl Malý zastřelen. V následujícím procesu – a byl to jen první v celé řadě – bylo vyneseno sedm rozsudků smrti, dvakrát doživotí, pětkrát mnoholeté odnětí svobody (s. 110).

Oficiální zprávy o případu jsou rozporné. Podle jedné verze byl Malý vysazen z letadla, podle jiné přešel hranici, a různí se také časy. Skupina prý měla vysílačku, ale ani propagandistické publikace neříkají, zda ji také používala, a na výstavce zabavených zbraní při procesu v Jihlavě vysílačka nebyla. Podle jedné verze StB vůbec o Malém nevěděla, podle jiné o něm měla přesnou zprávu už 29. dubna 1951 – a Malý „unikl“. Od poloviny června probíhalo „stíhání“, na němž se podílela Státní i Veřejná bezpečnost a Lidové milice, ale teprve po babické vraždě byli během dvaceti hodin všichni podezřelí vypátráni, obklíčeni a pozatýkáni a předem se chystal proces i s těmi, kdo byli dosud na svobodě. O celém případu říkají dost otázky, neodbytně se vnucující. Především – jak mohla StB tak dlouho vědět o skupině, navíc ozbrojené, a připustit její činnost? Za druhé – jaký smysl měl vražedný útok na babické funkcionáře? Mocenský aparát režimu nebyl atentátem dotčen, a nebyla to ani demonstrace síly skupiny L. Malého, spíš naopak, protože síla se přece nedemonstruje na místě tak odlehlém, jako jsou Babice. I kdybychom připustili, že Malý byl skutečně „imperialistický agent“, pak by to bylo jednání ještě nesmyslnější. A nebyl-li to agent ze Západu, zbývá už jen možnost, že sloužil StB anebo že byl prostě nebezpečný psychopat, ale to zase nevysvětlí jeho úniky (s. 111). Záleželo ale na skutečnostech? Důležitý byl teroristický proces jako prostředek nátlaku na veřejnost na jižní Moravě i jinde v republice. Režiséři procesu a jejich propagandističtí asistenti si ani nedali práci s vypracováním jednotné verze legendy o případu, nedomyšlená je v tomto směru i varianta podaná „historikem“ Otou Holubem (s. 112).

Sestava obžalovaných odpovídala spektru té části společnosti v kraji, jež měla být procesem zastrašena a případně souzena pro jakousi vágní „spoluvinu“. 12. července 1951 stáli v Jihlavě před Státním soudem dva katoličtí kněží Václav Drbola a František Pařil a dvanáct dalších obviněných; dva z nich, lesník František Kopuletý a Antonín Plichta, byli za II. světové války aktivními účastníky domácího odboje, spolupracovali s pararojem Spelter. Oficiózní historik případu Ota Holub píše, že obviněným byla doručena žaloba 9. července; předtím uvádí, že „počátek procesu byl stanoven ještě v průběhu výslechů“ na 12. července. Protože dva z obviněných byli zatčeni teprve 3. července, zbývalo na výslechy obviněných i svědků, na znalecké posudky i na celou přípravu obžaloby pět dní a několik hodin. Obžalovaných bylo v prvním babickém procesu (následovaly ještě další, 13. listopadu 1951 a 19.–21. května 1952, v nichž byli k trestu smrti odsouzeni P. Jan Bula, Gustav Smetana a Jaroslav Melkus, několik desítek dalších k dlouholetým a doživotním trestům odnětí svobody) čtrnáct, obviněni byli z velezrady, sabotáže, vraždy, loupeže, sedm z nich (Antonín Mityska, Antonín Plichta, Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil) bylo odsouzeno k smrti, dva na doživotí, ostatní k vysokým trestům odnětí svobody. Mnoho z nich už dávno bylo ve vazbě, když došlo k babické vraždě; nepřekáželo to, aby byli obviněni – zcela absurdně – alespoň z „návodu k vraždě“, a posláni proto na šibenici (s. 199). Připomíná to rozsudky smrti vynášené nacistickými stannými soudy za „schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha“ nad občany, kteří už seděli ve vazbě gestapa a vůbec nevěděli, že k nějakému atentátu došlo. Ovšem patrně ani stanný soud by nedokázal během pěti dnů připravit obžalobu proti čtrnácti obviněným, objasnit jejich činy a vzájemné vztahy, konfrontovat jejich výpovědi, vyslechnout svědky a znalce. Státní bezpečnost to dokázala, dr. Handl a dělnický prokurátor Emil Eichler tuto žalobu podali, čili – podle již citovaného Holuba – „prokuratuře i obhájcům byla ponechána zákonem zaručená doba pro přípravu obžaloby a procesu“. Předtím ovšem „orgánové“ – citujeme ještě jednou – „pracovali denně dvacet hodin ze čtyřiadvaceti“ a „museli se spokojit se čtyřmi hodinami spánku“. S kolika hodinami spánku se museli spokojit vězňové, Holub nepíše. Senát Státního soudu (předseda dr. Rudý, přísedící doktoři Vítek a Demczak a lidoví soudci Houf a Dvořák) byl pak spokojen s obžalobou. Zbývá citovat svědectví vězně z věznice jihlavské StB, že už dva dny před začátkem procesu bylo připraveno sedm rakví (s. 200), a dodat, že „zasloužilý“ předseda soudního senátu dr. Vojtěch Rudý ještě v roce 1971 úřadoval u Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (s. 190).


Čihošť a prokurátor Čížek

toufar_1Ve známém případu faráře Josefa Toufara z Čihošti mělo být původně proti němu použito obvinění z kriminálního deliktu. Potom byl scénář změněn a inscenován pověstný „čihošťský zázrak“. Při vyšetřování Toufara ve Valdicích vydal Osvald Závodský příkaz Josefu Čechovi a Ladislavu Máchovi dosáhnout jeho přiznání za každou cenu. Gottwald chtěl totiž o tzv. „čihošťském zázraku“ mluvit na blížícím se zasedání ÚV KSČ (s. 155). Toufar byl krutým mučením (bitím, elektrickým proudem a žízní) donucen přiznat, že zneužíval malé děti a že skrytě pohyboval křížem. Následně musel za přítomnosti prokurátora Karla Čížka sehrát sebeponižující roli při filmování tzv. rekonstrukce na místě činu. Neproběhlo to bez nesnází, v Toufarově obličeji byly stopy trýznění, modřiny zejména u kořene nosu, na tvářích a u uší. Po baštonádě měl rozbitá chodidla, nemohl chodit a na kazatelnu ho museli vynést; ruce byly zhmožděny natolik, že nemohl provést nařizované pohyby. Šéf režie Čížek to tedy neměl snadné, ale ke zločinu proti lidské důstojnosti, zdraví a životu – farář Josef Toufar zanedlouho podlehl následkům mučení – musel být spáchán i zločin proti cti (s. 129).

Čížek, původně pražský advokát, byl dále prokurátorem v procesu s jezuitským provinciálem Františkem Šilhanem, premonstrátským opatem z Nové Říše Augustinem Machalkou, opatem želivských premonstrátů Bohumilem Vítem Tajovským a dalšími duchovními (biskupem Zelou, opaty Opaskem a Jarolímkem). Při vyšetřování před procesem s katolickými spisovateli mu namítl publicista Ladislav Jehlička: „Pane prokurátore, tohle je přece fraška!“ Podle Jehličkovy vzpomínky Čížek smetl spisy a strčil je vyšetřovanci pod nos se slovy: „Kamaráde, tohle celé je fraška – ale hrajeme každý svou hru!“ (s. 187)


Internace řeholníků

Komunistická strana vedla z velké části boj proti církvi a náboženství mimosoudními prostředky. Plán vůbec nejrozsáhlejšího úderu byl schválen „církevní šestkou“ ve stranickém vedení 20. ledna 1950; konkrétní prováděcí pokyny vydal Rudolf Slánský. V noci z 13. na 14. duben 1950 přepadly jednotky SNB všechny mužské kláštery v republice. Řeholníci byli dopraveni do „centralizačních klášterů“ (slovo „koncentrační“ by znělo příliš ominózně) v Bohosudově, Broumově, Králíkách aj., představení řádů byli internováni v Želivi a Béči. Internovaným jenom přečetli – jak zaznamenal P. Antonín Zgarbík S. J., který zemřel v Kartouzích-Valdicích 22. ledna 1965 – sdělení Krajského národního výboru, že smyslem akce je chránit řeholníky před „hněvem pracujícího lidu“. Podobná akce byla provedena na podzim 1950 proti ženským klášterům. V dubnu bylo posláno 2 192 řeholníků do „centralizačních klášterů“ a 175 do internace pro představené; řeholnic bylo tenkrát v republice 11 896. Do srpna 1950 už jich bylo vystěhováno 616 z těch objektů, které požadovalo ministerstvo národní obrany pro své účely. Likvidace ženských řádů vázla na skutečnosti, že přes devět tisíc řeholnic pracovalo ve zdravotnických a sociálních institucích a nebylo snadné je nahradit. „Centralizační kláštery“ měly právní statut táborů nucené práce. Řeholníci pracovali ponejvíce na stavbách, řádové sestry v továrnách, převážně v pohraničí (s. 320–321). Podle dílčího údaje bylo před rokem 1968 odsouzeno 6 174 řádových kněží a řeholnic, kteří si odpykali celkem 32 016 let ve věznicích a táborech (s. 231).


Arcibiskup Beran

Pražský arcibiskup Josef Beran se v roce 1949 stal obětí takřka masové provokace zorganizované StB společně s KSČ, která svým rozsahem daleko překonala předchozí akce, při nichž jednotliví agenti hráli úlohu duchovních. Ještě 18. června arcibiskup protestoval v dopise prezidentu Gottwaldovi proti praktikám Bezpečnosti, která namontovala odposlech do arcibiskupského paláce (s. 149). Na 19. června byli k účasti na bohoslužbě ve Svatovítském dómu zmobilizováni spolehliví členové strany z Hradčan a ze stranického aparátu. Přístup k Hradu kontrolovaly hlídky SNB, propouštějící jen účastníky plánované provokace, označené zcela jednoduše špendlíkem v klopě. Provokatéři hráli úlohu věřících, pobouřených postojem arcibiskupa k režimu. Přerušovali jeho kázání výkřiky, až byl nakonec donucen dóm opustit. V arcibiskupském paláci pak Berana navštívili dva estébáci a oznámili mu, že „budou od této chvíle pečovat o jeho bezpečnost“ – tím začala arcibiskupova dlouholetá nezákonná internace (s. 107–108). Byl držen postupně v arcibiskupském paláci na Hradčanech, pak v loveckém zámečku u Roželova na Rožmitálsku, potom v Růžodole (společně s biskupem Hlouchem), v Myštěvsi u Nového Bydžova (společně s biskupy Karlem Skoupým a Robertem Pobožným), Paběnicích u Čáslavi a nakonec v Mukařově u Prahy (s. 321). Nadto se StB v roce 1949 zmocnila jeho arcibiskupské pečeti a používala ji na podvržených dopisech arcibiskupa, vyzývajících duchovenstvo, aby na bohoslužbách nečetlo jeho pastýřský list (s. 120). V listopadu téhož roku prohlásil Rudolf Slánský na zasedání Informbyra: „Nejjednodušší zdánlivě by bylo všechny biskupy v čele s Beranem prostě pozavírat. Důvody bychom pro to měli, moc také, ale lidé by to nepochopili. Udělali bychom z nich mučedníky.“ (s. 197) Beran byl z internace propuštěn až 4. října 1963 do místa nuceného pobytu v Radvanově u Mladé Vožice. „Tady to máte lepší než v Dachau,“ řekli mu tam představitelé ministerstva vnitra (s. 321). Po jmenování kardinálem v roce 1965 mu byla povolena cesta do Říma, ovšem bez možnosti návratu do Československa.


Likvidace řeckokatolické církve

V historii protináboženských a proticírkevních opatření má zvláštní místo kampaň proti řeckokatolické církvi. V její první fázi šlo o příslušnost třistatisícové církve, rozšířené zejména na východním Slovensku, k Římu, nebo k Moskvě, tedy o tzv. „návrat k pravoslaví“, ovládanému Kremlem. Tuto fázi dlouhodobého plánu rozpracoval Gustáv Husák, avšak představitelé pravoslaví v Moskvě i Praze se velmi exponovali pro urychlenou radikální likvidaci řeckokatolické církve. Husák a další komunističtí funkcionáři s tímto postupem nesouhlasili, připomínajíce si nezdar tzv. „Katolické akce“, ustavené 10. června 1949. Prosadilo se však stanovisko „církevní šestky“ a 27. února 1950 zamítlo vedení KSČ návrhy na odklad akce. Z 268 řeckokatolických duchovních se pro „návrat k pravoslaví“ vyslovilo jenom deset procent. 27. dubna téhož roku se místní komunističtí funkcionáři rozhodli přeměnit „malý sobor“ ve „velký“, a to zajištěním účasti několika set komunistů, a vyhlásit na něm přestup k pravoslaví. Tohoto dne s opatřením vyslovili souhlas i Zdeněk Fierlinger, šéf úřadu pro věci církevní, a náměstek předsedy vlády Viliam Široký. Schválili také zatčení biskupů Gojdiče a Hopka. Během noci byly asi tři tisíce komunistů zmobilizovány k účasti na velkém soboru, který 28. dubna 1950 odhlasoval likvidaci řeckokatolické církve. Tento postup přijala i „církevní šestka“ s výhradami a rozhodnutí bylo publikováno až za několik měsíců – pod nátlakem představitelů pravoslaví. V srpnu už 102 duchovní složili slib věrnosti pravoslaví, 65 bylo internováno, 4 byli nezvěstní a 97 zůstávalo bez slibu. Internovaní byli soustředěni v klášterech v Hlohovci, Podolinci a Beňadiku. Církevní úřad se rozhodl internovat i těch 97, kteří nesložili slib. 17. září sovětský velvyslanec Silin varoval Fierlingera před unáhlenými akcemi, protože „pro Sovětský svaz je důležité, aby v krajích přiléhajících k jeho hranicím nebylo obyvatelstvo naladěno nepřátelsky proti SSSR“. Internace pak byla provedena ne jednorázově, ale postupně. Akce, od začátku do konce nezákonná, byla řízena politickými činiteli a bezpečnost a justice hrály jenom poslužnou roli; ještě 15. srpna 1951 byl řeckokatolický kněz Pavol Spišiak zatčen – na příkaz krajského tajemníka pro věci církevní (s. 321–322).


Biskup Gojdič

Prešovský eparcha Pavel Peter Gojdič byl po prešovském „soboru“, na němž byla řeckokatolická církev postavena mimo zákon a administrativně zrušena, 28. dubna 1950 internován ve vile Juraje Slávika u Štrbského Plesa v Tatrách. V červnu byl převezen do kárného kláštera v Báči, kde strávil pouze jeden týden, a následně byl převezen k vyšetřování do Kartouz. Ve vykonstruovaném politickém procesu byl souzen spolu s biskupy Jánem Vojtaššákem a Michalem Buzalkou (Mandzák, Pavel Peter Gojdič, https://www.ustrcr.cz). Před procesem plnil určité úkoly konfident StB, bývalý diplomant Jaromír Kopecký, zatčený při pokusu o přechod hranic; jednomu z biskupů i koncipoval závěrečnou řeč před soudem (s. 172). Po skončení soudního procesu čekal biskupa Gojdiče strastiplný život vězně, vydaného zlovůli bachařů. Na zahradě věznice v Kartouzích v roce 1951 napadlo dozorce Václava zapřáhnout do pluhu místo koně biskupy Gojdiče a Buzalku, P. Schreibera a absolventa Arcibiskupského gymnázia Petříka a pověřit retribučního vězně Kyziváta úlohou kočího (s. 272). Dále prošel samotkami a vězeňskými celami v Praze-Ruzyni, Valdicích, Ilavě a nakonec v Leopoldově, kde byl pětasedmdesátiletý biskup Vojtaššák při návštěvě „vyšetřovací komise“ ministerstva vnitra 28. srpna 1955, od níž vězni požadovali prošetření svých případů a podmínek ve vězení, donucen donekonečna dělat dřepy: „Drepuj, čo aj dušu vypluješ, ty sviňa kurevská!“ (s. 305) Ani v takovém prostředí biskup Gojdič nezapomínal na lásku k nepřátelům. Spolu s katolickými knězi v Leopoldově ochránil před zlynčováním Richarda Slánského a Eduarda Goldstückera (s. 257), bývalé komunistické diplomaty a oběti vnitrostranické čistky. Svůj boj dokonal 17. července 1960 ve věku 72 let ve vězeňské nemocnici v Leopoldově potom, kdy mu bylo i přes doporučení odborníků odepřeno léčení pokročilé rakoviny plic v civilní nemocnici (Mandzák, Pavel Peter Gojdič, https://www.ustrcr.cz).


Komunistické praktiky

Jedním z prostředků komunistického teroru byla inscenace nešťastných úmrtí a sebevražd. Vizovický děkan Vysloužil, který měl do Prahy dovézt spolu s dokumenty týkajícími se zlínského gestapáka Kreugera i seznam zlínských konfidentů, kdesi po cestě vypadl z vlaku; nalezeno bylo jenom mrtvé tělo, ne však aktovka s dokumenty (s. 135). 21. července 1979 se v Bratislavě zřítil z lešení stavební dělník, kněz P. Milan Gono; nešťastná náhoda, alespoň podle bratislavského Večerníku. Později bylo zjištěno, že na mrtvole byly stopy tělesného násilí, nesouvisejícího s pádem (s. 144). Koncem února 1981 rovněž v Bratislavě zemřel údajně sebevraždou tajně vysvěcený kněz Ing. Přemysl Coufal. V posledních měsících před smrtí byl často vyslýchán, odmítl podepsat závazek ke spolupráci se Státní bezpečností. Několik dní před smrtí se svěřil, že když složí dvacet tisíc korun, celá záležitost utichne. Přesné datum Coufalovy smrti není známo. V úřední zprávě je uveden 24. únor, příčina smrti: sebevražda. Při pohřbu v Coufalově rodné obci, Hrubčicích u Prostějova, byla rakev přes úřední zákaz otevřena. Mrtvý měl zhmožděné čelo a kořen nosu, natržený boltec, ránu na hlavě a probodané ruce – tyto stopy nezakryla ani posmrtná kosmetika (s. 144–145).

Vyšetřovací vazba na Státní bezpečnosti – v Ruzyni i jinde – měla vězně psychologicky rozmělnit a podlomit. Vazba byla zostřována dalšími opatřeními, např. zákazem sedět, platným někdy dny i týdny, a častým nočním buzením. Vytápění cel bylo minimální, strava nedostatečná. „Dostávali jsme tak malé porce jídla,“ vyprávěl básník Jan Zahradníček, „že se nám útroby svíjely bolestí.“ (s. 170) Vazba byla také prostředkem nátlaku na svědky. Dr. Josef Moštěk vypovídal v jednom z „církevních procesů“ jako svědek, do poslední chvíle ale nevěděl, zda nebude mezi obžalovanými. Předtím byl devatenáct měsíců ve vazbě, z toho sedm v přísné izolaci. Po šest týdnů musel celé dny chodit. Vyslýchán byl stejně brutálně jako obžalovaní (s. 171). Vyškovský děkan Bohumír Bunža a opat Jarolímek na následky mučení při výsleších ve vyšetřovací vazbě zemřeli (s. 139). Arcibiskupskému sekretáři Janu Boukalovi a ThDr. Antonínu Mandlovi byly v Ruzyni při vyšetřování podány drogy, aby se přiznali k vykonstruovaným obviněním – v jasnějších chvilkách mezi halucinacemi se obávali, že jejich duševní zdraví může být natrvalo rozvráceno (s. 158). Dagmar Šimková popisuje, jak estébáci při vyšetřování „bili starou řeholnici Alžbětu přes genitálie a vykřikovali: ‚Ty krávo jalová, radši jsi měla mít pět dětí, než líbat pánbíčkovi prdel!‘ “ (s. 156). A všechnu tuto „péči“ si StB nechala od vězňů dobře zaplatit, účty za vazbu se pohybovaly v deseti tisících korun československých (s. 173).

Velitel vikmanovského tábora „L“ nařídil v roce 1955, aby vězňové zdravili služebního psa – slovenský arciděkan, který tento rozkaz odmítl, byl zbit a zavřen na čtrnáct dní do korekce (s. 241).

„Socialistická zákonnost“ sice během let prodělala všelicos, v zásadě se však nezměnil její přístup k faktům a zejména jejich interpretace (s. 205). V rehabilitačním rozsudku kanovníka dr. Kulače se konstatuje, že ministerstvo vnitra napsalo už 17. září 1957, že „stížnost Kulače je částečně oprávněná a hlavní nedostatek lze spatřovat v tom, že byl odsouzen bez dokumentačního materiálu, který by ho usvědčoval ze špionáže“. Dr. Kulač byl ovšem vězněn dál (s. 200). V roce 1957 byl odsouzen na dvanáct let básník P. Jan Dokulil, protože „připravoval křesťanskodemokratický program obrození, rozšiřoval pastýřské listy a živil se z ideových pramenů Svobodné Evropy“. V roce 1959 byl souzen světící biskup Ladislav Hlad – dostal devět let za tajné vykonávání biskupského úřadu (s. 205). P. Josef Norbert Zeman, farář ze Všestar, byl získáván a nucen ke spolupráci s StB celkem devětkrát. Vždycky odmítl; v září 1980 byl pak odsouzen za „maření dozoru nad církvemi“ (s. 96). Bratislavský salezián Guenther Matej Rompf se ujímal opuštěných a zanedbaných cikánských dětí a všemožně se o ně staral. V září 1981 senát dr. V. Kotrbancové od městského soudu v Bratislavě vyslechl jako svědky šest dětí ve věku od osmi do třinácti let, dokazujících, že Rompf při shromáždění dětí „prováděl náboženské úkony“, nevzal zřetel na svědectví učitelky ze zvláštní školy, uvádějící, že od doby, kdy se Rompf začal dětem věnovat, jevily větší zájem o vyučování a lépe prospívaly, a Rompfa odsoudil za maření dohledu nad církvemi na dva roky (s. 206). P. Radim Hložánka z Hoštky v litoměřickém vikariátu byl v roce 1982 obviněn z porušení slibu věrnosti státu ve smyslu paragrafu o rušení státního dohledu nad církvemi, protože rozmnožoval chronicky nedostatkovou náboženskou literaturu. Přitěžující okolností bylo jeho odsouzení v padesátých letech – tehdy na jedenáct let. Litoměřický okresní soud P. Hložánku odsoudil a ve zdůvodnění rozsudku mimo jiného napsal, že kněz „odčerpával z maloobchodu papír, tolik potřebný na jiné publikace“, a že také „zbytečně zatěžoval vazárnu knih, kde si dával zhotovovat vazbu“ (s. 207). Bratislavský právník dr. Ján Čarnogurský, který mj. zastupoval P. Jána Labudu a Drahomíru Šinoglovou, byl vyřazen z advokacie, neboť podle usnesení bratislavského sdružení advokátů ze 14. dubna 1981, podepsaného dr. Michaelem Horňákem, prý „postupoval v rozpore s právnym poriadkom, socialistickým právným vedomím, záujmami socialistické spoločnosti“. Rozhodnutí, vypovídající zcela výmluvně, jaký právní řád v reálně socialistické společnosti platí (s. 217).

Režim, který neznal odpůrce, ale jen nepřátele, neuznával existenci zvláštní kategorie politických vězňů, mluvil pouze o protistátních zločincích. Kdykoliv to bylo jen trochu možné, odsuzoval odpůrce a kritiky podle paragrafů, vztahujících se na vysloveně kriminální trestné činy (s. 131). Jako ryze kriminální čin bylo kvalifikováno jednání katolických duchovních Františka Lízny a Rudolfa Šmahela a laiků Jana Krumpholce, Josefa Vlčka, Josefa Adámka a Jana Odstrčila z Olomouce, souzených 28.–29. září 1981 za to, že tiskli náboženskou literaturu. Obžaloba však obsahovala jenom kriminální paragrafy: „nedovolené podnikání“, „ohrožení devizového hospodářství“ a dokonce také „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Podobný skandalizační záměr se projevil při domovních prohlídkách a zatčeních katolických aktivistů Heleny Gondové a Františka Novajovského v Bratislavě v srpnu 1982. Rozhodnutí o domovní prohlídce v bytě Heleny Gondové bylo zdůvodněno podezřením, že obchoduje s pornografiemi, a prohlídce byla dána dobře naaranžovaná publicita; nemluvilo se už o tom, že zabaveny byly devocionálie, korespondence a samizdatový časopis Náboženstvo a súčasnost (s. 132).

Rozhodujícím činitelem byla ideologie. A ta obsahovala zároveň imperativ nesmiřitelnosti vůči „třídnímu nepříteli“. Režim tudíž musel vězně „vychovávat“, a to i prostředky tak zvané „kultury“. Jinak by doznal, že nevěří vlastní ideologii. Osvětová činnost ve věznicích začala brzy po únoru 1948 zákazem duchovní péče; kaple byly přestavovány na přednáškové sály, dílny nebo kanceláře. V leopoldovské pevnosti byl zbořen kostel; na tuto práci byli přiděleni věznění kněží (s. 290). Teolog Josef Zvěřina vzpomíná na školení vězňů v Jáchymově, kde osvětový náčelník usiloval vězně převychovat přednáškami, plnými perel jako: „Keď padne Amerika, padne aj USA, to vam hovorím ako zástupca človečenstva.“ (s. 291) „Kulturní život“ jednotlivých skupin politických vězňů měl specifické formy. Kněží věznění v Ilavě museli v polovině padesátých let povinně navštívit promítání filmů Jan Hus a Jan Žižka, přímo typických příkladů komunistického účelového falšování historie (s. 293).

Komunistický režim nebyl jen násilnický, byl také loupeživý, a při svých ideologických základech jiný být ani nemohl. Do jeho historie také patří uchvácení výsledků práce celých životů a několika generací. Rubem téže mince je neochota alespoň poněkud odškodnit oběti perzekuce, kterou tento režim sám uznal za nezákonnou. Biskup, později kardinál Štěpán Trochta pracoval po udělené amnestii na stavbě a potom jako údržbář, z břevnovského opata Anastáze Opaska se stal stavební dělník. Dokonce i tenkrát, když se po rehabilitaci projednávalo jakési odškodnění – pokud vůbec lze odškodnit pozůstalé za zmařené životy jejich blízkých nebo bývalé vězně za roky ztracené ve věznicích a lágrech – vystupovali představitelé režimu s nestoudnou arogancí. Náměstek ministra spravedlnosti Zdeněk Číhal provázel výplatu tzv. odškodnění třeba takovýmto komentářem: „Uvědomte si, že na penězích, které dostáváte, lpí pot a krev naší dělnické třídy!“ O krvi na vlastních rukou nemluvil. Nikdo o ní nemluvil; ani Slánský, ani Gottwald, ani Novotný, ani Husák, nikdo ze strůjců soustavně organizovaného násilí… (s. 323)

Zdroj: Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990, citace uvedeny v textu.

Similar articles