Sv. Jeroným, překladatel Písma svatého

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sv. Jeroným, překladatel Písma svatého 249

Nejvýznamnější prací sv. Jeronýma ze Stridonu († 420) byla revize tehdy užívaného latinského překladu Písma svatého, známého dnes jako Vetus Latina, jíž věnoval téměř dvacet let. Zda jej novým překladem oficiálně pověřil papež Damasus, není možné s jistotou doložit. V každém případě na něm začal pracovat během pobytu v Římě (382–385) a předmluvu adresoval papeži Damasovi. Nejprve srovnal latinské texty evangelií s řeckými rukopisy, o nichž toho mnoho nevíme, je dokonce možné, že byly starší než nejstarší dosud nalezené papyry. Následně vyhotovil dva překlady Starého zákona: první na základě Órigenovy Hexaply – synopse šesti verzí Starého zákona –, který však obsahoval pouze Žalmy, knihu Jób, Přísloví, Píseň písní, Kazatele a První a Druhou knihu letopisů; a druhý, úplný, vydaný v letech 393–404/405, který pořídil podle svého vlastního svědectví z hebrejského originálu (srov. De viris illustribus, 135), přičemž se omezil – s výjimkou knih Tobiáš a Judit přeložených z aramejštiny – na knihy židovského kánonu. Při překladu se snažil zachovat známé doslovné znění, jak jen to bylo možné, ale nikoli na úkor srozumitelnosti, a dle možnosti hledat pravý smysl textu, jak o tom píše v předmluvě:

[Učenci] pořídili svůj překlad Septuaginty před Kristovým příchodem a ponechali nejistým to, čemu nerozuměli. My naopak po umučení a vzkříšení Páně nepřepisujeme proroctví, nýbrž historii. Jinak se vypravuje to, co bylo viděno, a to, co bylo slyšeno. Čemu lépe rozumíme, to také lépe vyjadřujeme. Poslouchej tedy, ó nepřející, ó pomlouvačný: já nehaním sedmdesát učenců, ale s plnou důvěrou před ně všechny stavím apoštoly. Jejich ústy ke mně promlouvá Kristus: pokud se týká duchovních darů, spatřuji je výše než proroky (srov. I Kor 12,28; Ef 4,11); z hlediska těchto darů překladatel zaujímá poslední místo. Proč se užíráš závistí? Proč popuzuješ proti mně duše těch, kteří nechápou? Když se ti zdá, že se mýlím v překladu, ptej se Židů, taž se učitelů, jež jsou v různých městech. Některé pasáže, které oni mají o Kristu, tvé exempláře nemají. Tím hůře pro ně, jestliže pak odmítají svědectví užívaná proti nim apoštoly a prohlašují, že latinské exempláře jsou zkaženější nežli řecké a řecké nežli hebrejské. Toto jsem řekl proti závistivým. Nyní, ó předrahý Desiderie, poněvadž ty jsi mne přiměl, abych se věnoval tak těžké práci počínaje knihou Genesis, pomáhej mi svými modlitbami, abych mohl přeložit do latinského jazyka svaté knihy ve stejném duchu, v jakém byly napsány. (Praefatio in Pentateuchum)

Jak důležitá byla pro sv. Jeronýma znalost Písma, je zřejmé z jeho komentáře k Izajášovi, kde prohlašuje:

Neznat Písmo znamená neznat Krista. (Commentarii in Isaiam prophetam, Prolog)

Není tedy divu, že duše, jež mu byly svěřeny, v dopisech nabádá k pilnému čtení Písma svatého. Panně Iulii Eustochium klade na srdce:

Často čti a uč se co nejvíce. Ať tě spánek přepadne s knihou v ruce a tvou únavou padající hlavu ať zachytí svaté stránky. (Epistula XXII,17)

Vdovu Furii vybízí:

Stanov si určitý počet veršů z Písma svatého jako denní dávku vlny, kterou musíš upříst Bohu, a nedopřej si odpočinku, dokud koš svého srdce nenaplníš touto přízí. (Epistula LIV,11)

A Laetě, která jej žádala o radu, jak vychovávat dceru, píše:

Denně ji zkoušej z uložené části Písma. Ať se učí nazpaměť určitý počet veršů v řečtině a hned nato by měla následovat výuka v latině. Kdyby totiž necvičila svá něžná dětská ústa od samého začátku, získala by cizí přízvuk a mateřský jazyk by se pokazil cizími chybami. […] Místo drahokamů a hedvábí ať nachází zalíbení ve svatých spisech a i u nich ať dává přednost přesnosti a kritickým znaménkům [usnadňujícím interpretaci] před babylónským pergamenem s filigránskými kresbami a zlatým zdobením. Nejprve ať se učí Žaltář, těmito písněmi se odvrátí od světa, a poté ať hledá životní poučení v Příslovích Šalomounových. Četbou Kazatele získá schopnost pohrdat pozemskými věcmi, kniha Jób jí zase poskytne následováníhodné příklady ctnosti a pokory. Pak ať přejde k evangeliím a nikdy je už nedá z rukou; také Skutky apoštolů a Listy ať do sebe nasává celým svým srdcem. A když spížku svého srdce obohatí těmito poklady, ať svěří své paměti Proroky, pět knih Mojžíšových, Knihy královské, Letopisy a svitky Ezdráše a Ester. Jako poslední ať se učí Písni písní, teď už bez nebezpečí, neboť kdyby ji četla na samém začátku, mohl by ji zasáhnout její smyslný způsob vyjadřování, za nímž by nebyla schopna rozpoznat svatební píseň duchovního zasnoubení. Ať se však vyhýbá všem apokryfům. I kdyby nechala stranou otázku pravdivosti teologického učení a měla v úmyslu je číst jen z úcty k tomu, o čem pojednávají, musí vědět, že nejsou dílem těch, kterým jsou připisovány, že jsou plné chyb a vad a že najít zlato v nánosech bahna vyžaduje značnou zkušenost. (Epistula CVII,9;12)

Přes svou učenost si sv. Jeroným zachoval vůči Božímu slovu náležitou pokoru, jak dokládá dopis knězi Paulinovi:

Neznamená to mít přímo nebe na zemi, jestliže můžeme mezi tolika spisy žít, rozjímat o nich, studovat jenom v nich a zkoumat pouze je? Nebudeš se přece pohoršovat pro jednoduchost a prostotu výrazů, s nimiž se ve svatých Písmech setkáváš a které jdou částečně na vrub nedostatečnosti překladatelů, částečně však jsou způsobeny záměrem přinést poučení i nevzdělaným příslušníkům obce, takže vzdělanec i prostý člověk mohou totéž místo chápat každý po svém. Rozhodně nejsem tak domýšlivý ani otupělý, abych si namlouval, že rozumím celému Písmu a že mohu posbírat jeho ovoce na zemi, když přece jeho kořeny rostou z nebes. Vyznávám však, že bych jim rád porozuměl a jimi si proklestil cestu. Nechci být tvým učitelem. S radostí však budu tvým průvodcem. ‚Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.‘ (Lk 11,10) Nuže, zajistěme si na zemi vědění, které nám zůstane i v nebesích. (Epistula LIII,9)

Nový překlad Písma nebyl všemi Jeronýmovými současníky přijat jednoznačně pozitivně, například sv. Augustin nebyl spokojen s příliš malým zohledněním řecké Septuaginty. Celkově však dílo zapůsobilo velkolepým dojmem. Jeronýmova bible se definitivně prosadila během 8. a 9. století a ve 13. století se jí dostalo označení Vulgáta – obecně rozšířená. Dne 8. dubna 1546 prohlásil tridentský sněm o Vulgátě:

Posvátná synoda […] stanoví a prohlašuje, že toto staré a obecně rozšířené vydání, které je osvědčeno mnohasetletým užíváním v této církvi samé, má být při veřejných čteních, disputacích, kázáních a výkladech pokládáno za autentické. (IV. sess., Dekret o vydávání a užívání posvátných knih)

Tím se Jeronýmovu překladu dostalo nejvyššího možného ocenění. Slovem „autentické“ Církev nemíní, že by byl text Vulgáty prost nejistoty, nýbrž že je věrohodný ve smyslu právní vědy, v níž se překlady nazývají autentickými, shodují-li se v podstatném obsahu a hlavních částech textu s originály.

Zdroje: H. Drobner, Patrologie, Praha 2011, s. 455–456; H. Kraft, Slovník starokřesťanské literatury, Kostelní Vydří 2005, s. 169; V. Grossi & P. Siniscalco, Křesťanský život v prvních staletích, Brno 1995, s. 55, 66–67, 68–69; Jeroným, Výbor z dopisů, Praha 2006, s. 81, 201, 231, 235; 2000 let křesťanství, Kostelní Vydří 1999, s. 200–201; Dokumenty tridentského koncilu, Praha 2015, s. 21–22.

Saint-Jerome-Caravaggi