Svědectví o uznávání Petrova prvenství na Východě

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Svědectví o uznávání Petrova prvenství na Východě 531

„Bože, jenž jsi svatému Petrovi, apoštolu svému, odevzdáním klíčů království nebeského velekněžskou moc svazovací a rozvazovací svěřil, uděl nám…,“ modlí se Církev v římské liturgii na svátek Nastolení sv. Petra v Římě (18. ledna). Těmito slovy je vyjádřen primát sv. Petra, jenž východní odštěpenci popírají jako odporující východní tradici. Ovšem východní liturgie, spisy Otců, a dokonce i spisy odštěpených teologů ještě několik století po rozkolu je při bližším pohledu usvědčují z omylu.


Svědectví liturgie

Liturgie podává obyčejně tradici mnohem starší než je sama a setrvává, i když jí vyjádřená nauka třeba již ustupuje do pozadí nebo úplně mizí. V liturgii východní je zřetelně vyjádřen Petrův primát na nejednom místě. Liturgické knihy nazývají sv. Petra – a jen jeho – „nebeským klíčníkem, věrným rozdavatelem nebo správcem království, skálou víry, vedoucím Církve, koryfejem, exarchou“ (Jugie, Theologia Dogm. Christ. Orient. I, s. 334–335).

Církevní hodinky v den památky svatých veleslavných a nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla (29. června) v nešporách pějí: „Jakými vínky chvalozpěvů ověnčíme Petra a Pavla (…), onoho, protože byl nejčelnějším z apoštolů, tohoto, protože se nad všechny ostatní napracoval?“ Tropár na jitřní hodinky svátku praví: „Ty právem sluješ petra, na níž utvrdil Pán neotřesenou víru Církve, jenž tě ustanovil pastýřem rozumných ovcí, abys otevřel všem přistupujícím s láskou.“ A v den památky všech apoštolů (30. června) se v hodinkách zpívá: „Skála Kristus s radostí blahoslaví skálu víry, nejvyššího z učedníků.“

Kánon sv. Petra se modlí: „Nejpřednějšího z apoštolů oslavujeme dnes. (…) Tebe, přeblahoslavený Petře, Věčný předurčil za mocného představeného a pohlavára Církve.“

Aby zeslabili odloučení teologové závažnost těchto a jiných textů, tvrdí, že slova liturgie se nesmějí bráti doslova a že podobnými názvy jsou označováni i jiní apoštolové. Ano, některé tituly jsou přikládány i jiným apoštolům, ale hlavní a nejdůležitější z nich jsou vyhrazeny pouze sv. Petrovi, který je jimi zahrnut, kdežto druhým apoštolům jsou tu a tam přisouzeny. A přece stálá modlitba vyjadřuje stálou víru Církve.


Svědectví Otců

Sv. Klement Alexandrijský (asi 150–215) při výkladu postoje křesťana k majetku praví: „Když to uslyšel blahoslavený Petr, vyvolený, vybraný, první z učedníků, za kterého jediného sám Spasitel platí daň, rychle se toho chopil a pochopil to slovo.“ (Který boháč bude spasen, 2008, s. 37)

Origenes (184–253) nazývá Petra „mohutným základem Církve a velepevnou skálou, na níž Kristus vzdělal svou Církev“ (Hom. o exodu 5, 4; PG 12, sl. 929). Jinde dí: „Když Pán Petrovi odevzdával vrchní péči o své ovečky a na něm jako na skále zakládal Církev, nežádal po něm jiné ctnosti leč vyznání lásky.“ (Výklad listu k Řím. 5, 10; PG 14, sl. 1053) Týž církevní spisovatel srovnává pravomoc udělenou Petrovi s pravomocí ostatních učedníků a praví, že je nemalý rozdíl mezi obojí pravomocí, a že Petr obdržel proti ostatním něco výjimečného. „Bylo sice Petrovi a ostatním učedníkům řečeno něco společně, ale poněvadž Petr měl proti ostatním míti mimořádnou výsadu, proto bylo zvláště a jedině Petrovi, a to napřed, řečeno: ‚Tobě dám klíče království nebes…‘ a pak teprve praveno ostatním: ‚A cokoli svážete na zemi…‘ Nikoli nepatrný zajisté rozdíl mezi Petrem, který dostává klíče ne jednoho nebe, ale klíče nebes, dostává moc svazovati na zemi tak, aby totéž bylo svázáno ne v jednom nebi, nýbrž ve všech nebesích, a sborem učedníků, kteří svazují a rozvazují na zemi tak, že je to svázáno a rozvázáno ne v nebesích jako u Petra, nýbrž na nebi, v jednom nebi; neboť moc těchto není neomezena, jako jest moc Petrova, aby mohli svazovati nebo rozvazovati ve všech nebesích.“ (Výklad sv. Mat. 13, 31; PG 13, sl. 1180, 1181) Snad se tento výklad Origenův leckomu bude zdát poněkud strojeným, nám však stačí, že z výkladu toho vysvítá, že podle Origena Petr obdržel nad ostatní učedníky něco mimořádného, větší totiž moc a větší právo.

Sv. Efrém Syrský (306–373) klade Spasiteli v ústa slova: „Šimone, učedníku můj, ustanovil jsem tě základem Církve svaté a nazval jsem tě před tím skálou, protože poneseš celou mou stavbu; tys dohlížitelem nade všemi, kteří mi budují Církev na zemi. Kdyby chtěli něco špatného stavěti, ty, základe, naprav je! Tys hlava zdroje, z něhož se čerpá mé učení. Tys hlava mých učedníků. Tebou budu napájeti všechny národy.“ (Sermones in hebdomadam sanctam 4, 1) A dále: „Blahoslavím tě, Šimone Petře, jenž třímáš klíče, jež Duch sv. ukul (…) Blažené stádo, svěřené tvé péči! Jak vyrostlo! Ovce totiž zplodily v Lásce svaté a panny.“ (Assemai, Bibl. Orient. I, s. 94) A ve své Řeči o kněžství praví: „Petr, řečený Cephas, který byl kdysi sebrán na mořském břehu a jenž dostal od velkého Pastýře toto svědectví: ‚Neboť na té skále vzdělám Církev svou,‘ přijal pro své kněžství také klíče království nebeského, jako by byl toho hoden.“ (Řeč o kněžství, s. 11)

Sv. Epifanius (315–403) jmenuje Petra „prvním mezi apoštoly, nezdolnou skálou, na níž Církev Boží jest vybudována, a jíž hrány pekelné nepřemohou“. A vykládá: „Oněmi branami se rozumějí kacířstva a zakladatelé kacířstev. V něm [Petrovi] všemi způsoby je upevněna víra, protože přijal nebeské klíče. Na zemi rozvazuje a v nebi svazuje.“ (Ankyrotos 9; PG 43, sl. 33)

Sv. Řehoř z Nazianzu (329–389) nazývá Petra „skalou nezdolnou, klíčníkem“ (Báseň o panictví; PG 37, sl. 559). Týž svatý Otec dí v Homilii o ukázněnosti v rozpravách (PG 36, sl. 185, 193): „I v církvích pořádek žádá, aby jedni byli stádem, druzí pastýři (…), jeden, abych tak řekl, byl hlavou, druzí nohama (…), jiní některými jinými údy těla. (…) Chceš, abych ti uvedl ještě jiný příklad ukázněnosti, a to skvělý, a to zasluhující teď zmínky a pozornosti? Vidíš, kterak i z učedníků Kristových, ač jsou všichni vysoce postaveni a nad jiné hodni přednosti, jeden je přezván skálou a ustanoven základem Církve, druhý je ostatních více milován a odpočívá na prsou Ježíšových, a kterak ostatní pranic nejsou zaraženi nad vyznamenáním těchto dvou apoštolů?“

Sv. Basil Veliký (330–379) praví, že Petr „z Betsaidy, bratr Ondřejův, byv od rybářských sítí k službě apoštolské povolán, byl pro svou neobyčejnou víru vyvolen, aby nesl budovu Církve“ (Proti Eunom. II, 4; PG 29, sl. 577, 580). V jiném díle píše o Petrovi: „Pomocník takového a tak hrozného soudu (…) blahoslavený Petr, ten, který byl nad všechny učedníky povýšen, jediný, který nad ostatní svědectví vydal a za svědectví to byl blahoslaven, který byl pověřen klíči království nebeského.“ (O soudu Božím 7; PG 31, sl. 669, 672) A ještě jinde dí: „A o tom jsme zpraveni od samého Krista, jenž Petra po sobě ustanovil pastýřem své Církve. ‚Petře,‘ praví mu totiž, ‚miluješ mne více než tito? Pas ovce mé.‘ “ (Pravidla asketická 22, 5; PG 31, sl. 1409)

Sv. Jan Zlatoústý (347/9–407) srovnává zaslíbení daná Petrovi s těmi danými proroku Jeremiášovi: „Bůh může (…) učiniti člověka rybáře proti náporu všeho světa nezdolnějším všeliké skály, to sám jemu dáti přislibuje. Podobně kdysi Bůh Otec Jeremiášovi slíbil, že ho učiní jakoby železným sloupem a spěžovou zdí. Kdežto však Jeremiáš se slibuje jednomu národu, Petr se dává veškerému světu.“ (Hom. XLIV, O sv. Matouši; PG 58, sl. 534) V knize O kněžství uvádí sv. Jan slavná slova: „Nechtěl tehdy [Kristus] ukázati, jak mnoho ho Petr miluje, nýbrž jak velice On miluje svou Církev. (…) Proč vylil svou krev? Aby získal tyto ovce, které odevzdal Petrovi a jeho nástupcům.“ (PG 48, sl. 632) Jinde praví: „Pročpak Pán pominuv ostatních, takto s Petrem o věci té hovoří? Protože byl vytříděn z apoštolů, protože byl mluvčím učedníků a nejvyšším ve sboru. Proto též Pavel přišel do Jerusalema, aby přede všemi ostatními uzřel Petra. Mimo to dává Pán Petrovi též zároveň na srozuměnou, aby nadále měl důvěru, jelikož jeho zapření již [bylo] úplně smazáno, a staví ho v čelo jeho bratří. A zapření jeho mu nevytýká, aniž vyčítá toho, co se stalo, nýbrž praví mu: ‚Miluješ-li mne, buď nad bratřími.‘ “ (Hom. LXXXVIII, O sv. Janu; PG 59, sl. 478) Na otázku, proč stolec jerusalémský obdržel sv. Jakub, odpovídá, že „[Petra] Pán ustanovil ne učitelem na jednom stolci, nýbrž učitelem veškerému světu.“ (PG 59, sl. 480) Ve Třetí homilii o Skutcích apoštolských (PG 60, sl. 33, 35–37) praví o Petrovi: „Protože byl pověřen péčí o stádo Kristovo a protože byl prvním ve sboru, proto se vždy prvý ujímá slova. (…) Prvý z vlastní pravomoci zahajuje jednání, protože jemu všichni byli svěřeni; neboť k němu pravil Kristus: ‚A ty jednou obrátě se posiluj bratří svých.‘ “ V téže homilii si dává otázku: „Což Petr nesměl si ho,“ to jest Matěje, o jehož volbě právě jest řeč, „sám vyvoliti?“ a odpovídá asi takto: „Arciže směl; ale aby se nezdálo, že někomu straní, nečiní toho.“ A vykládaje, jak velmi si Kristus přál kříž, praví: „Poslechni si, jak nazval prvního z apoštolů, základ Církve, vůdce apoštolského sboru, který z neznalosti řekl: ‚Bůh ti buď milostiv, Pane, to se ti určitě nestane!‘ Řekl mu: ‚Odstup ode mne, satane! Snažíš se mne svést,‘ a přehnanou silou této nadávky a tohoto pokárání dával najevo, jak velmi mu na kříži záleží.“ (Povzbuzení pronásledovaným, 2015, s. 175, odd. 8) Ačkoli byl tedy sv. Petr nazván od samého Krista satanem, přece nepřestal být „základem Církve“.

Sv. Asterios z Amaseje (asi 350–410), biskup proslulý svým řečnickým uměním, vykládá: „Izajáš dí ve svém proroctví, že Otec učinil Syna úhelným kamenem, čímž chce říci, že všechen světový řád má ho svým podkladem a základem. Avšak Jednorozený jmenuje opět Petra, jak psáno v evangeliích, základem své Církve. ‚Ty jsi Petr, skála, a na té skále vzdělám Církev svou…‘ Petr byl totiž vskutku, abych tak řekl, jakoby veliký a mohutný balvan první hozen do hlubin tohoto světa neboli do tohoto plačtivého údolí, jak praví David, aby nesl všechny křesťany, kteří jsou na něm založeni, a povznesl je do výšin, které jsou domovem naší naděje. (…) Kromě Petra Pán neobdařil nikoho z učedníků těmito zvláštními dary, ba on Petra ještě i nade všechny povýšil, vyznamenav jej nad ostatní výsadami, které nejsou s tohoto světa. (…) Arci omilostněným a velikým jest Jan, protože spočinul na prsou Páně; velkým jest i Jakub, protože nazván synem hromu; znamenité pocty došel i Filip, protože ho Duch svatý náhle pojal (…), avšak ať všichni ustoupí Petrovi a ať vyznají, že jsou daleko za ním; neboť přirovnají-li se milosti jejich k milostem jeho, nemůže se neviděti, kdo je více omilostněn. (…) Když tedy nadcházela chvíle, v níž se náš Spasitel měl obětovati v dobrovolnou smrt, svěřil jako nějaký kromobyčejný poklad svou veškerou, všemu světu určenou Církev tomuto muži, otázav se ho po třetí, zda ho miluje. A když Petr k trojí otázce právě tolikrát z duše rád přisvědčil, Pán slovy: ‚Pas beránky mé,‘ svěřil jeho péči veškerý svět, jemu jedinému, jako se svěřuje stádo jednomu pastýři. A takřka místo sebe Pán dal všem, kdož v něj měli jednou uvěřiti, nejvěrnějšího učedníka za otce, pastýře, učitele.“ (Hom. VIII, O sv. Petru a Pavlu; PG 40, sl. 268, 273, 277, 281)

Sv. Cyril Alexandrijský (376–444) takto vykládá místo u sv. Lukáše (22, 32): „Buď oporou a učitelem těch, kteří vírou přistupují ke mně.“ (PG 72, sl. 916) Dále nazývá Petra „povýšeným nad svaté učedníky“, „hlavou a prvním mezi všemi ostatními“ (Výklad sv. Jana, k hl. 21, 15–17; PG 74, sl. 748) a praví, že Spasitel „již nedovoluje, aby se nazýval Šimonem, užívaje svého práva a své moci nad ním jako nad svým vlastnictvím, a dává mu od skály příznačné jméno Petr; neboť na něm hodlal založiti Církev svou“ (Výklad sv. Jana, k hl. 1, 42; PG 73, sl. 220).

Sv. Jan Klimak (579–649) píše v devátém stupni (O zášti) svého Nebeského žebříku: „Hanebné neřesti [se podobají] řetězům, které spadly z Petra, prvního mezi apoštoly.“ A v patnáctém stupni (O čistotě) praví o sv. Petrovi: „Někteří tvrdí, že za čistého nelze označit nikoho, kdo okusil tělesný hřích. (…) Kdyby klíče od nebeské brány byly svěřeny někomu, kdo měl čisté tělo, pak by tito lidé měli zřejmě pravdu, ale zahanbil je muž, který měl tchýni, a přesto byl čistý a dostal klíče od nebeského království.“ (Nebeský žebřík, 2015, s. 125, 148)

Sv. Maxim Vyznavač (580–662) takto odpověděl konstantinopolskému patriarchovi Petrovi, když jím byl souzen za domnělou zradu: „Bůh všech prohlásil, že katolická Církev je pravá a zachovává vyznání víry v Něj, když nazval Petra blahoslaveným kvůli slovům, kterými pravdivě vyznal víru v Něj. Pouč mě však, na jakém vyznání byla uskutečněna tato jednota církví, a byla-li uskutečněna řádně, nebudu se jí stranit.“ (Dopis žáku Anastasiovi; CPG 7701)

Jan z Thessaloniky (arcibiskup 610–649) v Řeči na zesnutí Bohorodičky (Oratio de dormitione Deiparae) zaznamenal krásnou legendu asi z konce VI. století, ve které sv. apoštol Jan prohlašuje: „Je mezi námi někdo, kdo jest větší než já, jenž nad námi byl ustanoven.“ Jan pak říká Petrovi: „Tys otec a biskup náš.“ Sv. Petr je tu také prohlašován za biskupa římského: „První biskup Říma, města největšího.“ (Jugie, op. cit., s. 336) Poslední slova byla v novém benátském vydání vynechána, aby se ho snad nemohli latiníci dovolávat.

Sv. Jan z Damašku (675/676–749) jmenuje Petra „důstojným přednostou Církve, ustanoveným od Krista, správcem všesvětové Církve, hlavou apoštolů, nezviklatelným základem, skalou nezničitelnou, hradbou Církve, přístavem od bouří bezpečným a tvrzí nezdolnou“ (Hom. o Proměnění Páně 6, 16; PG 96, sl. 553, 569 – Paralela II; PG 96, sl. 136) Dále praví, že Bůh dopustil, aby Petr poklesl, aby jako hlava Církve snáze chybujícím odpouštěl a laskavěji se k nim choval. „Petr,“ dí, „tento sloup, neodolal hrozbě osoby služebné. (…) Ten, jemuž Církev měla býti svěřena, sloup církví, přístav víry, Petr, učitel světa, padl z dopuštění Božího do hříchu, aby pro odpuštění, jež obdržel, měl též milosrdenství s jinými.“ (Paralela II; PG 96, sl. 135, 137) A v První obranné řeči proti těm, kdo zavrhují svaté obrazy (I, 21), podává následující svědectví: „Svatý apoštol říká Petrovi, nejvyšší hlavě apoštolů: ‚Jestli ty, ač Žid, žiješ po způsobu pronárodů a ne Židů, jak se odvažuješ nutit pohany přijmout židovské zvyky?‘ “ (Řeči na obranu obrazů, 2012, s. 58) Tím dokládá, že přestože byl sv. Petr „nejvyšší hlavou apoštolů“, mohl se v některých věcech mýlit a bylo mu možno odporovat, aniž by přestal být hlavou.

Sv. Theodor Studita (759–826) nazývá sv. Petra koryfejem ostatních apoštolů a jejich prvním knížetem (List CXXXIX; PG 99, sl. 1444).

Sv. Metoděj I. Konstantinopolský (788/800–847), předchůdce biskupa Ignáce na konstantinopolském stolci (843–847), složil hodinky k slavnosti smíření odpadlíků. Byly vloženy do řeckého Euchologia. Modlí se takto: „Vládce, Pane Bože náš, jenž jsi svěřil Petrovi klíče svého království a vystavěl na něm svou Církev.“ (PG 100, sl. 1309)

Fotios (810–891) uznával až do vyostření svého odboje prvenství Petrovo. Často jej nazývá koryfejem apoštolů (PG 102, sl. 686). Praví, že proto Bůh dopustil pád na Petra, aby, maje přijmouti řízení celého světa, pohnut svým příkladem, jednal milosrdně a lidsky s hříšníky (PG 101, sl. 608). Slova: „Ty jsi Petr,“ nevztahuje ještě na všechny apoštoly, nýbrž pouze na Petra (PG 102, sl. 92). A v listě k bulharskému caru Michalovi (PG 102, sl. 661) píše, že Petr je „hlava apoštolů, ten, jehož péči svěřeny klíče bran nebeských a vchod do nebe“. Později ovšem změnil své stanovisko.


Svědectví odloučených teologů

Ještě několik století po rozkolu připouštěla řada odloučených teologů prvenství Petrovo, zamítajíce zároveň prvenství římského biskupa.

Euthymios Zigabenes (1050–1118/20) vykládá texty s Petrovým prvenstvím tak, jak jim rozumějí Theofylaktos a Chrysostomos. Otázku Kristovu: „Miluješ mě více…“ vysvětluje: „Jen tohoto se táže jako hlavy a úst učedníků. (…) Učedníky nazývá svými beránky, jako pastýře jejich, jež také ovcemi nazývá. Tak svěřuje Petrovi péči a pasení okrsku zemského.“ (Výklad sv. Jana; PG 130, sl. 496) Ve výkladu evangelia Matoušova naznačuje zřetelně převahu Petrovu nad ostatními učedníky. „Učedníci z toho, co viděli, jasně srozuměli, že Petr jim je dán za představeného.“ (l. c., sl. 497)

Theofanes Kerameus (1129–1152) vyznává Petrovo prvenství ve svých homiliích. Nazývá Petra koryfejem, představeným, základem apoštolů. Slova: „Ty jsi Petr,“ vykládá: „Ty, jenž jsi Petr, budeš petra víry v Slovo a základ Církve, která má býti zbudována, a začátek duchovní budovy.“ (PG 132, sl. 964)

Arsenios Autoreianos (1200–1273), jenž byl dvakrát konstantinopolským patriarchou, vynáší podobně Petrovu výsadu. Nazývá ho koryfejem a představeným, třebaže polemizuje s latiníky (Archeion tes ekkl. hist. I, s. 331).

Maxim Planudes (1260–1305) ve svém dlouhém chvalozpěvu na sv. apoštoly Petra a Pavla praví, že Petr byl od Krista ustanoven představeným apoštolů, že byl u nich na místě Kristově a že je převyšoval mocí a vznešeností. Navrhoval doplnění apoštolského sboru, jejž Kristus sám sestavil (Enkomium; PG 147, sl. 1072). Praví, že Petr přijal vedení ovcí, což žádný jiný, a tím že jeho důstojnost převyšuje důstojnost králů a všech ostatních. (l. c., sl. 1097)

Filotheos Kokkinos (1300–1379), konstantinopolský patriarcha, který vystupoval proti sjednocení s latiníky, píše v sedmé knize své Obrany Palamovy proti Nikeforu Gregorovi (PG 151): „Hlavou apoštolů [jest] Petr, prvním v Církvi [jest] on, on jediný obdržel od Krista Spasitele pravomoc nad lidstvem po všem světě.“

Od XII. století se postupně množilo upírání Petrovi jeho prvenství. Někteří byzantští teologové mu stále ještě přiznávali prvenství svrchované moci, jiní však už jenom první čestné místo. Je to zřejmé: jestliže se dokáže prvenství Petrovo, dá se dokázati z jeho nástupnictví podobné prvenství pro římského biskupa, nebo aspoň se může římský biskup účinně domáhati podobného prvenství, jaké měl Petr, jeho předchůdce. Opakováním Foitiovy námitky, že skála znamená víru, kterou Petr vyznal, ovšem stále nevyvrátí skutečnost, že Petr osobně vyznal tuto víru a osobně byl mimořádně veleben a že Kristus přesně odlišuje Petra, který vyznal víru v božství Kristovo, a proto Církev této víry bude na něm vystavěna.

Zdroj: S. Braito, Církev, Olomouc 1946, s. 113–117, 141–145, 343; B. Segeťa, Církev východní a západní, Olomouc 1928, s. 76–79; doplněno citáty z dalších zdrojů.

 

Medallion with Saint Peter from an Icon Frame

Zlatý medailon se sv. Petrem držícím žezlo na znamení vlády, vytvořen v Konstantinopoli kolem roku 1100

Similar articles