Učení sv. Ireneje

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Učení sv. Ireneje 1017

Svatý Irenej (140/160–202), mučedník a biskup lyonský, patří k dějinám rodícího se křesťanského písemnictví pěti knihami svého díla „Proti bludařstvím“. Jeho dílo tvoří s jeho životem tak souvislý celek, že je není nijak možno od sebe odloučiti. Ve službách své víry užívá jak svého vědění a vzdělání, tak i zkušenosti, které nabyl v různých prostředcích, jimiž prošel, toho, co viděl a slyšel i čemu sám jiné učil a vyznával až do své smrti. Samo jeho jméno má náznačný význam: Irenej jeví se ve svém učení i v apoštolské činnosti jako muž pokoje a míru (iréné znamená v řečtině mír, pokoj; Irenej odpovídá českému Miroslav). Zná-li pravdu, brání-li ji veškerou svou mocí, tu touží jen po jejím pokojném vítězství ve svornosti a v lásce.

Irenej se objevuje v dějinách r. 177, kdy byl jako kněz lyonské církve poslán svým biskupem sv. Pothinem do Říma s poselstvím k papeži Eleutherovi. Brzo se vrátil a nastoupil na první biskupský stolec v Galii, neboť stařičký biskup právě korunoval svůj život mučednictvím. Až do své smrti roku 202 zůstal Irenej ve svém biskupském městě vyučuje svůj klerus i lid, posílaje misionáře hlásat evangelium sousedním krajům a nésti do okolí zvěst spásy. Ale tento místní apoštolát nestačí veliké duši sv. Ireneje, zajímá jej osud celé církve, touží po vzrůstu celého mystického těla Kristova v jednotě všech a v pokoji. V tomto smyslu zakročil u papeže Viktora (190–191), aby uchoval shodu mezi církvemi asijskými a církví římskou, které byly tehdy ve sporu o době, kdy se mají slaviti velikonoce. Na jeho radu bylo církvím východním dáno na vůli přidržeti se starých zvyků, které měly od apoštolů. Současně skládá veliké dílo, které má zmateným duchům přinésti pokoj a vítězně potírati blud prostým a klidným vyložením katolické víry.

V tomto bodu je Irenejovo svědectví zvláště cenné. Nenarodil se v Galii, nýbrž v Asii, pravděpodobně ve Smyrně. V mládí poznal Polykarpa, sv. biskupa smyrnenského, který mučednicky zemřel jako 80letý stařec v r. 155, jenž byl žákem samého sv. Jana Evangelisty. V okolí Polykarpově viděl Irenej „starší“ církve, presbyteroi je nazývá; znal ty, kteří viděli a slyšeli sv. apoštoly; slaví se tím a odvolává se přímo na jejich učení. Na tento nový a nejčistší pramen, z něhož čerpal víru svého mládí, nikdy nemůže zapomenout. Když zestárnul a sám se stal biskupem, tu se obrací ke svým dávným učitelům, aby je oslavil tím nejlepším ze svého učení. Po odchodu z Asie pobyl asi v Římě; tam rovněž mohl rozmnožiti své poznání božské pravdy a upevniti svou víru. A proto když později prohlašuje jednotu církevního učení, neporušené a stálé katolické podání, aby znemožnil různá a četná bludařství, tu jej můžeme pokládati za svědka zvlášť povolaného, neboť vypráví, co sám viděl, slyšel a zjistil.

Bludaři, na které sv. Irenej ve svém díle útočí, se dovolávají nejrůznějších učení a filosofií. Bývají označováni obecným názvem „gnostiků“, ale náš učitel hledí vyznačit pravou podobu každého z nich a rozdělit je do různých škol podle učení, jež hlásají.

Jedni, jakkoliv zabarveni křesťansky, nepřipouštějí vlastně křesťanského zjevení tak, jak je obsazeno ve svatých knihách; to jsou filosofové, kteří se nadýmají vyšším věděním, nežli je vědění z víry a spokojí se s tím, že příběhy ze života Kristova spojí s nejpodivnější naukou o světě, kterou si vypůjčili od Východu. To jsou praví gnostikové, totiž lidé, kteří se pro svou znalost božských věcí prohlašují za vyšší, než jsou ostatní lidé, a pohrdajíce prostotou křesťanského učení, staví celé budovy spletitých soustav myšlenkových. Pro ně Bůh nekonečně moudrý a dobrý nemohl stvořiti svět takový, jaký je. Okolo něho umísťují celou řadu duchových mocností, éonů, kteří představují život, myšlenku, pravdu, řeč, člověka a církev. Mezi těmito protichůdnými mocnostmi dochází k velikým zápasům. Jedny ze zloby stvořily látku; jiné zase z dobroty daly stvoření nějaká zrnka vyššího a božského života. Zápas, který se ve světě odehrává mezi dobrem a zlem, je méně dílem člověka – hříčky života – než výsledkem vyššího utkání, jehož záchvěvy člověk pociťuje. Přesný myšlenkový celek, tajemná spleť mocí a prvků, nebes u hvězd dávají těmto naukám podivný vzhled, který nám znesnadňuje, abychom jej pochopili. Tak mimo pravé křesťanství byla vybudována celá věda o světě, celá mystika a také celý obřad. V tomto jakémsi nadsmyslném pantheonu – božišti – bylo také dopřáno místa Kristu, ale to již není Slovo Boha, jediné a zplozené od věčnosti, podle těla zrozené v Betlémě z Marie, pravý člověk a pravý Bůh, který znal starou víru; byl to jeden z éonu, který se objevil ve vypůjčeném těle, který nemohl skutečně ani trpět ani býti mučen, nýbrž přišel jen přinésti světu zjevení oněch tajných vědomostí, kterými se chlubili gnostikové.

A zase naopak jiní bludaři budovali svou víru na svatých knihách, z nichž některé části uznávali, ale jiné zcela libovolně zavrhovali. Jiní zůstali při starém židovství a připouštěli se starým zákonem evangelium sv. Matouše, ale sv. Pavla pokládali za odpadlíka od židovského zákona. Jiní pokládali hebrejské zjevení a samo stvoření za dílo zlého a žárlivého boha. Evangelium bylo jim dílem lepšího Boha, Boha milosrdenství a odpuštění: Otec hlásaný Ježíšem Kristem. Celý zákon byl zrušen se všemi vzpomínkami na minulost, připuštěny byly jen listy sv. Pavla a evangelium sv. Lukáše, a to ještě pouze některé části, jimiž vystupovali proti ostatním svatým knihám. Jiní pak zavrhovali evangelium sv. Jana a jeho naučení o Slovu. Panovala anarchie a zmatek, každá sekta, každá škola se pokládala za oprávněnou, aby přistřihovala své evangelium podle své libosti a vyhlašovala své články víry i ukládala mravní své příkazy podle vlastních náklonností a podle svého výběru.

Jaký byl způsob práce Irenejovy proti veškeré různosti učení, proti opětovaným a zvláštním útokům bludu? Je prostý, zcela přímý, ceny a významu nedostižného. Zajednou našel jediný způsob, který byl přijat navždy v církvi, jediný, který sluší jejímu božskému původu a neomylným slibům, které jí byly dány: proti troufalým výmyslům jedněch a proti potměšilosti druhých staví jako neomylné a nejvyšší pravidlo původní podání církve a všeobecnou vážnost jejího učitelského úřadu.

Toto má svou cenu a je dobře všimnout si toho. Irenej, přímý žák žáků sv. apoštolů se jako posledního útočiště nedovolává soukromého poučení, kterého se mu dostalo, neodvolává se na tajné a zvláštní rozmluvy ani na lidská a omylná učení, nýbrž na božskou, všeobecnou a původní autoritu církve. Není pochyby, že znal „starší“, že naslouchal jejich učení a rozjímal jejich příklady, ale tyto příklady a učení umísťuje v souvislém řetězu katolické tradice, jejímž článkem jsou i oni; vždy se obrací k úřední věroučné autoritě, k pravým pastýřům – jistým nástupcům apoštolů. Tu je třeba poznati, s jako ironií oslovuje Irenej své protivníky. „Chlubíte se,“ praví jim, „vyšším zjevením, dokonalejším poznáním, než mají obyčejní věřící; odkud máte toto poznání, odkud pochází ta učení? Nemyslíte, že svatí apoštolové to nejlepší ze svých vědomostí, ba úplné a neporušené učení Kristovo sdělili svým pravým nástupcům, předákům církví, a ty sami vyvolili? Odkud jsou ty přeludy objevů, ty bezdůvodné rozdíly mezi svatopisci, ty sbory éonů, všechno bájesloví, jehož stop nenacházíme v učení všeobecně přijatém? Jsou to jen lidské nálezky a to bez významu před zřejmou a neměnitelnou apoštolskou tradicí, která od Boha byla přijata a s pomocí Boží je v církvi zachovávána.“

Veškera církev přijala od svých zakladatelů všechna evangelia a dále je přijímá: Matouše, který psal hebrejsky v době, kdy sv. Petr a Pavel zakládali církev v Římě; Marka, žáka a hlásnici sv. Petra; Lukáše, společníka Pavlova; a konečně Jana, žáka Páně, jenž položil hlavu na Jeho hruď; ten napsal své evangelium v Efesu za svého pobytu v Asii. (Proti bludařstvím III, 1, 1) Jeden jediný Bůh, stvořitel nebe i země nadchnul svatopisce, poslal svého Syna pro nás na utrpení a na smrt. Kdož nepřipouštějí těchto základních pravd, pohrdají Bohem a jeho Pomazaným, sami se odsuzují a zamítají spásu; tak činí všichni bludaři. (III, 1, 2) Tím, že nepřipouštějí apoštolské tradice a posloupnosti starších – presbyterů – pokládají se za moudřejší a učenější než starší, ba, než sami apoštolové. Podobajíce se hadům plazí se na všech stranách, aniž by mohli býti jednou pořádně chyceni. Postačí vyložiti pravdu, aby byli potlačeni a zahnáni na útěk? (III, 2, 3)

„S takovými jest nám půtka, ó nejmilejší, kteří kluzcí jsouce jako hadi všude uniknouti hledí. Pročež všude jest potřebí na odpor se jim stavěti, zdali bychom některé z nich přemožením nemohli zahanbiti a přivésti k tomu, aby ku pravdě se navrátili. Nebo byť i nesnadno bylo, aby duše bludem uchvácena opět zmoudřela, nicméně není však naprosto nemožno z bludu vyváznouti, když se pravda vyloží.“

Tu svatý Irenej vyslovuje ve své prostotě veliké tvrzení, které se bude ozývati všemi křesťanskými věky. Apoštolská tradice je zjevna v úplné všeobecnosti, všechny církve ji mají bez popírání; jelikož by však bylo příliš zdlouhavé dovolávati se jich všech a vypočítávati zvláštnosti každé z nich, postačí zmíniti se o největší a nejstarší církvi založené v Římě apoštoly Petrem a Pavlem, a která má, díky jim, tradici víry zvěstované lidem. V této první a hlavní církvi se mají sejít všechny církve, to je všichni věřící, ať jsou z kteréhokoliv koutu světa. (III, 3, 1–2) A aby bylo zcela jasno, že tato tradice apoštolská a zároveň římská není jen mátožným výmyslem, přeludem dobrodružného ducha, Irenej po řadě vyjmenovává všechny papeže, kteří postupně zasedli na Petrův stolec; počítá jich dvanáct už po papeže Eleuthera právě vládnoucího. Zvláštní zmínku věnuje Klimentovi, třetímu nástupci apoštolů, který je viděl a znal a sám pak v dlouhém listu korintské církvi učil tomu, co mu oni předali. Ke svědectví o učení pravdy takto vydanému církví římskou připojuje lyonský biskup svědectví ostatních církví, které zvláště znal; uvádí církev smyrnskou, kdysi spravovanou Polykarpem, a všechny asijské církve jednomyslné ve víře a ve věrnosti tradicím, které jejich starší měli od apoštolů. Tato všeobecná shoda tvoří oprávněné a věrné svědectví zdravého učení. Jakou cenu mají proti takovým tvrzením osobní a pochybné domněnky jakéhosi Valentina nebo Marciona? Starší je kdysi osobně pokládali za nepřátele Krista a jeho učení. (III, 3, 3–4)

Je tedy [třeba] poslechnouti presbyterů; ti měli postupně dědictví apoštolů a z posloupnosti biskupů mají jistý zvláštní milostný dar pravdy: „charisma veritatis certum“, jak se Otci zalíbilo jim ho dáti. Všichni ostatní učitelé, kteří s nimi nesouhlasí, jsou falešnými pastýři, bludaři a podezřelí. Všechno soudí podle vlastního názoru a bez studu trhají jednotu církve. (IV, 26, 2) Avšak podle původního zřízení a podle zákonné posloupnosti svých pastýřů má tato církev jediná pravé vědění a samu nauku apoštolů. Má ji ve věrnosti jejich učení, ve zdravém oprávněném a pečlivém výkladu Písem, z nichž nesmí nic vypustiti ani k nim ničeho přidati; má ji zvláště v daru, který je jí dán vzájemnou láskou, dokonalejší než vědění, slavnější než proroctví, vznešenější než ostatní charismata. (IV, 33, 8) Ještě na jiných místech nám Irenej představuje tu svatou církev rozsetou po celém světě, ale jakoby obývající jeden dům pečlivostí, aby zachovala touž nauku; jako by měla jednu duši a jedno srdce v jedné víře; mající jen jeden štít v učení a tradici téže pravdy. Jazyky jsou sice různé, ale moc tradice je jedna a stejná. Církve v Germanii nemají jiné víry než církve španělské, než církve založené u Keltů, na Východě, v Egyptě a v Lybii; všechny se scházejí ve stejné víře. Jako jedno slunce, tvor Boží, osvětluje celý vesmír, tak hlásání pravého světla září všude, osvěcuje každého člověka, který chce dojíti k poznání této pravdy. (I, 10, 2)

Irenej míří poslední, řízný a přímý tah proti přátelům bludu. Ví, že jsou to hlavně lidé učení a vzdělaní, hrdí svými vědomostmi a knihami, hrdí na vynikající postavení v bádání v Písmě svatém a v odvážném výkladu Písma. Proto se jim svatý biskup vysmívá, když proti nim staví církve založené mezi barbarskými národy, mezi lidmi bez pokroku a nevzdělanci, kteří neumějí sice ani číst ani psát, ale zachovávají ve svých srdcích neporušenou pravou tradici víry, jak ji přijali od svých zákonitých pastýřů. Praví: „Tyto nevzdělané věřící můžeme nazývati barbary, srovnáme-li jejich řeč s naší, ale svým katolickým smyslem, svými křesťanskými zvyky jsou pravými mudrci a líbí se Pánu Bohu. Kdyby jim snad někdo vyprávěl ty bajky, libovolně vymyšlené bludaři, hned by si zacpali uši a ustrašeně by prchali, aby neslyšeli takových rouhání.“ (III, 4, 2) Vidíme, jak dobrotivý lyonský biskup při veškeré lásce dovedl obratně vypadnouti, aby s chutí ťal své protivníky. Jasný a prostý výklad křesťanské pravdy, ustavičné odvolávání na neměnitelnou tradici církve, zvláště římské, důvody zdravého rozumu, občas slovo živé a bodavé ironie – to jsou jeho zbraně a tak míní rozptýliti lži bludu.

Jeho bohovědné učení je prosté, přes to však nepostrádá ani hloubky ani šíře. Nebojí se opakování, neustále prohlašuje, že jediný Bůh stvořil nebe a zemi a nám poslal svého jediného Syna, aby nás vykoupil; týž Bůh, který nám svobodně a štědře dává svou milost, dovede odměniti dobré a potrestati zlé, kteří odepřou plniti jeho vůli. Ježíš Kristus je Slovo Boha, rovný Otci a Bůh jako On, ale je také skutečný člověk zrozený z Marie, který trpěl a zemřel pod Pontským Pilátem, poslaný Otcem, aby všechno v sobě obnovil a přivedl stvoření k jeho Původci. Církev, kterou založil, střeží tradici jeho apoštolů a jistotu pravé víry; na všech místech přináší pravou a jedinou dokonalou oběť, Tělo a Krev svého Pána. Člověk je jako poddajná hlína v rukou Božích: jako jej prvního dne učinil, tak jej stále zpracovává tím, že mu posílá milost svého Ducha, jež zůstává v člověku jako část jeho duše. Člověk se má vzdáti Božím rukám, neboť zlou vůlí může překážeti Božím úmyslům.

To jsou hlavní rysy Irenejovy nauky, jak ji učí po apoštolech a po starších, v jednotě s katolickou, apoštolskou a římskou tradicí, opíraje se o neochvějnou skálu církve Kristovy. A tato nauka sv. Ireneje, která je naukou božské víry, neporušena pokračuje věky.

Jako za časů Irenejových tak ani dnes nepochybí bludařů. Jako kdysi i nyní přicházejí ze všech koutů duševního světa. Jsou to jak vynálezci učení a nauky o světu bez Boha, kteří nemají místa pro Stvořitele ani pro Vykupitele, tak stoupenci neúplného a okleštěného zjevení. Dnešek rozmlouvá „o podstatě křesťanství“, o více nebo méně proměnlivé povaze zjevených dogmat a mravnosti, staví proti sobě apoštoly a evangelisty, ve jménu kritických domněnek zavrhuje pravost toho či onoho inspirovaného spisu. Hojné a rozličné bludy se snaží vlouditi do duší stejnou cestou jako kdysi. Stejně jako za dob Irenejových i dnes nám napadá myšlenka na plazení nezachytitelných hadů. Proti všem těm bludům má cenu jedině pravý a správný důkaz kdysi užívaný svatým biskupem lyonským na konci druhého století našeho věku. Jako on a za jeho příkladem se musíme obrátiti k jediné majitelce pravdy, k jediné pravé strážkyni Božího slova: k apoštolské tradici. Počet papežů vzrostl od dob Irenejových, ale to je jediná změna, na stolci Petrově sedí stále jeden jeho nástupce. Týž duch chrání církev, týž nejvyšší hlas stále zaznívá světem. Křesťané všech dob, od časů Irenejových a již před nimi slyšeli ten hlas, byli zvyklí pohlížeti k neomylnému svědectví církve, k stálému a pevnému učení jejích článků víry. My pak umějme pochopit ty prosté a silné pravdy, buďme vždy poslušnými dětmi církve, s nejlepším srdcem vstupme do jednoty jediného ovčince, rádi přijímejme pokyny velekněží. Prosme velikého lyonského biskupa, klidného protivníka všech bludů, aby nám vyprosil milost vroucí a čisté víry a milost setrvání v této svaté víře až po blaženou hodinu naší smrti.

Zdroj: H. D. Simonin O. P., Na hlubinu V, 179–186; Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím, Praha 1876.

 

sv_irenej_modra

 

Similar articles