Uctívání svatých – svatých obrázků – relikvií

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Uctívání svatých – svatých obrázků – relikvií 1635

Kázání P. Martina Fuchse při mši svaté 15. listopadu 2014 v Praze.

P1120685   P1120690   

Protestanté nemohou tato témata pochopit. Argumentují tím, že o tom není nic psáno v Písmu svatém a tudíž nemohou patřit do předmětu katolické Víry.

Je to však pravda? Je pravda, že některé věci nejsou v Bibli zmíněny. Janovo evangelium to říká docela jasně:

„Je však ještě mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by ani celý svět neobsáhl ty knihy, které by musily býti napsány.“ (Jan 21:25)

Proto do pokladu Víry patří některé věci, které nejsou v Písmu svatém. Rád bych zmínil jen několik příkladů: počet knih Písma svatého, odpustky, Neposkvrněné početí Panny Marie, tělesné nanebevzetí Panny Marie, okolnosti, za nichž je papež neomylný atd.

Spasitel nepovzbuzoval své učedníky, aby psali knihy, ale aby šli a hlásali svaté evangelium všem národům.

Zjevení zahrnuje dva zdroje, ústní a psaný. Alespoň v jednom musí být předmět, který do zjevení patří, zahrnut. Často se nachází v obou zdrojích.

A pro uctívání svatých, svatých obrazů a také uctívání relikvií nalézáme argumenty v obou zdrojích. Rád bych to stručně ukázal:

1. Uctívání svatých

Na několika stranách Písma svatého můžeme číst, že Bůh dal anděla každému člověku, aby jej chránil. Mohl k němu volat o pomoc, naslouchat mu, mít k němu úctu:

„Hle, posílám před tebou anděla, aby tě opatroval na cestě a přivedl tě na místo, které jsem připravil. Měj ho ve vážnosti a poslouchej ho, nepopouzej ho, Neodpustí totiž vaše provinění. Vždyť v něm přebývá mé jméno! Budeš-li jej však opravdu poslouchat a činit vše, co říkám, budu nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků.“ Řekl Bůh před exodem do Egypta. (Exodus 23:21-23)

Když si lid zhotovil zlaté tele v poušti a Hospodin se jej chystal zničit, Mojžíš se k němu modlil.

„Proč mají Egypťané říkat? ‘Vyvedl je zlomyslně, aby je pobil na horách, aby je vyhladil z povrchu země?‘ Zastav plamen svého hněvu! Upusť od neštěstí, jež proti svému lidu zamýšlíš! Vzpomeň na Abrahama, Izáka a Izraele, své služebníky. Vzpomeň, jak jsi jim sám při sobě přísahal? ‘Rozmnožím vaše semeno jako hvězdy na nebi. Celou tuto zemi dám vašemu semeni, jak jsem řekl, aby ji zdědili na věky!‘“ (Exodus 32:12-14)

A 2. kniha Makabejská hovoří o Judově snu: „Každého z nich vyzbrojil nikoli pevným štítem a kopím, ale povzbuzením vhodnými slovy. Vyprávěl jim věrohodný sen, jímž všechny potěšil. Měl toto vidění: Viděl někdejšího velekněze Oniase, muže krásného a dobrého, velebného zjevu, tichých způsobů, vynikající výmluvnosti, který od mládí usiloval o všechno, co náleží ke ctnosti. Viděl jej, jak vztáhl ruce a modlil se za všechno židovstvo. Pak se zjevil muž šedovlasý, vynikající slávou, kdosi podivuhodný, jehož obklopovala nezměrná velebnost. Onias o něm řekl: „To je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid a svaté město. Je to Jeremijáš, Boží prorok!“ (2. Makabejská 15:11-15)

V podobenství o boháčovi a Lazarovi boháč volá Abrahama, aby poslal Lazara, aby ochladil jeho jazyk. (Lukáš 16:19)

Svatí jsou přáteli Boha, jsou našimi duchovními vzory a našimi přímluvci. Pomáhají nám v našich starostech a potížích a chtějí, abychom se stali šťastnými na věčnosti jako jsou oni. Neuctíváme je kvůli jejich přirozeným, ale nadpřirozeným darům, kvůli jejich ctnostem. Tento bod proto bude hlavním předmětem při kanonizačním procesu. Zázraky jsou potvrzením z nebe, že ten či onen věřící je v nebi. Benedikt XVI. řekl: „Zajisté můžete kanonizovat muže či ženu bez zázraku.“ Ale protože kanonizace je církevní proces, kde lidští soudci šetří danou věc, mohou dojít k mylnému soudu. Protože mohou být oklamáni nebo ctnost osoby, která by měla být kanonizována, není opravdovou ctností. Možná ta osoba učinila dobré dílo se zlým úmyslem, aby byla pochválena nebo získala odměnu na tomto světě. To je velký problém!

Nové kanonizace jsou spíše rouhačstvím. Poslední kanonizace jsou kanonizacemi Druhého vatikánského koncilu, nic jiného. Oni kanonizovali Jana XXIII. bez zázraku. Zázraky vykonané Janem Pavlem II. a Pavlem VI. byly velmi pochybné. Na přímluvu Jana Pavla II. měla být vyléčena žena z Parkinsonovy choroby a na přímluvu Pavla VI. mělo být vyléčeno dítě z nebezpečí života v mateřském lůně. Kolik jen lékařů dalo mylnou diagnózu: „Vaše dítě je v nebezpečí života, provedeme potrat.“ A nakonec matka porodila a dítě bylo zdravé.

2. Svaté obrazy

Také obrazy svatých jsou zmíněny v Písmu svatém. Mojžíš řekl Bohu: „Vytvoříš také dva cheruby. Zhotovíš je z tepaného zlata na obou koncích slitovnice: jednoho cheruba na jednom konci a druhého na druhém konci.“ (Exodus 25:19)

Samozřejmě Bůh také řekl: „Nevytvářej si modly v podobě čehokoliv.“ Řekl to však pouze proto, že jiné národy uctívali vlastnoručně vyrobené modly. Uctívat obraz jako Boha je modlářstvím!

A Izraelité byli vždy vystaveni nebezpečí upadnutí do modlářství jiných národů. Vidíme to jasně na úpatí hory Sinaj. Když Mojžíš zůstával na hoře Sinaj déle, než se očekávalo, zhotovili si zlaté tele jako jiné národy a uctívali jej jako Boha.

Když si pověsíme obrazy svatých, neuctíváme je, neuctíváme obrázek sám, ale uctíváme ty, kteří jsou namalováni na obrázku.

Podobně to činíme s obrazy našich předků.

Pověsíme si je v našich domovech, protože je chceme uchovat v úctě, protože jsme jim vděční. Nechceme na ně zapomenout jako na své dobrodince.

3. Uctívání relikvií

Také pro třetí bod, uctívání relikvií, nalézáme argumenty v Písmu svatém:

Když zkoumáme exodus do Egypta, čteme: „Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti, neboť ten zavázal syny Izraele přísahou: Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste odsud mé kosti s sebou!“ (Exodus 13:19)

Nebo ve druhé knize Královské: „Izraelci právě kohosi pohřbívali, když vtom uviděli nájezdníky. Hodili ho tedy do Elíšova hrobu a utekli. Jakmile ten muž dopadl na Elíšovy kosti, ožil a postavil se na nohy.“ (2. Královská 13:21)

Také pasáž o ženě s krvotokem, která se dotkla lemu Spasitelova roucha a byla uzdravena, nám ukazuje uctívání relikvií. (Matouš 9:20)

Dále se nám ve Skutcích apoštolských říká, že raní křesťané měli velkou důvěru ve svatého Petra:

Natolik, že vynášeli nemocné na ulice a kladli je na lůžka a na nosítka, aby alespoň stín kolemjdoucího Petra zastínil někoho z nich a aby byli osvobozeni od svých nemocí. (Skutky 5:15)

A později čteme o svatém Pavlovi: „Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy, takže šátky a zástěry kladli na nemocné a také nemoci od nich odcházely a zlí duchové vycházeli.“ (Skutky 19:11-12)

Uctívání ostatků svatých se děje kvůli skutečnosti, že těla světců byla živými údy Krista, chrámy Ducha Svatého a že byla určena ke vzkříšení a věčné oslavě.

Obvykle je člověk dělí do tří skupin:

1) na ostatky svatých (kosti, vlasy, jazyk atd.)

2) na předměty, které světci používali (modlitební knihy, růžence, části oděvu) a

3) na části tkanin jiných předmětů, které se dostaly do styku s relikviemi.

Uctívání svatých, uctívání posvátných obrazů a uctívání relikvií nalézají své vyjádření v tradici, v modlitebních knihách, misálech, v církevním umění, sochách a malbách, v katakombách a na křesťanských hřbitovech, v pravidlech obřadů a v konstrukcích kostelů. V oltáři, kde se slouží mše svatá, musí být relikvie.

Uctíváme svaté! Uctíváme jejich obrazy a relikvie, nezbožšťujeme je!

Amen.

Překlad: REX!

Tagged with:

Similar articles