Volba stavu a zasnoubení

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Volba stavu a zasnoubení 472

Volba stavu

Tisícové volí denně stav a tisícové volí chybně, protože si nevyprošují osvícení od Ducha sv., Ducha rady, nemyslí na duši a na její spásu, dávajíce se vést pouze časnými pohnutkami nebo sobeckými zájmy. Volba stavu patří k nejdůležitějším okamžikům života. Uvážíme-li, že často jediné „ano“ nebo „ne“ rozhodne o celém životním štěstí, ba mnohdy i o věčném osudu, pochopíme, že volba stavu jest krok, k němuž nutno přistoupit s náležitou přípravou a po bedlivé úvaze.

a) Především varuj se ukvapenosti. Překotnost podle sv. Ignáce jest známka, že na tě nepůsobí duch dobrý (Duch sv. nebo anděl strážný), nýbrž duch temnoty – zvláště jeví-li se při ní též neklid a nepokoj. Jinoch, dnem i nocí se obírající v myšlenkách dívkou, kterou včera po prvé viděl, dívka nářkem obtížná celému okolí, protože ji před týdnem při exerciciích napadlo jít do kláštera a rodiče jí uložili odklad aspoň na rok – to jsou případy, kde nemluví Duch sv. O volbě stavu třeba uvažovati delší dobu, než se definitivně rozhodneš.

b) Nepoddávej se citu – volba stavu jest věc chladné rozumové úvahy. Není vhodným okamžikem chvíle, kdy jest duše rozechvělá vášní.

c) Dej si otázku: „Volá mne Bůh k tomu stavu?“ Jak poznáš, že tě Bůh „volá“?

1. Máš-li trvalý sklon (náklonnost) k tomu stavu,

2. máš-li potřebné vlastnosti.

Nemocný nemá povolání ani do kláštera ani ke stavu manželskému.

d) Modli se, dlouho a vytrvale, a to: 1. k Duchu sv. za dar rady, 2. k nejbl. Panně, 3. k andělu strážnému; kdo pomýšlí na klášter nadto 4. k sv. Aloisovi nebo k sv. Terezičce, kteří musili překonat značné obtíže; konečně 5. k svým sv. patronům.

e) Dej si poradit. Rodiče nemají práva nutit (ke sňatku, ke stavu duchovnímu), nemají též práva bránit (do kláštera), ale mají povinnost radit dítěti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a mít na zřeteli blaho a štěstí dítěte, nikoli výhody a sobecké zájmy svoje, sice se dopouštějí hříchu, mnohdy těžkého.

f) Dej si otázky:

1. Ve kterém stavu bych mohl nejlépe pracovat o své spáse? Nebude právě tento stav překážkou mého věčného spasení?

2. Ve kterém stavu bych nejraději umíral? Budu moci v tomto stavu šťastně umříti?

3. Budu této volbě žehnat, až mne bude Pán soudit?

4. Co bych radil jinému na mém místě?

5. Jsem si vědom obětí, které bude ode mne tento stav vymáhat?

g) Zvláště tomu, kdo volí snoubenku nebo snoubence, platí pravidlo: ne se dát unést vášní, nemilovat dříve, než se přesvědčím, zda milovat mohu, neotevřít nikomu dveře do srdce, dokud nemám jistoty, že mu loďku svého života svěřit mohu. Podmínky šťastné volby, a tudíž šťastného manželství jsou tyto:

1. Jest bytost, s níž chci jít ruku v ruce k nebi, věřící? Plní svědomitě povinnosti sv. víry? Budou rodičům radostí děti bezbožně vychované? Jak ale dá dětem náboženskou výchovu, kdo sám víry nemá? O smíšených sňatcích praví Benedikt XIV.: „Jest to bolestné, že jsou katolíci, kteří bídně ošáleni nepříčetnou láskou nehrozí se těchto zavrženíhodných a ničemných sňatků, které církev sv. stále odsuzuje a zakazuje.“

2. Nehleď očima zaslepenýma vášní na vnější půvaby. Trvalá láska musí mít hlubší kořeny a opírat se o vnitřní ocenění druhého, o ctnost a charakter.

3. Nebuď sobec, který má na zřeteli vlastní uspokojení, řekni si u vědomí převeliké odpovědnosti před Bohem a před těmi, které ti jednou svěří: „Teď mám volit otce (matku) svým dítkám, které mi Pán dá… bude moci je vychovávat v bázni Boží? Budou moci k němu (k ní) mít úctu?“

4. Věz, že zdraví s obou stran je též podmínka šťastného manželství.

5. Vyhni se každému, kdo ve věci sv. čistoty nemá bezúhonnou minulost. Dokáže zachovat trvale věrnost jednomu ten, jenž za svobodna střídal jednoho za druhým?

6. Všimni si, jaká jest rodina, z níž pochází.

7. Nezbytné vlastnosti: pracovitost, obětavost, trpělivost, ústupnost. Najde štěstí u rodinného krbu a bude mít pochopení pro tiché domácí radosti, kdo v mládí byl více venku než doma (sport, spolkový život atd.)? Jest s to nést odevzdaně, trpělivě, statečně kříže a oběti rodinného života, kdo byl zhýčkaně vychován a chodil ze zábav do zábav? Dovede se uskrovnit, kdo v mládí nikdy nenavykl něco si odepřít?

Zasnoubení

Za snoubence se mohou pokládati ti, kteří s čistým úmyslem si dali určité a upřímné slovo. Církev pokládá za snoubence ty, kteří tak učiní před duchovním správcem a svědky. Zrušiti bez důvodu slovo dívce dané jest hřích; žel, dnes ani věřící jinoch tuto věrolomnost za hřích nepokládá, byť i přísahou stvrzoval, a za věc samozřejmou a snad i za své právo pokládá opustit dívku, když si s ní pohrál a jí se nabažil. Kletba předčasných známostí a ukvapeného slibování!

Jde-li [křesťanským snoubencům] o to, aby svolali na svůj svazek požehnání a ne kletbu, musí se chránit Pána urážet. Po cestě dlážděné hříchy nebudou je provázet k rodinnému krbu andělé. Duch sv. budiž stavitelem vašeho budoucího štěstí. Nebeský stavitel však:

a) žádá pevný základ, na němž by šťastnou budoucnost postavil, a tím jest čistě strávené mládí.

b) vede vás darem rady, když za něj prosíte; vlévá bázeň Boží, abyste se chránili všeho, co Pán zakazuje. Chcete-li vědět, co si mohou snoubenci dovolit, stačí jediná krátká a jasná regule: při čem byste nechtěli mít svědků, to jest podezřelé, zakázané, hříšné. Varovat se tedy příležitosti! Častěji přijímat spolu sv. svátosti!

c) uvádí vás do svatyně rodinného života, jejž Kristus svátostí posvětil a zasvětil vznešenému a velikému účelu.

d) jest dárcem svatebních darů, ukážete-li se jich hodni (čistotou duše i těla): zušlechtí vaši vzájemnou lásku, uschopní vás, abyste dostáli vzájemnému slibu věrnosti, jakož i velkým povinnostem, jež jste na se vzali, abyste se vzájemné posvěcovali; v rodině, kde jsou stálé hádky, pohoršuje druh druha – kolik to hříchů za všecka léta manželského soužití!

Doba známosti jest k tomu, aby se oba navzájem poznali, druh druha zušlechťovali a k přijetí „velké svátosti“ (Sv. Pavel) se připravovali, asi jako bohoslovci se připravují k přijetí svatých svěcení. Chraňte se vší vášnivosti, pamatujete, že máte velikou odpovědnost vůči dítkám, která vám jednou Tvůrce dá a na které dědičností se přenáší nejen hřích prarodičů, nýbrž i mnohé „hříchy“ (povaha, nezřízené vášně atd.) rodičů. Kdo bude za ty hříchy dětí jednou odpovídat? „Výchova dítěte začíná 20 let před jeho narozením“ – výchovou jeho otce a matky!

Ideální čistá láska snoubenců: Jeden nachází v druhém oporu, ozvěnu smýšlení a názorů, takřka druhou, a to snad i lepší polovinu svého já, krátce doplnění sebe, a v tomto duchovním spojení s ním zakouší pocit nevýslovného blaha. Záleží-li láska blahovůle ve vzájemném sdílení, jest zřejmo, že při lásce výlučně tělesné sdílí druh druhu jenom tělesná dobra, a taková „láska“ shnije obyčejně ještě dříve než obojí tělo v hrobě. Jsou-li dva spojeni láskou čistou, sdílejí si především vnitřní duchovní dobra, jeden z druhého „těží“, ovšem v neušlechtilejším slova smyslu, a tak klíčí touha docela nebo zpola vědomá: „Patřit si navždy, abychom mohli bez přestání čerpat jeden z vnitřních pokladů druhého, ne pouze chvilkami za občasného shledání.“ Takové ideální spojení dvou duší jest jakési napodobení spojení duše s Tvůrcem. Jakési poněvadž bez jakékoli nedokonalosti není ani ono, za druhé, že docela duši nenaplní žádná stvořená osoba nebo věc, byť sebedokonalejší, a za třetí, že smrt roztrhne i tento svazek, tedy ani takové spojení a blaho už z něho prýštící není trvalé.

Zdroj: P. Konrád M. Kubeš T.J., Ve šlépějích Neposkvrněné, Praha 1947, str. 434, 444–445, 531–533; Pod korouhví Kristovou, Brno 1947, str. 131.

Sebastián_López_de_Arteaga_-_The_Betrothal_of_the_Virgin

Sebastián López de Arteaga (1610 – 1652): Zasnoubení Panny Marie

Similar articles