Význam světla při službách Božích

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Význam světla při službách Božích 262

Oheň a světlo byly již v nejstarších dobách považovány za symboly radosti a čistoty. Při všech svých bohoslužbách užívali pohané světel a posvátného ohně. Např. vestálky byly ustanoveny, aby udržovaly věčný oheň v chrámě bohyně Vesty. Ovšem vyššího a světějšího významu dostalo se světlu v křesťanských chrámech. Již za času apoštolů se při shromáždění užívalo hořících lamp. Ve Skutcích apoštolských (20,8) čteme, že v síni, ve které řečnil sv. Pavel, bylo „mnoho světel“, jejichž počet byl bezpochyby zvětšen, když byl odhalen oltář a „lámán chléb“, tedy když započala svatá oběť. Svatí Otcové dosvědčují, že při službách Božích se světel používalo nejen proto, že za časů tuhého pronásledování se křesťané scházívali ke službám Božím tajně ve tmavých katakombách, nýbrž že se jich používalo i za dne na jiných místech a jinde, kde se žádné příkoří Církvi nedělo.

Tertulián píše: „Po umytí rukou a rozsvícení světel je každý vyzván, aby vystoupil a hlásal chválu Boží!“

Sv. Jeroným, odpovídaje na Vigilantiovy námitky, praví: „Ve všech chrámech východních zemí se i za slunečního jasu rozsvěcují při čtení svatého Evangelia svíce, ne proto, že bychom chtěli rozehnat tmu, ale na znamení radosti.“

Sv. Paulinus z Noly pěje: „Oltáře jsou ověnčeny hustými řadami velikých svící a skvějí se ve dne i v noci září.“

Symbolický význam světel užívaných při službách Božích je rozmanitý a hluboký:

1. Sv. Isidor jej vysvětluje takto (Etymologiarum sive Originum lib. VII, cap. XII): „Za znamením přirozeného světla se ukazuje ono světlo, o kterém se v Evangeliu čte (Jan 1,9): ‚Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.‘ “ Světlo nám tedy představuje Vykupitele přítomného v chrámu, jenž je „světlo světa“ (Jan 9,5); a „světlo ve tmě svítí a tma ho neobsáhla“ (Jan 1,5). Skrze Něho máme přístup k věčnému životu.

2. Hořící svíce nás také vyzývají, abychom „opustili temnosti a krajinu stínu“ a po vzoru našeho Spasitele byli „světlem světa“. „Tak sviť vaše světlo před lidmi, ať vidí vaše dobré skutky a slaví vašeho Otce, jenž je v nebesích.“ (Mat 5,16) Připomínají nám, že máme kráčet ve světle Ježíše Krista, totiž v jeho milosti, varujíce se každého hříchu, jenž tuto milost v našich srdcích zhasíná. „Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma, neboť kdo chodí ve tmě, neví, kam jde.“ (Jan 12,35)

3. Hořící světlo je nejkrásnějším zpodobněním naší lásky, modlitby, velebení a úcty k Bohu, proto hoří před Nejsvětější Svátostí dnem i nocí „věčné světlo“. Jako svíce svým plamenem sama sebe sžírá a dohořívá, smrt ve své záři naleznuvši: tak má i naše srdce plápolat láskou Boží a v tomto ohni strávit sebe samo, všecky své city, žádosti a náklonnosti – neboť jen tenkrát může velebit Boha v pravdě a být stánkem jeho milosti. Jako pak svíce než dohoří a uhasne, ještě jednou mocně vzplane a svým posledním svitem svatyni Páně osvítí, má i člověk v hodinu své smrti poslední vzdechy obrátit k nebeské svatyni, k Bohu – neboť jen tenkrát mu smrt bude vítězstvím. Jako „věčné světlo“, svítící před oltářem, ustavičně vysílá své paprsky k Hospodinovu stánku, a když venku bouře burácí, tím jasněji svítí; tak máme i my své myšlenky, žádosti a prosby obrátit na Spasitele přítomného ve Svátosti oltářní, a když protivenství nebo pokušení nás tísní a obklopuje, máme se s důvěrou k Němu utíkat a tím jasněji ukázat svou lásku, neboť kdo v neštěstí a opuštěnosti Pána miluje, má pravou, svatou lásku.

4. Světlo je symbolem třech božských ctností: víry, naděje a lásky. Jako světlo zahání tmu, tak i víra osvěcuje rozum člověka. Před světlem víry prchá tma hříchu! „Já jsem jako světlo přišel na svět, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12,46) „Odvrhněme tedy skutky temnoty a oblečme se v odění světla!“ (Řím 13,12) Jako u svíce pozorujeme kolem plaménku věnec paprsků, tak i víra uplétá lásce svatební věnec; milující duše se zasnubují Ježíši Kristu, a byť i věncem tím byla trnová koruna – trny jsou paprsky věčné lásky. Jako světlo zahřívá, tak oblažuje i láska naše srdce. A jako víra s láskou vznáší se k nebesům na perutích naděje, tak i hořící svíce plápolá vzhůru, rozšiřujíc kolem světlo a teplo. Vybízejí nás tedy svíčky na oltáři, abychom vzbuzovali častěji tři božské ctnosti: víru, naději a lásku.

5. Jako Církev svatá používá světel k oslavě a osvícení chrámů a k zvelebení služeb Božích, tak i my, její synové, máme se skvít světlem ctnosti, máme milovat Církev jako svou drahou matku a zachovávat její přikázání, neboť „kdo činí pravdu, jde k světlu, aby byly zjevné jeho skutky, protože v Bohu jsou učiněny“ (Jan 3,21).

Zdroj: Blahověst, roč. XII (1862), s. 33–34, jazykově upraveno.

Ottheinrich_Folio284v_Rev1

Similar articles