Poděkujme Bohu za uplynulý rok. Poselství arcibiskupa Vigana

Salvum fac populum tuum, Domine, et benedic hereditati tuæ. Et rege eos, et extolle illos usque in æternum.

Spasiž lid svůj, Pane, a požehnej dědictví svému. A panuj nad ním a vyvyšuj je až na věky.

Hymnus Te Deum

V těchto posledních hodinách, jimiž se uzavírá občanský rok, se každý z nás připravuje na účast na slavnostních úkonech, jimiž Církev vznáší k božskému Majestátu děkovné chvály obsažené v hymnu Te Deum.

Te Deum laudamus: te Dominum confitemur. Tebe, Bože, chválíme, Tebe, Pána velebíme.

V množném čísle „my“ lze vnímat vznešený hlas Beránkovy nevěsty, ozdobené drahocennými klenoty svátostí a nejvzácnějšími drahokamy její královské koruny: Nejsvětější Svátostí oltářní, svátostnou obětí mše svaté a svátostí kněžství.

A právě před Nejsvětější svátostí my všichni, stojící tak, jak se sluší na vítěze, kteří v den triumfu stojí na nohou s Kristem, děkujeme Bohu za rok, který se chýlí ke konci.

Zamysleme se tedy nad tím, za co musíme děkovat Nejsvětější Trojici.

Děkujeme Pánu Bohu za to, že nás trestá za naši vlažnost, mlčení, sklon ke kompromisům, pokrytectví, podléhání duchu světa a omylům vládnoucích ideologií. Právě tyto hříchy a nedostatky umožnily, aby v občanském světě prosperovali ti, kdo dnes nastolují tyranii Nového světového řádu, a v církevním světě ti, kdo exkomunikují kněze chránícího život a skandálně podporují zkažené a heretické preláty a kleriky. V občanském světě dovolili, aby se demokracie změnila v odpadlictví národů a kruté vraždění nevinných. V církevním světě dovolili, aby Druhý vatikánský koncil zavedl do církve principy revoluce jako podvratnou páku k jejímu zničení zevnitř. Dovolili, aby se v občanském světě podporoval hřích a neřest, zatímco čestnost, poctivost a křesťanská morálka jsou zesměšňovány a pošlapávány, ne-li kriminalizovány. V církevním světě dovolili pronásledování věřících a kleriků, kteří žádají vyznávat katolickou víru a slavit ji v apoštolském ritu, zatímco vatikánský Sanhedrin uctívá pekelnou modlu u hrobu knížete apoštolů. Dovolili, aby v civilním i církevním světě – v této věci výrazně spojeném – bylo na miliardy lidí uvaleno zdravotní znamení Šelmy ve jménu blouznivého plánu globální kontroly populace, přičemž jako záminku použili nemoc, která se ukázala jako léčitelná a nikoli smrtelná až poté, co zákaz vhodné léčby způsobil dostatečný počet úmrtí k zastrašení mas. Dovolili dlouho plánovanou operaci, kterou beztrestně provádí NATO, aby vyprovokovalo válku proti „vetřelci“ a aby zničili ekonomiku západních zemí, přičemž je zřejmé, že ukrajinská krize je nástrojem k realizaci Velkého resetu; o nic více a o nic méně než COVID-19, stejně jako je pro Joea Bidena vhodným prostředkem k zakrytí důkazů o korupci jeho rodiny a přítomnosti biolaboratoří napojených na Pentagon. V občanských i církevních institucích umožnili, aby úředníci byli tím více vydíratelní, čím více stoupají ve své kariéře, a aby občané ani věřící nevyžadovali odstranění a stíhání zkažených a zvrácených.

To, čeho jsme dnes svědky, je nevyhnutelným vyústěním řady malých kroků, z nichž každému jsme mohli zabránit, kdybychom projevili alespoň minimum kritického úsudku a pozvedli svůj hlas, kdybychom protestovali, abychom bránili svá práva, která byla porušena těmi, kdo je měli chránit jako první. Rozvody, potraty, eutanazie, sodomie, genderová ideologie, levicový či pravicový liberalismus, imigrace, „cancel culture“, globalismus, zdravotní diktatura, malthusiánský environmentalismus, ekumenismus, synodalita… Pokaždé jsme mohli a měli odsoudit hrozící hrozbu, a přesto jsme mlčeli, abychom nebyli označeni za „konspirační teoretiky“ nebo za „fundamentalisty“, abychom netrpěli společenskou a církevní ostrakizací kvůli svým myšlenkám nebo víře.

„Každý si může dělat, co chce, pokud mi to zároveň umožňuje být katolíkem a chodit na latinskou mši,“ říkají ti, kteří se nechali kontaminovat liberálním myšlením. Ale právě toto „dělat si, co chci“ umožnilo manipulátorům mas změnit společnost a udělat z nás cizince v naší vlasti, a to jak v našich vlastních národech, tak i v Církvi.

Přitom jsme dobře věděli, že proti projektu zednářského liberalismu se měli katolíci postavit po opakovaných varováních a četných odsouzeních [ze strany] římských papežů. Věděli jsme, že liberálové dopřávají svou toleranci všem kromě katolíků a že jejich největším nepřítelem je Kristus, Král národů, protože tam, kde vládne On, jsou nepřátelé Boha a lidstva v okovech a nestojí v čele vlád. Dobře jsme věděli, že vzpoura proti Bohu ve světských i duchovních záležitostech může vést jen k diktatuře nebo anarchii, a přesto jsme dovolili pošlapávání Spravedlnosti u našich soudů a práv zaměstnanců v našich podnicích, prevenci léčby v našich nemocnicích, šíření lží v našich médiích, rozklad morálky mladých lidí v našich školách a popírání Magisteria od kostelních řečnících pultů.

Ti, kteří dosud zastávali pozice autority, si ji usurpovali k opačnému účelu, než k jakému je určena. Jak jsem již řekl: cítíme se, jako by s námi bylo zacházeno jako s cizinci, ba dokonce, ačkoli jsme občany, je s námi zacházeno jako s nepřáteli státu, a ačkoli jsme věřícími, je s námi zacházeno jako s nepřáteli Církve, zatímco skuteční cizinci a nepřátelé státu jsou vítáni, ctěni a posloucháni v blouznivých „humanitárních“ a „filantropických“ projektech elity, která si usurpuje autoritu.

A někteří z nás tváří v tvář této operaci sociálního a náboženského inženýrství vzdali boj, nebo se dokonce postavili na stranu spiklenců: rozhodli se zavděčit mocným, podpořit jejich rozvratné plány v našich parlamentech, v sálech mezinárodních institucí, v našich katedrálách, a dokonce přímo pod kopulí svatopetrské baziliky. Konformismus, zbabělost, úslužnost; s nadějí, že dnešní zrada, kterou drtí našeho bližního – ať už je to občan, který žádá poctivé vládce, nebo někdo z věřících, kdo žádá svaté pastýře –, nás může nějak ušetřit následné decimace. Zapomínají, že revoluce požírá své vlastní děti jako Saturn a že nikdo ze spolupachatelů první hodiny není ušetřen šibenice, ať už ve skutečnosti, nebo mediálně.

Pán je náš Otec a jako Otec nás trestá, abychom pochopili své chyby, činili z nich pokání a změnili svůj život. Deus, qui culpa offenderis, pœnitentia placaris, říká postní modlitba: Bože, který vinou urážen, pokáním však usmířen býváš. Všude, kde je vina, kde je Boží Majestát nekonečně uražen, tam je třeba trestu. Flagella tuæ iracundiæ, quæ pro peccatis nostri meremur: Biče tvého rozhořčení, které si zasloužíme pro své hříchy – tak jako se to často stávalo lidu Izraele.

Budiž blahoslaven tento trest, který trvá již více než dva roky a který má trvat, pokud se neučiníme hodnými toho, abychom byli ušetřeni, a nedáme najevo své obrácení, pokání, odčinění a nápravu. Budiž požehnán tento nanejvýš nešťastný rok, který nyní necháváme za sebou a během něhož se pandemická fraška projevila ve své zločinné podstatě odhalením projektu smrti globalistické elity; během něhož se bezohledný cynismus mezinárodních organizací projevil pokryteckou propagandou ve prospěch vlád vedených těmi, kdo jsou nejvíce zkorumpovaní a podřízení Velkému resetu a ukázal, jaké lži jsou schopni říkat ti, kdo neuznávají transcendentní princip Pravdy, a namlouvají si, že mohou transhumanismem vymazat samotné dílo Stvořitele, k jehož obrazu a podobě jsme byli stvořeni. Budiž blahoslavena opovážlivost, s níž nám tyrani Nového světového řádu ukázali, jaké hrůzy nás čekají, pokud zůstaneme nečinně a pasivně snášet jejich zdravotní, ekologické, energetické, ekonomické či válečné vydírání. Blahoslavena budiž arogance bergogliánské sekty, komplice moci a služebnice zednářské ideologie, která svou poddajností vůči zlým a farizejskou přísností vůči dobrým odhaluje – i prostým lidem – svou odpadlost a odhaluje gangrénu svých neřestí. Stejně jako Job dobrořečme Pánu především ve chvílích soužení, protože v těchto zkouškách – i v těch nejtěžších a nejbolestivějších – bychom měli vidět zásah Prozřetelnosti, milující ruku Boha, který nás nenechává napospas nám, kteří jsme dopadli mnohem hůře než jako pasáci prasat, jak se to stalo marnotratnému synovi.

Miserere nostri, Domine, miserere nostri. Fiat misericordia tua, Domine, super nos, quemadmodum speravimus in te.

Smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad námi. Staniž se nad námi milosrdenství Tvé, jakož jsme doufali v Tebe.

Smiluj se nad svými dětmi, které jejich vládci a pastýři opustili. Smiluj se nad těmi, kteří právě proto, že se neutápějí ve falešných iluzích této doby, ale žijí z požehnané naděje na Tvou svatou pomoc, nacházejí v Tobě sílu k dobrému boji, ať už vedenému v rodině nebo na pracovišti, ze sídla parlamentu nebo z redakce novin, z kazatelny venkovského kostela nebo z cely kláštera. Smiluj se nad těmi, kdo se nechtějí smířit s nastolením pekla na zemi v podobě Nového světového řádu, ani s bezmezným odpadlictvím irenistického ekumenismu.

A jestliže prosíme o ukončení bičů tohoto roku 2022 a připravujeme se vzývat s Veni Creator dary Parakléta na začátku roku 2023, učiňme tak s důvěřivou pokorou marnotratného syna: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě, nejsem už hoden nazývat se tvým synem (Lk 15,21). Učiníme tak tím, že obnovíme své odhodlání poslouchat spíše Boha než lidi (Sk 5,29), když lidé zneužívají svou autoritu tím, že Ho urážejí a neposlouchají v časných i duchovních věcech.

Te Deum je děkovný chvalozpěv za vítězství, píseň triumfu. Tento triumf však není pomíjivým triumfem lidí. Je to spíše věčné vítězství Božího Syna, který přemohl satana nikoli armádami a andělskými zástupy, ale smrtí na kříži, nástrojem potupy, který se díky Beránkově krvi proměnil v prapor slávy.

Kristovo vítězství – Ego vici mundum, Já jsem přemohl svět, ujišťuje nás Náš Pán (J 16, 33) – se uskutečnilo na triumfální cestě na Kalvárii, kterou musí následovat celé mystické Tělo, a to až k passio Ecclesiæ, po vzoru božského Vykupitele, své Hlavy. Pokud se nespojíme s Kristovým utrpením, nebudeme schopni s ním povstat a usednout po jeho pravici v požehnané nebeské slávě. Nebudeme-li bojovat proti hříchu pod praporem Krista a blahoslavené Panny, nebudeme moci slavit konečný triumf nad prastarým Hadem a jeho následovníky. Pokud se neprobudíme z letargie, ale zůstaneme jen přihlížet darebákům, kteří řádí proti Církvi a lidstvu a snaží se zrušit každou stopu po Kristu, nebudeme mít důvod děkovat Pánu zpěvem Te Deum, protože zůstaneme necitliví k Jeho trestům a k mnoha varováním, která nám ráčil poslat, aby nás vybídl k opětování Jeho lásky, té dokonalé a nekonečné lásky, která umožnila Druhé Osobě Nejsvětější Trojice vtělit se, aby nás vykoupila. Pak si zasloužíme onu dystopickou noční můru, kterou pro nás již léta připravují služebníci zednářského globalismu a jejíž děsivou předzvěst jsme měli v nedávné minulosti.

Zpívejme proto toto Te Deum s obnoveným srdcem a s úmyslem dosvědčit svou věrnost Pánu bez ohledu na své schopnosti, s důvěrou v jeho svatou pomoc, která je tím mocnější, čím větší a zuřivější je útok nepřítele: In te, Domine, speravi: non confundar in æternum.

Ať se tak stane.

Carlo Maria Viganò, arcibiskup
31. prosince 2022
S. Silvestri Papæ et Confessoris