Vídeňský umělecký kritik dr. Albert Ilg, jenž pro jesuity zajisté nikterak nebyl zaujat, se ve své přednášce o malíři a architektu Ondřejovi dal Pozzo T.J. (1642–1709) vyslovil o jesuitském umění takto:
„Říkejž si kdo, co říkej, ale bez jesuitů neměli bychom, ba neměl by celý svět dnes dávno již žádného umění více. Jest příliš málo, tvrdí-li se, že vytvořili umění protireformace, totiž sloh barokní; oniť nám vůbec pojem i tradici toho, co umění slove, zachránili před šíleným obrazoborectvím protestanským. Dnes ovšem mnohý modernista zuří proti baroku a uznává výhradně je pozdější zjevy umělecké, tak zvanou regeneraci ušlechtilých slohů: nechtež ho klidně vybouřiti se a zeptejte se ho pak, domnívá-li se, že by také tyto pěkné nové umělecké reformy byly možny bývaly, kdyby katolicismus a v první řadě jesuité nebyli bývali jedinými, kteří přes zápas reformační a válku třicetiletou nepustili nit umění z rukou svých? Či jest ve druhé polovici 16. století a během století 17. nějaké jiné umění, leč jen na území katolickém, a v duchu církve římské? Všechna tehdáž kvetoucí školy italské: eklektikové bolognští, akademikové florencští a římští, jakož i naturalisté neapolští jsou na poli uměleckém nemenšími duchovními bojovníky ve službách katolicismu, nežli Španělé Herrera, Alfonso Cano, Zurbaran a Murillo; Rubensa nebylo by si lze bez jesuitů ani mysliti. Co však kromě něho zbývá? Zda mělo Německo, zda měla hugenottská Francie nebo zda měla Anglie jediného jen mistra, který by jmenovaným umělcům byť i po pás jen sahal, a staré veliké tradice potomstvu dědictvím odkázati mohl? I nejkrásnější podobizny Halsovy nebo Rembrandtovy nestojí na takové ethické a kulturně historické výši, aby k nim zde brán mohl býti zřetel. I odezírá-li se od náboženského stanoviska, nutno uznati, že ve snažení tehdejších jesuitů zračí se vůbec vítězství pro umění nadšeného romantismu nad živlem germánským, jemuž umělecký enthusiasmus vždy jen vychováním byl vštěpován. A jestliže severoněmečtí páni, kteří dnes dějiny umění na loktě fabrikují, s pohrdáním na jesuity shlížejí, jelikož prý do umění nepřirozenost, theatrální effekt a pozlátko vpašovali, kdežto prý německý duch od dob Lessingerových a Winckelmannvých veliké německé umění vytvořil – nechť nezapomínají, že německý duch před jesuity stál na stanovisku obrazoborcův a pana dvorního kazatele pražského Sculteta; že by týž německý duch na dráze, kterou nastoupil, byl dospěl bez jesuitů také ve výtvarném umění k barbarskému kvakerství a herrhutství, jakož v jiných věcech skutečně tam zabředl; že by bez jesuitů, kteří umělecké tradice dále pěstovali, ani Lessing ani Winckelmann nebyli nalezli žádných antik, žádného klassického materiálu více – nechť nezapomínají, že bychom dnes také v těchto věcech stáli zde v ryze protestanské nahotě!
Jest to jedna z nejvelikolepějších událostí, která se tehdáž odehrávala. Celý germánský duševní svět zakrňoval tehdy, zaklet jsa v suchopárné spory dogmatické a pusté hádky potírajících se sekt. Každý svěží lupének, každičký květ poesie a umění byl ničen ledovým dechem náboženských hádek. Umění ztratilo veškery svoje tradice: architektura zahálela v protestanských zemích, neboť zbytečno bylo stavěti nové chrámy, když užíváno bylo dómů staré církve; stavitelství pak sotva živořilo, ježto evangelická prostota v každičkém hnutí krasocitu a nádherymilovnosti spatřovala odpad k papaženské ohavnosti; malířství a sochařství vedlo prý přímo k modlářství, i bylo co nejvíce obmezeno; nepatrná území pak – a bylo to jen v nepatrném kousku země, v Nizozemí – v nichž i nadále kvetlo malířství, jež z části alespoň na katolicismu nebylo závislé, nečetné tyto oasy vykazují pouze realistický portrét, surový genre s věčně opilými sedláky, zátiší se šunkou a ústřicemi, jakožto poslední zbytky umění. Církevní a historické malířství malířství, jakož i veselý odlesk věčně krásného dědictví klassické antiky v mythologickém a allegorickém umění protestantismus zničil; stavitelství sloužilo jen všedním účelům, plastika sklesla na malichernou ornamentaliku.
Tu přihnalo se od jihu ve smutnou tu poušť umění jesuitské jako jarní bouře. Překypujíc tvárnou silou, nádherou, kouzlem barev, lesku i zlata, s jižní úsměvností a gracií, rozlilo se na prahnoucí půdu, a umělecký, vysoce nadaný jihoněmecký kmen vdechoval plnými doušky líbeznou vůni ozonovou, kterouž teplý tento déšť šířil. Dějiny jihoněmecké protireformace nebyly dosud nikdy objasněny z hlediska dějin umění; jsem přesvědčen, že znovuvzkříšená nádhera a zvýšená majestátnost starých katolických bohoslužeb více věřících přilákaly ve zlatoskvoucí, pestré a sladkými zvuky prochvělé chrámy, nežli jich všichni dragouni Ferdinandovi tam dostali násilím.“
Zdroj: P. Bernard Duhr T.J., Bajky o jesuitech, Praha 1902, str. 256
Poznámka: Dnes je období holandských mistrů 17. stol., které dr. Ilg označil za „oasy vykazují[cí] pouze realistický portrét, surový genre s věčně opilými sedláky, zátiší se šunkou a ústřicemi, jakožto poslední zbytky umění“, propagováno jako zlaté období holandského malířství. Srovnáme-li ovšem tvorbu protestanských malířů z údajného zlatého věku s tvorbou jejich katolických předchůdců z 15. stol., přesněji s tím, co přežilo běsnění protestanských obrazoborců, je hned zřejmé, které z těchto období si zaslouží označení zlatý věk. Starší mistři rozjímali na svých obrazech tajemství katolické víry, mladší prostředí hospod a nevěstinců a „zátiší se šunkou a ústřicemi“. Větší úpadek si lze těžko představit.
Ondřej dal Pozzo T.J. (1642–1709): Zdánlivá (trompe-l’œil) kopule v chrámu sv. Ignáce v Říme (1685)