Předurčení jest úkon rozumu a vůle Boží, kterým Bůh od věčnosti zná ty všecky lidi, kteří dojdou spasení, a proto jim také od věčnosti ustanovil dáti v čase milost a na věčnosti slávu.
Opak předurčení jest předzvědění. Je tudíž úkon rozumu a vůle Boží, kterým Bůh od věčnosti zná ty jednotlivé lidi, kteří nedojdou spasení, a proto také od věčnosti ustanovil, spasení jim nedati a stihnouti je věčnými tresty. Myslíme-li si toto předzvědění jen jako postrádání předurčení, čili pokud Bůh ustanovil jen nedati předzvěděným věčnou blaženost, jest to předzvědění negativní; myslíme-li si je jako rozhodnutí, kterým Bůh ustanovil, stihnouti předzvěděné věčnými tresty v pekle, jest to předzvědění positivní.
Předurčení i předzvědění může býti buď absolutní, nebo podmíněné, dle toho, myslíme-li si, že ono rozhodnutí vůle Boží stalo se bez ohledu na zásluhy nebo hříchy, nebo jak bohoslovci praví, před poznáním zásluh nebo hříchů, nebo po něm. O předurčení učí někteří bohoslovci, že jest absolutní, jiní tvrdí, že jest podmíněné; církev o této otázce definitivního rozhodnutí neučinila, pravdě podobnější jest ovšem učení o předurčení podmíněném. Kdo učí, že jest předurčení absolutní, musí také učiti, že jest také předzvědění negativní absolutní, poněvadž všichni ti, kdo nejsou předurčeni, již tím jsou negativně předzvěděni, ješto předzvědění negativní není nic jiného než postrádáni předurčení; kdo učí, že jest předurčení podmíněné, učí také že jest předzvědění negativní podmíněné.
O předzvědění positivním jest článek víry, že jest podmíněné, to jest, že nikdo není předzvěděn ku věčným mukám v pekle, leč pro nekajícnost až do konce, čili proto, že Bůh o něm od věčnosti předvídá, že umře ve smrtelném hříchu. Tak jest definováno na sněmu Tridentském zejména proti Kalvínovi, který učil, že jest předzvědění positivní absolutní; podobné učení vyslovil Hus slovy: „A ten [sbor všech lidí] od Boha na dvé jest rozdělen.“
Zdroj: P. František Šulc, Kritický rozbor M. Jana Husi, 1902, str. 34
Egbert van Heemskerck II: Kalvín v pekle (1700–1710)