Otec Henri Didon (1840–1900) z Řádu bratří kazatelů byl slavný pařížský kazatel a spisovatel pokrokářského smýšlení, kvůli němuž se občas dostával do sporu se svými nadřízenými. Po plamenném kázání, v němž před přeplněným pařížským kostelem kázal o smíření Církve s moderní společností, vychvaloval politickou svobodu, republiku a demokracii a pokusil se o smířlivý výklad čtyř tezí o liberalismu odsouzených v Syllabu Pia IX. (§ X, 77–80), byl generálem řádu přeložen z Paříže do corbarského kláštera na Korsice, aby se modlil a studoval (Y. Tranvouez, Didon Henri, 2015). Zde začal psát dvoudílný Život Ježíše Krista, dokončený roku 1890, v němž ačkoli se snažil pevně držet zdánlivé pravověrnosti, nevyvaroval se zesvětšťujícího přístupu a tvrzení zavádějících omylem, což mu Léon Bloy svým osobitým způsobem vmetl do tváře. Nicméně jeho kritický hlas zůstal příznačně pro konec 19. století osamocen, neboť spisu se dostalo nadšeného přijetí a Lev XIII. vyjádřil autorovi své pochvalné uznání (ČKD 1891, 3, s. 190–191). Naopak když o více než deset let později Léon Bloy sepisoval pamflet na otce Vincence Mauma († 1912), jenž byl ve svých dílech podstatně otevřenějším modernistou, mohl se již opřít o článek novináře Demolinse z Pays de France.

Otec Henri Didon

Doufal jsem, že se již nebudu zabývati otcem Didonem. Když roku 1884 uveřejnil Němce, chopil jsem se vydání tohoto katapultu nudy, jenž vystřelil tak těžké reklamy do ohrazeného tábora žurnalismu, bych se vyjádřil bez oklik a vytáček o tomto špatném knězi. Psal jsem tehdy do listu velmi zvučného jména, málo zvyklého na takové smělosti, a dopracoval jsem se té slasti, že jsem na sebe přivolal několik blbých kleteb. Domníval jsem se trochu hloupě, ano, znám se k tomu, že literární prurigo tohoto dominikánského pisálka uloupí jej brzy Církvi a že půjde k protestantům, by oni ho oškrabovali; neboť právě k nim unášely ho zbabělé náklonnosti jeho marnivého ducha. Známo ostatně, kterak všichni kacíři přijímají se zbožným jásotem jidáše nebo necudy kněžství, jež katolicismus příliš rád viděl pelášit. Byla by ho bezpochyby vroucně adoptovala licoměrná obec Kalvínova, jíž by byl býval okrasou. Byli by ho zbožňovali v Prusku, jehož velikost opěvoval a jež s úctou považuje za první mezi národy. Byli by ho oženili, tuším, s nějakou macatou a plodnou Pomořankou, by zplodil samorodé potomstvo Didonků na Odře, neméně schopných než jejich hotovitel k opovrhování přikázáními Božími a k nejpozornější úctě ke kaprálství. To všechno však, hleďte, proměnilo se v klam a mam. Zapomenul jsem, že jsou dvě školy zrady a že jsou dvojí výlety na Hakeldama. První způsob, dokonale klasický, záleží v tom, že jako zběh se přeběhne a že se vydá bez okolků nepříteli to, co z povinnosti mělo se hájiti na život a na smrt. Druhý způsob, mnohem rubloplodnější, ten jest, že se zapije nevyhladitelně jako roztoč svrabový do těla Církve a při tom vybalí na krám při každé příležitosti srdce mučedníka, uchystané od dětství jakémukoliv bití a odhodlané i k sebeobětování; že roztrubuje otvory všech polnic a křídlovek, že jest nejvěrnějším a nejnevyhnutelnějším služebníkem, i v okamžiku, kdy nahrazuje se víno klejtem a zvonky domu chřestačkami. Tohle si vyvolil ctihodný otec Didon, pokradmý bludař a kapitulující teologář, jehož literární žvanivost není předstižena leda úmorným, zdrcujícím hlupstvím jeho učenecké domýšlivosti.

Zajisté, osud otce Hyacinta nepůsobil na jeho duši neodolatelným fascinujícím kouzlem. Býti duchovním dítkem svatého Jana z Kříže, svaté Teresie, ba i proroka Eliáše, široce kalabisovati, a to nikoliv bez efektu, v kazatelně notredamské, a přivésti to na konec k vykasané spodničce nějaké sektářky a k špinavé žebrotě podloudné sakristie v znečistěném mešním rouchu pravděpodobného rohouna – jistotně, taková budoucnost byla málo schopna, by opojila Didona. Příklad bosáka, na veliké štěstí pro něho, uchránil tohoto dominikána strašného prohloupení, jehož by se byl málem dopustil. Neupláchl ze svého řádu a s největší energií zavěsil se na útrpný žebřík Savonaroly. Takto dovedl nadále přikájeti obdiv několika modrých punčošek a přemnoha katolíků nasládlého srdce, jichž náboženská horlivost zajisté neschvacuje, kteří by však při trošce ostudy ihned vzali do zaječích. Nedostávaje, tak jako kdysi dostával, povolení hafati z těch zvučných kazatelen pařížských, na nichž se mohou apoštolští hlaváči tak snadno dáti zbožňovati od žen, rozpalujíce je cudnými radami, poslušný kazatel se dal zuřivě do psaní. Byl to jiný způsob velebníčkování, pravda bez šermování rukama a použití holotírny, oplývající však těmi absolutními, kompaktními, nehynoucími prostřednostmi, jaké toliko klín Akademií může odplatiti a jakými se tak jásavě honosí soudobá plytkost.

Jsa supějícím obdivovatelem Taina, Renana, Dumasa syna, pana Ledraina a kolika jiných hnusných pedantů, jež považuje zřejmě za převeliké umělce a neobyčejné myslitele, kápl na to, že by vrcholem zchytralosti u křesťanského apologety bylo vymámiti na nich jejich ideje a jejich taktiku. Sám si důvěrně vyznal, že prostá víra mučedníků a vyznavačů jest rozhodně starou báchorkou, nehodnou pozornosti robustního mnicha, a že jest konec konců úžasno, když se žádný katolický kněz nepokusil, by laicizoval Evangelium. Ihned si přisoudil žílu a pustil se do díla. Nebudou-li jesuité a kapucíni spokojeni, racionalisté a jejich dámy mu budou posílati hubičky, dominikáni pak a protestanté budou sypati kvítí pod jeho ohromná nožiska, dobrořečíce mu, že dosti rozšířil věkovitou archu tradice, by ode dneška mohla do ní všecka zvířata zároveň. Já ovšem myslím, že se jim to valně nezdaří. Drak nadpřirozena střeží stále na prahu Církve a jeho přítomnost zastrašuje vetřelce. Bylo by ostatně třeba jiného mozku, než je mozek otce Didona, by vrátil trochu chuti té vyvětralé pitomině takového katolicismu „hodných lidí“, v kterém by kde kdo byl jako doma a do něhož by vstupoval zcela bez překážek. Vše, na co se zmůže tento podivný apoštol, toť, že rozdráždí poněkud více hladovce nekonečna a lvy absolutna, kteří řvou nadarmo v temné jámě, kam je pokojná prostřednost našich pastýřů odsuzuje k smrti vyhladověním.

„Ježíš Kristus jest veliké jméno historie!“ Takové jest první slovo úvodu k exegesi uveřejněné důstojným otcem Didonem. Jest jasno, že samo sebou můžete se dále kochati touto úchvatnou četbou, ba že si můžete schválně na to vstávati v noci po celý měsíc, až dočtete oba díly. To závisí na libosti, jakou v tom naleznete. Ale člověk syntézy může míti dosti na těchto dvanácti slabikách. Ostatek se vyvodí nejsnáze na světě. Kněz cerebrálně ustrojený, by neviděl v nevýslovné osobě Ježíše Krista, tohoto Boha stavšího se člověkem, jenž sestupuje denně do něho, leda veliké jméno – bez veliké písmeny – na okrášlení dějin, a který otvírá tímto lapidárním tvrzením monografii o témž onom Bohu, takový kněz, jak se domnívám, jest ihned zaklínán neviditelnými miliardami duchů pozemských, neb andělských, by nepsal, by nemluvil, by nemyslil, ale pohroužil svou kotrbu do bláta rozježděné cesty, jak činívají smuteční průvodcové u vchodu na hřbitovy, a vyčkával tam svého posledního dne, modle se hlasem co nejtišším za duše nebožtíků! Zaklínání pranic neslyšená bídákem mrzáckého srdce, který již po dlouhou dobu pohřbíval svou víru, svou naději a svou lásku pod výkaly rouhačů, jimž se klaní! Neboť jest stokrát jasno, že P. Didon ani za mák nevěří v božskost Církve. Nevím, považuje-li se za ateistu, ale dozajista není již křesťanem.

Zpytuje jeho knihu, nedospěl jsem ostatně jiného poznání o něm, než že to jest pitomý publicista a svatokrádežný mnich. Jeho obratností, jak jsem nahoře pověděl, jest držeti se pevně ve zdánlivé pravověrnosti, jíž požaduje jeho zákaznictvo, a toť nejčistší zisk, jaký vytěžil ze svých teologických lektýr. Co se týče dvou neb tří kazatelů, kteří ho schválili, a jichž autografované imprimatur zdobí práh jeho knihy, to jsou namoutě hezcí hoši a důstojní kněží! Ach, dům svatého Dominika, proslulý do nedávna svými doktory, živí dnes prapodivné bohoslovce a kmotry s filosofií ku podivu uprositelnou! A přece se řeklo těmto hrdým tomistům, že se navádějí k odpadnutí ubožáci duchem, namlouvá-li se po způsobu racionalistů, že historie našeho Pána Ježíše Krista jest historie tak jako jiná, a vysvětluje-li se život Mistra, jeho chování a jeho mluva, stejně jak by to napsal Taine, židovským prostředím, v kterém bylo vykonáno spasení. Mohlo by se připojiti, že jest neslýcháno u kněze, aby zjevně opovrhoval Vulgátou, cituje náruživě jiné překlady posvátné knihy; stále mluvě o dokumentech, když jde o Evangelia, sprostě jím nazývaná „estetickými vzory a mistrnými obrazy“; zaměňuje stále a stále slovo parabola slovem alegorie s tváří, jako by je považoval za synonyma; kvalifikuje jako anekdotu vypravování o marnotratném synu a omlouvaje božská připodobnění „literárními výpůjčkami“, jež prý Slovo věčnosti bralo v nouzi z rétoriky času. Kritika opravdu zamilovaná do Pravdy snad by ještě ukázala mezi mnoha jinými rouhačskými oslovinami na tu licoměrnou frázi, že „kdyby byl Ježíš opustil zemi, když byl na hoře Táboru, u velebnosti svého Proměnění, nic podstatného bylo by nechybělo jeho záměrům“ – což staví kříž na roveň rekvisitě z veliké opery; a to úžasné tvrzení, že Ježíš byl jedinou nevinnou bytostí, jež byla na světě – což vyvrací dogma Neposkvrněného početí. Ale nebyli bychom nikdy u konce a jen bychom mařili čas, kdybychom chtěli operovati tu kataraktu blbce na tomto hřmotícím bahňáku svatého Dominika.

Než sláva býti považován za vznešeného exegetu nedostačuje otci Didonovi. Co pravím? Není skoro ničím u srovnání s jeho sžírajícím hladem po proslulosti literární. Marně hledám bezhlavce mezi vrstevníky, který by byl více pustošen touto strašlivou rakovinou a hotov tolik obětovati, by získal trochu povyku kolem svých žalostných slátanin. Tážu se, jaký kompromis by jen zastrašil autora té blbé nebo zločinné knihy, nadepsané Němci, kterého jsme viděli, jak hyzdí své mnišské roucho v nejblátivějších krámech veřejnosti, a který sbíral nábožně nejpotupnější chvály, jež mu blila do tváře prodejnost některých novin. Řekl jsem tehdy, že ho považuju za schopna, by vydal svého Boha za třicítku klackovských potlesků, a právě toto ho zříme dnes činiti, leč provázeno pokrytectvím, ještě ohavnějším než zrada. Prohlašuje prostě na stránce 84 v předmluvě, že se nesnažil ve své knize, leč dáti slovům Ježíšovým „více výraznosti a více skvělosti“! Toto hadí slůvko se vpližuje nejúskočněji na světě pod pryskyřníky a pampelišky bodrého prohlašování nevinnosti a pokory. Při Tartufovi s tolikerými záhyby v srdci dlužno se zříci vší naděje na kající hnutí kněžského studu. Vše, co možno učiniti, jest, že upozorníme ubohý svět a dáme výstrahu slabým proti nestoudné reklamě, jež se tropí skoro všude pro knihu, již důstojenství jejího autora činí zhoubnější než bezbožné mozolniny jeho domnělých protivníků. Toto dílo bude jistotně zavrženo v den, kdy náboženská autorita vykoná svoji povinnost, jíž zapomíná po jistou dobu pro politiku. Já nemohu býti až dosud leč udavačskou surmou. Ale tento neblahý tlachal jest z oboru kritiky svými literárními pretencemi. Až dobytek žurnalismu přestane bučeti svůj obdiv na pastvách inserce, najde se snad některý povolaný hlas, by vyslovil nicotu obou nesmírných svazků, v nichž se nesetkáme nikdy, ani náhodou, s jediným tím slovem, jaká jsou známkou spisovatelovou; v nichž se procházíme jako zimní zahradou pod nevalně exotickými květy semeniště popisovačů nebo poloučenců, vykořisťovaných naším obročníkem; v nichž se posléze stále vybarvuje co nejnesporněji touha zalíbiti se Renanovi, uchvacovati dámy a posaditi si jednou na bouřné čelo zkonejšující kupoli Akademií.

Jedné věci však přece bude nesnadno vypověděti, totiž nesnesitelné mokravé nudy tohoto braku, jehož věčné malování na šedo mi připomíná tu dauphinejskou příšernou úžlabinu, které slunce nenavštívilo za celých šest tisíc let, v které bělaví blbci se hemžili kolem mne jako přízraky v soumračné malátnosti. Ach, těch líčení otce Didona! Té výměskové změti lojovitého hlenu Renanova a harmonických sliznatostí Lamartinových! Ó, těch jeho úvah a psychologických homilií! Toho nuzáckého látání obnošených punčoch našich vášnivých analytiků! Bylo by třeba citovati tohoto dominikána promovaného na velikého umělce, jenž může napsati toto, co vybírám namátkou z pěti set poznámek: „V příběhu o marnotratném synovi vzchází poslední slunko životům nejhříšnějším a nejpotupenějším.“ Na výsost snadno by bylo trhati přehršlemi mařinky jako třebas, že „Ježíš byl pýchou své mateře“, nebo že „Ježíš byl nejcudnějším zákonodárcem“; ačli si nezvolíte raději výstrahy „nebrati do písmenky slov Ježíšových“ nebo nevýslovného doporučení „čísti mezi řádky“ Evangelia.

Před několika dny mi pravil jeden protestant, že nejnedůvěřivější luteránští pastoři by nemohli nalézti v této knize římskokatolického mnicha slovíčka, jež by je snad uráželo, a že by to bylo naopak výbornou četbou na posilnění vrtkavého ducha družin reformovaných. Toto vzácné svědectví jest již literárně utvrzováno obecným právem hlasovacím obrazností podprsní výše, které si nežádají, aby jich básník uchvacoval do oblak. A hle, kterak vše již od nynějška náleží tomuto páteru jidášisku, než přijde den více méně blízký, ale nevyhnutelný, kdy bude vyneseno jeho zatracení zdlouhavou Církví, která posílá vždy a vždy své hasiče až tehdy, když se dům obrátí v popel.

(22. listopadu 1890)

Otec Vincenc Maumus

Přikročme k otci Vincentu Maumovi. Už dlouho pláči nad Domem svatého Dominika, stavším se tak snadno nekalým místem, ihned po Lacordairovi a v šlépějích jeho nauky. Strávil jsem část svého života, nejlepší možná, vypravováním necti tohoto starobylého řádu, jenž býval řádem Svaté Panny před půl tuctem věků, když někdejší Didonové, velmi učenliví pod tehdy mocnou rukou svých představených, uplatňovali se pasouce vepře a čistíce klášterní záchody.

Když se ví, co byl otec Didon, jest hrozné se tázati, co asi jsou jeho oškrabky. Otec Vincenc Maumus opravdu děsí. Když jsem úpěnlivě prosil, bych byl osvobozen od tohoto obávaného pitomce, přišlo mi na mysl, abych tu jen opsal bez komentářů několik odstavců z výborného článku p. Demolinsova v Pays de France. Tato revue, vydávaná v Aix-en-Provence, jest z nejlepších, jaké jsou, a p. Demolins jest jakýmsi divem. Tvrzení, jež se nebude zdáti přemrštěným, zví-li se, že jde o moderního katolíka, schopného rozeznávati a býti mužem! Upřímně řečeno, nevidím jiného, alespoň v tomto stupni povýšené intelektuality. Kdybychom byli v době normální, neváhal bych předpovídati p. Demolinsovi v krátkosti neobyčejnou budoucnost. V naší době mu nemohu prorokovati leč hanbu a trýzně. Čtu tohoto spisovatele, tak jako se pívá silné víno, a dumám o zaslouženém osamocení takového myslitele.

„Náboženská krize jest psána dominikánským řeholníkem, ne vyklouzlem – toto podotčení se mi zdá nezbytno – a jest vydána se schválením představených řádu. Jest tedy povinna býti dílem muže, jenž celou bytostí věří a žije dle víry; otec Maumus mimo to ujišťuje svou podrobeností Církvi a svou katolickou vírou. Ale kromě tohoto prohlášení – formulovaného, jak se říká v řeči soudní – nesnadno nalézti úplnějšího nechápání tradic, ducha, kázně Církve katolické. Kniha celá jest ostatně psána s tou učeností a tou logikou, jakou se po výtce vyznačují řeči na veřejné schůze. Toť opravdu jediné možné vysvětlení takové ztřeštěnosti, viděti v tom literární plod pro volební období. Ke cti Řádu svatého Dominika, chci v tom raději viděti dílo nějakého balamuty než dílo pitomcovo; ale ať tak či onak, ocitáme se před tímto znepokojivým dilematem: tato bytost, jíž se dostalo kněžského zasvěcení, jest buď hlupec, nebo člověk nepočestný. Vím dobře, že takové ocenění jest spíše palčivé, jsouc pronášeno laikem o knězi. Ale na mou věru toť vše, čeho si zasluhuje tato kniha. Usuďte sami. Otec Maumus, když prohlásil, ‚že třeba býti ze svého věku‘ – pravý opak nolite conformari huic saeculo – odhaluje nám, že Církev jest v úpadku, poněvadž nesledovala ‚pokroku‘ a vývoje myšlenek. Aby se jí vrátila moc na duše, dlužno jejím sluhům mluviti řečí, která by nestrašila jejich posluchačů; dlužno, aby si osvojili jejich slovník a jejich ideje, dlužno, aby srovnali své myšlení a své mravy s myšlením a mravy lidí, jež jsou povinni vzdělávati. – Což slibuje slastné chvilky misionářům lidožroutských končin Oceánie.“

„Nuže, jest dnes jedno obecně uznávané dogma: dogma ,práv člověka‘, velikých principů, revoluce, demokracie. Ať tedy Církev směle káže ,práva člověka‘ a stane se demokraticko-revolucionářskou. Ostatně bývalé vládní soustavy bývaly hroznými stíhateli. Po ‚litá staletí‘ středověku, jakož i po ‚věky bídy‘, jež následovaly, Církev byla štvána a stíhána všemi králi, všemi císaři, veškerou šlechtou. Posléze jitřenka nových věků jí přinesla pokoj a svobodu a třetí republika, realizujíc zcela úplně revolucionářské principy, dala katolicismu jeho definitivní nádheru. ‚Buďme tedy oddanými sluhy demokracie.‘ Toť závěrek knihy. Zbytečné zdůrazňovati část historickou. Otec Maumus jest povinen, tak jako p. Floquet slavné paměti, čerpati svou učenost v Laroussovi. Přece však tam pominul překrásných věcí, jež by nám byl mohl vypravovati o hrůzách inkvisice třebas, ale sluší se tepati blud metafysický. Nechť sebe hloupější, jest opravdu velmi závažný, již pro osobnost svého autora. Byl by zcela přirozeně vyšel z mozku Jaurèsova nebo Combesova; ale jest obludností dosud nespatřenou, napsanou knězem a mnichem. (…) Jest naprosto a přísně jisto, že dogma o svrchovanosti lidu, práva člověka a demokracie nejsou toliko podstatně protivné dogmatu katolickému, nýbrž i jakémukoli pojetí náboženskému, a není možno, aby se shodovaly logicky leda s nejúplnějším racionalistním a teismem. Z čehož usuzuji též, že autor knihy, kněz a mnich, může býti jen nevěrec, nebo lhář, nebo hlupák.“

„Z hlediska politického otec Maumus opožďuje se hrozně. Nikdy nepožívala práva člověka tak malé důvěry. (…) Demokratické kněžstvo jest nejhorším křížem katolicismu. Jedna formule Lacordairova, zamilovaně citovaná Maumem, zasvěcuje nás v duševní nízkost takových lidí: ‚Svoboda náboženská [jest] tím, že se ctí všecky kulty, jež nejsou nemorální.‘ Nezapomínejme nikdy, že to kněz mluví. Jsou tedy kulty zároveň falešné i morální! Blud může býti někdy, ba často, morálním dle Lacordaira a dle Mauma! Třídění náboženství dle morálnosti! (…) Ach, ti kněží-buržoové! Zkuste si představiti takovéto monstrum: kněz určený podstatně, aby zosobňoval bytost výjimečnou a byl hlavou, dychtí se státi nikoli ‚služebníkem‘ v evangelickém smyslu slova, nýbrž lokajem demokracie, to jest lůzy. Otec Maumus zamýšlí obětovati svoje kněžské důstojenství žádosti, by obracel nevěřící, svedené takovou měrou plochosti. I tady se mýlí nesmírně. Již instinktivně člověk následuje hlavy a má víru v divotvorce; co může učiniti nejvíce pro dobře vycvičeného lokaje, jest dáti mu štědré spropitné. Ale i tato nemotorná žádost, honiti se za spásou duší cestami novými, jest ku podivu podezřelá.“

Povězme stručně: otec Vincenc Maumus, jak se velmi pravdě podobá, jest polojidáš a nesporný blbec.

(4. srpna 1903)

Zdroj: Léon Bloy, Poslední sloupové církve, Dobré dílo ve Staré Říši, 1919, s. 25–36, 128–132; úvod doplněn redaktorem článku.