Ze statisíce úlů miliony a miliony včel lítají od jara do zimy krajinami po lukách, zahradách, lesích a nivách, a ku podivu, ani jedna nezabloudí, nepomíchají se, nezmatou se, a každá se vrátí do svého mateřského roje, leda by jí smrt anebo nějaká jiná vyšší moc v tom návratu zabránila.
Pro všechny lidské duše, co jich kdy bylo a co jich ještě bude, takovým mateřským rojem, takovým úlem a ze všech cílů jediným konečným, naprostým, nevyhnutelným cílem jest Ježíš Kristus, Rex et centrum omnium cordium, Král a ohnisko, střed a těžiště všech srdcí.
Aby se viděl mocný obličej slunce, je nezbytno přimhouřiti oči, anebo dívati se na jeho rozpálený kotouč skulinkou mezi ukazováčkem a palcem, anebo, jak činíme při slunečním zatmění, hleděti na ně začouzeným sklem. Takto přimhouřil oči a takovým začouzeným sklem zahleděl se na Ježíše Krista Jean Paul, když psal svůj úžasný sen. S trosek světa hlásá mrtvý Kristus, že není Boha.
Celý vesmír se zřítil, dráhy všech sluncí a hvězd se zmátly, všechny světy o sebe třeskly, a v nejčernější tmě a v ječení živlů a v hukotu vodopádů sletělo všechno do propasti jediného, nekonečného hřbitova, jenž se jmenuje chaos.
Mrtví z mrtvých vstávají a upírají své zraky k nebi a ono je slepé. Lidé očima loví aspoň nějakou ilusi světla, a hle, je tmoucí tma. Nic a nic, to je ta jediná kořist opuštěného zraku. A meluzína nepostižitelné hrůzy, to je ten jediný úlovek zklamaného sluchu. A srdce, můj Bože, to srdce nemá co odpykávat, nemá čeho litovat, protože není v co doufat, není co milovat, není nač se těšit, proč z mrtvých vstát, proč vůbec žít, proč rukou hnout, proč udělat krok, proč na něco si pomyslit, na kohokoliv a cokoliv vzpomenout, leda v nejpustším zoufalství, neboť není nic a nebude nic, a to, co bylo, jest ještě méně než nic, protože si to uvědomujeme, a ono to vůbec nebylo – bylo to, bylo, ale jen jako močál, z jehož bahna kuňká a píská ďábelský smích…
Je tu ještě oltář, poslední oltář – snad tady je naděje? S výšin na něj sestupuje vysoká, ušlechtilá postava, ale s nevýslovným smutkem v oku, a všichni mrtví křičí: „Kriste, není Boha?“
A Kristus odpovídá: „Ne, není Ho!“
Nejen hruď, celý stín každého mrtvého se zatřásl, a jeden od druhého rozechvěn se oddělil.
A Kristus pokračuje: „Prošel jsem světy, vstoupil k sluncím a s mléčnými drahami jsem proletěl pouštěmi nebes; ale Boha není. Sestoupil jsem dolů, až tam, kam bytí vrhá nejistý stín, a hleděl jsem v propast a volal: ‚Otče, kde jsi?‘ Ale slyšel jsem jen bouř, jež bezuzdně od věků hřmí, a na západě uzřel jsem třpyt duhy, jež nestvořena sluncem, ronila těžké krůpěje v propast. A když jsem pohlédl vzhůru k nekonečnému světu a hledal oko Boží, zel na mne jen prázdný, bezedný oční důlek…“
Bezbarvé stíny se rozlétly jako bílá pára, mrazem utvořená, se rozplyne teplým dechem dne, a vše bylo prázdno. Tu vstoupily – ó jak hrozné srdci člověka – zemřelé děti, jež procitly na svatém poli, a hrnuly se před vysokou postavu na oltáři a volaly: „Ježíši, nemáme Otce?“ A Ježíš odpověděl, a slzy mu stékaly proudem po zesmutnělé líci, i řekl: „Jsme všichni siroty, já i vy, jsme bez Otce.“
Tu zavyly dva zlozvuky, stěny otřásajícího se chrámu se rozestoupily, a chrám i děti se řítily v propast, a celá země a slunce řítily se za nimi, a celý nezměrný vesmír řítil se kolem nás, a na hoře na temeni nezměrné přírody stál Kristus a hleděl v trosky vesmíru. Básník ještě stupňuje všechny tyto hrůzy, ale nakonec procitá a takto končí svůj sen: „Má duše lkala radostí, že může zase vzývati Boha, a radost a pláč a víra v Něho byly modlitbou. A když jsem vstal, plálo slunce hluboko za plnými purpurovými klasy a líbalo v smíru odleskem svých červánků malý měsíc, jenž na východě vyšel bez jitřenky, a mezi nebem a zemí rozpínal svět veselých pomíjivých tvorů krátká křídla a žil jako já, před nekonečným Otcem; a okolo mne stoupaly z přírody příjemné melodie, jako vzdálené vyzvánění.“
Vskutku, už jenom ve snu může nás přepadnout představa, že není Boha a že Syn Boží Ježíš Kristus vůbec neexistoval, jsa jen výplodem chorobné fantasie a jako Kalevovec Väinämöinen anebo Odysseios ztělesněním lidového mythu. Ve snu, kdy člověk sám sebou nevládne a kdy jest jako tříska v řece hříčkou krve a nervů, nevolníkem fysiologických procesů. Ano, jenom v takovém snu můžeme se stát kořistí nevěry a smutku beze dna, nikdy však za bdění, leda snad ve stavu nepříčetnosti následkem opilství nebo karbanu, lakomství, kokainu nebo smilstva, ale i toto všechno je sen, velmi zlý sen, z kterého se člověk tak jako tak dnes anebo zítra s hrůzou anebo v lítosti probudí.
Zlý je to sen o noci, která nikdy nebude míti svítání, která se na věky nesetká se svým zrazeným ženichem sluncem, která za všechny poklady a rozkoše světa do svého svatebního závoje si nekoupí ani jedinou, ani tu nejmenší z hvězd.
Ale za bdění kdo se odváží nevěřiti v Boha a v jeho Syna jediného, Ježíše Krista? Kdo klesne tak hluboko, kdo tak zahodí sám sebe? Slyšeli jsme rouhání, že svět je stvořen špatně, a kdyby prý on, člověk byl na místě Božím, že by to byl zaonačil jinak; známe to i z veršů, neboť snadno jest rýmovat, čeho nelze říci v prose; rytmus sám nese a laciný rým najde svou ozvěnu jako noční lehkomyslník lásku: to všechno je hned za rohem. Ale všimněme si, že všichni tito Boží vyčítalové pobírají takovou a takovou rentu a mají slušný byt, ne-li vilu a vůz značky Mercedes. Ale když takto Bohu a Ježíši Kristu se posmívají, zdaliž Jej nevyznávají? Cožpak stín existuje bez předmětu? Ba ještě více: cožpak tma může vrhati stín? Ó Světlo světa, Ježíši Kriste, smiluj se, možno-li, nad těmito slepci!
Jsou však ještě jiní rouhači, jsou to souputníci vyhaslých těles právě řečených, lokajové, kočí, šafáři, sekretáři, šoféři a dodavatelé bohatých a vlivných, nemožno říci mocných. A tito lidičkové, tetelící se přístroje a stehýnka autosugesce a strašpytelství, vydávají ze sebe zvuky kvasiblasfemií, lžirouhání, a prostý lid, nebo slabý psycholog započítává je na svém manometru do skutečné démonologie; zatím však je to jen nadmutí upoutaného balonu, který se utrhl, a mozek, který v něm letí, docela krotce se modlí: „Pane Bože, dej, abych co nejspíš a pokud možno nepozorovaně spadl!“ To je nevěra obecná, čili odvozená, pěstovaná ještě tak asi před patnácti lety v pařeništích tělocvičných jednot a školních zahrádek. Jsou to výroky tak zvaného přesvědčení.
Ještě jeden druh Bohu a Kristu klnoucích tu je. To jsou lidé umírající anebo těžce nemocní a vůbec trpící a nešťastní. „Kdyby mě už čert sebral! Chcípnu jako pes!“ Tak a podobně mluví a k zběsilosti se rozčílí, když se jim někdo zmíní o zaopatření, o testamentu a o knězi. To je první reakce, a Ježíš Kristus dělá, že neslyší, jen usedá u lože takového nemocného a dívá se. Bere jej za ruku, ohmatává tepnu, na čelo klade dlaň, na čelo rozpálené, dívá se a čeká. „Co tady chceš?“ vzkřikne člověk. „Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní,“ odpovídá Ježíš Kristus. Člověk ještě něco řekne, ale Spasitel odpoví: „Bratře, ty nezávidíš živým, ale je ti líto, že je musíš opustit. Vydrž ještě chvíli, je ti to jen k dobrému, posilníš si oči, a až je otevřeš, uvidíš ten rozdíl: nejen že nic neztrácíš, ale tisíckrát více nabýváš. A nikoliv na padesát let, nýbrž navždy. A myslíš-li, že ti říkám slova falešného soucitu: bratře, tu cestu, na které jsi ty, já už tolikrát prošel, se všemi úzkostmi a hrůzami tolikrát, kolikrát se konala mše svatá na této zemi od Velkého Pátku na Golgotě, a zdaliž Kristus nemusil těchto věcí trpěti, aby tak vešel do slávy své? – Mimo to na něco zapomínáš, nač nezapomínám já: ty že jsi neměl tolik času na to, abys myslil na mne, jako já jsem měl dosti času, abych myslil na tebe. Proto tě neodsuzuji a tvá slova beru na lehkou váhu, neboť mnoho jsi pracoval, chleba vydobýval, lidem jsi přál a pomáhal, zvířat netrýznil a hlavně: mnoho trpíš. Ty to nedovedeš posoudit, ale každý ti řekne, že takto jsi krásnější a člověku i mně podobnější ve svém strádání. Řeknu ti ještě více, ale až jindy, abychom nevzbudili pozornost a závist u zdravých a veselých, jen si pamatuj: Pán blízko jest.“
Ještě slovíčko ti řeknu: „Ty jen křičíš, aby ses mne dovolal, protože nepochybuješ o mé spravedlnosti a dobře víš, proč a jak zaslouženě trpíš, když ne přímo za sebe, ale ty chceš, abych ti v soužení ulevil, abych ti je osvětlil – učinil jsem to a ještě učiním – jsou nešťastníci, kterých i ty polituješ, ač-li jimi z duše nepovrhneš, to jsou ti skuteční rouhači, a jsou dvojí: jednak pobožní a jednak nepobožní. Těžko však říci pobožní, když mé Jméno berou nadarmo, a druhé přikázání Desatera ústy vyznávají. Týmiž ústy, kterými den co den, při každé příležitosti a za každou svou větou Jméno mé zneuctívají, vyslovujíce je jako slabomyslný, kterému přese rty místo slov jen sliny splývají. Ale já jsem se na svém kříži modlil jenom za ty, kteří nevědí, co činí, nikoliv za ty, kteří nevědí, co mluví. Vyslovují mé Jméno, které Anděl přinesl s nebe a které se koupalo v krvi betlémských Neviňátek a v mé vlastní Krvi, ale vyslovují je tak, jak se po dobrém obědě užívá zubního párátka, a berou mne do úst, jako se bere do rukou novinový papír: máslo a maso by do něho nezabalili, pro nehygieničnost černě tiskařské, ale Jméno mé dávají a balí do každé hlouposti, do nejapných žertů, do omezeného smíchu, nemajíce docela nic společného se mnou a s mými pašijemi. Zdaliž tak činili otcové jejich a matky jejich?“
Řekl mi jeden duchovní správce veřejné nemocnice v hlavním městě jisté jižní země: „Třicet let jsem tady knězem, ale dosud ani jediný z mých nemocných nezemřel bez zaopatření!“ Ten jistě nebral Jména Božího nadarmo, ale kolik křesťanů je dnes schopno, aby pochopili, čím se chlubil tento vzorný kněz! Chlubil se tak jako onen ctihodný farář, který na sklonku svého života mi řekl, že za celou dobu jeho dlouholetého působení v duchovní správě ani jediný z jeho farníků neskončil samovraždou. Také tento sluha Páně jistě nebral Jména Božího nadarmo.
Klasy plné v době zrání kloní svou hlavu k zemi, jako by děkovaly Bohu za úrodu svého zrna. Naproti tomu klasy prázdné nesou hlavu do výše, protože v ní nic nemají, klamou se v pýše a berou jméno klasů nadarmo.
Není jen konjunkturou náhody, že se přestaly po křesťansku slaviti jmeniny a už se slaví vlastně jen narozeniny, tedy den, který ještě nemůže býti žádnou zásluhou a slávou, leda právě u Ježíše Krista a Jeho vyvolené Matky a Jeho Předchůdce, o němž praví sám Spasitel, že nebylo většího mezi syny žen. „Lepší jest konec modlitby než začátek“ (Kaz 7,9), proto narozeninami v prvotní Církvi rozuměla se jen smrt mučedníka, vyznavače nebo svaté ženy, to byla natalitia, vyvrcholení života, celoživotní sklizeň ctností a dobrých skutků, vykonaných z poslušnosti, úcty a lásky k tomu Jménu, o kterém praví Petr, to jest Skála: „Toť jest ten kámen, kterýž zavržen jest od vás stavitelů, kterýž učiněn jest v hlavu úhelní: a není v žádném jiném spasení, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom měli býti spaseni“ (Sk 4,12).
Kdokoliv se mine Ježíše Krista, mine se cíle a ztrácí smysl života. Takoví lidé jsou jaloví, a proto smutní. Aby zastřeli své rozpaky, berou Jméno Boží nadarmo, vlekou je za sebou jako odsouzenec na řetěze železnou kouli, a poněvadž jim zpomaluje krok, a oni víc a více slábnou, také pomyšlením, že se na věky nezbaví těchto okovů, poněvadž se nechtějí podrobit Nejvyššímu Dobru: oni se vztekají, klejí, nadávají a jako ďáblu, otci lži, tak i jim se zdá, že si aspoň uleví, když Jméno Nejsvětější budou vyplivovat do bláta, před opilou či vilnou společností, nebo nejraději do obličeje aspoň Kristova sluhy, není-li vidět Pána…
Čteme u sv. Lukáše (Lk 4,41): „Od mnohých pak vycházeli zlí duchové, křičíce a říkajíce: ‚Ty jsi Syn Boží!‘ Ale Ježíš, hroze jim, nedopouštěl jim mluviti, neboť věděli, že On jest Kristus.“
Proč ale dopouští Ježíš dnes, aby se jeho Jméno bralo nadarmo? Nemá co činiti s duchy, nýbrž s jepicemi a bylinou polní, kteráž dnes jest a zítra do pece vhozena bývá, jak sám pravil. To je plevel a koukol a pýř. „Odkud se tu vzal?“ ptají se učedníci Mistra, a On jim odpovídá: „Člověk nepřítel to učinil.“ Tedy nikoliv ďábel, nýbrž člověk. Byl to asi velký závistník a žárlivec a pyšný, kterému svatý pokoj lidí a radostná práce a modlitba a sláva Boží nedala spát. Proto v noci to učinil, v černé noci svého duchovního zatemnění, jako tehdy Jidáš v zahradě Gethsemanské. Tento člověk ještě neumřel, je to Ahasver, odsouzený k tuláctví a k žebrotě až do konce časů. A on se mstí. Když nemůže vzít celou víru, aspoň se šklebí, aspoň jedu ukápne, aspoň nečistotu utrousí, aspoň Jméno Boží vezme nadarmo. Že nadarmo? „Ale pravím vám, že z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný“ (Mt 12, 36). Že nadarmo? Ne: Jméno Boží nikdy není prázdné, i když se člověk nevím jak pokouší, aby Je vyprázdnil, anebo Je jako sám sebe zahodil: Ono nepadne do bláta, ani mezi trní, ani na skálu, nýbrž zachytí Je srdce ušlechtilé a vstřebá vděčně jeho životnost a sílu i s tou potupou – ale i kdyby tady nebylo soucitného, Bohem k tomu vyvoleného člověka, přiletí ptactvo nebeské, andělé, a sezobou, klaníce se z toho Slova-Jména zrnko po zrnku, takže ani jedno nepřijde nazmar. Zato každý rouhač přijde nazmar.
Staré vrby jsou vyšvechtalé, duté, prohnilé a čím starší, tím prohnilejší a dutější. Jako staré vrby jsou duše a ústa těch, kteří berou Jméno Ježíšovo nadarmo, jako hřbety stoletých sumců, porostlých vodními mechy a pískem a slizem a červíky a pijavicemi, larvami znakoplavek a komárů a libel a potápníků a malými ráčaty, škebličkami a žabím rosolem: to všechno mají na líné kůži a nic necítí. Takovýmto sumcům a starým vrbám podobají se mozky a srdce a ústa těch, kteří berou Jméno Ježíšovo nadarmo: tito nešťastníci už nevědí, že jsou sprostí, že jsou dutí, proto také jsou nadutí, domnívajíce se, že jsou inteligentní, ale jak jsou nízcí a nevzdělaní, když vůbec necítí, jak si zadávají a co všecko na sebe prozrazují, berouce Jméno Ježíšovo nadarmo, neboť nemylme se, byla-li zrušena šlechta, nebo zahodila-li se šlechta, že přestaly třídy lidí; své šlechtictví zrušuje nebo nabývá jen každý sám, a nikdo člověka nemůže sesadit se stupně, kterého nabyl ctnostmi, a tedy svou ušlechtilostí, ať nedíme svatostí. Jedno je nepochybně jisté: kdo bere Jméno Ježíšovo nadarmo, je plebs. Zeptej se vzdělanějších lidí, co toto slovo znamená.
A co myslíte, do které třídy se přihlásil ten, kdo Jméno Ježíšovo postavil do jedné řady s Mohamedem, Buddhou, Sokratem, Husem, Komenským, nebo takový, který strpěl, aby byl prohlášen za mladšího bratra Ježíšova? Na to těžko odpovědět jazykem lidským, na to odpovídá samo nebe nejvybroušenějšími a nejpalčivějšími blesky: taková ústa se zavírají, když se mají otevřít, a otvírají, když by jim slušelo se zavřít. Kdyby kanárek anebo slavík měli zobáčky jak kravská huba, zajisté by bučeli, ale výše zmínění rouhači a znesvěcovatelé Nejvyššího Jména, zapomínajíce na svá nezděděná ústa, jsou skálopevně přesvědčeni, že zpívají jak slavíci. Ať se zeptají nevinného dítěte, co soudí o jejich zobáčku.
Brát Jméno Boží nadarmo není maličkost, tak jako dotýkati se elektrických drátů Nejvyššího Napětí není žádná maličkost. Posmívati se rodičům není žádná maličkost, useknout si ruku a vytrhnout si jazyk není žádná maličkost, ztratit rozum anebo hlavu také není maličkost. Nabrat si do ruky z hnojiště bláta a chrstnout je na oltář, před nímž hoří věčné světlo, také není maličkost. Ale brát Jméno Ježíše Krista, našeho jediného Spasitele, nadarmo, našeho Nejvyššího a největšího Dobrodince, to že by byla maličkost? A k čemu a nač je druhé Boží přikázání? Aby se jím vylepovala zpověď, jak vlaštovky anebo některé rybniční sýkorky blátem vylepují hnízdo? A co my do toho svého hnízda chceme snášet? Bezpochyby svou trestuhodnou nevědomost o Bohu, svou ne beztaktnost, která náleží do etikety světské, nýbrž co je ze všeho nejhorší, a nejpodlejší, svou naprostou lhostejnost k Bohu!
O své manželce anebo o své milence by sis nikdy nedovolil mluviti tak, jak mluvíš o Bohu. A co by ti řekl tvůj nejlepší přítel, kdybys jeho jméno místo thymolinu či odolu nakapal do skleničky s vodou a vyplachoval si jím ústa?
Nevezmeš Jména Božího nadarmo!
Co na to říká Ježíš Kristus? On říká tolik: „Všeliký hřích, i rouhání bude lidem odpuštěno. ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno. A kdokoliv by řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdo by mluvil proti Duchu svatému, nebude mu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím“ (Mt 12, 31).
Synu Boží, to je nám jasno, to je velmi pochopitelno, ale co bude s těmi, kteří se rouhají tvé Nejsvětější Matce a s Tvým Jménem zároveň zneuctívají Jméno Její?
A Ježíš se sklání, Ježíš mlčí a prstem píše nějaké značky do prachu země. Kdo rozluští tyto šifry, kdo ocení význam tohoto Božího mlčení? To je hrozné, to je lidskému srdci neunesitelné. Zvoní Anděl Páně. Modleme se: „Ejhle, já dívka Páně, staniž mi se podle slova Tvého…“
Napsal Jakub Deml a na památku desátého výročí blažené smrti Pavly Kytlicové, to jest k 29. lednu 1942, vydala Marie Rosa Junová v Tasově.
