(1) Dnešní den Narození našeho Pána Ježíše Krista nám zazářil jako slavnost – výročí narození, kdy se zrodil Den. A to právě dnes, neboť od dnešního dne se den začíná prodlužovat. Zrození našeho Pána Ježíše Krista je dvojí: jedno božské, druhé lidské. Obě zrození jsou přitom podivuhodná – první z nich bez ženy jako matky, druhé bez muže jako otce. Co praví svatý prorok Izaiáš? „Jeho zrození kdo vysvětlí?“ (Iz 53, 8) Tato slova lze vztáhnout na obojí zrození. Kdo by mohl vhodně vysvětlit narození z panny? První zrození beze dne, druhé určitého dne – obojí se zcela vymyká lidské představivosti a obojí přivádí k velikému údivu.

Upřete svou pozornost na první zrození: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“ (Jan 1, 1) Čí Slovo? Vlastní Slovo Otcovo. Jaké Slovo? Syn sám. Otec nikdy nebyl bez Syna, a přesto ten, který nikdy bez Syna nebyl, Syna zrodil. Otec jej zrodil, a přitom Syn nikdy nezačal existovat. Není žádného počátku pro toho, jenž byl bez počátku zrozen. A přesto je Syn a přesto je zrozený. Člověk řekne: „Jak může být zrozen, a nemít počátek? Je-li zrozen, má počátek, nemá-li počátek, jak může být zrozen?“ Jak – to nevím. Ptáš se člověka, jak se zrodil Bůh? Tvůj výslech mě unavuje, ale povolám si na pomoc proroka: „Jeho zrození kdo vysvětlí?“

Pojď se mnou k druhému, lidskému zrození. Pojď se mnou k tomu zrození, při němž sám sebe zmařil a vzal na sebe podobu služebníka, jestli snad budeme moci pochopit a něco o tomto zrození budeme schopni říci. Kdo ale může pochopit slova: „Ačkoli měl božskou podobu, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu?“ (Flp 2, 6) Kdo by tomu mohl porozumět? Kdo by o tom vůbec mohl důstojně přemýšlet? Čí mysl by se opovážila to prozkoumat? Čí jazyk by se to odvážil vyslovit? Čí rozum by to byl schopen pochopit? Na chvíli to odložme – je toho na nás moc. A aby toho na nás nebylo moc, „sám sebe se zřekl, vzal na sebe podobu služebníka, stal se podobným lidem“ (Flp 2, 7). Kde? V Panně Marii. Řekněme proto o tom něco, pokud můžeme. Anděl zvěstuje, panna slyší, věří a počne. Víra v mysli, Kristus v lůně. Panna počala, podivujte se! Panna porodila, divte se ještě více! Po porodu zůstala pannou. „Jeho zrození kdo vysvětlí?“

(2) Drazí, teď řeknu něco, co vám udělá radost. Vživotě církve existují tři způsoby života údů Kristových: manželé, vdovy a panny, protože tyto způsoby života, tyto podoby čistoty se měly nacházet mezi svatými údy Krista. Všechny tři stavy přinášejí svědectví Kristu.

První z nich jsou manželé. Když Maria jako panna počala, počala i Alžběta, manželka Zachariášova – ta ve svém lůně nesla posla ohlašujícího Soudce. K ní přišla svatá Maria, aby svou příbuznou pozdravila. Dítě v Alžbětině lůně zajásalo. Ono zajásalo a ona začala prorokovat. Zde máš svědectví manželské čistoty.

Kde nalezneme vdovský způsob života? U Anny. Před chvílí jste při četbě evangelia (Lk 2, 36–38) slyšeli, že tato prorokyně byla vdova a bylo jí osmdesát čtyři let. Sedm let žila se svým mužem, pak chodila do chrámu Páně a sloužila mu modlitbami dnem i nocí. A jako vdova poznala Krista. Viděla malé dítě a poznala, že tu je kdosi veliký. I ona vydala svědectví. U ní vidíš vdovský stav, u Marie panenský.

Každý ať si z těchto způsobů života vybere ten, který chce. Kdo ale chce žít mimo tyto stavy, není uschopněn být mezi údy Kristovými. Ať vdané ženy neříkají: „My ke Kristu nepatříme.“ Existují svaté ženy, které měly manžela. Panny ať se nepovyšují. Jakkoli jsou vzácné, za všech okolností se mají pokořovat. Máme tu před očima všechny vzory spásy. Nikdo ať se od toho neodchyluje. Nikdo ať nemá vedle manželky další ženu, lepší je být bez manželky. Hledáš-li příklad manželské čistoty, máš tu Zuzanu, hledáš-li příklad vdovy, máš Annu, hledáš-li příklad panny, máš Marii.

(3) Pán Ježíš chtěl být člověkem kvůli nám. Tím se milosrdenství nestává bezcenným: na zemi leží Moudrost. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ Pokrme a chlebe andělů! Tebou se živí andělé, tebou se sytí a síly jim nedocházejí, tebou žijí, tebe mohou vychutnávat, tebou jsou šťastní. Kde jsi kvůli mně? Ve stísněné noclehárně, v plenkách, v jeslích. Kvůli komu? Ten, který určuje běh hvězd, saje z prsou, sytí anděly, v náručí Otcově promlouvá, mlčí v náručí matčině. Ale začne mluvit, až dosáhne správného věku, kvůli nám přivede evangelium k naplnění. Kvůli nám bude trpět, pro nás zemře, vstane z mrtvých, aby nám ukázal, jaká odměna nás čeká, před očima svých učedníků vystoupí do nebe, aby z nebe přišel k soudu.

Hle ten, který leží v jeslích, se učinil malým, avšak neztratil se. Vzal na sebe to, čím nebyl, ale zůstal tím, čím byl. Hle, máme dítě Krista, zároveň s ním však musíme růst!

Zdroj: D. Vopřada, Svatý Augustin: Vánoční promluvy, Krystal OP, Praha 2015, str. 183–186.