Pozn. redakce: Pojednání dr. R. Špačka, dnes neméně aktuální než v době svého vzniku, ukazuje na posun, k němuž v poslední době došlo, když to, co je zde psáno o protestantech, platí o těch, kdo se dnes běžně považují za katolíky.
O významu katolických dogmat.
Dogmata katolická jsou pravdy, jež jsou ve zjevení Božím obsaženy a od církve jakožto zjevené se k věření předkládají. Tyto pravdy mohou býti důkladněji vyloženy, přesněji vyměřeny, šířeji rozvinuty, nikdy však nemohou býti změněny ani odstraněny ani jinými nahrazeny. [První] sněm vatikánský prohlásil: „Bude-li někdo tvrditi, že je možno, aby článkům víry církví prohlášeným se někdy podle pokroku vědy přikládal jiný smysl nežli ten, jak jim rozuměla a rozumí církev b. z. c. v.“ (sez. 3. can. de fide et rationo 3; Denz. 1818).
1. Novější protestanti a modernisté pohlížejí na dogmata zcela jinak. Ježto ve zjevení Boží vidí pouze vnitřní zkušenost a v úkonu víry důvěrné přilnutí k Bohu, jež se o tuto zkušenost opírá, pokládají dogma za projev, výraz této vnitřní zkušenosti. Člověk musí to, co o svém vztahu vůči Bohu zakusil, sobě i jiným slovy projeviti. Je to zcela přirozené, že se snažíme to, co nás v našem nitru mocně dojalo, pojmy a slovy vyjádřiti a jiným sděliti. Dogmata jsou tedy náznaky, symboly božského, našich vztahů k Bohu a vzbuzují v nás zkušenosti, dojmy. Dogmatem stávají se takové zkušenosti teprve tehdy, když je náboženská společnost vyjádří určitými formulemi a svým členům je předloží jakožto směrnice. Tyto formule víry řídi se ovšem podle stupně vzdělání té neb oné doby, protože názory, mluva a pojmy určité doby jsou látkou, ze kterých se ony formule tvoří. Každý jest dítkem své doby a proto myslí a mluví i o náboženských věcech jako jeho doba. Jsou tedy i dogmata podrobena ustavičně změně, myšlení, názorům a mluvě té neb oné doby; zkrátka pravda v dogmatech jest pouze relativní, protože jimi lidé vyjadřují pouze to, co v určitém období o Bohu a o svém vztahu k němu smýšleli. Pravdy víry samy o sobě jako Bůh, náš vztah k němu jsou nezměnitelny, ale dogmata, náznaky těchto pravd se ustavičně mění, ježto se přizpůsobují podle pokračující vzdělanosti.
2. Není třeba dlouhých důkazů, aby tento názor na dogmata byl odmítnut, ježto přímo Písmu sv. a tradici odporuje a jest bludný.
Podle Písem, kde jsou jednotlivá období zjevení Božího zaznamenána, je zjevení Boží řada projevů a skutků Božích, je to náplň myšlenek Božích, jež jsou tak povzneseny nad myšlenky naše jako nebe nad zemi. Tyto jednotlivé věty a události náboženské, jež byly později shrnuty v jednotný celek, nazývají se víra, pravda, vyznání, nauka. Člověk se stane účastným evangelia, zákona, nauky víry nejen vnitřním osvícením a povzbuzením, nýbrž musí tyto pravdy slyšeti, musí se jim naučiti, musí je vyznávati a od jiných, od církve je přijmouti.
a) Kristus Pán nazývá sebe Mistrem a dokládá, že jedině on zná Otce výstižně a jej zjevuje, komu chce (Mat. 11, 27). Hlásal pravdy o Bohu Otci, o Bohu Stvořiteli, o božské prozřetelnosti, o království Božím, o odpuštění hříchů, prohlašoval, že je božský Mesiáš a pravý Syn Boži a tuto pravdu potvrdil svou smrtí, kázal budoucí vzkříšení z mrtvých a poslední soud. Byly to tedy vesměs pravdy, jež měli lidé věrou, souhlasem uznati a zachovati. Bohatší dogmatickým obsahem jest evangelium sv. Jana, které bylo napsáno, aby lidé poznali a ověřili, že Kristus jest Syn Boži (Jan 20, 31). Kristus Pán zdůrazňuje jak při přislíbení svátosti oltářní, tak vůči nevěřícímu Tomášovi, že dlužno věrou uznávati pravdy, kterých nechápeme a jež od věrohodných svědků přijímáme. Kristus Pán výslovně děl: „Moje učení není mé, nýbrž toho, jenž mne poslal.“ (Jan 7, 16) Sebe nazýval učitelem, Mistrem a apoštoly učedníky. Zjevení, jež Kristus Pán hlásal, nebylo vnitřním dojmem nebo zkušeností v myslích posluchačů, nýbrž byly to pravdy posluchačům podávané. A tyto pravdy měli apoštolově a jejich nástupci všem lidem hlásati, takže učení, jež Kristus Pán sám hlásal, až dosud se nám podává v církvi od učitelů k tomu oprávněných.
b) Otcové apoštolští, jak Harnack doznává, viděli u víře „uznávání souhrnu svatých podání“ a apologeti druhého století pokládali víru „za uznání, že Kristus Syn Boží byl od Boha poslán a za přesvědčení, že jeho učení jest pravda.“ (Dogmengeschichte I.3 151 a násl.) Církev nebyla by se mohla tak rychle rozšířili ani své jednoty proti bludařům uchrániti, kdyby nebyla měla od počátku pravidlo víry t. j. učitelský úřad, který pravdy víry hlásal, chránil a neomylně vykládal. V souvislosti s pravidlem víry vznikla již v dobách apoštolských vyznání víry.
3. Námitka, že Kristus Pán svým kázáním nechtěl leč dáti lidem praktický návod k dosažení věčné spásy, že však theoretických nějakých vět nepodával, jest naprosto neoprávněna. Nelze přece pochybovati, že výrok Kristův: „Všechno jest mi dáno od Otce mého, a nikdo nezná Syna jediné Otec a nikdo nezná Otce, leč Syn“ (Mat. 11, 24) jest poučkou theoretickou. Takovou poučku obsahují i slova Kristova: „Syn Boží přišel, …aby dal svůj život na vykoupení za mnohé.“ (Mar. 10, 45)
Theoretickou poučku proslovil Kristus Pán řka, že přijde v oblacích nebeských a rozešle své anděly, aby shromáždili národy před soudnou stolici (Mar. 13, 26). Nelze přece pochybovati, že Kristus Pán tyto pravdy theoretické a mnoho jiných přednesl, aby si je posluchači věrou osvojili.
Avšak i praktické příkazy mravní předpokládají a opírají se o pravdy, o nichž musí býti člověk přesvědčen a je uznávati. Příkazy Kristovy: „Milovati budeš Pána Boha…, nepečujte o to, co budeme jísti, co budeme píti…, neboť ví váš Otec nebeský, že toho všeho potřebujete,“ mají pouze tehdy význam a podklad, když jsou posluchači přesvědčeni, že je Bůh miluje, o ně jako starostlivý Otec pečuje. Bez tohoto přesvědčení plynoucího z víry nelze očekávati, že by někdo plnil řečené příkazy. Zjevení Krista Pána obsahuje tedy poučky víry, jež on sám zaručuje svou božskou autoritou.
4. Svaté povinnosti uznávati s neochvějnou jistotou pravdy víry od Boha zjevené nelze se vyhnouti vytáčkou, že Kristus Pán svým učením nechtěl naše vědění rozšiřovat, nýbrž že chtěl nám dáti návod k dosažení věčného života. — O tom, že Kristus Pán přišel lidstvo spasit, nelze ovšem pochybovat! Ale máme-li tohoto cíle dojíti, potřebujeme nezbytně přiměřených prostředků. A takovým prostředkem jest správné poznání našeho vztahu k Bohu a k našim bližním. K poslednímu cíli spějeme jako rozumní tvorové, kteří poznali cil, za kterým jdou, a znají prostředky, kterými lze tohoto cíle dosíci. Kristus Pán nám proto zjevil, že Bůh chce naši spásu věčnou, bychom jej na věčnosti tváří v tvář viděli a nevýslovně blaženi byli, a ukázal nám cestu, po které lze k Bohu přijíti, totiž cestu přikázání Božích.
Spasitel poučil nás o Bohu, o duši, o věčné spáse a o cestě, jež k ní vede, ale zároveň nám dal prostředky a pohnutky, aby naši vůli povzbudil a posilnil. Tento cíl — naše věčná spása — jest zajisté mravně dobrý, ale náležejí k jeho dosažení i prostředky, především abychom znali a uznali jak theoretické pravdy víry, tak praktické příkazy Kristovy. Zajisté chtěl nás Kristus Pán v prvé řadě posvětiti, ale naše posvěcení záleží ve spojení s Bohem. Prvým krokem k tomuto spojení jest, abychom poznali Boha a k němu celou duší přilnuli. Kdo tedy pravdy od Boha zjevené přijímá naprosto pevným souhlasem pro autoritu Boha zjevujícího, rozšiřuje své náboženské vědomosti, ale především se stává mravně lepším. Naše svatosvatá povinnost, abychom všechny pravdy zjevené uznávali neochvějným souhlasem, zůstává vždy v plné platnosti.
5. U liberálních protestantů mají náboženské hodnoty pouze pomíjející cenu a význam subjektivní, jak to Spitta vyslovil: „Náboženství, jemuž náležím, nemám proto, že je pravé, jak by se někdo mohl domnívati, nýbrž je pravé proto, že já je mám a mám je, protože vyhovuje mým vnitřním potřebám; tak a ne jinak je tomu ve skutečnosti.“ (Mein Recht auf Leben, 198)
Ale lze touto cestou dojíti křesťanské víry? Křesťanství přece objevilo se na světě jako historická událost a dějiny jeho vzniku a jejího zakladatele nejsou ani praktickým požadavkem rozumu, ani pouhou vnitřní zkušeností. Z této nesnáze pomáhají si Ritschlovci tak, že dějinné poznatky a spekulativní pravdy prostě z víry vyřaďují. Podle jejich výkladu nemá víra ničeho společného s událostmi minulými, protože víra je přítomná vnitřní zkušenost. Předmětem víry není život Ježíšův, nejsou zprávy Písma, nýbrž pouze jejich obsah, když u čtenáře nebo u posluchače způsobí náboženský dojem. Když se předčítá bible nebo káže evangelium, tu se cítí člověk nábožensky dojat a toto dojetí jest působení Boží, kdy Bůh k němu mluví, jemu se zjevuje, jako se jiným zjevil. Každá věta bible stane se čtenáři pravdivou, když ji sám v sobě zakusí, pocítí. Ovšem je dojem té neb oné pravdy u různých lidí různý, nebo dotyčná pravda vůbec nedojímá. Nesmí se tedy nikomu vnucovati a dlužno počkati, až mu v novém světle jako pravda Boží zasvitne.
Nelze tedy ani obsahu víry určiti. Jedni požadují: víru v Boha, v božství Kristovo a v nesmrtelnost duše; jiní spokojují se, jako např. Harnack, se dvěma pravdami: Bůh a duše. Křesťanská je tato víra, protože jsou to myšlenky, které Kristus kázal a které dosud ve světě působí. Jako je jistota víry pouze subjektivní, tak jest i obsah víry jiný u tohoto a jiný u onoho, protože podle různých povah a stavů tato pravda jednoho dojímá, ale druhého odráží nebo nechává lhostejným.
6. Pravda, o níž u katolických dogmat jde, není pouze objektivní pravda Boží, jak modernisti vykládají, nýbrž pravdivy jsou výroky o Bohu a o božských věcech, pravdivý jest smysl dogmat, na němž dlužno neochvějně trvat, jak vatikánský sněm prohlásil. Když církev některý článek víry prohlásí, pak to činí pouze proto, že tento článek jest od Boha zjevený. Oním prohlášením církev ničeho jiného nemíní, leč, že dotyčná pravda byla v určitém směru od Boha zjevena. Proto též důsledně církev žádá, abychom tuto pravdu uznali a jí své poznání podřídili pro autoritu Boha zjevujícího. Na článcích víry nemůže církev ničeho měniti, právě jako Bůh nemůže nikdy ničeho ze svého zjevení odvolati. Nemůže církev na dogmatech ničeho měniti, nemůže jejich smysl přetvořiti, i když snad věda jí upírá, že články víry nemají objektivní, neomylné pravdy. Kolik názorů a systémů neobyčejně vychvalovaných vědou církev již přečkala a bude státi neochvějně i tehdy, když i nynější nepřátelské proudy pominou.
7. Než, dají se nezměnitelné pravdy božské vyjádřiti lidskými formulemi, jimiž božské pravdy lze vysloviti pouze neúplně, a jež postupem času jest nutno zdokonalovati a opravovati?
Církev po celá staletí usilovala o to, aby obsah na př. nauky o Boží trojici přesněji vymezila a v dokonalejších formulích předložila. Avšak proto nikdy ničeho ze svých prohlášení neodvolala, nýbrž na nich neochvějně trvala, snažíc se přesněji a určitěji vyjádřiti to, co bylo dříve vc zjevení zahrnuto jako část v celku.
Nové prohlášeni článku víry není tedy leč přesnější vymezení a dokonalejší vyjádření pravdy od Boha zjevené, která ovšem se změniti nemůže. — Katoličtí bohoslovci již od nejstarších dob upozorňovali na to, že naše výpovědi o Bohu právě jako poznání Boha nejsou plné, výstižné, nýbrž pouze neúplné a částečné. Poznávati něco z části, neúplně, neznamená totéž, jako míti o tom mylný, falešný názor. I ten, kdo viděl jen část moře, má o moři byť neúplnou, přece jen správnou a pravdivou představu. Když někdo prohlíží si velikou budovu a napřed jen zhruba, potom po částech, po vnějšku a ve vnitřních místnostech, tu jeho představy první o budově byly sice neúplné, ale zajisté nebyly nesprávné. Tak jest to i s našim poznáním Boha. Když se sebe více v taje a hloubi božské bytosti ponoříme, nikdy nepoznáme Boha na tolik, na kolik je poznatelný. To však, co poznáváme o Bohu, není falešné a mylné, nýbrž nedokonalé.
8. Podle této zásady o našem poznání Boha lze též posouditi, zda jest správným tvrzení, že naše poznatky a úsudky o Bohu mají platnost pouze relativní a že tudíž podléhají změnám. Máme-li na zřeteli, že dogmat nevymyslili lidé, nýbrž, že Bůh nám jimi sdělil pravdy o své bytosti, o svém životě a dílech, pak je patrno, že jejich platnost jest naprostá. Ve větách, jimiž se tyto články víry vyslovuji, není ovšem o Bohu všechno výstižně podáno, aby nemohlo býti řečeno přesněji a dokonaleji, jak to z dějin sněmů a dogmat je patrno.
Ve příčině daru neomylnosti, který přísluší učitelskému úřadu církve, dlužno míti na paměti, že neomylná pravda ve věroučných prohlášeních nezávisí na studiu a bohovědných vědomostech biskupů, nýbrž na přispění Ducha svatého, jež Kristus své církvi přislíbil. Studium, bádání v pramenech zjevení jest ovšem svatou povinností biskupů, protože se jim nedostává nových zjevení. Jest tedy na biskupech, aby o pravdě, o niž běží, zjistili, zda jest od Boha zjevená. I kdyby ten neb onen biskup svou povinnost snad zanedbal, nemůže věroučné prohlášeni učitelského úřadu býti nesprávné, ježto nezávisí na studiu a vědomostech biskupů, nýbrž na pomoci Ducha sv., který přes nějaká lidská nedopatření způsobí, aby řečená prohlášení obsahovala pravdu od Boha zjevenou.
K tomu, aby nauka Kristova byla zachována neporušená a za článek víry bylo prohlášeno jediné to, co bylo od Boha zjeveno, stačí pravidelné milosti, jimiž Bůh rozum lidský osvěcuje a vůli povzbuzuje. I v tom případě. že by sněm věroučné prohlášeni opřel o důvody, které by nebyly bezvadné, zůstalo by věroučné prohlášeni v platnosti, ježto neomylnost pouze vztahuje se jediné na toto a nikoli na důvody pro ně uvedené. Takový případ není ani snadno možný, poněvadž Duch sv. zajisté biskupy bude tak svou pomoci říditi, aby jako rozvážní mužové teprve na základě přesných důvodů přikročili ke prohlášení věroučnému. Naše víra nemá hlavního a posledního důvodu ve vědeckých důkazech, nýbrž v autoritě vševědoucího Boha, který nám dotyčnou pravdu zjevil. Dogmatické prohlášení církve není tedy pouhým projevem o vnitřních pochodech duševních, který odpovídá požadavkům doby a byl pořízen čiře lidskými prostředky, nýbrž jest to pravda od Boha zjevená a od církve jako taková k věření předložená.
9. Církev ovšem používá při tom lidských prostředků, pojmů, mluvy, filosofie, ale i to činí za přispění Božího. Nebylo to pouze náhodou, že církev vykládajíc a předkládajíc články víry používala k tomu filosofie aristotelovsko-scholastické. Není to přece lhostejno, zda k řečenému účelu berou se filosofické pojmy nesprávné nebo správné. Když církev během časů byla nucena některé filosofické soustavy odsouditi a naopak, když si pojmy a nauky filosofické osvojila, pak to učinila řízena jsouc Duchem sv., který svým přispěním nedopustí, aby zjevená pravda byla předložena nesprávně.
Řecké filosofie nepřijala církev do svých služeb bez výhrad a bez výběru, nýbrž teprve tehdy, až ji zbavila mylných názorů a zásad víře křesťanské odporujících, jí použila, aby pravdy víry vyslovila a předložila srozumitelným způsobem jak současnému pokolení tak i budoucím pokolením. Výrazy přirozenost a osoba v tajemství Trojice a Vtělení, látka a forma v nauce o svátostech, přepodstatnění v nauce o eucharistii jsou s dotyčnými dogmaty tak těsně spojeny, že nelze ani mysliti na to, aby byly od těchto dogmat někdy odděleny.
Z toho, že církev použila filosofických pojmů a výrazů k tomu účelu, aby pravdy víry podala věřícím srozumitelně, neplyne, že by každý katolický křesťan musel napřed celou filosofickou soustavu znáti a pak teprve by se mohl státi katolíkem. — Každý rozumný člověk může dosti lehce pochopiti, co církev s oněmi výrazy vyrozumívá. O tento význam, který církev s oněmi výrazy spojuje, běží, a nikoli 0 smysl, který podobným výrazům přikládají filosofové.
Termini technici, vědecké názvosloví musí býti i v bohovědě a přísluší církvi, aby dbala jednotných a ustálených výrazů, kterých jest používati bohoslovcům, aby novotami a nepřesností nevznikly zmatky. Bohoslovec ovšem se neobejde bez znalosti scholastické filosofie, ze které jsou vybrány ony výrazy a pojmy při dogmatech použité. Pro věřící i vzdělané stačí, znají-li dobře katechismus.
Články víry vyslovují pravdu naprostou, takže nemohou býti falešny. Věroučné výrazy lze vyložiti a určiti. My ovšem poznáváme i pravdy o Bohu po lidsku. To, že Bůh jest naprosto dokonalý, poznáváme, ale míry a stupně této dokonalosti nedovedeme poznati leč po lidsku, že totiž stvořenou dokonalost zbavíme všeho nedokonalého a pak ji v nejvyšší míře přikládáme Bohu. I když předmět víry převyšuje naše poznání, nejsou naše pojmy nesprávny. Vždyť i když věříme tajemství, musíme míti o nich pojem a zároveň důvod, proč jim věříme. (Srv. Chr. Pesch, Zeitfragen IV. S. 15G a násl. — Manabach, Religion, Christentum Kirche I. 81 a násl. — Ude, Der Unglaube 28 a násl. — ď Herbigny, La theologie du révélé, 37 a násl.)
Dr. R. Špaček.
Špaček, Dr. R.: O významu katolických dogmat, ČKD, 1923/8, str. 394-399