Neposkvrněná Panna, přemožitelka moderních bludů

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Neposkvrněná Panna, přemožitelka moderních bludů 1107

11027443_10152935685705544_3298687521738790988_n„Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ (Modl. církve)

Všecky starověké bludy kristologické (týkající se osoby Kristovy, nejen nestorianismus, nýbrž i arianismus, monofysitismus atd.) se rozbíjely jak vlny o skálu o jediné slovo „Bohorodička“, jež církev na sněmu efeském. 431 označila jako heslo pravé víry a jímž přinutila každý blud, aby odložil masku a přiznal barvu. To jediné slovo obsahovalo veškeré učení o osobě Kristově.

Rok 1854, prohlášení dogmatu Neposkvrněného početí, jest pro moderní dobu, čím byl r. 431 pro křesťanský starověk. Dnes musí církev bojovat s jinými bludy. Charakteristický znak moderních a racionalistických bludů jest boj proti všemu nadpřirozenému. Boha, pokud ho nepopírají, si představují deisticky („nestará se o svět“) nebo pantheisticky (Bůh jest „světová síla“). Člověk, poslední stupeň všeobecného vývoje, nebyl podle nich stvořen k obrazu Božímu; popírá se pád do hříchu i jeho následky; lidská přirozenost prý není porušena hříchem, člověk jest od přirozenosti dobrý a jeho pudy tedy oprávněné, není milosti, není vykoupení, není zjevení; popírá se ne jedno dogma jako kdysi, nýbrž všecko učeni sv. víry, nadpřirozený cíl a určení člověka, nadpřirozený úkol církve, nesmrtelnost a existence duše atd. Vzduch, jejž dýcháme, jest pelagiánský, t. j. popírá se nadpřirozený řád. Pýcha, duše všech těchto bludů, jest patrna na první pohled, a oni sami se chlubí, že člověka „povznesli v jeho vlastních očích“ tím, že ho vymanili z područí Tvůrce. Ve skutečnosti je popřením nadpřirozeného řádu snížili na zvíře, jak ostatně darwinismus nepokryté doznává.

Ochranou proti této epidemii a záplavě moderních bludů, a zároveň jejich odsouzením jest článek víry o Neposkvrněném Početí. Nevěra dobře vycítila, co toto dogma znamená. Odtud ona zuřivost, když 8. prosince 1854 Pius IX. toto učeni víry prohlásil.

Čím bylo kdysi slovo Theotokos, Bohorodička jest dnes slovo Immaculata, Neposkvrněná. „Maria, počatá bez dědičného břichu, samojediná ze všeho lidstva, a to pro zásluhy Spasitele, a ozdobena milostí posvěcující v prvním okamžiku života.“ Tak prohlašuje náměstek Kristův. Z toho plyne:

1. Existuje tedy hřích a pád do hříchu, všeobecný pád všeho lidského pokolení.

2. Existuje dědičný hřích, jejž každý syn Adamův přináší s sebou na svět; člověk není od narození dobrý a svatý, není takový, jakým být mohl a být má; z učení o dědičném hříchu plyne, že

3. lidstvo pochází od společného praotce, jenž byl stvořen od Boha, stvořen v milosti, o níž se připravil tím, že nebyl poslušen svého Pána a Tvůrce; tedy

4. člověk není svým pánem a zákonodárcem, nýbrž povinen dbát a zachovávat přikázání a zákonů Tvůrce, a neposlušnost se na něm vymstí, vlekouc za sebou trest: z toho patrno, že

5. člověk má svobodnou vůli, a když ji zneužije, jest za svůj čin odpověden; má též

6. nesmrtelnou duši, jež byla hříchem zbavena milosti, ne však věčného trvání.

7. Lidstvo potřebuje Vykupitele a vykoupení; odkázáno jsouc samo na sebe není s to, aby se vymanilo ne stavu, do něhož se hříchem uvrhlo. Ani Maria Panna nebyla vyňata z toho zákona: byla „uchráněna Adamova dědičného hříchu pro zásluhy Vykupitele“, z čehož plyne, že

8. Kristus Pán jest jediná cesta vedoucí k životu, na něho jakožto jediného a všeobecného prostředníka jest odkázáno všechno lidstvo; tím padá t. zv. „přirozené náboženství“.

9. Neposkvrněná Panna byla obdařena milostí posvěcující v prvním okamžiku života, aby byla důstojným stánkem Syna Božího – milost Boží jest tedy k spáse nezbytně nutna (k spojení s Bohem, jež jest nadpřirozeným cílem člověka).

10. Zvláštní milostí Boží byla Neposkvrněná Panna z ohledu na Krista uchráněna následků dědičného hříchu (hříšné žádostivosti atd.) Žádostivost nelze tedy prohlašovat za dobrou a oprávněnou, nýbrž musí být přemáhána a krocena, jelikož ze hříchu pochází a ke hříchu vede, a byť sama sebou nebyla hříchem, přece jen člověka snižuje.

11. Hřích není maličkost, nýbrž příčí se nekonečné svatosti Boží, jest ohavnost, zatímco milost posvěcující jedině činí člověka opravdu krásným a Bohu milým; očista duše od hříchu jest nadto podmínka našeho spojení s Bohem.

12. Konečně prohlášení dogmatu samo bylo projevem učitelského úřadu církve, a přijetí jeho od věřících bylo vyznáním víry v církev jakožto vychovatelku od Krista lidstvu danou, jedinou, která vede člověčenstvo ke spáse.

Z toho, co řečeno, jest pochopitelno, proč věřící lid dnešní doby uctívá s takovou zálibou Neposkvrněné Početí nejbl. Panny. Je-li úcta mariánská časová, pak jest úcta k tomuto tajemství eminentně časová. V Panně Neposkvrněné má věřící lid nejen ideál a vzor neporušené andělské čistoty, má v ni i pevnou záštitu víry proti moderním bludům. Zdá se, že z toho důvodu ponechal Pán ve své prozřetelnosti prohlášení tohoto článku víry na naše doby, jako úctu k svému Srdci hořícímu láskou pro dny všeobecné chladnosti a lhostejnosti, a snad jednou prohlášení nanebevzetí nebeské Královny bude ochranou a lékem proti nemocem příštích generací (bylo vyhlášeno l. P. 1950, zatímco tento text byl publikován l. P. 1947, pozn. red.).

Ovoce, jež přináší duši úcta k Neposkvrněnému Poletí, patrno ze všeho, co právě řečeno. K tomu lze jen doplnit ještě

a) vysoké ocenění milosti – vážíme si jí jako nejvyššího statku a spějeme s radostí často k zdrojům milosti, k sv. svátostem, abychom se tak

b) stali co nejpodobnější svému nebeskému vzoru a Královně.

Proto jest tato úcta především pro mládež jako stvořená. Jak víra, tak sv. čistota, vystavená tolika nebezpečím a svodům, má zde ochrannou kotvu. Není vzoru, jenž by mladistvá srdce plnil takovým ohněm svatého nadšení, na němž by se vzdělávala tak lehce a s takovou radostí, jenž by povznášel tak mocně k výšinám jako Panna bez poskvrny počatá. Slyš slovo jistého nevěrce: „Kdybych mohl věřit, rozhodl bych se pro katolickou víru; víte proč? Kvůli článku o Neposkvrněném Početí! Jestliže hlásá církev svými dogmaty pravdu, pak se od ni dovídáme, že existovala v lidstvu alespoň jednou duše, jež nejsouc Bohem, co pouhý člověk, nebyla nikdy dotčena hříchem. Viděl jsem velký kus svěs, poznal jsem zátopu mravní špíny v lidstvu rozlitou… Co potřebujeme, jest pravé tato jediná duše, která ani jedinou krůpějí této zátopy nebyla postižena, duši této Neposkvrněné, docela nedotčené, k níž bychom mohli hledět jako k ideálu lidské duše v její neporušené čistotě a svatosti. Abychom byli lidmi (rozuměj: nežili jako zvířátka), potřebujeme Immakulatu, Neposkvrněnou, v niž věřiti jest dáno vám – vám, katolíkům…“ (Referuje Dr Krebs ve svém Dogma u. Leben.)

Svátek Neposkvrněného Početl byl slaven na východě snad již kol r. 5oo (uveden v „Typikon” sv. Sáby r. 532), jistě r. 675; tehdy již sv. Ondřej Krétský psal sváteční hymny ke cti tohoto tajemství. Z 8. stol. máme první sváteční řeči (Jan Eubojeský), v 9. stol. byl svátkem všeobecným. Na západ přešel přes Sicilii a Neapolsko (9. stol.) do Irska, Normandie a Anglie (Eadmer † 1124, napsal první latinský traktát o N. P.), odtamtud do Francie (Lyon 1140) a ponenáhlu do celé Evropy, 1568 učiněn závazný pro celou církev, 1693 dostal oktávu, od Klementa XI. povýšen na svátek zasvěcený r. 1708, a od Lva XIII. na svátek I. třídy r. 1879.

P. Konrád Kubeš SJ: Ve šlépějích Neposkvrněné

Similar articles