Integrální katolíci

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Integrální katolíci 4689

Integrální katolíci nazírají všechny otázky – teologické, morální, politické, sociální i právní – očima tradice Církve, která předává pravdy Bohem zjevené – katolickou víru. „Bez víry se nelze líbiti Bohu“ (Žid 11, 6), proto je integrita víry tak důležitá.

Integrální katolíci se snaží o posvěcení sebe samých, svých rodin i celé společnosti. Důležitost společenského kralování Pána Ježíše Krista zdůraznil papež Pius XI. v encyklice Quas primas (1925):

Mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti všechny národy, dávati zákony, říditi národy, které má Církev přivésti k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na touž úroveň.

Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.

Neboť, jestliže Kristu Pánu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, jestliže lidé, vykoupení jeho předrahou krví, jsou poddáni jeho vládě z jakéhosi nového právního důvodu, jestliže konečně tato moc se vztahuje na celou lidskou přirozenost, pak je nám jasné, že v nás není žádná schopnost, která by byla vyňata z Kristovy vlády.

Neuplynulo ani půl století od vydání této encykliky a odpovědné církevní autority toto katolické učení odložily, či dokonce popřely. Už v roce 1907 napsal sv. Pius X. v encyklice Pascendi: „Stoupenci bludů se už nemusejí hledat v řadách otevřených nepřátel, ale skrývají se v samotném lůně církve.“ Integrální katolíci jsou přesvědčeni, že II. vatikánský koncil byl pro Církev pohromou, neboť na něm „stoupenci bludů“ slavili svůj triumf, takže už se neskrývají, ale obsadili učitelské stolce v seminářích, biskupské katedry i farní úřady a šíří nové koncilní náboženství (odlišné od katolického) do všech koutů světa.

Intergrální katolíci jsou rovněž přesvědčeni, že na tuto krizi správně zareagoval arcibiskup Marcel Lefebrve, když nepřijal nové náboženství, ale zůstal věrný jedinému pravému náboženství – katolickému. Po jeho vzoru chceme být věrni katolické Církvi, neupadnuvše ani k sedesvakantismu na jedné straně, ani k liberalismu na straně druhé.

Nebude na zemi mír, jedině za vlády Našeho Pána Ježíše Krista. Národy jsou ve střetu – každý den o tom čteme stránku za stránkou v novinách, je to v rádiu a v televizi. A nyní se změnou předsedy vlády, co učiníme, abychom zlepšili ekonomiku? Co uděláme, abychom posílili měnu? Co uděláme, aby výroba prosperovala, atd. Všechny noviny světa jsou plné takových otázek. Nu, dokonce i z ekonomického pohledu musí vládnout Náš Pán Ježíš Kristus, protože vláda Našeho Pána Ježíše Krista je vládou principů lásky a Desatera Božích přikázání, které nastolují rovnováhu ve společnosti a umožňují vládu spravedlnosti a míru. Ekonomika může vzkvétat jen, když je pořádek, spravedlnost a mír ve společnosti…
Vláda Našeho Pána Ježíše Krista je to, co chceme, a vyznáváme svou víru, když říkáme, že Náš Pán Ježíš Kristus je Bůh.
A proto také chceme mši sv. Pia V., protože tato mše je vyhlášením královské moci Našeho Pána Ježíše Krista. Nová mše je druhem smíšené mše, která už není hierarchická. Je demokratická tam, kde shromáždění zabírá místo kněze a není to už skutečná mše, která stvrzuje královskou vládu Našeho Pána. Protože jak se stal Náš Pán Ježíš Kristus Králem? Stvrdil Svou královskou vládu Křížem. „Regnavit a ligno Deus.“ Ježíš Kristus vládnul skrze dřevo Kříže. Protože On přemohl hřích, On přemohl ďábla a On přemohl smrt Křížem – tři skvostná vítězství Našeho Pána. Někdo řekne, že je to triumfalismus. Nu, jestli, tak ano, chceme triumfalismus Našeho Pána Ježíše Krista…
Až se mě v hodině mé smrti Náš Pán zeptá: „Co jsi udělal s milostmi svého kněžství?“, nechci z úst Pána slyšet: „Podílel ses na ničení Církve s ostatními.“

(z kázání arcibiskupa Lefebvra proneseného 29. srpna 1976 v Lille)

3x870