Bůh neexistuje

Neboť latinský infinitiv „exsistere“ je zkrácený tvar od ex alio sistere = od jiného sestávati, tj. míti bytí od jiného. Bůh však, jako První Příčina všech jsoucen nemá bytí od jiného, je sám nestvořený. Naopak vše má bytí od Něj a bez Něj by nebylo nic, co existuje (srov. Jn 1,3). Existuje-li něco, musí být Bůh. K závěru, že Jeho bytí je naprosto nutné a naprosto jisté lze dospět pouhým rozumem.

Každá bytost musí mít příčinu

Podle evidentně platného principu kausality (příčinnosti) má každá existující bytost nebo věc příčinu svého bytí, a to jistě ne v sobě, nýbrž mimo sebe – tedy každá bytost nebo věc doslova „exsistuje“ (inf. exsistere je zkrácený tvar od ex alio sistere = od jiného sestávati, tj. míti bytí od jiného).

Řetězec příčin jdoucí po časové ose do minulosti pak nemůže jít do nekonečna, protože v tom případě by nikdy nedošlo zpětně k nynější skutečné přítomnosti. Z toho tedy vyplývá nutnost bytí Prvotní Příčiny, která vše exsistující přesahuje (transcendit) právě v tom, že příčinu svého vlastního bytí nemá již v něčem jiném od sebe lišném, nýbrž sama v sobě. To je jádro transcendence, to je skutečnost, pro kterou je toto Bytí zváno Bohem.

Soulad poznání rozumu s Písmem svatým

Nutnost Jeho Bytí bezpečně rozumem poznáváme, a přece zůstává Nepochopitelným, protože příčinou svého Bytí je On sám. V ontologickém smyslu Bůh tedy neexsistuje, nemá bytí od jiného – esse ex alio, nýbrž On pouze Je, své bytí má ze sebe – esse a se.

Nakolik pak platí zásada, že název či jméno má jedním slovem vyjadřovat podstatu jmenovaného, natolik můžeme říci: Jeho jméno je to, že On Jest. To je „Jeho jméno na věky“, jím se také sám představuje na Chorebu Mojžíšovi a skrze něho i celému lidstvu (Ex 3, 14), a to ještě dávno před zrodem veškerých filosofických vysvětlení.

Své jméno vyslovuje On sám člověku; všimněme si, že tím dává i nejprvnější impuls katabatické linii bohoslužby, tedy služby Jeho člověku. Své jméno nám sděluje sám o mnoho dříve, než jsme schopni se Jej rozumem dobrat, a zároveň nám dává schopnost se k Jeho jménu rozumem dobrat. To dokonale odpovídá těm nejjemnějším rejstříkům Jeho nejvlastnějšího attributu, kterým je Dobro a Láska. Přitom zůstává suverénním Bohem, jehož není možno znalostí jména ovládnout.

On sám tedy Jest, a my pak naším rozumem (jehož původci si my sami samozřejmě nejsme) Jej můžeme dále poznávat. Už jenom sám fakt lidského rozumu v uplatnění principu příčinnosti je výmluvným důkazem toho, že Bůh musí být též nositelem veškerého rozumového chápání, jestliže je schopen být jeho původcem. A my pak poznáváme další ontologické principy: Jedním ze základních je to, že nakolik co je, natolik je to dobré. Bytí je tedy plností dobra, nebytí naprostým nedostatkem dobra. Zlo v jakékoli míře tedy není
opakem dobra, ale jeho nedostatkem (vcelku přiléhavým analogickým příměrem zde může být vztah světla a tmy), chyběním – odtud velmi výstižný český výraz chyba.

Boží vlastnosti

Z toho principu vyplývají i všechny Boží vlastnosti: Jestliže Bůh je schopen být příčinou nejen všeho exsistujícího, tedy všeho, čemu ze sebe dává bytí (stvoření), ale i příčinou sebe sama, pak Je absolutně, tedy má naprostou plnost bytí, tedy – je také absolutně čili nejvýše Dobrý (Tomáš Akvinský takto definuje Jeho titul Sumum Bonum – Nejvyšší Dobro).

Co je absolutní, je jen jedno, vylučujeme tedy jakékoliv druhy polyteismu.

Jeho stání mimo čas čili věčnost může být odvozena z neměnnosti Nejvyššího Dobra: Jestliže On sám je Bytím v plnosti tohoto pojmu, a jestliže je si sám i příčinou, nemohl nastat okamžik, kdy by nebyl. Neboť příčina schopná vyvolávat účinky sama musí být ve stavu uskutečnění.

A jestliže plnost Bytí znamená plnost dobra, pak tedy má v sobě všechny dokonalosti v nejvyšší míře a jako takový je Neměnný: Absolutně Dokonalý se již k větší dokonalosti nemění, a vůli ke změnám směřujícím k nedostatkům nemá. U Něho je stále optimální přítomnost.

Své bytostné Dobro sám dokazuje faktem stvoření tj. vůlí pro další bytí, zároveň však absolutním zůstává nutně vždy jen jeden – On, tedy všechny myšlenky kohokoliv exsistujícího o postavení se na Jeho posici zákonitě ztroskotají, ať už je to člověk nebo tvor podstaty ryze duchové, byť i ten nejdokonalejší (jemuž tradičně jméno Lucifer), který takové myšlence stojí samozřejmě nejblíže.

K plné dokonalosti bytí patří též skutečnost společenství, odtud pramení celá trinitologie – tedy poznávání Boha jako neustále život dávajícího (Otec) i přijímajícího (Syn) v ovzduší vzájemného vztahu dokonalé Lásky, která ovšem uvnitř Boha nemůže být pouhým
akcidentem, nýbrž dotváří Jeho podstatu (Duch sv.).

Už starověcí pohané dospěli rozumem k poznání nutnosti Boha

Ke stejnému poznání, že svět má svou první příčinu, Boha, přišel již pohan Aristoteles, který bytost Boží proto nazval právě η αιτια η πρωτη, αιτια εξ αναγκης = příčina první, nutná (Fysika, kniha II., cap. 3). Sám jako pohan dochází k Bohu pouze cestou rozumových kroků, tedy bez předchozí víry.

Své myšlenkové postupy ihned logicky odůvodňuje. Ve svých tvrzeních je vysoce objektivní, jeho myšlení je střízlivé, kritické, bez sklonů k emotivitě či jednostrannosti. Z mnoha fysikálních = ve světě přirozených postřehů a souvislostí mezi nimi Boha vyvozuje, uveďme ještě alespoň jednu větu z důkazu kinesiologického (o pohybu ve světě): Αναγκη ειναι τι, ο πρωτον κινει και το πρωτον κινουν ακινητον = je nutně něco, co první pohybuje, a toto první pohybující je nehybné (Fysika, kniha VIII., cap. 6).

René Descartes shrnuje tyto principy důkazů o Bohu jako nutném původci všeho stvoření do zkratky v podobě známého výroku: Je sui, donc Dieu est = já jsem, tedy je Bůh. A sv. Pavel apoštol říká: „Pohané nebudou míti výmluvy, že v Boha nevěřili, neboť neviditelné vlastnosti Jeho ze stvoření světa skrze ty věci, které jsou učiněny, rozumem pochopené spatřeny bývají.“ (Řím 1, 20)

Je velkou chybou Boha ignorovat

Mně pak nezbývá než poznamenat, že racionálních důkazů svědčících o Bohu i o Jeho vlastnostech a jednání je již opravdu velmi mnoho, a jsou od různě smýšlejících autorů, na sobě nezávislých, napříč staletími, od teologů a stejně tak i přírodovědců, filosofů a
všeobecně uznávaných velkých myslitelů. Je obdivuhodné, jak se lidstvo různých věků dokáže na tomto poznání shodnout. A je proto o to více zarážející, že naše dnešní společnost o tomto poznání tak málo hovoří a tedy z něho téměř nežije. Činí tak v úplně falešném strachu, že by se lidé museli vzdávat svých vlastních zájmů a začít se orientovat na směřování k Bohu, a přece právě to je největší radost člověka. Proto vidím jako výsostně potřebné o Bohu často hovořit, a to explicitně. Vědecké práce, pokud se svým tématem Boha dotýkají, ať se o Něm vyjadřují konkrétně, ať se nespokojují s tak zvaně cudnými okrajovými zmínkami či implicitností pod nálepkou objektivity, ať je z každé lidské práce jasné, že naše bytí a jakékoliv konání je na Bohu postaveno, z Něho vychází, a pokud má být dobré a přinášet radost, nemůže ve svém prvotním cíli směřovat nikam jinam než opět k oslavě Nejvyššího Dobra. Z tohoto jasně vyřčeného cíle teprve mohou vyrůstat všechny další cíle prostředečné. Pokud by pak někdo řekl, že tato slova jsou na tomto místě nepatřičná, pouze by potvrzoval mylný trend chladnosti současné moderní doby.

Bohoslužba

Z poznávání Boha pak také zcela přirozeně (a málem by se dalo říci že již bez potřeby dalšího vysvětlování) prýští bohoslužba. Ve světle výše řečeného je bohoslužba spontánní logickou, a nejvýše radostnou reakcí člověka vcházejícího v kontakt s Původcem i cílem
svého bytí. Člověk, který poznává Boha jako Stvořitele kosmu a Dárce života svého i života veškerého, člověk spatřující v Bohu plnost dobra a krásy, a konečně člověk po dobru a kráse sám od sebe toužící naprosto automaticky k Bohu tíhne.

Z toho, že vnímá svoji přirozenou náklonnost k dobru, lásce a kráse, a ze spatřování právě těchto hodnot jako nejvlastnějších Božích attributů, jasně vidí, že je sám také k těmto hodnotám stvořen, stvořen z Lásky rozdávající bytí a pro zažívání radosti z bytí a lásky. Je člověku také vlastní tyto hodnoty v hojnosti rozdávat dále, a to jednak v opětování Bohu tj. odevzdávání svého bytí Jemu a vzdávání slávy Jemu, a jednak dalším lidem, včetně participace na předávání dalšího života. Zde se velmi zřetelně vyjevuje prostá pravdivost biblického výroku, že Bůh tvoří člověka „ke svému obrazu“ (Gen 1, 26).

Cíl lidské existence

Na základ rozumového poznání Boha může člověk položit i víru. Ta pak není nijak fanatická, nýbrž podložená jistým vědomím, že Boží vůle je v každé oblasti nejbezpečněji směřující k dobru, a to jak k ontologickému (Bůh stojí o bytí člověka a nikoliv o jeho zánik), tak k morálnímu: Bůh sebe sdílí člověku v obdarovávání svou milostí skrze své Slovo – Tímto pojmem se rozumí jak Boží sebesdílení člověku prostřednictvím lidského slova (Písmo sv.), tak i nejintimnější úkon lásky ve Vtělení Slova (Bůh dokonale se přibližující člověku – v lidství samém, jako Syn člověka).

Svobodně chtěné podřizování se Boží vůli, jak skrze vložený mravní zákon, tak skrze positivní zákon a celou věrouku, se stává vděčně přijímanou životní orientací. Připodobňování se Bohu, „bytí obrazem“ jako celoživotní program jeví se nyní bez neshod nejvlastnějším cílem lidské existence. V praxi to pak znamená ono vstupování do kontaktu s Bohem a se společenstvím lidí v ovzduší lásky. To je holý ontologický základ pojmu bohoslužba.

Zdroj: Mgr. et Mgr. Vít Náměstek, Ph.D.: Způsob varhanního doprovázení liturgie mše svaté v souladu s jejím teologickým rozměrem a tři nové mešní písně s hudebně-teologickou analýzou. Diplomová práce. Praha, PedF UK 2011. Redakčně mírně zkráceno a upraveno, vloženy mezititulky a zvýraznění.