Sv. přijímání bez poděkování
Si scires donum Dei!
Mnozí si stěžují, že věřící, kteří přistoupili k sv. přijímání, odcházejí z kostela s ostatními hned po mši sv.
Je to zvyk, který se zabydluje i v katolických kolejích a penzionátech, kde by vychovatelé měli dbát na to, aby si chovanci osvojili ty nejlepší náboženské návyky. Naučí je denně přistupovat k sv. přijímání, ale nestarají se o to, aby i poděkování bylo přiměřené. Vždyť dnes mnozí si zvykají na to, že s nadřízenými mluví jako s rovnými, ba jako s podřízenými. Proto netřeba se divit, že přijímají Krista Pána a neuvědomují si, kdo k nim přichází.
Ale když to tak bude pokračovat, pak budeme mít mnoho přijímání, ale málo opravdu přijímajících. Nábožné duše musí šíření takového zlozvyku zamezit, protože je to rakovina, sžírající základy pravé zbožnosti. Vždyť Božský Spasitel je stejný i dnes, nezměnil se; proto se nesmí změnit ani naše úcta k Němu.
Copak poděkování není povinností, když jsme přijali dobrodiní? Nemá byt přiměřené přijatému daru? Když darujeme příteli cennou věc, věru nás zabolí, když neví ani krátkým slovíčkem poděkovat. Bohužel, dnes je to tak. Ale když už i taková nevděčnost se nás citlivě dotýká, což myslet o nevděčnosti vůči Spasiteli, jehož dary jsou neocenitelné?
Při sv. přijímání uděluje se nám větší dobrodiní, než např. tělesné zdraví, protože přijímáme původce spásy, vzrůst života milosti, která je semínkem slávy, počátkem věčného života. Přijímáme rozmnožení lásky, největší ctnosti, která oživuje všecky ostatní ctnosti a je principem zásluh.
Sám Pán Ježíš často děkoval svému Otci za dobrodiní, zejména za vykupitelské vtělení. Z hloubky duše děkoval svému Otci, že zjevil tajemství maličkým. I na kříži děkoval posledními slovy: Dokonáno je. A nepřestává děkovat při oběti mše sv., kde je hlavním knězem. Poděkování je jeden ze čtyř cílů oběti mše sv., a je nerozlučně spojené s chválou, prosbou a usmířením. A na konci světa, když se odslouží poslední mše sv., když už přestanou prosby a smíření, chvála a poděkování nepřestane. Vyvolení věčným chvalozpěvem Sanctus budou vyjadřovat svou chválu a děkování. Proto rozumím některým zbožným duším, které dávají sloužit sv. mše na poděkování za přijaté dobrodiní. Takto chtějí napravit nevděčnost těch křesťanů, co neumí říct „děkuji“ ani tehdy, když byli zahrnuti dobrodiním.
A pokud je nějaké dobrodiní, jež samo žádá, abychom Dobrodinci děkovali, tak nejvíce je to ustanovení Eucharistie. Eucharistií Pán Ježíš chce zůstat skutečně mezi námi, aby svátostným způsobem pokračoval v oběti kříže, aby naše duše živil dokonaleji, než nejvybranější a nejvýživnější pokrmy živí tělo. Nejde jen o to, že bychom se živili myšlenkami nějakého světce, ale máme se živit Ježíšem Kristem, plností milosti, která je v jeho duši, osobně spojené se Slovem a Božstvím. Dává se nám v Eucharistii proto, aby nás zpodobnil se Sebou.
Bl. Mikuláš de Flüe řekl: „Spasiteli, vezmi mi mne, a dej mi Tebe.“ A my dodáváme: „Spasiteli, dej mi Sebe, abych náležel celý Tobě.“ Je to skutečně největší dar, jaký vůbec můžeme přijmout. Nuž a takovýto dar nezaslouží si zvláštního poděkování? Vždyť je to cíl úcty k eucharistickému Srdci.
Je to tedy velká nevděčnost, když člověk neumí říci „děkuji“ po sv. přijímání, kterým se nám dává sám Pán Ježíš.
No a věřící, odcházející z kostela hned po sv. přijímání, zapomínají, že skutečná přítomnost P. Ježíše zůstává u nich tak dlouho, jako svátostné způsoby, tedy asi čtvrt hodiny po sv. přijímání. A proč nechtějí být Jeho společníky alespoň po ten krátký čas? Jak omluvit jejich neuctivost? (Nemluvím tu o dobrých nábožných lidech, co vycházejí z kostela hned po sv. přijímání z nutnosti, když muší provést důležitou povinnost.) Náš Spasitel se nám dává s takovou láskou, a my, my mu nechceme nic povědět, nechceme ho poslouchat ani chvilku.
Světci učí, že děkování po sv. přijímání je nejcennější chvíle v duchovním životě. Podstata mše sv. spočívá sice v dvojím proměnění, ale my se účastníme této oběti nekonečné ceny sv. příjímáním. Ve chvíli sv. přijímání by se naše duše měla spojit se sv. duší Kristovou, osobně spojenou se Slovem. Náš rozum, často zamlžený a těžkopádný pro chápání věcí Božích, by se měl spojit s lidským rozumem Kristovým, osvíceným světlem slávy. I naše vrtkavá vůle by se měla ztotožnit s Kristovou vůlí, nehnutě upevněnou v dobru.
A Pán Ježíš mluví jen k těm, co ho poslouchají, k těm, co nejsou dobrovolně roztržití. Neboť neneseme zodpovědnost jen z přímo dobrovolných roztržitostí, ale i z těch, co připouštíme nepřímo: když z nedbalosti nemyslíme na to, na co bychom měli myslet; když nechceme to, co bychom měli chtít, a když neprovedeme to, co bychom měli vykonat. Tyto nedbalosti bývají příčinou velmi mnohých nedokonalostí, kterých si při zpytování svědomí vůbec nevšímáme, neboť to nejsou hříchy, nýbrž spíše zanedbávání dobrých skutků. Mnozí tvrdí, že nemají hříchu, neboť nic špatného neprovedli; a přece žijí v nedbalostech, které jsou alespoň nepřímo dobrovolné, proto hříšné.
Bohužel, v některých krajích ani mnozí kněží neděkují po mši sv. Jiní pletou si poděkování s povinným recitováním církevních hodinek a po sv. mši modlí se breviář, pravda, ne vždy s patřičnou usebraností. Rázem tedy odbavují dvě povinnosti. No ale pak se nedivme, že takový kněz nedokáže udržet život Boží v duších věřících, když sám nežije Božím životem. Jak může vyhovět početným duševním potřebám člověka, toužícím často po potěšujícím kněžském slově, když pro něj samého duchovní život je Saharou? Může tu být řeč o kněžské lásce? A jak se uskuteční slova Krista Pána: „Oheň na zem jsem přišel pustit, a co chci jiného, než aby se vznítil! Já jsem přišel, aby život měly a měly hojnost“?
Jedna opravdu nábožná osoba si vyčítala, že přes den jaksi málo myslí na ranní sv. přijímání. A víte, co jí řekli? „My nemyslíme na oběd, který byl před hodinou.“ Strašný materialismus! Nechápou nekonečný rozdíl mezi chlebem eucharistickým a obyčejným. Člověk, co se takto vyjadřuje, nemá zajisté nic společného s kontemplací tajemství Eucharistie, a to proto, že zpravidla nedbale a chladně přijímá nejdražší Boží dary. Nezná skutečnou hodnotu těchto darů nebo ji zná jen teoreticky. Proto jeho rady nikdy nepřivedou duše k důvěrnému spojení s Bohem, neboť to budou rady čistě kazuistické, ve kterých je řeč pouze o tom, co musí provést člověk, aby nezhřešil.
Ale zapomíná se i na to, že každý křesťan musí směřovat k dokonalosti v lásce, neboť k tomu ho váže nejvyšší příkaz: „Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své.“ Kněz a řeholník, nevšímající si vznešených darů Božích, zapomíná i na to, že svým stavem je vázán směřovat k dokonalosti, aby každodenně svatěji vykonával své povinnosti a spojoval se vždy úžeji s Božským Spasitelem. No a kdo považuje Spojení s Bohem za věc druhotnou, nesměřuje věru k dokonalosti, nezná hluboký smysl a význam slov Krista Pána: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své. (Luk. 10, 27) Nesoudí moudře; jeho chování je projevem duchovní omezenosti a hlouposti.
K takovým výsledkům přijde člověk, který je nedbalý v těch věcech, o kterých jsem mluvil na začátku.
Kdo zanedbává poděkování, ten zanedbá i chválu, a jeho prosba a smíření bude čistě vnějším, mechanickým projevem. Zapomene pomalu na čtyři hlavní cíle mše sv., a bude se věnovat takovým věcem, které pro duchovní a mravní život neznamenají nic, protože nejsou oživené spojením s Bohem.
Za každé dobrodiní je třeba poděkovat; a za dobrodiní nekonečné i poděkování musí být přiměřené. A toho jsme my lidé neschopní, proto prosme P. Marii Prostřednici, aby nám přišla na pomoc. Prosme ji, abychom se mohli účastnit toho poděkování, které ona obětovala Bohu pod křížem svého Syna a po mši sv., kterou sloužil apoštol sv. Jan.
Častá nedbalost v poděkování po sv. přijímání pochází z toho, že neznáme dobře dary Boží: Kdybys znala dar Boží! Pokorně a vroucně prosme Pána Ježíše, aby nám udělil velkého ducha víry, abychom denně živěji poznávali cenu Eucharistie. Prosme ho o milost nadpřirozené kontemplace tohoto tajemství, abychom měli jakési prožívané poznání Eucharistie, které je květem daru rozumu a moudrosti. Tyto dary jsou zřídlem vroucnějšího poděkování, neboť jimi poznáváme velikost a vznešenost přijatého daru.
Univ. prof. R. Garrigou-Lagrange O. P.
