Ctihodný Arnošt z Pardubic: Sedm stupňů pokory
Ctihodný arcibiskup Arnošt z Pardubic, který je ve starých listinách a knihách nazýván blahoslaveným nebo někde dokonce i svatým, na jehož kanonizaci se v XVIII. století vážně pomýšlelo a který byl vždy považován za jednu ze světeckých postav Čech – Bohuslav Balbín praví, že v jedné vsi viděl na oltáři obraz svatých patronů českých, mezi nimiž stál i Arnošt z Pardubic –, byl opravdu vynikající zjev na pražském biskupském stolci. To, co o způsobu jeho života víme, dokazuje, že jeho zbožnost byla opravdu příkladná a obdivuhodná. Ani jeho učenost nebyla všední (dlouholetá studia v cizině, přátelské styky s Petrarcou a jinými slavnými muži té doby…). Ale Čechové už téměř zapomněli, že Arnošt z Pardubic byl i spisovatelem. Arnošt napsal knihu modliteb a rozjímání. Kniha je věnována hlavně Panně Marii, neboť Arnošt byl vroucím ctitelem mariánským, a má titul: Liber Marialis. Na jedné rytině z XVII. století je znázorněn Arnošt klečící před oltářem, na jehož stupních leží jeho plášť a odznaky arcibiskupské. Arnošt hledí upřeně na sochu P. Marie s Ježíškem, z níž jde k němu jakási zář; v ruce drží rozevřenou knihu, na níž jest nápis: Liber Marialis. Tuto rytinu s několika jinými uveřejnil Balbín, který napsal dosud nejdůkladnější životopis Arnošta z Pardubic: Vita Venerabilis Arnesti (450 stran, vyšlo v Praze roku 1664), v němž něco z Arnoštovy knihy cituje a odkud jsou vzaty i následující řádky o pokoře (s. 337).
První stupeň jest: poznat, že jsem hoden opovržení. Pokora jest totiž, jak praví Bernard, ctnost, jíž někdo sám sebe z opravdového sebepoznání zlehčí; a to jest první stupeň. Jsou však mnozí, kteří sice své viny a nedostatky rozumem poznávají, ale v citu nad tím nemají žádný nebo jen nepatrný pocit bolesti.
A proto druhý stupeň jest: srdcem zkroušeným a pokorným pociťovat bolest nad svou nepravostí, která vlastně činí člověka opovrženíhodným.
Z toho vyplývá stupeň třetí: neboť kdo je opravdu zkroušený a má zlo v nenávisti a ošklivosti, ten spěchá, aby je rychle vyvrhl a sebezpovědí očistil. Ale jsou mnozí, kteří sice své poklesky ve skrytu vyznávají, ale na veřejnosti tají.
Proto čtvrtý stupeň jest: před jinými vystupovat a chovat se tak, jak sebe vnitřně hodnotím. Ale zase jsou někteří, kteří přede všemi často říkají, že jsou ubozí a opravdu opovrženíhodní, že jsou k ničemu; ale kdyby se jim řeklo: „To máte pravdu,“ byli by na smrt uraženi.
Pátý stupeň tedy jest: trpělivě vyslechnout, jak jsem nazýván špatným. Neboť opravdu, jak praví Bernard, pokora jest vznešená věc, jíž se i sama pýcha přikrývá, a tak se snaží, aby nebyla zlehčována; vždyť někteří svoje hříchy rádi vyznávají a trpělivě poslouchají, jen aby pro tu pokoru došli větší cti. Podivuhodné bláznovství: nemůžeš být považován za svatého, leč když se ukážeš zločinným.
Proto šestý stupeň jest: trpělivě snést, když tebou pohrdají.
Stupeň sedmý však jest: když [člověk] nejen trpělivě snáší, ale i s láskou touží, aby byl za opovrženíhodného považován. To jest dokonalá pokora srdce. To jest pravá chudoba duchem.
Zdroj: Na hlubinu 1940, s. 515–516; mírně upraveno.
Busta Arnošta z Pardubic v triforiu pražské katedrály
