Odsuzování bližního a odsuzování sebe

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Odsuzování bližního a odsuzování sebe 341

Pohled na hříšníka může vést ke dvěma postojům mysli: první pochází z porušené lidské přirozenosti, spočívá v odsouzení hříšníka a vede k rozmnožení hříchů; druhý pochází z Boží milosti, spočívá v odsouzení sebe samého a vede k odpuštění hříchů. Před prvním varuje sv. Ióannés Klimakos [Nebeský žebřík, 2015, str. 128–129]:

Mám za to, že k odpuštění hříchů vede stále stejná a krátká cesta, totiž nesoudit: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ (Luk 6, 37) Oheň je vodě nepřátelský, stejně jako se posuzování druhých nehodí k člověku, který se chce kát. Nikoho neodsuzuj, ani když uvidíš, jak hřeší v hodině své smrti. Boží soud je lidem skrytý. Někteří lidé velmi zjevně selhali, ale ve skrytu vykonali mnohem větší dobro. A tak se lidé, kteří je znevažovali, zmýlili, protože neviděli plamen, ale jen kouř. Proto mě poslyšte, vy všichni zlomyslní soudci cizích skutků: je-li pravda, a to je, že „kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni“ (Mat 7, 2), pak v čem budeme ostouzet bližního, do takového hříchu sami upadneme. A není tomu jinak ani v tělesných hříších, ani v těch duševních. Příkří a přísní soudci chyb bližních mají sklon k této vášni, protože dosud neprojevili dokonalé a soustředěné pamatování na vlastní hříchy a dostatečnou péči o ně. Jakmile někdo zřetelně a bez roušky sebelásky spatří své špatné vlastnosti, už nikdy v životě o nic neprojeví takovou péči, protože i kdyby žil sto let a kdyby z jeho očí proudil celý Jordán slz, nebude mít dost času truchlit nad sebou samým. (…) Démoni nás totiž povzbuzují, abychom hřešili. A když už nehřešíme my sami, tak alespoň abychom odsuzovali ty, kdo hřeší, a tak nás tito nepřátelé poskvrňují stejným hříchem. (…) Soudit znamená nestydatě ukořistit Boží výsadu, odsoudit znamená zahubit vlastní duši. Stejně jako domýšlivost dokáže zahubit člověka i bez jiné vášně, tak nás dokáže dokonale zahubit i samotný zvyk posuzovat druhé. Onen farizej byl také odsouzen právě proto. (…) Nic proto neodsuzuj, ani když to vidíš na vlastní oči, často se totiž mohou mýlit.

Příklad druhého podává sv. Nonnos [Byzantské legendy, 1980, str. 29–31]:

V jednom z těch dnů biskupové, sedíce pohromadě v předsíni chrámové, začali prosit biskupa Nonna, muže převzácných vlastností a asketu, aby je poučil svými slovy. A v té době, kdy Duch svatý jeho ústy hovořil, pro dobro a spasení všech posluchačů, projížděla kolem první z antiochijských tanečnic. Seděla na mimochodníku, pyšníc se svým nádherným šatem, na němž se všude lesklo zlato, perly a drahé kamení, i její nohy byly zdobeny perlami. Nádherný zástup sluhů a služek v drahých šatech a se zlatými náhrdelníky ji doprovázel; jedni běželi vpředu, druzí kráčeli vzadu. Hlavně zahálčivý dav se nemohl dosyta vynadívat na její šat a šperky. Když nás míjela, vzduchem se linula libá vůně pižma a myrhy. Když shromáždění svatí biskupové uviděli, že žena ta jede tak nestydatě s odkrytou tváří a že závoj má nikoliv na hlavě, ale přehozený přes ramena, všichni od ní odvrátili zrak, jako od velkého hříchu. Avšak boží světec Nonnos nespustil z ženy svůj duchovní zrak a potom, když se už vzdálila, otočil se a díval se za ní. A skloniv tvář svou ke kolenům, prsa svá skropil slzami a hlasitě zasténav, pravil k vedle sedícím biskupům: „Vás neblaží její krása?“ Oni však zachovávali mlčení a neodpověděli. A Nonnos znovu skloniv tvář svou ke kolenům, hlasitě zasténal, bil se v prsa a celé své žíněné roucho skropil slzami. Potom zvedl hlavu a řekl biskupům: „Opravdu vás neblaží? Zato já jsem si její krásu zamiloval a blaží mne, neboť Bůh učiní tuto ženu soudcem nad námi a nad naším biskupským úřadem v den posledního soudu. Co si myslíte, moji drazí, jak dlouho se ona umývala v ložnici, zdobila a krášlila a s jakou láskou ke kráse se zhlížela v zrcadle, aby dosáhla svého cíle a jevila se svým milencům krásnou? A to dělala proto, aby se zalíbila lidem, kteří jsou dnes živi, ale zítra už nebudou. My však, jejichž svatební komnata na nebesích je věčná a nepomíjející, jejichž ženich je nesmrtelný, dávající nesmrtelnost těm, kdož jsou zkrášleni jeho přikázáními, my, jejichž je bohaté věno nebeské, které si nedovedeme ani představit, ,neboť co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo, to Bůh připravil těm, kdož ho milují‘ (1 Kor 2, 9); my – darmo mluvit! Jak my se v naději věčného patření na božskou tvář a krásu nevyslovitelnou zdobíme? Jak smýváme nečistotu z naší ubohé duše? Nenecháváme ji snad zanedbanou?“ Když to řekl, zavolal mne a vešli jsme do cely. Nonnos se vrhl k zemi a začal bít hlavou o zem a hovořil s pláčem: „Bože, smiluj se nade mnou, hříšným a nehodným, vždyť jednoho dne krása ženy prostopášné zvítězila nad krásou všech let mého života. S jakou tváří předstoupím před tebe, ó Bože? Jakými slovy se ospravedlním před tebou? Co řeknu tobě, který vidíš, co je ve mně skryto? Nechť já hříšný přijmu trest za to, že přestupuji práh tvého chrámu, aniž ti přináším duševní krásu, kterou ty ode mne žádáš, a přistupuji k tvé vznešené hostině nejsa ozdoben podle tvé vůle. Bože, jenž jsi vyvedl nicotnost mou z nebytí v bytí a mne nehodného jsi učinil hodna ti sloužit, neodvrhni mne od svého nebeského trůnu a půvab ženy prostopášné nechť nesvědčí proti mně v den strašného soudu. Vždyť ona slibovala, že bude sloužit lidem, a slovo dodržela, já však jsem sliboval, že budu sloužit tobě, milosrdnému Bohu, a oklamal jsem tě. Proto stojí ona před svými milými v přepychovém šatě, a já nahý na zemi i na nebi. Nemám už v budoucnu naději na spásu a odměnu za svoje činy, ale moje duše je zcela v moci tvého milosrdenství a doufám ve spásu pro tvé mnohé milosrdné skutky.“

Prvního se varujme, druhému se učme. Kdo přestane odsuzovat bližního, ten je dělník lásky nebo truchlení.

pritcha_o_mytare_i_farisee_2

Similar articles