Příběh sv. Pafnuce

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh sv. Pafnuce 348

Sv. Pafnuc vedl na poušti úžasný život poustevníka, život, jenž se nepodobal ani životu lidí, ani životu novodobých světců, život, jehož strohost přesahuje všecko pomyšlení. Jednoho dne řekl k sobě: Jaký je ten mezi svátými, jemuž se podobám?

Otázka stala se modlitbou.

„Pane, řekl, kdo je ten mezi tvými svátými, jemuž se nejvíce podobám?“

„Pafnuci, Pafnuci,“ řekl k němu hlas, jenž s ním mluvil, neboť byl často veden tímto hlasem, „ty, Pafnuci, podobáš se hudebníku, který zpívá v jedné vesnici nedaleko Herakley.“

Pafnuc byl tak překvapen, jak nikdy ode dne svého narození. Hudebník, jenž zpíval ve vsi, neodpovídal ideálu svatosti, podobné jeho.

Blíží se vesnici, přijde tam, ptá se po hudebníku. „Tam jest, odpovídají mu venkované, je v této krčmě; zpívá, aby obveseloval lidi, kteří pijí.“ Pafnuc přicházel z úžasu do úžasu. Přistoupí k hudebníku, žádá od něho soukromou rozmluvu, a když ji obdržel, táže se jej, po jakých cestách vznesl se tak vysoko ve svatosti před Bohem a před anděly.

„Dobrý muži,“ odpovídá hudebník, „myslím, že žertujete.“

„Nuže tedy,“ myslil si Pafnuc, „toť světec, jemuž se podobám!“

Hudebník znovu ujal se slova:

„Jsem poslední z bídných. Dříve, než jsem hrál v krčmách, byl jsem zlodějem z povolání. Byl jsem členem tlupy loupežnické. Život můj je pletivem hanebností a já sám sobě se hnusím.“

Pafnuc se zamyslil.

„Dobře hledejte,“ řekl mu, „naleznete nějaký dobrý skutek.“

„Nevidím ho,“ řekl zloděj.

„Hledejte dobře,“ řekl Pafnuc.

„Vzpomínám si,“ řekl druhý, „že jednoho dne chytili jsme, moji loupežníci a já, pannu zasvěcenou Bohu; vytrhl jsem jim ji, dovedl jsem ji do jedné vsi, kde zůstala přes noc a druhého dne dovedl jsem ji zpět do kláštera tak, jak z něho byla vyšla.“

„Potom?“ řekl Pafnuc.

„Jednou, pravil zloděj, potkal jsem velmi krásnou ženu, bloudící a samojedinou na poušti.“

„Kde jste se tu vzala?“ povídám jí.

„Neptejte se po jménu mém, odpověděla. Ale, máte-li se mnou slitování, vezměte mne za otrokyni, a doveďte mne, kam chcete. Mé postavení je hrozné. Můj manžel byl dopaden, že zpronevěřil obecní peníze. Když mu dali vytrpěti nejhroznější násilí, zavřeli jej do těsného vězení, odkud vychází jen čas od času, aby podstoupil nová muka. Máme tři syny, kteří byli zadrženi pro tutéž sumu. Pronásledovali mne, kdy přišla na mne řada; skrývám se v této poušti a již jsou tomu tři dny, co jsem nejedla.“

Dojat útrpností, odvedl jsem s sebou tuto ženu; vedl jsem ji, podporoval ji a posílil ji. Když byla pojedla a pookřála z té slabosti, v níž jsem ji nalezl, řekl jsem jí: „Čeho potřebujete?“

„Se třemi sty stříbrných peněz, řekla, byli bychom zachráněni, můj muž, moji synové i já!“

„Zde jest tři sta stříbrných peněz, řekl jsem jí; teď buďte šťastna. Odnesla tři sta peněz a rodina byla zachráněna.“

Zdá se mi, že tento příběh obsahuje cosi zvláštního. Není to obyčejné poučení. Je to poučení výjimečné. Nezpůsobuje, že vidíme, ale že tušíme nějakou neznámou věc. Otvírá okno na tajemství božské spravedlnosti, která odvažuje vše, která soudí neomylně, podivuhodně, jež bere v úvahu rozdané milosti, podstoupená pokušení, různé okolnosti, pohrávajíc si s myšlenkami lidskými a pravděpodobnostmi nejdůrazněji tvrzenými. Zdá se mi, že hlas, který mluvil s Pafnucem, mluví k nám dosud, říkaje jedněm: „Domníváte se, že jste dobří, nedůvěřujte si příliš;“ jiným: „Myslíte, že jste zlí, nezoufejte.“

„Mnozí zůstávají v záští, kteří se domnívají býti v lásce; mnozí se domnívají býti v záští, kteří jsou v lásce,“ praví blahoslavená Angela de Foligno, a Duch Svatý řekl už před ní: „Nikdo neví, je-li hoden lásky či nenávisti.“ Věci viditelné i neviditelné žhnou spolu v nevyzpytatelné propasti srdce lidského, jako v kotli tekuté kovy, a nikdo nevidí vnitřní průběh leč ten, který váží pokušení a milosti, jako váží vzduch a oheň.

Zdroj: Arnošt Hello, Podobizny svatých, Praha 1938, str. 77–79

Similar articles