G. K. Chesterton: Šílenství a dívčí výchova
Často bývám slavnostně tázán, co myslím o nových názorech o ženské výchově. Avšak nových názorů o ženské výchově žádných není. Není a nikdy nebylo ani stopy nějakého nového názoru. Vše, co vychovatelští reformátoři učinili, bylo, že se ptali, co se dělá s hochy, a šli a dělali to s dívkami; právě jako se ptali, čemu jsou učeni mladí venkovští statkáři, a pak tomu učili mladé kominíky. To, čemu říkají nové názory, jsou velmi staré názory učené na nesprávném místě. Hoši hrají kopanou, proč by neměly dívky hráti kopanou? Hoši mají školní prapory, proč by neměly dívky míti školní prapory? Hoši chodí po stech do školek, proč by neměly dívky chodit po stech do školek? Hoši chodí do Oxfordu, proč by neměly chodit dívky do Oxfordu – zkrátka, hochům rostou kníry, proč by neměly dívkám růsti kníry? Taková jest asi jejich představa o nových názorech. Není tu vůbec duševní práce, není tu základního šetření, co jest pohlaví, zdali mění to či ono; a proč podobně jako v lidové výchově není vůbec obrazivého vystižení humoru a srdce prostého lidu. Není tu nic leč klopotné, pracné, sloní napodobování. A stejně jako u elementárního vyučování, jest i zde studená a bezohledná nevhodnost. I divoch by věděl, že alespoň tělesné věci, jež jsou dobré pro muže, pravděpodobné budou špatné pro ženu. Není však ani jediné chlapecké hry, byť byla sebe hrubší, které by tito krotcí šílenci nepodporovali u dívek. Abych vzal silnější případ, ukládají dívkám velmi těžké domácí práce, nikdy nemyslíce na to, že všechny dívky již mají domácí práce ve své domácnosti. Všechno to jest částí téže pitomé poroby; na krku ženy musí býti tvrdý stojatý límec, protože jest již nějaká závada na krku mužově, třebaže saský nevolník, kdyby měl nositi takový lepenkový límec, by prosil o svůj límec mosazný.
Tu mi bude odpověděno ne bez úšklebku: „A co byste chtěl raději? Chtěl byste se vrátiti k elegantní ženě rané doby viktoriánské, k ženě, jež nosila kučery a lahvičku s voňavkou, trochu dělala akvarely, trochu žvatlala italsky, hrála trochu na harfu, psala do vulgárních pamětních knih a malovala na nesmyslných plátnech? Chtěl byste raději to?“ Na to odpovídám: „Rozhodně ano.“ Určitě to mám raději než novou ženskou výchovu z té příčiny, že jest v ní intelektuelní plán, kdežto v druhé není žádného. Ba nejsem si nikterak jist ani tím praktickým bodem, zdali by elegantní žena nenechala většinu neelegantních žen daleko za sebou. Domnívám se, že Jane Austenová byla silnější, bystřejší a chytřejší než Charlotta Brontëová; jsem zcela jist, že byla silnější, bystřejší a chytřejší než George Eliotová. Dovedla jedno, čeho žádná z obou druhých nedovedla: dovedla chladně a rozumně vylíčiti muže. Nejsem jist, nebyla-li někdejší veliká dáma, jež uměla jen lámanou italštinu, silnější než nová veliká dáma, jež umí lámanou amerikánštinu; ani nevím určitě, zdali bývalé vévodkyně, jež sotva měly úspěch, když malovaly opatství melroseské, byly o tolik slabomyslnější než moderní vévodkyně, které si malují jenom svou tvář, a to ještě špatně. Avšak o to nejde. Jaká byla teorie, jaká byla idea v jejich starých, slabých akvarelech a v jejich chabé italštině? Idea byla táž, jež v prostších vrstvách se vyjadřovala v domácích vínech a receptech; a kterou dosud můžeme nalézti zachovalou tisícerým neočekávaným způsobem u žen chudých. Byla to idea, že svět si musí zachovati jednu diletantku, abychom se všichni nestali umělci a nezahynuli. Někdo se musí zříci všech odbornických výbojů, aby dobyla všechny dobyvatele. Aby byla královnou života, nesmí býti obyčejným vojákem v něm. Nemyslím, že elegantní žena se svou špatnou italštinou byla dokonalým výtvorem, jako nemyslím, že žena v brlohu, hovořící o kořalce a funusech, jest dokonalým výtvorem; dokonalých výtvorů jest, bohužel, tak málo. Pocházejí však z pochopitelné idey; kdežto nová žena nepochází odnikud a z ničeho. Jest správné míti ideál, jest správné míti správný ideál; a tyto dvě mají správný ideál. Tetka z brlohu se svými funusy jest degenerovanou dcerou Antigony, umíněné kněžky rodinných bohů. Dáma mluvící špatně italsky byla desátou sestřenicí Portie, veliké a zlatovlasé italské dámy, renesanční diletantky života, jež dovedla býti advokátem, protože dovedla býti vším. Třebaže jsou potopeny a zanedbány v moři moderní jednotvárnosti moderního napodobování, drží se ty typy pevně svých původních pravd. Antigona, ošklivá, špinavá a často opilá, přece pochovává svého otce. Elegantní žena, nijaká a rozplývající se v nic, přece slabě cítí základní rozdíl mezi sebou a svým mužem, že on musí býti něčím v City a že ona může býti vším na venkově.
Byl jednou čas, kdy vy a já a my všichni jsme byli velmi blízko Bohu, takže i nyní barva oblázku (nebo malby), pach květiny (nebo ohňostroje) přicházejí k našim srdcím s jakousi autoritou a jistotou, jako by to byly zlomky popletené zvěsti nebo rysy zapomenuté tváře. Zalíti takovou ohnivou prostotou celý život jest jediným pravým účelem výchovy; a nejblíže dítěti jest žena – ona rozumí. Jest nad mé síly říci, čemu rozumí; jen tolik mohu říci, že to není něco slavnostního. Jest to spíše nebetyčná lehkost, hlučné vesmírové diletantství, jaké jsme v sobě cítili, když jsme byli malí a se stejnou chutí kopali, jako zpívali, malovali, jako běhali. Žvatlati trochu všemi jazyky lidskými a andělskými, píchnouti do strašných věcí, prováděti kejkle se sloupy a pyramidami a vyhazovati planety jako míče, to jest ta vnitřní smělost a lhostejnost, kterou si lidská duše podobně jako kouzelník chytající pomeranče musí povždy zachovati. To jest ta šíleně frivolní věc zvaná zdravost rozumu. A elegantní žena, chýlící své kučery nad svými akvarely, to věděla a jednala podle toho. Prováděla kejkle se šílenými a plamennými slunci. Udržovala smělou rovnováhu méněcenností, což je nejtajemnější předností a snad nejnedosažitelnější. Udržovala základní pravdu ženy, universální matky: že stojí-li něco za to, aby bylo konáno, stojí za to, aby bylo konáno špatně.
Zdroj: G. K. Chesterton, Co je špatného na světě, 1997, za zpracování děkujeme externí spolupracovnici.
