Arcibiskup Carlo Maria Viganò je bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).

Veřejnosti se stal více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.

V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické nauky a liturgie, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti nastupující totalitě.

Deus, qui beato Petro Apostolo tuo, collatis clavibus regni cælestis, ligandi atque solvendi pontificium tradidisti: concede; ut, intercessionis ejus auxilio, a peccatorum nostrorum nexibus liberemur.

Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů.

Pochválen buď Ježíš Kristus.

18. ledna slaví Církev svátek Petrova Stolce v Římě, který je symbolem a církevním vyjádřením autority, kterou náš Pán udělil knížeti apoštolů. Stopy této slavnosti nacházíme již od třetího století, ale teprve v roce 1588, v době luteránské hereze, stanovil Pavel IV. v reakci na popírání přítomnosti apoštola ve městě Římě, že svátek Stolce qua primum Romæ sedit Petrus se bude konat 18. ledna. Další svátek Stolce první diecéze založené svatým Petrem, Antiochie, slaví katolická Církev 22. února.

Dovolte mi poukázat na tento důležitý aspekt: stejně jako si lidské tělo při výskytu nemoci vytváří protilátky, aby ji mohlo porazit, když se nakazí; tak se i církevní tělo brání před nákazou bludu, když se objeví, a s větší razancí potvrzuje ty aspekty dogmatu, které jsou ohroženy herezí. Z tohoto důvodu Církev s velkou moudrostí hlásala Pravdy Víry v určitých dobách, a ne dříve, protože tyto pravdy byly dosud věřícími věřeny v méně explicitní a artikulované podobě a nebylo ještě nutné je upřesňovat. Na ariánské popírání Božské přirozenosti našeho Pána odpovídají posvátné kánony nicejského ekumenického koncilu a jejich ozvěnou jsou nádherné skladby starobylé liturgie; na popírání obětní hodnoty mše, transsubstanciace, sufragmentů (modliteb za duše v očistci) a odpustků odpovídají posvátné kánony tridentského koncilu a spolu s nimi i vznešené texty liturgie. Dnešní svátek reaguje na antipapežské popření založení římské diecéze apoštolem Petrem, svátek, který si Pavel IV. přál právě proto, aby zopakoval historickou pravdu zpochybňovanou protestanty a posílil učení, které z ní vychází.

Heretici a jejich neomodernističtí následovníci, kteří v posledních šedesáti letech zamořili Kristovu církev, jednají opačně. A tam, kde bezostyšně nepopírají katolické magisterium, se ho snaží oslabit tím, že o něm mlčí, vynechávají ho a formulují ho tak, aby bylo dvojznačné, a tudíž přijatelné i pro ty, kdo ho popírají. Přesně takto jednali i heresiarchové minulosti, takto jednali inovátoři na II. vatikánském koncilu a takto jednají i ti, kteří, aby nebyli obviněni z formální hereze, se snaží zrušit ony „imunitní obrany“, jimiž se církev vybavila, aby tím [tito heretici] způsobili, že víra upadne do omylu a tyto obrany nakazí morem hereze. Téměř vše, co mystické Tělo v průběhu staletí moudře rozvíjelo – a zejména v průběhu druhého tisíciletí křesťanské éry – a co harmonicky vyrůstalo jako dítě, které se stává dospělým a posiluje se na těle i na duchu, bylo nyní záměrně zatemněno a cenzurováno, a to pod klamnou záminkou návratu k prvotní prostotě křesťanského starověku a s nevýslovným cílem zfalšovat katolickou víru, aby se zalíbila nepřátelům Církve. Vezmete-li si montiniánský misál (misál Pavla VI., pozn. red.), nenajdete v něm výslovné hereze; srovnáte-li jej však s tradičním misálem, zjistíte, že vynechání tolika modliteb složených na obranu zjevené Pravdy bylo více než dostatečné k tomu, aby se reformovaná mše stala přijatelnou i pro luterány, jak sami přiznali po vyhlášení tohoto osudného a dvojznačného obřadu. Na potvrzení toho byly dokonce svátky Petrova stolce v Římě a Antiochii spojeny do jednoho ve jménu oné „cancel culture“, kterou si modernistická sekta osvojila v církevní oblasti mnohem dříve, než si ji probuzená levice přivlastnila v oblasti občanské.

Dnes oslavujeme slávu papežství, kterou symbolizuje Cathedra Apostolica, umělecky ztvárněná geniálním Berninim na oltáři apsidy vatikánské baziliky, jíž dominuje alabastrové okno s vyobrazením Ducha svatého a kterou střeží čtyři Učitelé Církve: Svatý Augustin a svatý Ambrož za latinskou církev, svatý Atanáš a svatý Jan Zlatoústý za řeckou církev. V původním projektu, který zůstal po staletí zachován, byla katedra umístěna nad oltářem, který ničivá zuřivost inovátorů neušetřila a přesunula jej mezi apsidu a baldachýn Vyznání sv. Petra. Přesto právě v architektonické jednotě oltáře a katedry – která je dnes záměrně vymazána – nacházíme základ učení o Petrově primátu, jehož základem je Kristus, Ten, který je lapis angularis (kámen úhelný), stejně jako obětní oltář, který je rovněž symbolem Krista, je z kamene.

Oslavujeme papežství v historické fázi vážné krize a apostaze, která se vyšplhala až na úroveň trůnu, na němž poprvé usedl Petr. A zatímco naše srdce se svírá při pohledu na trosky způsobené devastací inovátorů ke škodě tolika duší a slávy Božího Majestátu; zatímco z nebe prosíme o světlo, které nám umožní pochopit, jak spojit slib Našeho Pána Non prævalebunt s neustálým proudem herezí a skandálů šířených tím, koho nám Prozřetelnost postavila do čela církevního těla jako trest za hříchy spáchané hierarchií v těchto desetiletích; zatímco vidíme rozdělení mezi těmi, kteří si namlouvali, že mají stále papeže segregovaného v klášteře… a schizma v severoevropských diecézích s jejich hříšnou synodální cestou, po níž Bergoglio silně toužil, vzpomínáme na proroctví Lva XIII. blahé paměti, který chtěl do modlitby exorcismu proti Satanovi a padlým andělům vložit ta strašná slova, která v té době musela znít téměř skandálně, ale která dnes chápeme v jejich nadpřirozeném smyslu:

Ecclesiam, Agni immaculati sponsam, faverrimi hostes repleverunt amaritudinibus, inebriarunt absinthio; Ad omnia desiderabilia ejus impias miserunt manus. Ubi sedes beatissimi Petri et Cathedra veritatis ad lucem gentium constituta est, ibi thronum posuerunt abominationis et impietatis suæ; ut percusso Pastor, et gregem disperse valeant.

________________

Nepřátelé lstiví naplnili Církev, nevěstu neposkvrněného Beránka, trpkostí a napojili hořkostí; bezbožně vztáhli ruce na nejsvětější její majetek, i na posvátném místě, kde sídlo sv. Petra a stolice pravdy, která zřízena jest, aby osvěcovala celý svět, postavili opovržení hodný trůn své bezbožnosti s nešlechetným úmyslem, býti pastýře a rozehnati ovce.

(Překlad: Průvodce duší nábožných. S dovolením nejdůst. bisk. ordinariátu v Č. Budějovicích. Nákladem ch. Školských sester. L. P. 1890)

Tato slova nejsou napsána náhodně: byla napsána poté, co měl Lev XIII. na konci mše svaté vidění, v němž Pán udělil Satanovi časový úsek asi sta let, aby vyzkoušel muže Církve. Jsou ozvěnou poselství blahoslavené Panny Marie v La Salettě o padesát let dříve: „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista“ a o něco více než deset let předcházejí třetí části fatimského tajemství, v níž Panna Maria s největší pravděpodobností předpověděla odpadnutí hierarchie od víry spolu s Druhým vatikánským koncilem a liturgickou reformou.

Každý věřící v průběhu staletí mohl vzhlížet k Římu jako k majáku pravdy. Žádný papež, dokonce ani ti nejkontroversnější papežové v dějinách, jako byl Alexandr VI., se nikdy neodvážil usurpovat si posvátnou apoštolskou autoritu, aby rozvrátil Církev, zfalšoval její Magisterium, zkazil její Morálku a zbanalizoval její Liturgii. Uprostřed těch nejotřesnějších bouří zůstal Petrův stolec neotřesen a navzdory pronásledování nikdy neselhal v mandátu, který mu byl svěřen Kristem: Pas beránky mé! Pas ovce mé! (J 21, 15–19). Dnes, a to už deset let, považuje krmení beránků a ovcí Pánova stáda za „solenne sciocchezza“ (slavnostní nesmysl, hloupost, pitomost) ten, kdo nyní zaujímá Petrův stolec, a příkaz, který Pán dal apoštolům – Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal! (Mt 28, 19–20) – je považováno za politováníhodný „proselytismus“, jako by božské poslání Církve svaté bylo srovnatelné s heretickou propagandou sekt. Řekl to 1. října 2013; 6. ledna 2014; 24. září 2016; 3. května 2018; 30. září 2018; 6. června 2019; 20. prosince 2019; 25. dubna 2020 a znovu před týdnem 11. ledna 2023. A tady se hroutí poslední, „lapající po dechu“, pozůstatek toho, čím byl II. vatikánský koncil, který učinil „misii“ [missionarietà] svým heslem, aniž by pochopil, že k hlásání Krista pohanskému světu je třeba především věřit v nadpřirozené Pravdy, kterým učil apoštoly a které má Církev povinnost věrně střežit. Rozmělňování katolické nauky, její umlčování a zrada, aby se zalíbila mentalitě doby, není dílem Víry, protože tato ctnost se zakládá na Bohu, který je nejvyšší Pravdou; není dílem Naděje, protože nelze doufat ve spásu nebo pomoc Boha, jehož zjevující autoritu a spasitelnou lásku odmítáme; není dílem Lásky, protože nelze milovat toho, jehož podstatu popíráme.

Co je to za vulnus (zranění), který zasáhl církevní tělo a umožnil odpadnutí představitelů hierarchie, a to až do té míry, že vyvolala pohoršení nejen u katolíků, ale i u lidí tohoto světa? Je to zneužívání autority. Je to víra, že moc spojená s autoritou může být vykonávána za zcela opačným účelem, než je ten, který legitimizuje autoritu samotnou. Je to zaujímání místa Boha, uzurpování si jeho svrchované moci rozhodovat o tom, co je správné a co ne, rozhodování o tom, co se ještě může lidem říkat a co je třeba považovat za staromódní nebo zastaralé ve jménu pokroku a vývoje. Znamená to používat moc svatých klíčů k rozvázání toho, co by mělo být svázáno, a ke svázání toho, co by mělo být rozvázáno. Znamená to nechápat, že autorita patří Bohu a nikomu jinému a že jak vládci národů, tak preláti Církve jsou hierarchicky podřízeni Kristu Králi a Veleknězi. Stručně řečeno, je to oddělování katedry od oltáře, autority vikáře a regenta od autority Toho, který tuto autoritu činí posvátnou, uznanou shůry, protože On vlastní její plnost a je jejím Božským původcem.

Mezi tituly římského papeže se vedle titulu Christi Vicarius opakuje také titul Servus servorum Dei. Jestliže první z nich Bergoglio pohrdavě odmítl, jeho rozhodnutí ponechat si druhý zní jako provokace, jak dokazují jeho slova a díla. Přijde den, kdy budou církevní preláti požádáni, aby objasnili, jaké intriky a spiknutí mohly přivést na trůn toho, kdo jedná jako služebník služebníků satanových, a proč s obavami napomáhali jeho excesům nebo se stali spolupachateli tohoto pyšného heretického tyrana. Ať se třesou ti, kdo vědí, a přesto z falešného pocitu opatrnosti mlčí: svým mlčením nechrání čest Církve svaté ani prosté lidi před pohoršením. Naopak, uvrhují Beránkovu nevěstu do potupy a ponížení a vyhánějí věřící od archy spásy v okamžiku potopy.

Modleme se, aby nám Pán ráčil udělit svatého papeže a svaté vládce. Prosme ho, aby ukončil toto dlouhé období zkoušek, díky němuž – jako díky každé události, kterou Bůh dopouští – nyní chápeme, jak zásadní je instaurare omnia in Christo, všechno obnovit v Kristu; jak pekelný – doslova – je svět, který odmítá Kristovo panství, a o kolik pekelnější je náboženství, které se s pohrdáním svléká ze svého královského roucha – roucha zbarveného Beránkovou krví na kříži –, aby se stalo služebníkem mocných, Nového světového řádu, globalistické sekty. Tempora bona veniant. Pax Christi veniat. Regnum Christi veniat.

A tak ať se stane.

Carlo Maria Viganò, arcibiskup

18. ledna 2023

Cathedra Sancti Petri Apostoli, qua primum Romae sedit