Týdenní rozjímání: Neděle druhá po Sv. Duchu
Úvod k rozjímání >
NEDĚLE DRUHÁ PO SV. DUCHU.
Luk. XIV, 16–24.
„Jeden člověk učinil večeři velikou a pozval mnohých.“ (v. 16.)
Bůh připravil slavnostní večeři, jejíž výlohy hradí vtělený Syn Boží: On sám se při ní dává za pokrm.
Chléb, který se tam předkládá, je chléb života, chléb s nebe, chléb andělský.
Ten chléb je zároveň pokrmem božským: je to tělo Boha vtěleného: „Tělo mé právě jest pokrm“.
Víno pak, které se tam podává, je víno opojné, ale opojností, která očišťuje, která zbavuje duši rozkoší smyslných, víno, které dává klíčiti panenství v srdci, víno, které unáší přes všechny viditelné sféry až v lůno Boží.
Mnozí jsou zváni k této hostině, ba všichni jsou tam voláni – leč, bohužel, i mnoho nehodných se odvažuje spoluúčastňovati se.
Předsevzetí: Budu hleděti tak žíti, abych mohl co nejčastěji, když ne denně, přistupovati k stolu Páně.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, který mne tak láskyplně zveš k Tvému stolu, používej s ohledem na mou slabost raději svatého násilí, které by mne nutilo s Tebou se spojovati co nejčastěji.
PONDĚLÍ.
„I poslal služebníka svého v hodinu večeře říci pozvaným, aby přišli, ježto všecko jest již hotovo.“ (v. 17.)
Hodinou večeře, duchovního osvěžení – sv. přijímání – byla by pro křesťany méně horlivé doba velikonoční; pro skutečné věřící však podle přání Církve měla by tou hodinou večeře býti každodenní mše svatá.
Každého dne při mši svaté sestupuje Pán Ježíš na oltář a hlasem svého služebníka, kněze, zve všechny přítomné k účasti na jeho hostině.
S jeho strany je všechno připraveno. Proč také věřící nejsou připraveni?
Většina jich myslí spíše na záležitosti pozemské a časné a na požitky smyslné než na radosti duchovní a na svou spásu.
Předsevzetí: Budu hleděti připraviti se k Stolu Páně když ne denně, aspoň jednou v týdnu.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, zbav mne té přílišné péče o věci pozemské, která mi odnímá hlad a touhu po Tvé nebeské hostině, kterou mí chystáš ve sv. přijímání.
ÚTERÝ.
„Statek jsem koupil a musím vyjíti a jej shlédnouti. Prosím tě, měj mne za omluvena.“ (v. 18.)
Zde slavnost: Pán Ježíš zve nás na mši svatou, k sv. přijímání. A co mnozí odpovídají: Nemám času, jdu trochu do přírody na zábavný výlet – je tam také slavnost.
A ještě kdyby tak mluvili jen lidé zesvětštělí! Ale – bohužel – tuto opovážlivost dovolují si mnohdy i křesťané pokládaní za zbožné, ba někdy i osoby, které svým stavem jsouce vázány k službě Boží, dávají se zlákati světskými zábavami a vyhýbajíce se modlitbám, mši svaté, sv. přijímání utrácejí čas v malichernostech.
Předsevzetí: Budu se vyhýbati světským zábavám, abych okoušel líbeznost styků s Bohem.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, aby hlas Tvého pozvání přehlušil vždy to lákání světa v mém srdci.
STŘEDA.
„Patero spřežení volů jsem koupil, a jdu je zkusiti; prosím tě, měj mne za omluvena.“ (v. 19.)
Slýcháme říkati: „Vlastní záležitosti mají přednost.“ Ale těmito „záležitostmi“ pro lidi světské jsou pravidelně zájmy pozemské a časové.
Leckdy však i křesťané domněle zbožní a horliví dávají před vším ostatním přednost svým „záležitostem“.
Pod záminkou různých skutků milosrdenství tělesného nebo duchovního zameškávají povinné bohoslužby i svaté přijímání zapomínajíce, že všechna horlivost v službě bližního stává se marnou a neplodnou, není-li posvěcena modlitbou.
Ba i skutky lásky stávají se něčím přirozeným, nejsou-li oživovány dechem milosti Boží.
Předsevzetí: Budu vždy hledati působivost a sílu pro své konání ve spojení s Bohem.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, aby od nynějška mou hlavní „záležitostí“ bylo stálé spojení mé duše s Tebou čistým úmyslem při všem konání.
ČTVRTEK.
„Ženu jsem pojal, a proto nemohu přijíti.“ (v. 20.)
Abych mohl k stolu Páně, musel bych se zříci onoho příliš smyslného návyku, oné vášně.
S jedné strany nechci přinésti tuto oběť, s druhé strany však zase nechci přijímati svatokrádežně: proto raději nepůjdu k přijímání.
Tak asi rozumují ti, kdož jsou otroky nějaké vášně.
Jsou však jiní křesťané, kteří – aniž by byli zrovna spoutáni nějakou hříšnou vášní – vymlouvá jí se takto:
Abych mohl často k přijímání, musel bych přemáhati jisté náklonnosti, musel bych obětovati jisté zvyklosti: a k tomu necítím dosti odvahy. A konečně: o jedno přijímání více nebo méně – na tom nezáleží. Ostatně plním svou povinnost velikonoční a i o větších svátcích se připravím k stolu Páně – a to by ještě nebylo dost?
Zapomínají, kdo tak hovoří, že jejich zdánlivě nepatrná neochota vůči něžné Ježíšově lásce více Jej zraňuje, než patrná tvrdost hříšníka.
Předsevzetí: Budu hleděti zpřetrhati všechna pouta, která mi zabraňovala dosud spojení s Pánem Ježíšem.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, dej, abych Tě nikdy nezraňoval vyhýbáním se Tvé přesvaté hostině z malicherných důvodů.
SVÁTEK NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ.
„Jeden z vojínů bodl jej kopím v bok.“ (Jan XIX, 34.)
Hle, srdce, které tolik milovalo lidi. A za odměnu se mu dostává urážek nebo lhostejnosti.
A co žádá Pán Ježíš výměnou za své srdce od nás? Naše srdce. Nic více, ale také nic méně.
A co mu zato máme dáti, abychom mu dali své srdce? Obětujme mu svou vůli, svou svobodu, svou lásku – a dali jsme mu své srdce.
Předsevzetí: Budu veškeré své úmysly spojovati s úmysly nejsvětějšího Srdce Páně.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, posiluj můj dobrý úmysl začíti každý den zasvěcením se Tvému Božskému Srdci, se všemi svými myšlenkami, úmysly, slovy i skutky.
SOBOTA.
„Žádný z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí večeře mé.“ (v. 24.)
Běda tomu, kdo odmítá vnuknutí milosti!
Před Bohem dal přednost zájmům časným, zisku hmotnému, požitku smyslnému.
Přidržel se toho, co pomíjí. Proto nedostane se mu toho, co nepomíjí, nebude míti účasti na věčné hostině, na spojení s Bohem.
Odmítl to, co nepomíjí. Proto unikne mu i to, co pomíjí, a nezůstane mu nic.
Nic, jen hlad a žízeň po věčné blaženosti, které nikdy nebudou ukojeny.
Předsevzetí: Budu hleděti v budoucnosti napraviti zameškané poslušností k Božím vnuknutím.
Modlitba: Ó, Pane Ježíši, zapomeň na mou minulou neposlušnost a neochotu, a volej mne znova svou milostí a pomoz dobrotivě, abych již vždy byl věrným.
