Kázání sv. Řehoře Velikého na den Narození Páně

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kázání sv. Řehoře Velikého na den Narození Páně 129

Na slova svatého Evangelia podle Lukáše (2,1–14).

Protože dnes budeme štědrostí Páně konati třikrát obřady mše svaté, nemůžeme dlouho mluviti o čtení z Evangelia. Avšak samo narození našeho Vykupitele nás nutí říci aspoň několik slov. Proč je prováděno sčítání lidstva ve chvíli, kdy se má naroditi Pán, ne-li proto, aby se jasně ukázalo, že přicházel v těle ten, jenž sečte své vyvolené ve věčnosti? Naproti tomu je řečeno o zavržených skrze proroka: „Nechť jsou vymazáni z knihy živých; a se spravedlivými nechť nejsou zapsáni.“ (Žl 68,29) Správně se také rodí v Betlémě; „Bethlehem“ se zajisté vykládá jakožto „Dům chleba“. A on sám praví: „Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil.“ (Jn 6,51) Místo, kde se Pán narodil, bylo tedy již dříve nazváno Domem chleba, protože se tam měl zjeviti skrze hmotu těla ten, jenž by mysli vyvolených občerstvil vnitřním nasycením. A rodí se nikoli v domě rodičů, nýbrž na cestě, aby ukázal, že skrze své lidství, jež vzal na sebe, se rodí jakoby v cizím. Cizí ovšem myslím nikoli co do moci, nýbrž co do přirozenosti. Neboť o jeho moci je psáno: „Přišel do vlastního.“ (Jn 1,11) Ve své vlastní přirozenosti se zajisté zrodil před časem, v naší přišel v čase. Ten tedy, jenž zůstávaje věčný, zjevil se jako časný, je cizí tam, kam sestoupil. A protože je skrze proroka řečeno: „Všeliké tělo tráva jest“ (Iz 40,6), stav se člověkem, proměnil naši trávu v obilí ten, jenž sám o sobě praví: „Nezemře-li zrno obilné, jež padlo do země, zůstává samotno.“ (Jn 12,24) Proto je také po narození uložen do jeslí, aby všechny věřící, to jest svatá zvířata, nasytil obilím svého těla, aby se nemuseli postiti od pastvy věčného poznání. A proč se bdícím pastýřům zjevuje anděl a jas Boží je obklopuje, ne-li proto, že ti, kdo dovedou svědomitě vésti stáda věřících, si zaslouží přede všemi ostatními viděti vznešené věci? Dokud jen oddaně bdí nad stádem, září na ně hojněji božská milost.

narozeni_Pane_x

Anděl pak zvěstuje narození Krále a jeho hlas doprovázejí sbory andělů, které spolu se radujíce, volají: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Dříve, než se náš Vykupitel zrodil v těle, byli jsme zajisté v nesváru s anděly, od jejichž jasu a čistoty jsme byli vzdáleni pro prvotní hřích i pro každodenní přestupky. Poněvadž jsme totiž byli hříchem odcizeni Bohu, pokládali nás andělé, občané Boží, za cizí svému obcování. Ježto jsme však poznali svého Krále, uznali nás andělé za své spoluobčany. Protože totiž Král nebes přijal na sebe zemi naší tělesnosti, ona andělská vznešenost již nepohrdá naší slabostí. Obnovují s námi andělé mír, upouštějí od dřívějšího nesváru a ty, jimiž dříve pohrdali jako nepatrnými a poníženými, již ctí jako soudruhy. Proto se totiž Lot a Jozue klaní andělům a není jim v tom bráněno, kdežto ve Zjevení se Jan chtěl klaněti andělovi, ale anděl ho sám zadržel, aby se mu neklaněl, řka: „Hleď, ať to nečiníš, neboť jsem spoluslužebník tvůj i bratří tvých.“ (Zj 22,9) Proč jsou andělé před Vykupitelovým příchodem od lidí uctíváni a mlčí k tomu, potom však se vyhýbají uctívání, ne-li proto, že naši přirozenost, kterou dříve pohrdali, se bojí vidět před sebou poníženu, když ji teď vidí povznesenu nad sebe? Neodvážili se již pohrdati jako něčím, co stojí pod nimi, tou přirozeností, kterou nad sebou uctívají v Králi nebeském. A nepohrdají míti za soudruha člověka, uctívajíce již nad sebou člověka Boha. Dbejme tedy, bratři nejmilejší, aby nás neposkvrnila nějaká nečistota, když jsme ve věčném předzvědění i občany Božími, i na roven postaveni andělům. Osvědčme mravy svou důstojnost; nechť nás neposkvrňuje žádná rozmařilost, nechť nás neobviňuje žádná hanebná myšlenka, zloba nechť mysl nehryže, rez závisti nesžírá, zpupnost nenadýmá, marnivost pozemskými rozkošemi nerozdírá, hněv nerozpaluje. Neboť bohy byli lidé nazváni. Chraň si tedy, ó člověče, čest Boží proti neřestem, protože pro tebe se stal člověkem Bůh, jenž žije a kraluje na věky věků. Amen.

Zdroj: Svatý Řehoř Veliký, Čtyřicet homilií na evangelia, 1946, přel. T. Vodička, s. 111–113, mírně jazykově upraveno.

Similar articles